David Prachař: Na život důchodce se ještě nepřipravuju

Poprvé to bylo v roce 1998 v titulní roli Macbetha v režii Borise Rösnera, o čtyři roky později jsem hrál šaška v Králi Learovi, v roce 2013 athénského vládce Thesea ve Snu noci svatojánské v režii dua SKUTR.

Režiséři Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský se letos pustili do Bouře a přizvali k tomu několik z nás, kteří jsme účinkovali ve Snu. Některé postavy z obou her se totiž podobají. Takže ducha Ariela hraje Csongor Kassai, komickou dvojicí budou opět Josef Polášek a Marek Daniel.

Bouří se Shakespeare rozloučil s psaním dramat, bylo to takové jeho odcházení. Prospero se v závěrečném monologu odpoutává od svých kouzel, podobně jako se Shakespeare loučil s divadlem a jeho magií.

Jistě v té době přemýšlel o tom, že se zakončuje jeho dramatická a možná i životní pouť. Třeba už ho psaní ani nebavilo, už toho napsal moc.

Tahle poslední hra je asi jeho nejtajemnější. Jako by si řekl, že už nemusí všechno vysvětlovat. Prospero pomocí čar a kouzel způsobí bouři, v níž vlastně ten příběh režíruje. Odehrává se jakási divadelní magie, kde všechno, co se s lidskými osudy děje, konfrontuje s přírodou. Příboj, bouře, mořské hlubiny, oheň, vítr, to všechno tam je přítomno.

Žasnu, kolik tam je věcí, které souvisí s naší současnou, postcovidovou situací. Třeba povědomí, jak je všechno, na co jsme se dosud spoléhali, křehké a zranitelné.

Dřív měli lidé nesrovnatelně méně informací, získávali je z vyprávění, legend, mýtů, které sloužily i jako zpestření jinak monotónního života. Byli totálně závislí na přírodě a počasí. Nepochybovali o tom, že je nad nimi nějaká síla, která všemu dává smysl.

My žijeme s tím, že je všechno možné, na všechno lze dosáhnout a máme na to i jakýsi nárok. Když je zima, tak si můžeme zaletět někam, kde je teplo, obletět zeměkouli, vystoupit na nejvyšší vrchol, potopit se do největších hloubek. Pro magii už není místo.

A informací máme tolik a jsou tak protichůdné, že se v nich ztrácíme, takže si vlastně nemyslíme nic.

Člověk si je připustí, až když se udějí. Mně se to stalo, když jsem kdysi ve starém domě opravoval strop. Na jedné straně se uvolnil těžký trám. Spadl stranou ode mě vzdálenější. Kdyby padal na tu druhou, už bychom tu spolu nemluvili.

Asi jako každý věřím, že existuje něco, co neovlivňujeme. Pro mě je třeba magie, že přes všechny vědecké úspěchy moc nevíme, jak bude. Před rokem se všude mluvilo o tom, jak země vyschne a všude kolem nás bude Sahara. A že i kdyby deset let pršelo, spodní vody zmizí. Dneska nám dělá starost mokro a stoupající hladiny.

Svět je pořád plný tajemna a nezjeveného. Včetně viru, kvůli kterému se na půldruhého roku vypnula celá zeměkoule.

Určitě to každého dřív nebo později potká. Je to spojené s úbytkem vitality, únavou. Nebo se přihodí něco, co zhatí všechny plány.

Je mi tolik, kolik mi je. A sil mi nebude přibývat. Naštěstí mě pořád obrovsky baví pracovat s mladšími, zajímají mě jejich čerstvé představy. To mě posunuje dál.

Je pravda, že toho mám hodně odehráno, že mnohdy zkouším věci, ve kterých jsem už hrál, ale režisér, který se toho nově chopí, směřuje inscenaci jiným směrem, a ocitám se zase na novém poli. Baví mě střídat jevištní prostory, spolupracovat s tanečníky, hudebníky, dělat věci napříč žánry.

Nestačím. (směje se) Naštěstí tam nejsem kvůli tanci. Tanečníci to měli v pandemii ještě těžší, protože se museli pořád udržovat v kondici, trénovat. A bez šance na diváky. Ten rok byl pro ně možná ještě delší než pro jiné, protože jejich kariéra je tolik limitovaná věkem.

Jsem s nimi raději než se svými vrstevníky. Obdivuju jejich energii, jasné názory. Na druhé straně mi trochu vadí jejich sebestřednost, potřeba pořád o sobě mluvit.

Taky mě irituje jejich digitální způsob života - kolik toho odžijí na sociálních sítích. Hrozně energie se tak vyplýtvá na banalitách.

Fakt?! To je hrozný. Když jsem dřív přišel někam do divadla a řekli mi o někom, že tam je dvacet let, měl jsem dojem, že tam je už prorostlý do zdí.

Do Národního divadla nás v roce 2002 přišlo z Divadla Komedie s režisérem Michalem Dočekalem několik - kromě mě třeba David Matásek, Honza Dolanský, Saša Rašilov. V Komedii jsme strávili deset let, což je pro divadlo ideální: tři čtyři roky se něco připravuje, čtyři roky to funguje a dva roky umírá.

Když jsme přešli do Národního, měl jsem za to, že si to můžu na pár sezon zkusit. Mojí první rolí tam byl Cyrano.

V Národním bývá zlomem výměna uměleckých šéfů. Vyrovnat se s tím nebývá úplně jednoduché: chvíli trvá, než si na sebe lidé zvyknou, herecký ansámbl se trochu promění…

Velkou výhodou je, že hrajeme na třech scénách, které mají odlišné charaktery. To, co hrajeme na Nové scéně, je úplně něco jiného, než co diváci vidí v historické budově nebo ve Stavovském divadle.

Snad ještě úplně ne. Když mi to takhle připomínáte, uvědomuju si, jak to je všechno rychlé. A krátké. Už mi ostatně psali z důchodové správy, abych si připravil podklady pro výpočet starobního důchodu. Ty jó… Na život důchodce se tedy ještě nepřipravuju.

Čas od času mám chuť dělat v divadle i něco jiného než hrát, pohlédnout na divadlo z jiné strany. Baví mě teď skoro víc přemýšlet o režii než o hraní.

S Igorem Chmelou, Janem Potměšilem, Janem Zadražilem a Vlastou Peterkovou jsem v Divadle v Celetné zrežíroval hru Sama Sheparda Pravý západ.

Hodně se se ženou (herečkou Lindou Rybovou) věnujeme divadlu Verze, které provozujeme s několika přáteli. Od letoška nás mohou diváci vidět v Divadle v Celetné.

Těším se, až s divadelním spolkem Jedl, který jsme před deseti lety založili s Lucií Trmíkovou a Janem Nebeským, představíme divákům Manželskou historii, kde hraji Stringberga, Lucie Trmíková moji ženu a Anna Fialová její přítelkyni.

Jednou jsem to už zkusil. V Divadle Palace jsme nazkoušeli hru Divadlo bude a vydržela to. Ani se nijak nevzpírala.

Herec by do toho měl mluvit, ale zároveň by v sobě měl mít slušnost vůči režisérovi, který má nějakou svoji představu. Ideální je dialog, ve kterém se jejich představy vyladí a pak i něco zajímavého vznikne.

Je-li režisér moc autoritativní, je to špatně, když ale z něho jako herec vyčtu, že si není úplně jistý, málokdy to dopadne dobře. Osobně mám rád možnost aktivně se vytváření inscenace účastnit. Nechci být jako padlý list, který čeká, kam ho to odfoukne.

Nemám rád lidi, kteří drží pusu, nijak se neprojeví a pak ze sebe dělají ukřivděné. To je pak lepší z toho odejít.

Právě na Shakespearovu Bouři, jsem teď toho plný. Hlavně jsem se těšil na to, že před sebou uvidím diváky.

Jsem si jistý, že se vrátí. Stream je úplně jiná disciplína. Stejně jako se film nedá hrát na jevišti, tak stream nenahradí divadelní zážitek.

Lidé chodí do divadla i proto, že jsou mezi lidmi, se kterými sdílejí společný zážitek. Vždyť i děti, které tvrdily, jak nesnášejí školu, se pak do ní těšily. Možná ne kvůli touze po učení, ale po spolužácích i po učitelích, o kterých třeba neřekly dobré slovo.

Když po revoluci před třiceti lety diváků citelně ubylo, byly také pochybnosti, zda se do divadel vrátí. Za dva roky všechno běželo jako dřív, protože divadla dokázala reflektovat, co od nich diváci očekávají. Nepochybuji, že se to stane i teď.

Tím nezpochybňuji, že valná většina diváků se chce pobavit. To ale přece bylo odjakživa. Divadlo nemůže ignorovat ty, kteří se v něm nechtějí drásat, ale zapomenout na těžkosti života.

Diváků, kteří touží o něčem přemýšlet a něco se dozvědět, je nesrovnatelně míň, tak dva na deset, ale jsou tu.

Přirovnávám to k nápoji: když si osladíte vodu sirupem, příjemně se to pije, ale pořád to pít nejde. Když si dáte do vody pár kapek citronu, chutná hořce, ale je pro vás blahodárnější.

Hraní v seriálu je stejný druh herecké práce jako hraní v divadle. Navíc se člověk může potkat s kolegy, se kterými by si jinak nikdy nezahrál, a to je skvělé. Třeba s Vlastou Peterkovou, Terezou Brodskou, Reginou Rázlovou nebo Libuší Švormovou.

V době covidu, kdy divadla nemohla hrát, byla navíc seriálová zkušenost o to příjemnější, že jsem se mohl setkávat s herci i členy štábu. Člověk je přirozeně společenský tvor a přílišná izolace může působit dost depresivně.

Pamatuji se, jak se říkalo, že by význační herci neměli dělat reklamy. Pak se začalo říkat, že když je ta reklama filmařsky kvalitní, proč by ji dobří herci nemohli dělat. Dneska se to bere jako něco normálního.

A pokud jde o seriály, situace ve světě je taková, že seriály jsou velkými konkurenty filmů a často je svou úrovní předčí. Takže diváci po celém světě tráví hodiny a hodiny sledováním několika dílů po sobě. V poslední době už taky vyhlašování filmových Oscarů není takovou událostí jako dřív.

Politika či ideologie se do populárních sportů dere čím dál víc. Já už ani nevím, jestli o někom můžu říct, že je černoch. Když o mně někdo řekne, že jsem běloch, mám s tím taky mít problém?

Já vím, že to je spojené s otrokářstvím, neblahou historií. Odsuzujeme-li ale otrokářství, podívejme se na byznys s fotbalovými hvězdami. Fotbalista je prodán za nějakou cenu, kterou si majitelé klubů dohodnou, sbalí kufry a jde. To má být v pořádku. Pak půlka světa řeší, že někdo někomu něco hodinu po zápase pošeptal, a dělá se z toho ta největší událost. Právě tohle může rasismus rozdmýchávat.

Nám dělá radost. Na jejich zápasy chodím se syny Jakubem a malým Frantou, máme dresy, šály, všechno.

Bohužel to teď časově nedáváme dohromady. Oba toho máme nad hlavu.

Je v pohodě, jde mu to dobře, herecky i hudebně. Líbí se mi, že si vyšlapal svoji cestu. A taky mám rád jeho humor.

Mně se osvědčilo se tím vůbec nezabývat. Vůbec mě to nezajímá, a když se dozvím, že o nás něco napsali, ani mě to nerozčiluje.

Nějaké internetové diskuse jdou úplně mimo mě, nemám ani Facebook, ani Instagram a vůbec mi nechybějí. Všechny tyhle věci jsou tak jepičí, že vůbec nestojí za to tomu věnovat zlomek času.

Konečně jsem na to měl víc času. Vyřezal jsem si Jana Nepomuckého, na Vánoce malou pietu. Nejde mi ani o výsledek, ale mám rád ten klid, soustředění, samotu. Poslouchám si u toho stanici Vltava.

Je mi to blízké, křesťanská tradice je nesmírně inspirativní. Navíc když jezdím po Čechách, bývá podle cest Jan Nepomucký hodně frekventovaný.

Začínal jsem s houslemi, pak převládl saxofon, ve Viole na něj dokonce hraju s jazzovým klavíristou Emilem Viklickým v představení Novecento - Magické piano.

Od Kuby jsem k Vánocům dostal malý elektrický saxofon, na kterém se dají měnit nástroje: může to hrát jako trubka, trombón… To mě baví.