Denisa Barešová: Vím už, co je vyhoření

Sůl zvýrazňuje chuť, v kombinaci s čokoládou je skvělá. Všechno se musí solit, i sladké věci.

Vzpomínám si, jak máma jednou upekla chleba a zapomněla ho osolit. Nedal se jíst, to pro mě byla škola.

Na půl kila mouky patří lžička soli. Zkuste to, až budete příště péct něco sladkýho. Ujíždím na maldonské soli, solím s ní i sladkou ovesnou kaši.

Totální. Když mám přetlak, jsem z něčeho nervózní, odreaguju se manuální prací. Pekla jsem vždycky hrozně ráda, už odmala. Když se mi nechtělo učit, prokrastinovala jsem pečením. Stala se z toho hluboká láska.

Ano, a měla jsem hrozný nervy, jestli mě vezmou. (směje se) Ukázalo se, že to není problém, jen jsem tam s maturitou a vysokou školou působila jako anomálie. Bohužel jsem brzy zjistila, že se tam učí odpalované těsto z pytlíku a krémy z náhražek. Byla jsem z toho smutná.

Tou dobou jsem začala hodně pracovat jako herečka, časově to nešlo skloubit, i když jsem tu cukrařinu dělala dálkově. Takže jsem to po roce položila, ale peču dál a přináší mi to radost.

Mívám období, kdy se něčeho chytnu a peču to furt. Naposledy třeba švédský koláč. Smícháte cukr, mouku, kypřicí prášek, nasypete to na plech, na to dáte tvaroh, přidáte ovoce, na něj zbytek té suché směsi, zakapete máslem a upečete.

Když mám před premiérou, bývám nervózní a peču každý den. Svoje výtvory nosím kolegům do divadla. Není recept, který by mě nebavil, miluju kynutá těsta, brownies i komplikovanější francouzské dezerty, větrníky, jeden čas jsem hodně dělala i makronky.

Chtěla bych se teď zase víc pustit do vyvíjení vlastních receptů a časem vydat kuchařku.

Myslím, že to byly muffiny, bylo mi jedenáct dvanáct. Moje pečení začalo s nástupem na osmiletý gympl. Škola mi nešla, i když jsem se snažila. Bylo toho na mě hodně, potřebovala jsem někde upustit a rodiče neviděli rádi, když jsem pařila hry na počítači. Na zahradě jsem pracovat nechtěla, to mě nebavilo. Tak jsem začala péct.

Ten gympl asi nebyl nejlepší volba. Vlastně mi dochází teprve teď, že mi to vůbec nevyhovovalo. Začala jsem mít tenkrát problémy s usínáním. Usínala jsem klidně ve tři a vstávala v šest. Brala jsem to tak, že asi tolik spát nepotřebuju. Až později mi došlo, že to bylo stresem.

Ale měla jsem tam skvělý spolužáky, ti mi v životě zůstali. Za to mi to stálo.

Udělala jsem přijímačky na DAMU už ve třeťáku na gymplu, protože jsem chtěla zkusit, jestli na to mám. Řekla jsem si: když se dostanu do druhýho kola, má to smysl.

Jenže oni mě v tom třeťáku vzali. Šla jsem tedy už v maturitním ročníku na DAMU, to nešlo odložit. Na gymnáziu jsem zažádala o individuální studijní plán a na jaře odmaturovala.

(směje se) Zkoušející se u přijímaček zapomněli pořádně podívat do mých papírů. Že nemám hotový gympl, se provalilo, až když jsem byla přijatá.

Jinak na DAMU platí, že si musíte dodělat maturitu do dvou let od přijetí. Asi se v takových případech musí někam napsat – pro mimořádný talent.

Jenže já byla tak šťastná, že jsem se na DAMU dostala, že mi to vlastně najednou všechno šlo. Konečně jsem cítila, že jsem tam, kde mám být. A na gymplu jsem měla velkou podporu – pomáhali mi spolužáci i učitelé.

Nevím už, co jsem měla za známky, ale prošla jsem. I maturitu jsem nějak dala. Myslím, že jsem měla jednu dvojku z češtiny. To ze mě spadnul velký balvan. Pak jsem vesele pokračovala do druháku na DAMU. (odmlčí se)

Masakr ten rok ale byl. Možná proto jsem zvyklá být v zápřahu, stíhat víc věcí dohromady, což se po konci DAMU ukázalo jako ne úplně zdravý.

Nevěděla jsem, jestli se tam cítím šťastná. Nebo jsem spíš věděla, že ne. Vím už, co je vyhoření. Potřebovala jsem zvolnit, a odejít byl pro mě jeden z možných kroků, jak to udělat.

Takže od letošní sezony tam v angažmá nejsem, ale dohrávám ještě ve čtyřech inscenacích, které jsem předtím nazkoušela. Ulevilo se mi.

Nicméně i teď jsem těch představení měla hrozně moc. Mám za sebou premiéru v Dejvickém divadle, hraju v jedné inscenaci v Národním divadle, začínáme točit druhou sérii seriálu Kukačky pro Českou televizi.

Je toho na mě zase víc, než jsem čekala. Budu to muset znovu nějak promyslet a možná něco pustit.

Teď jsem třeba ve stadiu, kdy všechny věci, které hraju, mám ráda. Nechci se žádné z nich vzdát. Jenže člověk musí taky chránit svoji duši. Může to vypadat, že si stěžuju, ale neříkám vám to kvůli sobě. Přála bych si, aby si mladí lidé, když třeba narazí na tenhle rozhovor, uvědomili, že je potřeba starat se o svoje psychické zdraví.

Je super nastoupit po škole například do angažmá v divadle, když si to přeju. Ale není dobré v tom setrvávat, když to provází nějaké vnitřní pnutí. Když si třeba nerozumím se souborem nebo se mnou dramaturgie toho divadla nerezonuje.

V takový moment je dobré se sama sebe zeptat, co chci a co potřebuju, zkusit si na to odpovědět a udělat kroky k tomu, aby mi bylo dobře. Pro mě je lepší, když si můžu práci svobodně vybírat, i třeba na úkor peněz, kterých tím pádem budu mít míň. Nechci dělat něco, za čím si nemůžu stát.

Ano, jsou starší kolegové, kterých si moc vážím, a myslím, že to jsou skvělí herci, kteří zastávají názor, že se musí pořád generovat další a další práce, hrát a hrát a vyhrát se.

Vidím to trochu jinak. Jste v angažmá a hrajete třeba v něčem, s čím vnitřně nesouzníte. To samozřejmě může jistě nastat. Jenže když se sejde víc takových věcí, tak tlačit takovou káru vyžaduje hrozně moc energie.

Existují herci, kteří v sobě najdou něco, díky čemu dokážou účinkovat i v inscenaci, která je neoslovuje. Vytvoří si k ní nějaký svůj příběh, svůj klíč a díky tomu ji třeba i začnou mít rádi. Ale já jsem to nezvládla, ačkoli jsem se o to snažila. Třeba v sobě tenhle potenciál nemám. Možná jsem na to příliš tvrdá.

Nabízí se i otázka, jestli naše generace není změkčilá. Ale myslím si, že jsme křehčí a citlivější, protože jsme zavalení obrovským množstvím informací. Svět se brutálně zrychlil.

Ze smartphonů, a nejen z nich, se na nás valí jedna zpráva za druhou, visíme na sociálních sítích, jsme přehlcení i množstvím filmů a seriálů, neustále se generuje obsah.

Stane se mi třeba, že neznám nějaký film z minulého století nebo herce starší generace. A moji rodiče se diví: Jak to, že to nevíš, vždyť to je legenda! V tu chvíli se zastydím.

Jenže oni zase neznají množství obsahu, kterým žijeme my. Snažím se doplňovat si mezery ve vzdělání a současně jít s dobou, nezaseknout se. Ale je toho někdy moc.

Na psychoterapii jsem začala docházet po DAMU. Tou dobou jsem se začala víc zaobírat sebou a svými potřebami. Začala jsem na ně klást důraz.

Myslím, že tomu hodně pomohl čas strávený o samotě, kdy jsem byla jen sama se sebou. Přestala jsem se nutit do věcí, které se ode mě očekávají. Že třeba v pátek a v sobotu večer budu s kamarádama na pivu. Někdo mi narval do hlavy – je pátek nebo sobota, tak co děláš doma?

Na terapii docházím pořád. Je to cesta vnímavosti k sobě a ujasňování si toho, co v životě chci a na čem mi záleží.

Abych byla zdravá jak na těle, tak na duchu. Abych kolem sebe měla kvalitní a hluboké vztahy. Ačkoli už tři roky nemám partnera, je mi v tom dobře a o to intenzivnější mám přátelské vztahy.

Práce mě hrozně baví, naplňuje mě, dává mi oporu a sílu, jejím prostřednictvím něco buduju, dokážu si vydělat peníze. Mým cílem a hnacím motorem není být v práci nejlepší. Chci dělat věci svědomitě a poctivě sama před sebou, tak, abych se za ně nemusela sama před sebou stydět.

Chci kolem sebe vytvářet dobrou atmosféru a přenášet na svoje okolí dobro, být upřímná a vřelá, nedělat dusno, nepáchat zlo. Jsou to věci, které zní banálně, ale strašně mi na nich záleží. Mnoha lidem jsem i tak ublížila, řekla někomu něco nepříjemného. Ale snažím se. Naskakuje mi husí kůže, když někdo dělá něco nepříjemnýho nebo zlýho záměrně.

Na tyhle hodnoty se váže snaha chovat se šetrně k přírodě a hrozně moc dalších věcí. Jestli někdy budu mít rodinu, což bych si moc přála, tak se moje hodnoty a přání promění, ale základ asi zůstane.

Mám. Je pro mě mnohem jednodušší vyhovět ostatním než sobě. Přináší mi radost, když ostatním vyhovím, ale na sebe pak zapomenu, a když je toho moc, není mi dobře. Pořád tu svoji hranici musím hledat, uvědomovat si ji a hlídat si ji.

Snažím se dělat všechno svědomitě, ale někdy toho na sebe nakládám příliš a beru na sebe vinu za věci, za který nemůžu. Projevuje se to i v drobnostech – třeba špatně formuluju esemesku a mám z toho blbej pocit.

Nebo mě trápí, jak se ničí životní prostředí, že se třeba zase vykácel kus pralesa v Brazílii, i když jsem to rozhodnutí pochopitelně nemohla ovlivnit. Sama za sebe ale pro přírodu dělám nejvíc, co můžu. Na jednu duši je toho moc.

Nejdřív jsem myslela, že je to omyl! (směje se) Připadalo mi, že to má dostat někdo jiný. Mám spoustu kamarádů, který si to zaslouží, nazkoušeli toho mnohem víc a jsou skvělí. Jak to, že já? Pak jsem si řekla – dobrý, uklidni se, je to super.

Přišlo to ve chvíli, kdy jsem dala výpověď v divadle, psychicky jsem na tom nebyla nejlíp a hodně jsem o sobě pochybovala, takže tohle bylo příjemný nakopnutí. Vždycky jsem si říkala, že by bylo fajn dostat Českého lva nebo Thálii.

Tu cenu jsem sice nedostala, ale i tak jsem měla radost. Natáčení Kukaček pro mě bylo těžký, měla jsem tou dobou dost problémů sama se sebou a ta role byla náročná.

Postava Marcely řeší nechtěné těhotenství, což je pro mě mimořádně těžký a bolestný téma, i když jsem ho ve svém vlastním životě naštěstí nikdy nemusela řešit.

Odvedla jsem na té roli kus práce a nominace mi potvrdila, že to snad stálo za to. I když jsem se svým výkonem nejdřív nebyla spokojená. Když jsem se poprvé viděla na obrazovce, připadalo mi to jako festival chyb.

Tahle minisérie se hodně povedla, to můžu říct s úplně čistým svědomím. Ale do Berlína jsem odjížděla už vyčerpaná a tam to na mě dolehlo, den po příjezdu jsem chytla brutální propad, depresi. Přesto jsem pobyt tam nějak dávala, snažila jsem se, aby to na mně nebylo moc znát.

Navíc byl ten festival hodně okleštěný, platila ještě bezpečnostní opatření kvůli covidu, nefungovala setkávání tvůrců, jak je to jindy na festivalech běžné. Když zažíváte vrchol v kariéře, neznamená to ještě, že je vaše duše v pohodě.

Vůbec jsem nechápala, jak je možný, že se mi to stalo. Zároveň člověk to divadlo najednou vidí z jiný perspektivy. Tomu nablýskanému představení předchází zkoušení. A při něm vidíte ty černý parkety, který jsou oprýskaný, vidíte ty červený závěsy, který jsou něčím připálený. Je to prostě normální prostor, kde se žije a pracuje.

Nebyla jsem tenkrát ještě takovej nerv, jako jsem dneska, ještě ke mně ty věci tolik nedoléhaly. Myslím, že jsem si to jenom užívala, milovala jsem to. To byly takový pocity, kdy si člověk říká – já tohle prostředí nechci opustit. A jsem šťastná, že se mi to v životě povedlo.