David Vávra: Všechno lidské je upatlané, pokaždé tam člověk napáchá chyby

Tím, že budeme dál bavit diváky.

To ještě šlo. Návrat před jedenácti lety jsme oslavili 24hodinovým představením. Pomohly nám ovšem spřátelené soubory Vpřed nebo Křeč, ale stejně to byla facha.

Přišli jsme sem, když nás babička vyhodila ze sklepa našeho domu. To bylo někdy v roce 1978, zůstali jsme tady asi do roku 1992, pak Dobeška spadla do klína nějakým podvodníkům. Ti začali s rekonstrukcí, která se nepovedla. Pak byl k rekonstrukci přizván i náš ateliér. Od roku 2000, kdy skončila, Sklep na Dobešce harmonicky funguje. Je tu nově zastavěná terasa, kde vznikla šatna, foyer a bar, zlepšila se vzduchotechnika, zvětšilo se jeviště.

Nijak. Zůstává téměř stejné. Máme fotografii někdy z roku 1981, na které se směje stařec, mladá dívka a asi osmileté dítě. Ten průřez zůstává stejný. Zvláštním způsobem se v něm mísí snobismus: je třeba to po těch 40 letech vidět, když trvají tak dlouho, s bezbřehými fanoušky, kteří si to sem chodí odsmát. Pak jsou lidé, kteří přijdou s takovým: tak se ukažte. Třeba dneska večer tady byla jedna moje kamarádka, která nás viděla před třiceti lety, než odešla do emigrace, a nemohla uvěřit tomu, že ještě existujeme.

Je to neuvěřitelné, ale i po těch letech mohou být titíž lidé spolu a ještě se na ta představení těšit. Je to proto, že se divadlem neživíme, nezkoušíme a hrajeme jen posledních deset dnů v měsíci. Dvacet dnů před tím a po tom máme na to, abychom žili v úplně jiném programu.

Málokdy. Představení vzniká před zraky diváků. Sami čekáme, jak se bude vyvíjet. Začínáme na Vánoce, je to vlastně náš dárek, a když se to usadí, což je tak listopad, prosinec, je derniéra a začíná se znova. Co rok, to nová besídka.

Má to neměnný řád. V listopadu jedeme na severní Moravu do Nového Jičína, kde píšeme novou besídku a pijeme tam výborné kořalky. To je město nám zaslíbené, které nám rozumí a my jemu. Druhý neměnný zájezd je na jaře do jižních Čech, kam jezdíme s koly. V únoru pak jezdíme na hory, v dubnu na tři dny do lázní. To se opakuje každý rok. Do toho občasné zájezdy na otočku.

Ne, trochu se jen změnila zodpovědnost. Pamatuji se, že jsme s Milanem Šteindlerem v půl osmé a deset minut v restauraci U Báby pili panáky a představení začínalo v půl osmé. To už bychom dnes neudělali. Tenkrát to vznikalo z nesmírně energie, takže to divákům ani nevadilo. Lidé tu viseli na oknech, nedalo se dýchat. Tehdy jsme si to ani neuvědomovali, ale vlastně jsme si tímhle nahrazovali svobodu, které se nám nedostávalo. Ta sklepácká netaktnost vůči divákům byl náš návod k tomu, aby si taky dělali, co chtějí.

Často jsem přemýšlel o tom, jak a kdy to skončíme. Většina z nás má svoje zaměstnání a náročný program a ještě se večer postavit na jeviště je časově dost náročné. Na druhé straně se na něm člověk vyřádí, takže to je určitá terapie. Pořád jsem si říkal, kdy ten konec přijde. Ukázali nám to jasně Cimrmani, kteří taky dělají divadlo nikoli pro obživu, ale pro radost: ukončí to smrt. Takže asi budeme vystupovat, dokud nezemřeme.

Lidé, kteří jsou pro nás relativně noví, jsou tady víc než deset let. Žádné velké kolotání kolem sebe nemáme. Mnozí z těch, kteří v nějaké fázi odešli, protože třeba nezvládali chaos těch představení (ne každý dokáže hrát divadlo, které není připravené, někomu to je i trapné) nebo byli unavení, protože měli hodně jiné práce, se po čase vracejí. Třeba Tomáš Vorel, Václav Marhoul, Eva Holubová, Tomáš Hanák, Robert Nebřenský hrávají ve výběrech Besídek.

Počtvrté jsem s přáteli absolvoval cyklistický závod kolem švédského jezera Vättern. Je to 300 km, ale nějak jsme si na to zvykli. Na dno jsem si spíš sáhnul při běžkařském maratónu Vasův běh. Těch 90 kilometrů, to je zápřah, zvlášť na ruce.

Městskou knihovnou v Hradci Králové, která bude v bývalé textilce. Je to vlastně rekonstrukce: bude zachován zajímavý železobetonový skelet z počátku 20. století, do něj se umístí moderní knihovna se vším, co k ní patří. Na ploché střeše, kde se můžou konat kulturní akce, bude zelená velryba s gejzírem, inspirovaná Zahradou Jiřího Trnky. Bude z ocelového skeletu prorostlá popínavými rostlinami.

Takové velké projekty jsou zápasem o detaily a o peníze. Projekt je schválený na základě územního rozhodnutí a přidělení dotace. V rámci dotací se nemůže nic změnit. I kdyby to byla položka o hodnotě třeba 350 korun. Což je při stamiliónové investici vyčerpávající.

Byla strašná chyba, že se z architektury stala politika. To je smrt architektury. Doufám, že v Praze budeme nakonec mít vůbec nějakou radikální organickou architekturu, která může existovat v těsném dotyku s historickou architekturou. Tím, jak je jiná, jak má jiné tvarosloví, tak se může dotýkat historických staveb.

To není věc osvícenosti, ale porozumění a zkušenosti. Když někdo vidí organickou architekturu poprvé a nahodile, tak se mu nelíbí, protože je strašně provokativní a jiná. Pochopit ji, to trvá. Nemůžeme politikům vyčítat, že Kaplického chobotnici neporozuměli.

Vychází z principů, které dostáváme každý den: jako třeba rytmus noci a dne, jehličky na borovici, průsvitnost motýlích křídel. Většina lidí to chápe jako sochařskou architekturu, jejíž tvary připomínají nějaké organické tvary.

Je to kvalitní dům a nechápu, proč by tam měl být nějaký nový. Tím nezpochybňuji, že by měl být prostor pro to, aby se bouralo staré a nahrazovalo se to lepším. Jenže si nejsem jistý, že to, co má stát, bude lepší. Problém je neovladatelná chtivost investorů, která může být pro okolí devastující.

Takové měřítko neexistuje. To by vždycky mělo být výsledkem debaty, nikoli politické, ale odborné. Zbořme Pražský hrad a nahraďme ho moderní stavbou ze skla a hliníku. Ale musí být lepší než to, co tam stojí. Jenže ono to je bohužel málokdy lepší.

Předměstí našich měst, kde se chaoticky rozlévají rodinné domky. Tam, kde postavili obytné domy, bývají nějaká náměstí, třeba už mnohokrát viděná, ale aspoň to je něco, co tamní život učeše, nějaký hlavní prostor, kde se něco děje. Staví-li se tak, aby se ušetřilo na veřejném a získalo se maximum z toho, co se dá rozdělit a prodat, tam vznikají prostory bez jakékoli urbánní hodnoty a logiky. To je prostě zločin a příští generace s tím budou moci těžko něco dělat. Ty pitomé katalogové baráky z nekvalitních neosobních materiálů se nakonec dají přestavět, ale s pozemky rozprodanými pro individuální potřebu nikdo nehne.

Na severu Evropy a kolem Atlantiku vznikají mimořádně zajímavé obytné celky. Nicméně soud nad nimi bych vyslovil až tak za třicet let, zda prokážou životaschopnost. Zatím se mi líbí jejich esteticky lahodící kompozice.

V Japonsku neplatí žádná regulace, památkáři mají téměř nulový vliv. Co se vyplatí, to se staví. S rychlostí blesku mizí historické stavby, ale když něco funguje, tak se to nechá dožít. Díky tomu jsme mohli v Šumných stopách ukázat nádherné prostory, které fungují bez přerušení 80 let. Nikdo je nepředělává, nezatepluje, nedává tam plastová okna.

V obou zemích o architektuře častokrát rozhodují nepoučení investoři, v Japonsku je však společnost pokorná a dokáže naslouchat nejen tomu nejlepšímu z vlastní historie, ale i tomu nejlepšímu ze světa. Na jedné ulici spatříte deset projevů současné světové architektury, na druhé straně se setkáváte s velkou pomíjivostí. Co neslouží, se za několik let zboří.

Dostali tam podmínky přesahující rámec Evropy. Ocitli se tam v okamžiku, kdy se Japonsko přeměňovalo z téměř feudální společnosti v ekonomického giganta. A ve velkém potřebovalo stavby, které jsou k tomu nutné.

Stáří. Udělali jsme 66 šumných českých a moravských měst, byly plány natočit další, ale já se už zdráhal. Jednak hlavní představitel zestárl, zešedivěl a nebyl si podoben s prvním dílem, jednak jsme se moc zabydleli v teplíčku pořadu, který se zdárně odvíjel a mohl klidně dál pokračovat. Vím, že je přinejmenším dvacet měst, která by si zasloužila svůj díl, ale ať je natočí naše děti. Tímto se těm městům omlouvám. Původním záměrem bylo splatit dluh moderní architektuře včetně architektury industriální. Stále však máme velký dluh vůči architektům, kteří odtud odešli a jako o většině emigrantů se o nich nic nepíše. Taky jsme chtěli přispět k tomu, abychom nebyli ve světě známí jen pivem, hokejem a semtexem. Naši architekti vytvořili v mnohých částech světa cosi trvalého, změnili charakter mnoha míst. Třeba na Balkáně to bylo naprosto nesmazatelným způsobem. Sarajevo by bez českých architektů nebylo tím, čím je.

Hlavně od lidí, kteří tam pracovali v diplomatických službách. Například bez bývalého velvyslance v Záhřebu a v Sarajevu Jiřího Kuděly by nevznikly díly o Balkánu, bez šéfa Českého centra v Tokiu Petra Holého díly o Japonsku.

Uvažujeme ještě o Slovinsku, Izraeli, Podkarpatské Rusi, Švýcarsku, Vídni. Záleží na financích, které se na to Česká televize rozhodne dát. Na Šumné stopy ve světě jsme dostali stejné peníze jako na české díly. Tím pádem se 15členný štáb Šumných měst smrskl na čtyři lidi.

Měla by začít rekonstrukce kladenského divadla, kterou jsme projektovali. Je to podobná práce jako rekonstrukce pražského Švandova divadla. Byl jsem snad v 70 procentech divadel v této zemi, kde jsem odehrál stovky představení, takže něco tuším o návaznosti scény s provozními částmi, šatnami.

Vy novináři jste posedlí samými nej… Není nejlepší! Je jen dobrý. Nejlepší je boží. Všechno lidské je upatlané, pokaždé tam člověk napáchá nějaké chyby. Jsme jen více nebo méně omylní. Jsou chvíle, kdy se člověk ztotožní s nějakou věcí tak, že se mu zdá, že se mu hrozně povedla. To trvá jen nějakou dobu. Ale protože to je lidské, je to půl cesty.

Ne. Je důležitá pro člověka jako takového. Aby člověk vykonával jakoukoli profesi, není víra bezpodmínečně nutná. Dokonce si myslím, že lepší kostel může postavit člověk, který nevěří. Pohybuje se při tom svobodněji, je zbavený přílišné zodpovědnosti.

V uvědomění si, že člověk není posledním článkem řetězu. Lépe se mu chápe svět. Rozhodně to ale není záruka, že něco bude dělat lépe.