Denisa Barešová: Kvůli roli klidně přiberu a půjdu dohola

Hodně zajímavý. Kvůli situaci s covidem jsem se dostala až po roce ke zkoušení nové věci. Je nevšední vznikem: poprvé na světě dostal úkol napsat hru robot (jmenuje se příznačně Když robot píše hru), ale i podmínkami karantény.

Byli jsme opakovaně testovaní, na jevišti jsme už intuitivně dodržovali dvoumetrové rozestupy a všichni kromě herců měli roušky. Taky bylo ojedinělé, že se zkoušky zkrátily na tři týdny. Ale právě pro ten dlouhý absťák jsme byli všichni natěšení na společnou práci a vycházeli si maximálně vstříc.

Původní záměr vycházel z toho, že Karel Čapek napsal hru o robotech – a robot měl teď napsat hru o něm. Jenže to nezvládl. Pracuje vždy jen s hlavním významem slov, neumí lhát ani předstírat, je trochu jako autista. Což může vyznívat až absurdně. Takže ano, pozná se, že hru nepsal člověk.

Zdá se to takové tuhé, na druhou stranu z toho lze vykřesat hodně fórů. Obsahově jde o to, že robot hledá své místo a uplatnění v životě. Setkává se s živými lidmi a vzniká děj, v němž nechybí ani láska.

Upřímně, s textem dost bojuju, jsem intuitivní herečka a těší mě, když režisér nechá herce tvořit, aby dali roli svůj vklad. Tady mám pocit, že s každou replikou dochází k vypínání mé kreativity. Je strašně těžké vdechnout život něčemu, co nedýchá. Beru to jako velký úkol, který mě zocelí.

V zásadě kladný, jsem na sociálních sítích a nosím u sebe chytrý mobil. Hodně mi pomáhá v rychlosti řešit věci. Samozřejmě to má určitá rizika: každou chvíli pípne, že přišel mail nebo zpráva – a já mám tendenci odpovědět okamžitě. Místo toho, abych si vše otevřela večer a v klidu zareagovala. Abych se nedostávala do nepříjemného tlaku a nestresovala se, mívám řadu upozornění vypnutých.

Sociální sítě jsou podle mě žrout času. Člověk se na ně dívá automaticky, je tak naučený, závislý. Proto jsem ráda, když se mi mobil vybije a nemám u sebe nabíječku. Vůbec mi nechybí, naopak se cítím svobodnější.

Na první vlnu jsem se vrátila ze svého vinohradského bytu k rodičům na kraj Prahy. Nečekané volno mi prospělo, zklidnila jsem se. Přijela i moje mladší sestra, která žije v Londýně, bylo to příjemné...

Pak jsem najednou měla dny naplněné filmováním – točil se seriál Kukačky, v létě film Promlčeno s Robertem Sedláčkem a v závěru roku nová minisérie pro ČT. Ty role byly náročné fyzicky i psychicky, paradoxně mi pomohlo, že se nehrálo v divadle. Mohla jsem jet naplno a ještě si to užít bez přílišného stresu. Dělat víc věcí zároveň na 150 procent je nemožné.

Očima mé postavy Elišky, která trpí psychickými následky toho, že byla zamlčena vražda. Když se dozví pravdu o svých rodičích, stává se vlastně taky obětí. Pokládá si otázku, zda je možné vykoupit vinu finančně a jakou cenu má odpuštění. Proč dochází k chybě v komunikaci mezi generacemi a jaké následky může mít, když se neříká pravda. Velmi silné téma.

Mámu mi hraje paní Vilma Cibulková, poznala jsem ji až na place a byla skvělá, obdivuhodná.

Ano, Palachova přítelkyně Helenka byla moje první velká filmová role. Je náročné představovat někoho, kdo doopravdy žil nebo ještě žije. Robert mě tohoto stigmatu zbavil hned na začátku slovy, že si Helenku vytvoříme sami – ze vztahu, jaký měla s Jendou.

Čím méně jsem o té reálné osobě věděla, tím méně jsem byla svázaná, cítila jsem větší prostor. Kruh se pro mne uzavřel nedávno, kdy mi napsala její dcera: že film s maminkou viděly, se spoustou věcí nesouhlasí, nicméně moc děkuje, že na ni zůstane taková vzpomínka. Rozbrečela jsem se, to je vlastně nejvíc, co se může herečce stát.

Myslím, že právě určitou subjektivitou, s níž je příběh podán, viděním světa očima hlavní postavy, zapůsobí silně i na lidi, kteří tu dobu nezažili. Po zhlédnutí filmu pochopí, co může udělat s duší mladého člověka, který není ještě vázán rodinou. Kde se vzala tíha, která ho dohnala až k tak zoufalému činu. Aspoň mně to dávalo smysl. Divák ví, jak film skončí, ale emoce ho stejně dostanou.

Tu dobu temna si představuju možná jinak, než kdybych ji prožila doopravdy. A mám z ní husí kůži. Zrovna řeším s rodiči, kteří jsou drobní podnikatelé ve službách, jejich těžkou situaci. Evokuje mi to etapu, kdy se znárodňovaly majetky a lidi přicházeli o to, co strašně dlouho budovali. Samozřejmě dnes to není zdaleka tak strašné, ale bezvýchodnost a zoufalství jsou součástí tehdejší i dnešní mozaiky.

Znamenal pro mě poměrně velkou roli a tím i hodně zkušeností. Hraju Marcelu, podle scénáře nejhezčí holku z vesnice. Žije s rodiči, které postihla záměna dětí v porodnici a vyrovnávají se s jejími důsledky. Pomáhá mámě v obchodě, kluky má na háku, ale nejdivočejší pubertu má už za sebou.

Je poměrně od rány, sympatická, vtipná, s jistým tajemstvím a vývojem. Když otěhotní, visí otcovství nad třemi muži. Do toho se vyšetřuje, kdo zavinil tu výměnu dětí. Podezřelí jsou postupně všichni. Jde o formu dramedy, rodinnou detektivku s prvky komedie.

Nikdy jsem tak přirozenou holku nehrála, obvykle šlo o psychologicky náročné, něčím poznamenané postavy. Mohla jsem být hodně uvolněná, i proto mě Marcela moc bavila. A připočtěte úžasné herecké partnery: Sabinu Remundovou, Davida Novotného...

(smích) To jsem nebyla já, ale kaskadérka. Osobně bych byla ochotná se kvůli roli ledacos naučit, projít si složitou přípravou je můj herecký sen a ideál. Pokud by to bylo důležité, naberu dvacet kilo, půjdu dohola nebo absolvuju nějaký výcvik. Ale zatím po mně nic tak dramatického nechtěli.

I když zrovna přibrání by asi bylo složitější. Jsem ráda aktivní a dodržuju zdravou životosprávu, v přírodě běhám, ve městě co nejvíc chodím pěšky a denně cvičím jógu. Dostávám tím z těla přebytečnou energii a zároveň se uzemňuju. Pohyb je důležitý dělat pro radost, ne za trest. Za deset let budu možná hledat jiné aktivity.

No... na rozdíl od řady přátel ne moc bouřlivou, spíš standardní, v trvalém napětí s rodiči a hádkách se sestrou. Co se týče večírků, mám pocit, že jsem přišla do puberty až na DAMU.

Byly poměrně komplikované, ale nikdy krátké. I když jsem si říkala, že by bylo fajn se nevázat, jenže to neumím. Je mi příjemné mít vedle sebe člověka, který není umělec a bohém, ale pochází z úplně jiného prostředí.

Divadelní a filmový svět je strašně intenzivní, sám pro sebe. Většinu přátel mám v jiných sférách, ještě z gymplu nebo z tábora, kam jezdím odmala. Snažím se ty dva světy oddělovat. Když jsem si procházela složitým rozchodem, podržela mě nad vodou právě práce. A naopak. Čímž neříkám, že se nikdy nezamiluju do herce.

Ne. Už rok jsem se s nikým neseznámila. Jak se nemohlo chodit do společnosti a hodně jsem pracovala, nevyskytla se ani možnost. Přesto pro mě byla ta doba velmi sebereflektivní, být sama se sebou mi jako přecitlivělé bytosti udělalo dobře. Od školy jsem se totiž nezastavila. Užívám si to a věřím, že až dozraje situace, budu schopná přivítat ve svém životě nového člověka.

Do jisté míry s ní souhlasím. Líbí se mi, že je nezávislá a snaží se řešit situace po svém. Závislost, jakákoliv, je špatná. Základem každého funkčního vztahu je respekt, vše ostatní se od něj odvíjí. Mně v tom posledním dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, že se mnou partner nejedná jako s rovným, ale s despektem, povýšeně.

Omezoval moji psychickou svobodu. Myslela jsem, že si nic jiného nezasloužím. A doufala, že se mi to vrátí v dobrém, že je to karma. Což je nesmysl. Byla to chyba toho člověka a já se od něj měla držet dál. Poučila jsem se a pochopila, že určitý typ lidí jde vůči vám tak daleko, jak mu dovolíte. Musíte si nastavit vlastní hranice.

Ano, a neberu to negativně. Respekt určitě souvisí se zdravým sebevědomím a nezáleží na tom, zda jste muž, nebo žena, každá žijící bytost má stejná práva. Začala jsem v sobě hledat, co bylo zbořené, abych mohla správně fungovat a zároveň byla dobrým partnerem. To je cesta.

Už dlouho chodím na psychoterapie a vidím posun. Naučila jsem se svoji často rozbouřenou duši přijímat a usměrňovat. To jsem prostě já. Sebeláska ovšem neznamená aroganci. Bývala jsem hodně netrpělivá a vzteklá, navíc přísná k sobě i druhým. Ale čím dál víc s tím umím pracovat, používat empatii a překlopit své reakce do laskavosti. Hodně přemýšlím nad svými rozhodnutími a jejich následky do budoucna.

Celkem běžně. Byla jsem živé dítě, co se rádo předvádí, zpívá, sportuje a nerado cvičí na klavír menuety. Když mám něco dělat povinně, nejde mi to. Až později s moderní muzikou jsem se k němu vracela a dnes koketuju s jeho vážnějším oprášením.

Od devíti let jsem chodila do Dismanova rozhlasového dětského souboru, kde jsme hráli Brundibára – představení dětí za války v Terezíně. Posílali nás i na štěky do dabingu a na konkurzy. Mimo jiné do Pitínského Babičky v ND, kde jsem si zahrála Adélku. Tehdy mi herectví totálně učarovalo. Všemi smysly, krásně to vonělo... Hrála jsem vlastně dřív, než jsem začala chodit do divadla jako divák, což bylo někdy v patnácti.

Najednou mě taky začaly strašně bavit filmy, zvlášť se silnou katarzí a kvalitními herci jako Requiem za sen nebo Hodiny. Doma mi bylo vtloukáno, že televize je zlo. Vůbec mě nenapadlo, že u tohoto média lze mít tak zásadní prožitek. Přála jsem si být součástí toho světa. První filmovou roli jsem dostala v Románu pro muže, malinkou, přesto byl zážitek z natáčení obrovský.

Nic moc. Maminka a děda mají výborný hudební sluch a umějí krásně zpívat. Děda navíc báječně vypráví historky. Ale zaslechla jsem, že mezi dávnými předky máme nějaké cirkusáky nebo kočovné herce.

Rodiče měli asi jiné představy o mé budoucnosti. Brácha je veterinář, sestra studuje produkci a já si s přáním jít na DAMU připadala jako černá ovce. Ale protože mě ta škola opravdu nadchla, našla jsem se tam a začala konečně mít výborný prospěch, smířili se s tím. Dnes mě podporují a fandí mi.

Asi nejdůležitější role, něco, co si s sebou pořád nesu, byla Lizaveta Nikolajevna v Běsech ještě v Disku. Měla jsem tam paradoxně jen jednu delší situaci s hlavní postavou, přesto šlo o velmi silný zážitek. Ve Švandově divadle, kam jsem pak nastoupila, jsem hned zkraje hrála Luisu Millerovou v Úkladech a lásce a dvě a půl hodiny jsem neslezla z jeviště. Což byl výkon psychický i fyzický.

V současnosti mě chytila dvojrole dcer Jana Wericha a Vladimíra Holana ve hře Hadry, kosti, kůže. Werichova dcera Jana mě zasáhla svým nešťastným osudem. Měla komplikovaný vztah s matkou a byla okolím tlačená do herectví, které jí nešlo a ona to věděla. V jednu chvíli říká zásadní větu: Táto, je těžké být tvoje dcera. Což mluví za vše. Krátce po jeho smrti se upila...

Ano, jsem strašně šťastná, zároveň nad člověkem pořád visí nejistota. Zrovna teď před sebou nemám žádnou konkrétní práci. Přála bych si konečně dostat komediální roli. A ta ke mně může, nebo taky nemusí přijít.

Na vaření a pečení. Naučily mě to babička s maminkou, obě výborné kuchařky. Začala jsem péct vždy ve chvíli, když jsem se nechtěla učit. Hrozně mě to uklidňuje, hned vidím výsledek a moje radost se násobí při pohledu na spokojené jedlíky.

Střídají se mi různá období, třeba měsíc peču sušenky, pak kváskové chleby, baví mě všechno: koňakové špičky, buchty, brownies, dorty. Vždycky uspěje můj veganský banánový chlebíček se zbytkovým kvasem.

Je to už moje neodlučitelná součást, nebýt herečka, určitě pracuju někde v gastru jako cukrářka nebo pekařka. Miluju to vytvářet, miluju to jíst. Přemýšlela jsem vážně o brigádě, jenže to teď nejsou zrovna nejžádanější profese. Uvidím, jak se situace vyvine, řada herců se rekvalifikuje...

Věřím, že se zase vrátí normální doba a s ní možnost volného pohybu, i za hranice. Do přírody dávám přednost cestování s někým, do města sama, abych se mohla rozhodovat jen podle sebe. Sama jsem byla například v New Yorku a skvěle jsem si to užila.

V přírodě se mi líbí jít s někým bok po boku, najet na stejný rytmus chůze a nemuset nic říkat, jen vnímat okolí. Miluju spoustu míst v Česku: Šumavu, Brdy, Klánovický les, Tiché údolí nebo si jen tak sednout v Riegrových sadech.

Jakýkoliv kontakt s přírodou a vodou je úžasný. Vloni jsem chtěla vyrazit do Japonska, to je můj veliký sen. A projít v USA národní parky. Nejvíc mi chybí slunce a moře. Ale jela bych kamkoliv.