Článek
Ano, stačí pár vět k pochopení, že vážnějším z dvojice je ten mladší. Poprvé hrál jako čtyřletý v pohádce Anděl Páně. Teď, na konci třeťáku na gymnáziu, jde z role do role.
V lednu měl premiéru film Cena za štěstí, v němž se potkal s dědou, následoval internetový seriál Skvrna a teď točí s legendou režie Agnieszkou Hollandovou Šarlatána. Hraje v něm s tátou Ivanem.
„Jsou si hodně podobní. Odpovědní, pečliví. Já se naopak cítím jako puberťák. Dobře, maximálně třicetiletý,“ tvrdí starší ze zpovídaných Trojanů.
Josefe, vy nikdy neříkáte dědovi dědo?
Josef Trojan (JT): Mě to nikdy nenapadlo, protože Láďa není děda. Je duchem svěží třicátník, co ho znám.
Ladislav Trojan (LT): Ano, to je pravda.
U všech šesti vnoučat to takhle máte, pane Trojane?
LT: Dá se říci, že skoro jo.
JT: Počkej, Mates s Tádou od Ondřeje (filmový producent, režisér – pozn. red.) ti dědo říkají, ne? A Olze (manželka Ladislava Trojana – pozn. red.) říkají babi.
LT: To máš pravdu. Od Ivana jsou ty děti zkažené. Říkají: „Láďo, pojď sem. Láďo, pojď tam.“ To je úroveň. (Smích)
Byl jste někdy hlídací dědeček? Případně „hlídací Láďa“?
LT: Hlídal jsem vás?
JT: Hlídal. Hráli jsme fotbal, váleli sudy z kopečku u vašeho domu. Dělali jsme spoustu kravin. Taky jsi s námi jezdil vlakem.
LT: S vámi taky? (Smích) To byla naše oblíbená zábava. Jezdili jsme i tramvají, na konečnou a zpátky. Pepa seděl, koukal se z okénka a kochal se. Podobné to měl ve vlaku. Nasedali jsme v Braníku, dojeli na Sázavu, otočili jsme se a vrátili se. To je krásná cesta!
Někdy jsme vystoupili, šli k řece, házeli do ní kameny… Taky jsme chodívali za kulturou na pražskou Dobešku.
Ladislav Trojan hrával hodně v pražském Divadle Na Fidlovačce.
Oba jste začínali s kumštem velmi malí, oba v pohádkách. Pamatujete si na své šaty?
LT: Šaty? Na tohle jsou spíš holky, ne? Já si rozhodně pamatuji, že to byla moje první i poslední holčičí role. Ještě někdy holku?!! Nikdy! (Smích) Tehdy na mě v klučičí katolické škole zbyla. Představení se zahrálo naštěstí jen jednou, pro rodiče.
JT: Já měl při premiéře před kamerou, v pohádce Anděl Páně, na sobě bílou noční košili. Žádnou protekci v tom ale nehledejte. Táta tam sice hrál Petronela, jak ho ale znám, jeho naše obsazení – hrál jsem tam s bráchou Frantou – nenapadlo. To přišlo spíš z produkce. Když jsme to chtěli zkusit, neprotestoval. A my se na chvíli stali andílky.
Dá se tedy říci, že o vašem povolání bylo na základě kladné zkušenosti rozhodnuto?
JT: Mně se před kamerou líbilo. Nějak jsem k tomu přirozeně směřoval, ovšem ten nápad, že budu hercem, ještě pořád v mé hlavě zraje. Ano, natáčím filmy. Ano, dělám vše pro to, abych v profesi uspěl, ano, baví mě.
Jenže uvidíme, co bude. Kde to bude. Třeba po maturitě zkusím studovat v cizině, možná si vyberu psychologii, která také otevírá cesty k herectví. Možná zkusím přijímačky na nějaký obor na DAMU…
LT: Mě ta princezna v šesti sedmi letech jen jaksi nahlodala. K divadlu jsem se navážno dostal až během gymnázia díky jednomu skvělému profesorovi. A víte, co je zajímavé? Tu první pohádku jsem hrál v orlovně v pražských Dejvicích.
Byl tam takový malý sál, kde naše škola podobné akce mívala. Moje maminka tam chodívala i na cvičení. Během let se prostor proměnil v dnes slavné divadlo, kde hraje roky Ivan. Vtipné, co?
Josef Trojan nyní natáčí film Šarlatán režisérky Agnieszky Hollandové.
Určitě je to pozoruhodné. Mě zase zaujalo, že vy jste to k herectví vzal přes balet.
LT: Každý není tak talentovaný. Viď, Pepo?
JT: Ale, Láďo…
LT: Tak to vezmu postupně, paní redaktorko. Po maturitě jsem chtěl jít na DAMU, jenže jsem zkoušky neudělal. Kamarádi začali studovat práva, tak jsem se tam šel optat, zda by mi neumožnili udělat přijímačky. Odpověděli: „Přijďte za rok.“
Jak jsem tak šel odmítnutý po ulici, volným krokem jsem dorazil až k nedaleké konzervatoři. Z obavy, že půjdu na vojnu, jsem se s kluky před její budovou rozloučil a šel jsem se dovnitř zeptat, zda by mě nechtěli.
Neříkejte mi, že vás chtěli.
LT: Měl jsem štěstí, narazil jsem na nějakou studentku, asi jsem se jí líbil, poslala mě tam a tam a najednou jsem studoval balet. Vydržel jsem pár měsíců, shodil pár kilo a vzal jsem rychle roha. Nastoupil jsem na půlroční brigádu do Konstruktivy k tátovi, kde jsem vydržel do druhého, už úspěšného pokusu o DAMU, o níž jsem vždy snil.
JT: A taky bys chtěl, abych na ni šel já.
Josefe, chystáte další vzpouru v rodině? Vím, že váš děda chtěl mít ze synů lékaře.
LT: Pozor, já chtěl mít doktora z Ondřeje. Na rozdíl od Ivana se moc dobře učil. Říkal jsem si, že by byla škoda to nevyužít, jenže nějak propásl termín zkoušek na medicínu či co. Pak dělal dva roky peďák, mimo jiné matematiku, a nakonec dodělal FAMU.
K tomu na Dobešce s kamarády hráli v takovém sálečku divadlo (Sklep – pozn. red.). Má odvěká tlačenka, možná Olžina, na to, aby se stal lékařem, nevyšla. Stejně asi v životě uspěl, že, Pepo?
JT: To víš, že jo, Láďo. Ale vím, že jsi skutečný liberál, jsem si tedy jistý, že bys mě ani do ničeho netlačil. Navíc to mám s prospěchem ve škole spíš jako táta než strýc Ondřej. Povolání lékař se u mě rovnou škrtá.
Možná jeden z mých mladších bratrů, třetí v pořadí, k tomu dospěje. Škola mu jde. Má tedy dobré dispozice pro opravdu kvalitní povolání…
Jenže studia na gymnáziu také nejsou zrovna lehká. Proč jste nezvolil konzervatoř?
JT: Protože já jednoduše nevěřím, že vás někde naučí hrát, že se herectví dá vůbec skrze kantory naučit. Nemusíte ho pilně studovat na jakékoli odborné škole, abyste se stal dobrým hercem. V tom se mnou Láďa asi nebude souhlasit.
Internetoví diváci jej mohou znát ze seriálu Skvrna.
LT: Vždyť nesouhlasím. Já si vážně přeju, abys alespoň po maturitě šel na DAMU.
Třeba to tentokrát s vaším přáním klapne.
JT: Co bude, bude. Já vnímám, že herectví zažilo od Láďových dob určitou transformaci. On a jeho generace praktikovali styl přehrávaní, žoviálnosti, přemrštěných emocí, takové to – hodně nadneseně řečeno – kašparství, krásné kašparství.
Jenže doba se změnila. Trendem je obsazovat civilní herce, či dokonce lidi, kteří nemají s herectvím vůbec co do činění. Nejryzejším emocím někdy rozumějí úplně přirozeně, dokážou je divákům hladce předávat.
Dobře. Co bych tedy měla dělat, když se tou skvělou herečkou bez škol budu chtít stát?
JT: Číst si texty, divadelní hry. Zdokonalovat mluvu. Setkávat se s lidmi, které kumšt baví. Poradí vám, jak zacházet s emocemi, postavami. To je herectví 21. století: mnohem civilnější, rychlejší než Láďova doba, v níž bylo jakoby víc času na všechno, včetně emocí.
LT: Chytrý kluk, co?
Vypadá na to.
JT: Ale, Láďo. Ještě bych doplnil, že jdu rád svou cestou. Takže gymnázium mi dá jistě víc podnětů k životu, k přemýšlení. Přitom vím i to, že herectví je moje cesta, v niž věřím, a myslím si, že v ni věřit budu. Možná se stejně po maturitě pokusím o tu DAMU. Kdoví?
Vy, Pepo, nejste jediným vnukem Ladislava Trojana, který k herectví inklinuje, že?
LT: Ještě někdo u vás doma hraje než ty, máma a táta?
JT: Ne, paní redaktorka asi myslela bráchu Františka. Ten si párkrát decentně zapůsobil na plátně, jenže nyní studuje v Brně novinařinu. Myslím si, že kdybyste se zeptala jeho, zda směřuje k herectví, odpoví, že spíš k žurnalistice.
Na čem se doma asi shodnete, je fandění fotbalovému klubu Bohemians Praha 1905? Co vím, tohle se dědí. My jsme doma slávisti, někdo dobrovolně, jiný pro blaho rodiny.
LT: Slávisti? Hm…
JT: Rozhovor rovnou končíme! (Smích)
Filmografie Ladislava Trojana čítá přes sto snímků, převážně televizních. Na fotce s herečkou Zuzanou Stivínovou v roce 1960.
LT: Ale ne, vždyť za to třeba nemůže… (Smích) Paní redaktorko, vysvětlím vám, jak se k fandění dostala naše rodina. Kdysi jsme bydleli ve Vršovicích, kousek od Bohemky. Slávia taky nebyla daleko, ale nějak se mi nikdy nepozdávala. Měla nos moc nahoru.
Naopak Bohemka byla sympatická. Na první pohled nenafoukaná, taková klukovská, příjemně malá. Na stadionu se dalo vždy sednout. Chodili tam kamarádi. Ani ti se netvářili nadutě. Ivan to fandění zdědil po mně, jeho kluci po něm. Ale tohle vám musím říct, Ondřej byl a je sparťan.
Jak jste tohle dopustil?!
LT: Jsem liberál, demokrat. Ale vybavuju si zápas, kdy jsem na to málem zapomněl. Sparta hrála s Bohemkou na Letné. Ondřej samozřejmě stál jinde než my s Ivanem, a když jsme se po zápase sešli, trochu jsme se netvářili. Bohemka totiž rupla 1:3. Ondřej radost měl, což nás s Ivanem dráždilo… Právě Ivana to fandění dostalo asi nejvíc z nás.
JT: Táta fandí přece pořád! Zrovna dneska na Bohemce na mě čeká, jdeme na zápas.
Nikdy vás nenutil, abyste fotbal aktivně hrál?
JT: Já ho pár let opravdu hrál. Ale záhy jsem zjistil, že jakýkoli sport, kde se mé kozí nohy potkávají s míčem, je zakletý. K dobrému výkonu mi chybí dobrá koordinace.
Předpokládám, že špatná koordinace pohybů vám v herectví nevadí. Jak se ale koordinujete s rodinnými příslušníky při natáčení? Třeba tady s dědou v Ceně za štěstí.
JT: S Láďou jsme se potkali jen velmi krátce. Byli jsme sice v jedné scéně, v níž se kamsi plížím, každý ale v jiném plánu, každá z kamer byla otočená jinam. Já jsem tak z Ládi zahlédl maximálně záda. V přepočtu na čistý čas šlo o vteřiny. Taky vypadal, že si je nepamatuje.
Jsou období, kdy si připadám jako pokladna Dejvického divadla. Jsem ale často velmi uzavřená pokladna.
LT: Nepamatuji. Sice jsem tehdy na natáčení strávil tři dny, ale vždy jsem přišel a udělal ťup, ťup, zase ťup, ťup, ťup. To Pepa měl ve snímku velkou roli.
Trojanovi jako rodina drží při sobě. Na snímku jsou s rodiči Ladislavem a Olgou jejich synové Ivan a Ondřej, jehož doprovází manželka Bára.
JT: Počkej, ten den, kdy jsme se potkali, jsem taky dělal ťup, ťup. Takže dvě rodinné ťupky se na pár vteřin spojily.
Jak si obecně vybíráte role? Vy, pane Trojane, asi řešíte to, aby vás příprava na ně moc nezmáhala.
LT: Hledáte klíč k mému obsazování ve velkofilmech? Je jednoduchý. Když se mi chce hrát, zvednu telefon, zavolám do Hollywoodu. Optám se, zda pro mě mají něco velkého. Řeknou: „Nemáme.“ (Smích) Já řeknu: „Trhněte si nohou.“ A raději už sedím doma a dívám se na televizní dokumenty, povídám si se ženou…
Teď vážně. Mé obsazování lety přirozeně opadlo. V divadle hraju jednou do měsíce. Ještě přede dvěma lety jsem toho měl na pražské Fidlovačce víc. Pak z ní ale odešla Eliška Balzerová, s níž jsem hrával, a představení se stáhla.
A filmování? Asi to na první pohled nepoznáte, ale mně je dost let. Tedy někdo mi to nedávno říkal. (Smích) Když nějaká ta role přijde, mám spíše jen pár dnů na place a hraju staříky. Chápete to? Pozor! Nebrečím nad tím ani se nikomu nenabízím. Vím, kolik mi je. Víte to vy?
Přesně, můj tchán je o něco mladší. Oběma vám je ještě pár měsíců 86 let.
LT: A hádala byste mi 57? 59? Že jo. Už jsem vám taky hned po představení říkal, že se cítím na míň. Snažím se žít tak, jak jen to jde.
A jaký klíč k výběru rolí má gymnazista v třeťáku? Předpokládám, že Šarlatán s Agnieszkou Hollandovou, kde máte velkou roli, asi není malý projekt.
JT: Není velký, ani malý. Záleží na tom, jak to berete. Agnieszka Hollandová je zvyklá na velké americké produkce. Ale myslím si, že do Česka jezdívá za něčím jiným: ráda zde tvoří, jak se říká, jednodušeji, obyčejněji, tedy s menším počtem lidí.
Z Ameriky, respektive z Polska si k nám veze hlavně samu sebe, talent, píli, připravenost, což je zásadní. Obdivuji její práci.
Hrajete v něm léčitele Jana Mikoláška, jeho starší verzi přebírá váš táta. Potkáte se někdy na place?
JT: Logicky spíš ne. Taky je to s ním spíš ťup, ťup… Potkali jsme se, asi se ještě potkáme v zákulisí, na místech, kde se naše postava pohybuje jak v mládí, tak ve vyšším věku.
LT: Vždyť by to bylo na hlavu, aby se potkali, když hrají jednoho člověka…
Dobře. A co Skvrna, viděl jste v ní Josefa, pane Trojane? Jak se vám apokalyptický internetový seriál o světě ovládaném jen dětmi líbí?
JT: Já mu to nepustil. (Šeptá) Promiň, Láďo, napravím to.
LT: Pepo, já čumím… To je pro mě překvapení. Ale já si s technikou moc nerozumím. Pepu jsem jako herce viděl naposledy na plátně v kině, právě v Ceně za štěstí.
Pozorujete ve svém hereckém stylu nějaké rodinné rysy?
LT: Ani by mě nenapadlo něco podobného hledat. Podívejte se na Ivana. Je úplně jiný než já. Je, řekl bych, povahou po mé ženě. Pečlivý. Má-li práci, pracuje, dokud to není nejlepší. On není nejlepší. Je dokonale připravený, vždy. Naproti tomu já jsem to občas flákal.
JT: Teď, Láďo, snad poprvé vážně plácáš hlouposti. Tohle jsem u tebe nikdy nezažil.
A jak k práci přistupujete vy, Josefe?
JT: Podobně jako táta. I když Láďa herectví vážně neflákal. Ano, srovnáváte-li s lidmi tátova typu, můžete se cítit nedostatečně. Jejich nasazení pro věc je až enormní. Sedí nad textem hodiny, snaží se roli uchopit, pochopit.
Jiní to takhle nemají, ale před kamerou, na jevišti odvedou srovnatelný výkon jako ti dokonale připravení. Rozhoduje výsledek.
Starší Josefův bratr František studuje novinařinu.
Postupujete stejně systematicky i při přípravě do školy?
JT: Lhát vám nebudu. Ničemu se nevěnuju s takovým nasazením jako herectví. Přece jen, škola za chvíli skončí. A mě herectví, doufám v to, bude pronásledovat celý život. Beru proto vzdělání asi stejně jako mí vrstevníci. Proplouvám. Nešprtám se denně dlouhé hodiny.
Ke škole patří kamarádi. Ti vaši vám prý říkají Kryso. To není moc lichotivé, ne?
LT: Jakže ti říkají?
JT: Kryso.
LT: Tobě?
JT: Jo, Láďo. Mně. Ta přezdívka se už proměnila, ač se mě Krysa držela poměrně dlouho. Vycházela z mé schopnosti měnit výrazy tváře. S kamarády si jinak ze srandy dáváme různé přezdívky a aktuálně jsem Michael Faraday. Na možnou otázku proč, pohotově odpovím: tohle je mimo možné způsoby běžného vysvětlení.
Aha. Já ji tedy nepoložím. Vám, pane Trojane, také příslušela někdy nějaká přezdívka?
LT: Kluci mi na gymplu říkali Fotr. Slýchával jsem na ni. Abych nevypadal oproti Pepovi hloupě, pohotově, vzhledem k věku, dodám: nevybavuji si, jak jsem k ní přišel.
Ač se Trojanů v branži pohybuje více, nevšimla jsem si, že by se výrazně vzájemně protežovali. Lze vůbec zavolat Ondřejovi a poptat se ho na práci?
JT: Takhle se to u nás nikdy nedělalo. Ani nevím, jak u Ondry funguje obsazování filmů, zda za casting odpovídá. Navíc on jich zase tolik nenatočil. Pějme píseň dohola, Želary, kde hrál můj táta, Občanský průkaz, Toman a teď dělá cosi nového. U dalších byl „jen“ producent.
LT: Ondřej obsazuje Ivana, což jistě víte. Já k tomu dodám, snaží se o to. Je to složité. Dal by mu určitě více možností, jenže stává se, že se časově nesejdou.
Zabrousím do soukromí. Klára Trojanová, vaše máma, Josefe, vaše snacha, pane Trojane, říkala, že Trojanové odkládají věci na nejméně pochopitelná místa. Opravdu?
LT: Klára tohle říká? Třeba je to pravda, já si ale nepamatuji, co jsem naposledy hledal. Asi v tomhle spíš myslí Ivana, co Pepo?
JT: Určitě myslela tátu. Máma to má asi jako každá žena. Doma si vytvořila systém, jenž funguje, má ho ráda a vyžaduje, aby ho dodržovali ostatní. Tátovi se to ale ne vždy daří. Třeba dává nedozrálé banány do lednice, i když všichni vědí, že tam nedojdou, neboť zrají v teple…
Vidím, že o banánech se doma bavíte. Ale o herectví prý moc ne. Podobné debaty údajně vyhledáváte na rodinných srazech jen vy, pane Trojane.
LT: Já jsem zvědavý, no. Vyzvídám nejčastěji na Ivanovi, co točí, co je nového v divadle, jak je s čím daleko, takové to bleble. On z toho odvázaný není, což vím. Odpovídá dost stručně. Sice se nic moc nedozvím, což mě neodradí, abych se příště zase pokusil něco zjistit.
JT: Já Láďu taky obvykle zklamu. Vůbec nevím, co bych mu na tyhle otázky odpovídal. Herectví, jeho formy jsou něco, co nepopíšete. Bavit se o konkrétním filmu asi můžete, ale o struktuře herectví vážně ne. Tím neříkám, že jsme na Láďu oškliví. Na něco mu odpovídáme. Zjišťovací otázka „Co točíte?“ u nás patří téměř vždy do otázky „Co je nového?“
LT: Podobnou stručnost mají s tátou společnou. Proto bych si měl ty otázky kamsi uklidit. Jenže já si nepomůžu… Jsem taky herec. Zajímá mě právě ten pochod, osahávání rolí, které nebývá občas snadné.
Vidím ovšem většinou až výsledek procesu. Třeba v Dejvickém divadle, kam s manželkou Olgou chodívám rád na premiéry.
Jsme znovu u slavné scény. Jak často vás lidé žádají o lístky?
JT: Naposledy jsem si čísi přání vyslechl včera, což svědčí o všem. Jsou období, kdy si připadám jako pokladna Dejvického divadla. Jsem ale často velmi uzavřená pokladna! Lístky vydávám v roli jakési spojky mezi tátou a okolním světem spíš minimálně.
Pamatuji si navíc dobře, komu a kdy jsem je dal, příště má smůlu. Obecně nemám protekci rád. Ať si každý stoupne do té fronty, která bývá až tři sta metrů dlouhá. Teprve pak to, podle mě, stojí za to!
LT: Když mě někdo požádá o lístky do Dejvického? Tak volám Ivanovi. Vychází mi hodně vstříc. Ono těch přání, která od sebe posílám dál, zase tolik není. Jsem velmi přirozený filtr. Většinou řeknu: „Je beznadějně vyprodáno,“ v čemž nelžu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: