David Prachař: Výchova podle příruček moc nefunguje

Umělecké geny rodiny Prachařů mají hluboké kořeny. Prapradědeček Davida Prachaře, herec Karel Želenský, hrával v Národním divadle mimo jiné stejnou roli, jakou tam David Prachař hraje dnes – vévodu z Buckinghamu v Richardu III.

Otec Davida Prachaře Ilja zůstal legendárním představitelem Trautenberka z Krkonošských pohádek a nejstarší syn, muzikant a herec Jakub, o sobě dává vědět nejen dvojitou svatbou s modelkou Agátou.

Dětí má čtyřiapadesátiletý herec celkem pět. „Výchova podle příruček moc nefunguje,“ svěřuje se. „Stejně je ale nejdůležitější, aby děti vyrůstaly v harmonii a byly provokovány k lásce k pohybu a hudbě. Pak se jim spíš vyhnou drogy a jiná nebezpečí, která na ně mohou číhat.“

„Sledoval jsem, co dělají, a znám je od svého syna Jakuba, který s nimi už pracoval. Co vzniklo, se mi moc líbilo,“ říká o režisérské dvojici Kukučka–Trpišovský, která vystupuje pod jménem Skutr a která letošní premiéru shakespearovských slavností, kterou je Sen noci svatojánské, režíruje.

„Takže jsem se na spolupráci s nimi moc těšil. Můj věk se totiž už dá zařadit mezi seniory, a tak je milé, že jsem obklopen juniory,“ žertuje. Moudré rady však prý nedává, protože je sám nemá rád. „A navíc si připadám jako ucho,“ dodává lakonicky. „Nezaznamenávám, že bych nějak zmoudřel.

Ve dvaceti i dnes je to u mě pořád stejné. Jen životní zkušenosti přibývají a to není moudrost. Když jsem si kdysi četl deníky Jana Zábrany, zjistil jsem, že on byl moudrý už v sedmnácti. Buď to v sobě máte, nebo ne.“

V podobném věku se David Prachař rozvíjel mnoha směry: ležel v knihách, miloval výstavy výtvarného umění, objevoval svět filmu a učil se hrát na kytaru, saxofon a taky na housle. Snad proto dodnes rád spolupracuje s muzikanty. „Představení s Emilem Viklickým, Martinem Dohnalem či Pavlem Faitem hraju několik a rád. Líbí se mi, když má člověk širší záběr než jen jednu činnost.“

On sám například v představení ve Viole s názvem Novecento hraje na saxofon, v Richardu III. zase na klavír. „Snažím se kromě hraní v Národním divadle dělat i jiné projekty, aby se to vyvážilo,“ vysvětluje. „A hrát s muzikanty mě baví. Stejně tak i s tanečníky. Víte proč? Jejich aktivita je omezena věkem, tanečník nebo tanečnice se profesi může věnovat tak do pětatřiceti.

Oni to vědí a vitalita, která z nich tryská, je ohromující. Jako by podvědomě chtěli využít svůj čas co nejplněji, a tak jedou na plné obrátky.“

Proto také oceňuje, čemu všemu se věnuje jeho syn Jakub. „Pokud mladý herec leží doma a jen čeká, až mu někdo zavolá nabídku práce, je to špatně. Je lepší zkoušet něco svého a živit se různými věcmi. Na NightWork, kapelu, kde Kuba hraje, si občas zajdu, je to osvěžující. Se zpěvákem kapely Vojtou Dykem, ale i ostatními kluky se dobře znám. Ostatně, nejsou to už žádné děti, vždyť je jim třicet!“

Nad otázkou, co říká na nečekanou svatbu Jakuba s modelkou Agátou Hanychovou, nyní už Prachařovou, se usměje. „No vidíte, měl svatbu hned dvojitou. Co bych říkal, jsem rád, že ho to v těch třiceti napadlo.“

On sám má za sebou také dvě svatby, ta první byla s herečkou Danou Batulkovou, s níž má Jakuba a Marianu. „S herectvím se nejspíš mine, ale jsem moc rád, že nastupuje studium na fakultě humanitních věd,“ říká o dceři.

Podruhé se oženil před deseti lety s herečkou Lindou Rybovou. Josefína, Rozárka a nejmladší František se tomuto páru narodili v rozmezí čtyř let. Manželé se z malé garsonky v Nuslích odstěhovali za Prahu, kde zrekonstruovali starý mlýn.

„Frantovi je teprve pět, ale Josefína a Rozárka už chodí do školy. Navíc všechny děti muzicírují, navštěvují lidovou školu umění. Dojíždění a rozvoz dětí do kroužků se pak může proměnit v celotýdenní martyrium,“ přibližuje herec a pětinásobný otec úskalí života za Prahou. Proto zejména v zimě rodina využívá i svůj pražský byt.

Školu pro své dcery vybrali rodiče v pražské Londýnské ulici, kde se místo známek dávají zprávy o tom, co žákovi jde a kde má rezervy. „A také se tam začíná od devíti, což je pro rodiče s večerním zaměstnáním obrovská výhra,“ podotýká.

„Atmosféra je tam přátelská a uvolněnější. Snad je to dobře. Ony pak ty děti taky bývají uvolněnější,“ směje se. „Když jsem chodil na základku já, byli jsme vedeni k respektu k učitelům, no, zejména učitelkám. A o přestávkách jsme museli chodit dokola a ukusovat svačinu. Jako v trestaneckém zařízení. A taky tam byly známky, což v Londýnské nejsou,“ srovnává.

Přiznává, že jeho žena Linda je lepší vychovatelka než on. „Když po dětech něco chce, nedá pokoj, dokud to neudělají. Já tuhle vlastnost nemám, někdy to raději udělám sám, což je jednodušší.“

Vzápětí předvede přesvědčivou scénku, jak to u nich doma vypadá, když si má nejmladší František obout boty. „Když mu to říkám posedmé, udělá to, ale to už musím zařvat,“ konstatuje. Výchova dětí podle něj není procházka růžovým sadem.

„Kdepak, psychologické příručky ve výchově nefungují. Podle nich má být rodič neustále vlídný a přátelský. Ale jde to, když něco musíte opakovat sedmnáctkrát? Pokud chce být rodič důsledný, musí být přísný hlavně sám na sebe, protože je to on, kdo jde příkladem. Jsou věci, které dětem vytýkám, a ony pak zase mně, že je dělám taky. Je to vzájemné učení. Řeknu třeba: Buď chvíli ticho, a hned následuje protiútok – A vždyť ty taky furt mluvíš! Co na to říct?“ směje se. Nejmladší Franta je prý obzvlášť živel. „Introvert teda rozhodně není,“ říká o něm.

Ve výchově sází spíš na pocit pohody než na cepování. „Protože když je někdo blbej, je blbej celý život. S tím se nic nenadělá. S inteligencí je to to samé. Když se sejdu se spolužáky z gymplu, a já ten sraz měl už po třiceti letech, vidím, že jsou pořád stejní. Kdo byl praštěný, je pořád. Kdo byl introvertní, taky zůstává nekomunikativní. A já stejně sedím u stolu s těmi, se kterými mi bylo dobře během studia.“

Kamarádi z dětství jsou pro něj důležití, protože pozdější pevná přátelství nebývají zase tak častá. Přátelství považuje za podstatnou věc. „I když holky tu potřebu mají niternější a nemají v přátelství takový rozptyl. Ale je pravda, že i já mám těch opravdových přátel jen pár. Je to Pavel Toman, spolužák z DAMU, a pak je to dnes vážený chirurg Thomayerovy nemocnice Petr Herdegen. To jsou vrstevníci, se kterými si rozumím. Pak si rozumím s mladšími, v divadle třeba se Sašou Rašilovem či Honzou Dolanským. Problém však někdy mívám s těmi staršími.“

Podle něj se stává, že starší ročníky mívají na divadlo zastaralé názory. Mladí sice nemají zkušenosti, ale o to víc jsou otevření a přístupní. Nejsou uzavření jako ti, kteří oplývají zkušenostmi. „Čím je člověk starší, tím víc se uzavírá. Je mi to protivné. Proto rád pracuju s mladšími lidmi,“ vrací se k oblíbenému tématu.

„Když jsem potkal někoho sympatického a byl starší než já, měl v sobě vždy nějaké světlo. Rozměr, co mi imponoval, a nebylo v něm nic upachtěného a staromileckého. Kritice nejsem moc přístupný, protože když mi někdo říká něco, s čím nesouhlasím, tak to se asi nedomluvíme. Ale domluvě přístupný jsem. Jde přece o způsob komunikace!“

Letošní léto a následující tři roky budou pro Prachařovy ve znamení Letních shakespearovských slavností. „Musel jsem to zvážit, než jsem do toho šel, na takové rozhodnutí potřebuje mít člověk rodinné zázemí. Od června se zkouší i do dvou do noci, za každého počasí, často s deštníky v rukou. Ne že by Linda byla na vše sama, budu se ale vracet domů pozdě v noci. Na druhou stranu každá žena si od muže ráda odpočine, zvlášť když ví, kde je a kdy se vrátí.“

S těmito představeními má už zkušenost, hrál tu už před deseti lety Macbetha, kterého tehdy režíroval Boris Rösner. A po boku Jana Třísky si v režii Martina Huby zase zahrál v Králi Learovi Šaška. „Je to trochu jiné hraní než na divadle,“ srovnává. „Už jen tím, že se hraje za denního světla, zatímco v divadle se herec pohybuje ve světle i ve tmě.

I akusticky je to jiné, venku zpívají ptáci a občas proletí letadlo. S tím je třeba při představení pod širým nebem počítat. Naštěstí Sen noci svatojánské není žádná tragédie, ve které by se mohla závažná slova mísit se zvuky výměny hradní stráže.“

Kromě shakespearovských slavností ho zaměstnávají také přípravy hry od Yasminy Rezi s názvem Tři verze života, kterou chystá Divadlo Palace. Je to hra pro dva manželské páry, které ztvárňuje Igor Chmela s manželkou Janou Janěkovou a on s Lindou Rybovou.

„Ne, není to terapie,“ popírá, „na jeviště se nám toho z našeho soukromého života mnoho nedostane. Je pravda, že někdy si jsou manželé až příliš blízko a to může být na závadu. Mezi námi to ale není nastaveno nijak konkurenčně. Společné hraní je problém, pokud tuhnou mezilidské vztahy.”

„Pokud to ve vztahu neklape, je pak peklo jet třeba na společný divadelní zájezd. Ty chvíle v autě mohou být svízelné. My to ale s Lindou pojímáme celkově jako čas pro sebe. Práci spojíme s příjemně strávenou dobou, protože pokud spolu hrajeme, míváme hlídání od čtyř a vracíme se po půlnoci. Takže si ten den vlastně báječně užijeme.“