David Suchařípa: Většina národa je deformována komerční produkcí

„Nesmírně si na tom cením především spolupráce s režisérem Martinem Hubou. Po umělecké i lidské stránce je pro mě jedním ze zásadních lidí, které jsem potkal. Hrabě Stanley, jehož hraju v Richardovi, je ve hře jediným, kdo přežije, což mě moc baví,“ říká sedmačtyřicetiletý David Suchařípa.

Pro herectví se rozhodl po vzoru svého otce - herce, dramaturga, divadelního teoretika a překladatele Leoše Suchařípy, i když v pubertě téměř stejnou měrou zahořel i pro povolání fotbalisty a kosmonauta.

„Líbila se mi i kuchařina, ale úplně vážně jsem uvažoval o tom, že po základní škole půjdu studovat na leteckého mechanika s maturitou. Letadla a vesmír - to bylo moje. Nebo bych musel na vojenské gymnázium a vysokou školu leteckou v Košicích, ale to by mě asi vyrazili, protože na to nemám disciplínu. A přemýšlel jsem tak dlouho, až jsem si do přihlášky napsal konzervatoř.“

Už na základní škole totiž býval pověstný svým, řekněme, neklidem. V třídní knize měl za měsíc i čtyřicet záznamů. „Chodil jsem po třídě, protože mě nebavilo sedět v lavici, také jsem trefil mokrou houbou učitelku do hlavy, i když to bylo omylem. Nejvíc mi vadily stupidní příkazy, proti kterým jsem vždycky revoltoval, a pak to schytal. Někdy se vyplatí dělat mrtvého brouka, ale to mi moc nejde.

Určitě to mám po tátovi, který také dokázal vybublat. Když ho za sovětské okupace v šedesátém osmém vyhodili z Činoherního klubu, jednomu pánovi pak v Karlových Varech strčil hlavu do záchodové mísy a spláchl. Byl to svéráz, ale jinak jsem hodnějšího člověka zatím nepotkal. Ani jako táta vůbec nevěděl, co je přísnost.“

Se svým synem, šestnáctiletým Danielem, který chodí na gymnázium, má dnes David Suchařípa podobný vztah, jaký měl kdysi se svým otcem. Spíše než autoritativní je to vztah kamarádský.

„Být přísný je podle mě zbytečné, mnohdy se více dosáhne jinou cestou. Dana jsem odmala vedl k cyklistice a lyžování, protože to ke klučičímu světu patří. Když jsme spolu v zimě byli na horách, kromě toho, že jsme sportovali, jsme také dva dny závodili s auty na počítači. Podle mě je to už hotový mladý muž.“

S Danovou maminkou Bárou se herec rozvedl, když synovi bylo šest let, a právě v té době také zemřel jeho tatínek Leoš. „Čím byl starší, tím složitější bylo si s ním povídat, protože mluvit o banalitách ho nebavilo. Jeho tatínek zemřel kvůli židovskému původu v koncentračním táboře, ale jinak jsme Češi jako poleno,“ vysvětluje David Suchařípa.

„Táty si vážím pro všechno, o čem jsme už mluvili, ale také se mi líbí, že v životě dokázal zúročit i zlé věci, které ho potkaly. Když mu bylo třicet šest let a přišel rok 1968 - mně v té době byly tři roky - táta byl šéfredaktorem Divadelních novin, profesorem na univerzitě, špičkovým překladatelem z ruštiny atd., ale protože nesouhlasil se vstupem vojsk, jeho kariéra skončila.

Jenže! Táta vždycky toužil být hercem, ale nevěřil si, i když režiséři o něj zájem měli. Komunisté mu po roce 1968 paradoxně umožnili, aby se věnoval tomu, po čem toužil ze všeho nejvíc. Už nesměl učit, nesměl dělat dramaturga, téměř se nesměly hrát jeho překlady z ruštiny a jediné, co mu dovolili, bylo dělat komedianta. Tím mu vlastně splnili jeho životní sen.“

Však ho také například v roce 1969 Jiří Menzel obsadil do filmu Skřivánci na niti a Věra Chytilová mu v roce 1985 svěřila hlavní roli ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne. David Suchařípa také vysvětluje, že pověstné ráčkování bylo u jeho tatínka důsledkem mozkové příhody. „Nejdřív měl v devětačtyřiceti letech infarkt, brzy na to přišla mrtvice a pak ještě druhá. Musel se učit znovu mluvit, a aby vůbec něco vyslovil, musel se do toho opravdu položit. Ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne byl jeho projev ještě jiný, i když také osobitý.“

Do roku 1985 byl Leoš Suchařípa členem souboru divadla v Ústí nad Labem, pak mu bylo umožněno přejít do Prahy do Realistického divadla. S Davidem si společně zahráli v představení pražského Činoherního klubu Čekání na Godota. Dodejme, že Davidova maminka ještě žije, dlouhá léta byla v domácnosti a pak pracovala jako korektorka v tiskárně. Jeho sestra pracuje v grafickém studiu.

Rodiče Davida nepřímo přivedli i k aktivnímu sportování, které je, jak říká, jeho drogou. Společně jezdili na chalupu v Lužických horách a podnikali výlety do hor. „Tenkrát se ani jiná zábava nenabízela, ale jsem za to rád. Strýc měl chalupu v Jizerských horách, a tak jsme se někdy navštěvovali i pěšmo a bylo to fajn.“

Dnes herec nejraději jezdí na lyžích a na kole. „Nejlepší je sestavit si kolo z jednotlivých dílů podle svých potřeb. Lidé si myslí, že u horského kola stačí, když má široké pneumatiky, ale důležitá je také kvalita přehazovaček, zdvih vidlic atd. Když s běžným horským kolem pojedete v lese do kopce, nepřehodíte.“

Mezi jeho pozoruhodné cyklistické výkony patří cesta z Prahy do Rožnova pod Radhoštěm, což je více než 300 kilometrů. „Jel jsem to nadvakrát a v sedle byl čistého času třináct hodin. Naštěstí jsem měl profesionální cyklistické kolo.“ Do Rožnova David Suchařípa jezdil několik let za svojí přítelkyní Danielou, která se za ním nedávno i se svým synem přestěhovala do Prahy.

Na lyže herec rád vyráží do Harrachova a do rakouského Saalbachu. „Hory mám rád, a nejen jako lyžař. Rád bych někdy vystoupil na Mont Blanc, ale na to musíte mít vůdce a také hodně natrénováno. Předtím je dobré zkusit nějaký nižší ledovec, například Grossglockner.“

Trénovat se podle něj dá ale i u nás. „Chce to chodit s těžkou zátěží do kopce, třeba vyjít na Velký Javorník v Beskydech. Nejdříve jste udýchaní, ale postupně se plíce roztahují a najednou to jde.“

David Suchařípa má ale ještě jednu velkou lásku, a to, jak říká, naprosto zásadní - rallye. „Auta si pronajímám a letos se chci dostat alespoň na rallye do Vsetína a do Třebíče. Vše se vždy odvíjí od sponzorů. Líbí se mi, jak se na rallye sejdou dospělí chlapi, kteří mají plnou hlavu své práce, ale jakmile se převléknou do kombinéz, stanou se z nich osmiletí kluci, pro které je nejpodstatnější, jak zrychlit ve druhé zatáčce.

Je to taková civilizovaná válka, adrenalin i zábava, a z člověka to vyplavuje všechny stresy. U fotbalu, který hraju za klub Real top Praha, to je podobné. Hodně hrajeme i na charitativních akcích.“

V mysteriózním seriálu Strážce duší si před lety zahrál zvláštní roli němého přízraku - jeho vlastní vztah k věcem mezi nebem a zemí je ovšem velmi specifický. „Myslíme si, že život začíná a končí, ale může to být úplně jinak. Možná na to ještě přijdeme, protože lidské poznání a možnosti jdou stále dopředu. Dám příklad: V roce 1880, což není tak dávno, byla představa, že by někdo jezdil z Prahy za svou přítelkyní do Rožnova pod Radhoštěm, science fiction, ale dnes to až tak složité není. Podobně nám teď může připadat nemyslitelné, že žena bude mít svého frajera třeba v jiné galaxii. Proč to vylučovat?

Zeměkoule se se zrychlováním života a přibýváním nových možností zmenšuje a dostupnějším se stává i vesmír. Ještě před sto lety určitě ne každý v Praze věděl, kde se vůbec Rožnov pod Radhoštěm nachází, ale v dnešní době jsme náš vztah s Danielou na vzdálenost Praha-Rožnov udrželi šest let a šlo to. Pendolinem jsem byl v Olomouci za dvě hodiny a pak jsem jel ještě autem zhruba pětačtyřicet minut.“

Herec ještě připomíná, že už dnes si lidé kupují výlet do vesmíru komerčním raketoplánem - za pár let proto může být vzdálenost mezi Prahou a jinou galaxií jako téma hovoru naprosto běžné. „Pak se možná více dozvíme i o Univerzu neboli o Bohu.“ David Suchařípa je přesvědčen o tom, že během následující doby dojde i k mezigalaktickému kontaktu.

Teď právě ovšem herec, který je posledních šestnáct let takzvaně na volné noze a vídat ho můžeme například v Divadle Kalich nebo Palace, vyměnil vesmírnou budoucnost za českou minulost. Režisér Robert Sedláček mu v právě natáčeném seriálu České století, věnovaném naší historii, svěřil roli generála Bláhy, blízkého spolupracovníka prezidenta Edvarda Beneše. Ústředním tématem příběhu je mnichovská dohoda.

„Současná mládež a děti vědí o naší historii velmi málo, a když se jich zeptáte na jejich vzory, odpovědí, že to je třeba Michael Jackson nebo Madonna, ale podle mě by měli jmenovat třeba Karla IV., Jana Husa nebo Komenského.

A můžeme jít ještě dál. Hrdiny odboje jsou pro mě i bratři Mašínové, kteří neukončili válku a nesmířili se s tím, že nás pak zase okupoval někdo jiný. Byli to především vojáci a šli do toho naplno s tím, že vsadili i svůj vlastní život. Neříkám, že se všichni lidé mají chovat podle hesla Oko za oko… Přede mnou si ale svoje činy obhájili, i když osobně adrenalin nejraději zakouším v závodním autě.

Anebo by vzorem mohli být Václav Havel, Ivan Martin Jirous a další, jenže takhle přemýšlí málokdo. Většina národa je deformována komerční produkcí, která nám vymývá mozky. Hodně se na tom podílejí dlouhodobé seriály, na které se můžete dívat kdykoliv a v podstatě se nic nedozvíte, a když se nedíváte, stejně tak o nic nepřijdete.“

Ovšem nekonečný seriál neminul ani Davida Suchařípu - před třemi lety ztvárnil doktora Kroupu v Ordinaci v růžové zahradě. „Zatím ta role oficiálně ukončena nebyla, ale dnes se v seriálu mihnu sotva párkrát za rok.“

I když jsou film a divadlo jeho hlavní doménou, momentálně touží po trochu jiném žánru. Rád by oživil svou kapelu. „Hrajeme podobný styl jako Bob Marley, i když naše pojetí reggae je volnější. Je to radostná muzika, kterou jsem vždycky miloval, a možná že o nás ještě uslyšíte.“

Jako muzikant také dřív nosíval dlouhé vlasy. „Dneska si to už nemůžu dovolit, a tak to beru mašinkou celé i s fousy. Image máničky jsem vzdal, od určitého věku je lepší být soudný, aby člověk nebyl k smíchu. V kombinaci s pleší mi to už nepřijde nejlepší, i když jako vyjádření životního postoje chápu i to.“

S přítelkyní Danielou a jejím synem žije David Suchařípa v Karlíně a, jak říká, je spokojený. „Ženění v plánu nemám, ale nikdy neříkej nikdy. Mít na soužití papír není to nejdůležitější, spíš bych jako důvod bral to, že se sejde celá rodina a všichni přátelé. Muži si myslí, že řídí svět, ale pravda to není. Řídíte ho vy - ženy, i když naším prostřednictvím. Dáváte nám různé informace a my to vše pak děláme za vás.

Víte, jak to říkal Werich? Moje žena rozhoduje o prkotinách, jako třeba o tom, co budeme jíst, kam půjdeme atd., a já řeším ty zásadní věci, jako například politickou situaci na Tchaj-wanu. A o tom to celé je.“