David Švehlík: Věřím, že dítě je v životě to nejdůležitější

Proti mně sedí galantní, usměvavý a přemýšlivý mladý muž. A to už vůbec nerozebírám, že je – dámy, pozor – nezadaný.

Mojí jedinou ambicí je neupadnout a pokud možno to snesitelně odtančit. V jakém kole vypadnu, opravdu nehraje roli.

Zpočátku jsem myslel, že mi bude bližší standard. Líbilo se mi, jak páry elegantně a ladně krouží po parketu. Teď už vím, že standard je náročnější než latina, protože člověk musí pořád držet postavení. Latina je přece jenom trochu uvolněnější.

Nulovou. V tanečních jsem strávil asi dvě hodiny, nikdy jsem regulérní tance netančil.

V životě jsem si nedovedl představit, že bych do něčeho takového šel, ale přehodnotil jsem to.

Procházel jsem zrovna komplikovanějším životním obdobím a taky jsem věděl, že po premiéře Deštivých dnů v Ungeltu budu mít volno. Nechtěl jsem sedět doma a užírat se deprimujícími myšlenkami. Chtěl jsem jít proti tomu a zaměstnávat se něčím hodně intenzívním.

Moc ne, při každém tanci jsem nervózní a jsem rád, když to mám za sebou. Moc bych si ale přál, abych jednou tančil s požitkem a lehkostí, a nemyslel jen na to, co s nohama. Na druhou stranu se hodně věnuji sportu a tanec beru jako sportovní disciplínu. Takže jsem v zimě uvítal několikahodinový intenzívní trénink.

Jednou mě vzal kolega Marek Taclík na dostihy, já si vsadil na tři závody a pokaždé jsem vyhrál. Marek říkal, že to tak bývá. Šli jsme se před tím podívat do stájí a tam jsem si vybíral podle toho, jak se mi kůň líbil, případně jestli ho vedla nějaká hezká slečna.

Vůbec to nedokážu odhadnout. Přijde mi, že všichni tančí moc pěkně.

Pozitivně, včetně kamarádů, u kterých jsem si myslel, že se mi budou smát. Maminka byla nadšená, dcera mi drží palce. Jen mi vadí, že teď nemůžu se Sofií trávit tolik času jako dřív. Třeba minulé jaro jsem nehrál ani netočil, ona ještě nechodila do školy, a tak jsme spolu byli prakticky pořád.

Tím, jaká je. Skvělá. Výborně spolu fungujeme, víme, co jeden od druhého očekávat.

Aby se mnou hlavně byla sranda. To celkem dovedu naplnit. Hodně jezdíme lyžovat na hory, hlavně do Pece, tam se mi to líbí a mám tam kamarády. Zkoušeli jsme i tenis, ale zdá se, že ji teď víc zaujal balet.

Chtěl bych jí být průvodcem, nemám ani tak na mysli ochranu nebo zajištění, ale spíš jí ukázat svět, v němž žijeme, pomáhat jí objevit a rozvíjet schopnosti a dispozice.

Rodinu mám, i když ve zvláštní podobě. Po těch dvou letech, co to trvá, mi to tak teď i vyhovuje.

Nejsem. Ale nebudeme z toho dělat seznamku, ne?

Vzešlo to z informativní kampaně Odsouzeni, která poukazovala na obrovský počet dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech u nás. Do té doby jsem o tom nevěděl a docela to se mnou hnulo. Když se pak rozjela kampaň Hledáme rodiče, nad nabídkou k účasti jsem neváhal. Spolu s Ondřejem Vetchým a Sašou Rašilovem jsme k tomu natočili klipy. Obdivuji každého, kdo je schopen přijmout dítě z kojeneckého ústavu nebo dětského domova do rodiny a věnovat mu maximální lásku a péči. Věřím, že dítě je v životě to nejdůležitější.

Doufám. Každý rok se na Štědrý den ráno sejdeme celá rodina ráno v kavárně. Je nás ke třiceti. Je to krásný rituál.

Mám to spojené s intenzivním setkáváním s kamarády, se známými. Jdeme třeba na pivo, ale pro mne ta setkávání mají i velikou duchovní hodnotu.

Absorboval jsem velké množství poznání, naučil jsem se italsky, poznal jsem nádherné město, nádhernou zemi.

Když mi začalo být blbě. Napřed jsem se špatně cítil psychicky, pak to mělo i fyzické důsledky. Vůbec však na to nevzpomínám s hořkostí. To, že jsem v průběhu poznal, že v tom nechci dál pokračovat, je také určitá životní zkušenost, která mě obohatila.

Studoval jsem tady v Praze na Univerzitě Karlově estetiku a filozofii, tu jsem ukončil bakalářskou zkouškou. Zároveň jsem se přihlásil na divadelní režii na DAMU. Na herectví jsem si tenkrát netroufal.

Bavila ho představa, že se budu věnovat režii. Vždy ale respektoval moje rozhodnutí a nechával to na mně. Když jsem pak začal hrát v Divadle Na zábradlí, měl radost, že se mi tam daří.

Vídal jsem ho odmalinka v mnoha rolích. Bavil mě v komických rolích, to je u něho méně známá poloha.

Přístupu k profesi. Je poctivý, nemá potřebu se do všeho hnát, s každým se kamarádit. Díky tomu neztrácí sám sebe, nerozmělní se.

Asi ano, když vidíte, kolik lidí zmagoří a má pocit, že musí být každý týden na obálce nějakého časopisu. Jsou pak veřejným majetkem.

Ne, jen jsem byl víc vidět. Jinak to pro mě nějakou zásadní změnu neznamenalo.

Odehrávala se v českém prostředí, byla opravdu akční, nebyla to hra na kriminálku. Vystupovaly tam postavy z masa a kostí.

Herecky byla nejakčnější první řada, v dalších nás zastoupili profesionálové, což je dobře, protože to dělají lépe. Škoda, že se už Kriminálka Anděl nebude dál točit nebo že podle ní nevznikl film, jako to třeba bylo v případě Okresního přeboru.

Na mě to tak nepůsobilo. Můj parťák Marek Taclík byl samorost a nechodil pro slovo daleko, já měl takový elegantnější přístup.

Do jisté míry ano. To, co dělám, se snažím dělat co nejlépe. Nemusím ale dělat úplně všechno. Poznal jsem, že má smysl počkat na kvalitní projekt. Osvědčilo se mi to teď na Deštivých dnech.

S Richardem jsme v Ungeltu osm let hráli v Lásce a porozumění a moc jsme si přáli spolu ještě pracovat. Milan Hein nám našel tuhle hru. Jsem moc rád, že se to povedlo. Bylo to snad nejintenzivnější zkoušení, jaké jsem v divadle zažil.

Když jsem tu hru poprvé četl, vnímal jsem Joeyho jako oběť, klaďase, což mě trochu mrzelo, protože podobné schéma jsme s Richardem hráli v Lásce a porozumění. Jak jsme to zkoušeli, ukázalo se, že tam není kladný a záporný hrdina, že dramatickou situaci, ve které se ocitli, zavinili oba.

Mám, ale nemá se to. Když je člověk zamilovaný, tak se může stát, že dělá věci, které by jinak neudělal.

Už je to hodně dlouho, co jsem byl opravdu zamilovaný, ale vím, že to je výjimečný stav, kdy člověk může udělat cokoli.

Karla Schwarzenberga. Nesmírně si ho vážím, a i když někde usne a občas mu není rozumět, je pro mě jednoznačně nejdůvěryhodnější kandidát. Vážím si jeho postojů a navíc mě baví. Oceňuji, že sám sebe nijak neprožívá a neprosazuje svoje ego. Když si uvědomím, že na jeho portrét se budou koukat děti ve třídách po celé republice, měl by to být někdo, kdo je pro ně vzorem, kdo je hodný následování. Ne někdo, kdo ukradne pero a ani se za to neomluví. Obdivuji i Vladimíra Franze, znám ho z DAMU a jsem rád, že má tak velkou podporu.

Ne (smích), je projevem sympatií k tetování. Není to pro mě ozdoba, ale rituální záležitost.

Zvýznamnění nějakého momentu. Vánoce jsou rituál, oslava narozenin je rituál. Rozhodně by se neměly vytrácet. Vyjadřují důležitost nějaké významné chvíle. Zaznamenáváme tím pro nás něco podstatného, silného, k čemu se člověk může vrátit.

Rituál je i něco velmi osobního. Takže vám jen řeknu, že tam jsou dvě písmena a dvě číslice.

To víte, že ano.

Abych byl dál šťastný člověk.

Mám práci, která mě živí a která mě baví, mám krásnou zdravou dceru, pár přátel, na které se mohu spolehnout. To považuju za výjimečné. Jen si to člověk nesmí přestat uvědomovat. Pevně věřím, že se v budoucnosti promítne, jaký člověk je, jak se chová ke svému okolí. Když je slušný, zodpovědný, neustoupí z cesty, které věří, tak se nemá čeho bát.