Delegáti cestovek - nepostradatelní pomocníci většiny turistů

„Mám ráda oba národy a nejradši bych byla, kdyby se mohly spojit a z obou by se vybralo to nejlepší,“ říká osmatřicetiletá rodačka z Bohumína, která kdysi přijela do Řecka na kratší pracovní pobyt, ale zamilovala se do něj tak, že v zemi nakonec zůstala natrvalo a také se tam později vdala.

Ačkoli jí výřečnost rozhodně nechybí, předem se omlouvá, že se během rozhovoru možná občas zasekne při hledání správného českého slovíčka. Ve svém druhém domově na Korfu, řecky Kerkyře, se uchytila v cestovním ruchu, nejdéle – deset let – pracovala na tamním malém letišti. Letos načala třetí sezónu jako delegátka cestovní kanceláře Alexandria.

„Když na Korfu řeknete Čech, místním se vybaví komunismus, s tím se nedá nic dělat. Učili se o něm ve škole a někteří pořád žijí s představou, že jsme chudá země východního bloku. Ale mají nás rádi, protože na rozdíl od jiných národů jsme čistotní a klidní.“

Povídali jsme si ještě před vypuknutím sezóny, která pro ni trvá od začátku června do konce září. „A pak následuje měsíc psychické rehabilitace,“ říká zjevně jen s mírnou nadsázkou.

„Letní sezóna je takový nátlak na psychiku, že se z toho pak musím vzpamatovat.“ Navzdory tomu svoji práci miluje: „Myslím, že někteří lidé jsou pro ni přímo zrozeni. Dělám sice i osmnáct hodin denně, ale fakt mě to baví. Jsem ráda, když můžu klientům pomoct a udělat pro ně něco, co by sami nezvládli,“ vyznává se matka desetiletého syna Anastasise, která v létě pečuje o 200 až 300 turistů naráz. A ti ne vždy chápou, že delegát není sluha a zároveň odborník na všechno.

Nepostradatelným pomocníkem je pro ni, stejně jako pro ostatní delegáty, mobilní telefon. „Zvoní celý den,“ směje se.

V laické představě o sluncem osmahlých pracovnících cestovek, kteří zažívají permanentní prázdniny a sem tam se zjeví turistům v hotelu, se tak objevují první trhliny.

Že delegát v dovolenkové destinaci trvale žije, nebývá vždy pravidlem. Třeba v cestovní kanceláři Blue Style tvoří zhruba 80 procent ti, kteří se na zbytek roku vracejí do Česka.

„Letos jsme na letní sezónu vypravili kolem 180 lidí, z toho delegátů je asi 55, ostatní jsou pomocní delegáti, animátoři, výletáři,“ vypočítává Petra Pichertová, šéfdelegátka CK Blue Style, která je jejich přímou nadřízenou. Sama má letité zkušenosti především z Turecka a Tuniska a stále působí jako průvodkyně na poznávacích zájezdech v exotických zemích.

Otázka, jak se těší na léto, může při její odpovědnosti vyznít ironicky, ovšem odpovídá zcela vážně: „Těším se moc! Všichni totiž odjedou do svých destinací a od té chvíle už je to hlavně na nich. Pro mě je náročnějším obdobím leden až květen, kdy pro ně musím všechno zařídit, zajistit letenky, ubytování, auto,“ překvapuje skutečností, že delegáti už mají po příjezdu vše obstarané a hrazené zaměstnavatelem. To musí být o tuhle práci rvačka…

„Ne, je čím dál horší vhodné adepty sehnat,“ zvážní. „Když se scházím s lidmi z jiných cestovek, shodneme se, že je to velký problém,“ říká šéfdelegátka a důvodů jmenuje více. Kromě neochoty pracovat a zkreslených představ o pohodové práci na pláži, je to třeba nepoužitelnost absolventů cestovního ruchu z tuzemských středních či vysokých škol, jejichž obory jsou odtržené od reality.

„Mám několik kolegů, kteří na vysoké cestovní ruch nedostudovali, protože je vyhodili ze statistiky. A to není zrovna předmět, který by při práci využili,“ domnívá se Petra Pichertová, která sama původně vystudovala chov divokých zvířat na České zemědělské univerzitě v Praze.

V neposlední řadě přestávají být pro potenciální zájemce i vzdálené země nedosažitelné. „Když jsem v roce 2004 poprvé přiletěla pracovně do tuniské Džerby, byla to velká exotika, navíc drahá. Dneska se tam létá skoro jako na chatu,“ poukazuje Petra Pichertová na to, že mladí netouží nechávat se někde na celé léto zaměstnávat, když tam mohou vyrazit celkem lacino na dovolenou.

A když už projeví zájem, místo například Bulharska, podle ní po všech stránkách atraktivní destinace, v dotazníku uvedou Maledivy. Souostroví v Indickém oceánu přitom dle jejích zkušeností umí delegáty potrápit jak rozmary počasí, tak místních obyvatel.

Bulharsko, po roce 2000 znovuobjevený cíl českých turistů, je domovem i pracovištěm pro Vladimira Marinova, šéfdelegáta CK Alexandria pro tuto zemi. U rodilého Bulhara snad jiná destinace ani nepřicházela v úvahu, v jeho případě však velkou roli sehrála znalost češtiny.

„Studoval jsem bohemistiku nejdřív u nás, pak i v Česku. Dřív ji dělalo víc Bulharů, teď počty každý rok klesají,“ všiml si čtyřiatřicetiletý a navzdory věku velmi zkušený delegát, který se takto začal živit už během vysoké. „Bohemistiku jsem si vybral hlavně kvůli jazyku. Každý se hlásil na angličtinu nebo němčinu, já chtěl zkusit něco jiného. Při pobytu v Česku jsem díky tomu poznal i nové lidi a kulturu.“

Jeho 25 podřízených, z nichž dvě třetiny jsou stejné národnosti, zbytek Češi, pokrývá černomořské pobřeží od Zlatých Písků až po Primorsko.

Běžný den podle Vladimira Marinova vypadá tak, že vlastně nikdy není běžný, ačkoli určité pevné body obsahuje.

„I když máte na starost sto turistů, což není velký počet, každý den někdo z nich něco potřebuje, dává otázky, řešíte různé problémy. Standardně si s celými skupinami domlouváme schůzky v hotelu v určený čas. Je možné, že se nic nepřihodí, nikdo nic nepotřebuje, jenom si tak popovídáme, zeptají se, kam se můžou projít, kam se vydat autem. Také se ale občas stane, že se někdo zraní, potřebuje do nemocnice, takže musím jet s ním a tlumočit. Ve stejnou dobu si jiný klient stěžuje, že nemá z pokoje výhled na moře a chce to hned řešit. Do toho každou chvíli někdo volá.“

Od momentu, kdy delegát na úvodním mítinku nadiktuje přítomným svoje telefonní číslo a připojí upřímně myšlenou výzvu, ať se mu neváhají ozvat, nemá klid. Hitparáda nejčastějších dotazů je přitom pestrá.

„Hodně záleží, v kolik volají,“ podotýká Petra Pichertová. „Když v pět ráno, tak chtějí vědět, jaké bude počasí nebo jestli se tady dá koupit Postinor (nouzová antikoncepce – pozn. red.) a podobné věci. Když ve tři odpoledne, tak s tím, že jim na pokoji ještě neuklidili. Takže vysvětlíte, že úklid probíhá až do pěti. Telefonické dotazy ale obvykle vtipné nejsou, spíš volají v nouzi,“ upozorňuje a dodává: „Což asi ten Postinor byl.“

Vladimira Marinova už máloco dokáže zaskočit. Přání, aby si zahrál na meteorologa, jakmile se obloha zatáhne, je běžné. To samé dotazy, kde a jak se dobře najíst.

„Měli jsme případy, a to si nedělám legraci, že turista volal v noci, že má v pokoji komáry.“ V takové situaci je nutné dotyčného alespoň uklidnit a přislíbit, že se u něj ráno zastaví a zjistí, jestli se náhodou komáři v dané oblasti nepřemnožili. Aby vyrazil na pomoc s plácačkou ještě za tmy, snad nikdo soudný po delegátovi žádat nemůže…

„Časté dotazy? Co mají dělat, když jim někdo sundal z auta značky,“ naráží Gabriela Zotou Casková na praxi policistů na Korfu, kteří špatně parkujícím turistům ve vypůjčených autech odmontují registrační značky, aby získali jistotu, že si je dojdou vyzvednout a zaplatí pokutu.

„Jinak mě bombardují nejčastěji zdravotními dotazy. Někoho bolí břicho, protože není zvyklý na tolik jídla a v bufetu si toho naloží moc, což je u Čechů běžné. Také různé alergie nejsou výjimkou. Mám tu jednoho doktora k ruce, ale když zrovna není přítomen, pošlu je do malé místní nemocnice nebo i taxíkem do velké městské,“ vysvětluje.

Na spoustu věcí včetně úskalí špatného parkování sice upozorňuje při úvodním mítinku, ovšem chápe, že v cizí zemi se každý může cítit zmatený. A tak vybízí: „Volejte mi, i kdyby to podle vás měla být hloupost.“

Právě ve vážných chvílích, kdy jde o zdraví, se nejčastěji ukáže, k čemu vlastně delegát je. „Lidi na to totiž zapomínají. Občas mi říkají: To by mě zajímalo, od čeho jsme si ho zaplatili,“ zaznamenala Petra Pichertová. Z delegáta si tak udělají posluhovače a řeší s ním věci typu chybějícího toaletního papíru na pokoji.

Na pomezí historek k smíchu a k pláči je i zkušenost jedné její kolegyně z řeckého poloostrova Chalkidiki. Klientka uvažovala o lodním výletu, ale protože se jí dělávalo špatně z vln, chtěla po delegátce informaci, jak silný vítr povane. „Kolegyně to zjistila, zavolala paní a ta jí na to řekla, jestli by z toho mohla vypočítat, jak velké vlny budou v čase výletu.“

Gabriela Zotou Casková si vybavuje, jak jí jeden klient vynadal, co je to za delegátku, když neví, jaké má být zítra počasí, a že s nimi už příště nepojede. „Vysvětlovala jsem, že Korfu je ostrov, fouká ze všech stran a ani místní rybáři nevědí, jak bude. Jiní turisté se mě zastali a řekli mu: Tak příště musíte jet s jinou cestovkou, to určitě pršet nebude.“

Více či méně vtipné zkušenosti s turisty asi nasbírali delegáti všude na světě, ovšem pokud jde o pověst Čechů u zahraničních hoteliérů, oslovení se shodnou, že na tom nejsme špatně. Nejlépe to asi může posoudit Vladimir Marinov, který se v cizině narodil a dlouhodobě tam žije.

„Myslím, že Češi nespadají mezi ty, kteří si stěžují nejvíc. Spíše naopak,“ tvrdí. Pokud u nás pozoruje nějakou změnu, tak v tom, že jezdíme k moři stále častěji jen na týden místo dřívějších deseti či čtrnácti dnů. A taky se nám už tolik nechce vyrážet na delší výlety, raději pobyt prolenošíme na pláži.

To určitě není případ delegátů, tedy alespoň těch, kteří svoji práci dělají zodpovědně. Tráví sice nejhezčí měsíce roku na atraktivních místech, musejí ale být 24 hodin denně k dispozici. Zda jim čtyři nebo pět měsíců ve velkém zápřahu dokáže zaplatit zbytek roku, záleží na více faktorech. „Znám kolegy, kteří shánějí jinou práci, ostatní už nic dalšího nepodnikají a jsou spokojení,“ podotýká Vladimir Marinov.

„Když dělá svoji práci dobře, na zbytek roku si vydělá,“ neváhá Gabriela Zotou Casková, která se mimo sezónu stará o velký dům a hospodářství s ovcemi, slepicemi a kachnami.

„Záleží na destinaci a na tom, kolik ze svého platu utratíte,“ připojuje svůj názor Petra Pichertová. „Třeba v Maroku se za nic moc utrácet nedá, takže naši kluci si odtamtud přivezou skvělé peníze. Do Řecka hodně jezdí ti, kteří mají rádi živější párty zóny, kde je draho a peníze fičí, i když si jdete dát pár piv. Nechci jim sahat do svědomí, ale ti si moc peněz podle mě domů nepřivezou,“ směje se. „Obecně ale mají všechno potřebné hrazeno, takže když chtějí, nemusejí utratit vůbec nic.“

Podle Vladimira Marinova je práce delegátů ideální pro vysokoškolské studenty. „Zaprvé si vydělají a zadruhé zlepší jazyk.“

Petra Pichertová takto trávila celá studia a vždy se s vyučujícími domluvila na individuálním přezkoušení v časnějším termínu, aby už na začátku května mohla vystřelit někam za hranice.

Formální vzdělání v cestovním ruchu skutečně není podmínkou. Více než teoretický výčet dovedností prozradí už první pohovor. „Když si se zájemcem poprvé sednu, je důležité, aby se mi díval do očí a dokázal mluvit. Pokud sedí s hlavou dolů a kouká do stolu, tak asi nebude umět komunikovat s turisty v destinaci. Myslím, že každý normální, inteligentní člověk, který umí mluvit a nebojí se lidí, to může dělat. Pak ale samozřejmě záleží na tom, jak moc ho tahle práce zajímá,“ míní šéfdelegátka CK Blue Style.

„Moře!“ neváhá Gabriela Zotou Casková s odpovědí na otázku, co jí při první návštěvě Řecka učarovalo. „Myslím, že Korfu má v sobě nějakou drogu, je to výjimečný ostrov, což vám potvrdí i obyvatelé jiných částí Řecka.“

Ne všechno v této zemi funguje na úrovni, na jakou jsme v Česku zvyklí, ovšem turistům se vždy snaží vysvětlit, proč tomu tak je a jak to souvisí s historií a mentalitou místních. Netají, že jako Češka dlouhodobě usazená ve Středomoří je poněkud rozpolcená.

„Nemám ráda, když mi někdo z našich turistů říká něco o Řecích, aniž by tu žil a měl právo je soudit. Ale na druhou stranu hned vyskočím, když nějaký Řek začne něco o Češích.“

A tak se dál snaží spojovat oba národy a ukázat během krátkého pobytu našim turistům kus z kultury této dle jejího přesvědčení překrásné země. Kdo jiný než delegát, který je v dobrém i ve zlém první na ráně, by to měl zprostředkovat.