David Prachař: Irituje mě digitální způsob života

Udržují mě hlavně děti. Ráno musím brzy vstát, odvést je do školy… Rád pracuju na zahradě, rád chodím, jezdím na kole, na skútru. Pohyb vyhledávám. A mám krásnou štíhlou ženu, která by se mi posmívala, kdybych ztloustl. (smích)

Na dvou místech. Na samotě u vody i v Praze. V září se kvůli školám a práci stěhujeme do města a trvá mi, než si zvyknu na městský shon a hluk. Jenže nejsem zemědělec, živím se jinak, a tak nemůžu pořád žít na vesnici. Všechny tři děti se tam narodily, berou náš zrekonstruovaný mlýn jako svůj domov. Dvojí bydlení zvládáme, protože to není od sebe daleko.

To ale neznamená, že bych Prahu neměl rád. I tady je spousta krásných tichých míst, třeba Vojanovy sady, Vyšehrad, Stromovka.

Nic podstatného. Žijí si svůj dětský život.

Vím, že se trochu stydí, když jdeme po ulici a já si zpívám nebo pískám. To jsem měl taky – nesnášel jsem, když si táta na ulici zpíval. Jeho popularita měla pozitivní i negativní stránky. Hrál většinou záporné role a pamatuju si, že nás jednou v restauraci nechtěla servírka obsloužit – vrahovi prý nebude nosit oběd.

To, že mu v řeznictví schovali nějaké nedostatkové maso, jsem nijak neprožíval, ale pamatuju si, že když se na Barrandově natáčely Krkonošské pohádky, kde hrál Trautenberka, a moje máma, která byla loutkářka, na tom taky spolupracovala, byli jsme se sestrou celé dny sami doma. To nám ostatní děti záviděly.

Ano, nejstarší Kuba už má svou cestu jasnou. U dalších dětí se uvidí. Mariana vystudovala humanitní vědy, chce teď cestovat po světě. Hezky zpívá, natočila už písničku. Rozárka je naše zasněná víla, ráda čte, tu divadlo neláká. Josefínka ráda tančí a nejmladší František se povahou a humorem hodně podobá Jakubovi, tam je zaděláno na nějaký průšvih. (smích)

V představení Život s krajtou, hrajeme ho v La Fabrice. Zdramatizoval jsem novelu francouzského spisovatele Romaina Garyho, kterou napsal pod pseudonymem Émile Ajar, a pozval jsem ke spolupráci syna Jakuba a bubeníka Pavla Fajta. Hrajeme o životě osamělého člověka ve velkoměstě.

Kuba je hrozně talentovaný, herecky i hudebně. Spolupracuje se nám dobře. Není v nás žádný přetlak, určitě se nepřetlačujeme nebo si nekonkurujeme. Jsme hlavně rádi, že se vidíme. Oba toho máme hodně, máme tak jistotu, že aspoň jednou měsíčně se sejdeme v La Fabrice.

Přes všechno, co se psalo a povídalo, jsme byli pořád v kontaktu. Chodil jsem do Rubínu, viděl všechna jeho představení a vím, že je hotový profík. Žádnou mezeru jsme neměli. Když se setkáme, ani moc umělecké věci neřešíme. Oba jsme pořád obklopeni lidmi z divadla, tak jsme rádi, když se s někým o divadle bavit nemusíme.

Mě bulvár vůbec nezajímá, stal se v tom ze mě naprostý cynik. Bohužel internet působí podobně. Je smutné, že kdo je veřejně známý, je takhle ničený. A demokracie nemá na tyhle výstřelky žádné obranné mechanismy. Můžete se soudit a třeba i vysoudit nějaké peníze, ale to je všechno. Nejde přitom jen o mladé lidi, kteří se mohou bránit a jsou odolnější, ale i o starší kolegy, kteří třeba na tom nejsou dobře. Číst pak pojednání, zda dotyčná kulhala hodně, nebo málo…

Tohle je můj vůbec první kriminalista. Moc mě to baví, protože točíme v zajímavých prostředích, kam bych se jinak nedostal – třeba v katakombách, obskurních klubech. Jsem šéfem toho týmu, takže to je spíš statičtější role, ale občas se proběhnu, rozkopnu dveře, vystřelím. Dokonce jsme prošli průpravou, kde nás policejní experti učili, jak držet zbraň, jak nabíjet, střílet. Na střelnici mi to docela šlo.

Spíš než o věcech sám rozhodovat mám rád možnost aktivně se toho rozhodování účastnit. Nechci být jako padlý list, který čeká, kam ho to odfoukne. Usilujete-li o něco, musíte převzít kus zodpovědnosti. Nemám rád lidi, kteří drží pusu, nijak se neprojeví a pak ze sebe dělají oběti. Přitom z nich nic nejde, pro nic nehorují, pro nic nehoří.

Na nějaké rozkoukávání nebyl čas. Moje první role byl Cyrano: 1. září jsme začali zkoušet a 28. října byla premiéra. Výhoda byla, že nás tehdy přišlo z Divadla Komedie víc – kromě mě třeba David Matásek, Honza Dolanský, Saša Rašilov – a v tom představení jsme hráli spolu. Byli jsme zvyklí zkoušet intenzívně, rychle. V souboru nás přijali vlídně. Do žádné stojaté vody, jak si někdo mohl myslet, jsme nevstoupili.

Nedávno jsem si spočítal, že jsem tam odehrál 25 rolí. Při nějakém hodnocení musím vycházet z toho, že činohra hraje na třech odlišných scénách – na Nové scéně mají místo modernější kusy, Stavovské divadlo představuje ideální divadelní prostor pro komornější hry, zásadní je historická budova, vybudovaná jako stánek pro operu, balet i činohru. A před více než sto lety vypadala činohra jinak než dneska – teď je pro činohru až moc velká, těžko se tam vytváří pocit intimity. Když sedíte na třetím balkóně, vidíte z herců jen temena.

Národní divadlo bojuje s dvojí hydrou: na jedné straně musí zaujmout široké publikum, aby se zaplnilo, takže na diváky nemohou čekat žádná velká překvapení, na druhé straně chce být moderní, ne historizující. Je to těžké. Když jsme uváděli Krále Leara, kde jsem hrál titulní roli a běhal tam nahý, dostávali jsme rozhořčené, vyděšené dopisy. Jiná část diváků byla nadšená.

Respektuji, že lidé chodí do Národního divadla zároveň jako do muzea. Takže na repertoáru opery bude pořád Prodaná nevěsta, my budeme vždycky hrát Lucernu nebo Maryšu. Problém je, že těch dobrých starých kusů zase tolik nemáme. Nejsme Norové a nemáme Ibsena, ani Angličané a nemáme Shakespeara, ani Francouzové a nemáme Moliera.

Mladí mají tendenci kašlat na minulost, vykřikovat, že jsou tady a teď a líbí se jim tohle. Jestli se to líbí publiku, je jedno. Ve středním věku pochopíte, že se to dá realizovat někde jinde. Já to řeším tak, že si odskakuji do alternativních projektů a malých scén, jako je Studio Hrdinů, Experimentální prostor NoD, Viola, La Fabrika.

Rád se obklopuju mladými lidmi, jsem s nimi raději než se svými vrstevníky. Obdivuju jejich energii, jasné názory. Na druhé straně je i spousta těch, kteří jsou líní. To je ale v každé generaci. U té mladé mi obecně trochu vadí její sebestřednost, potřeba pořád o sobě mluvit. Taky mě irituje její digitální způsob života – kolik toho odžije na sociálních sítích. Hrozně energie tak vyplýtvá na banalitách.

Jako rodič se snažím propagovat četbu, ale moc toho nezmůžu. Děti si stejně dělají, co chtějí. Každý špunt má dneska mobilní telefon, takže internet, Facebook, YouTube jsou pořád po ruce. Dřív děti inklinovaly k nějakým autoritám a ideálům, ať to byl Vinnetou, Rychlé šípy, nebo Popelka. Byly to předobrazy, k nimž se vázaly nějaké hodnoty. Teď mám z YouTubu pocit, že čím je člověk debilnější, tím je úspěšnější. Totéž vidím v médiích – pojmy osobnost a celebrita tam splývají. Celebrita může být i cvičená opice. Já jen doufám, že tyhle zásadní rozdíly děti časem pochopí.

Že je ještě pořád baví dělat divadlo. Mladí herci to mají těžké – chtějí se uplatnit, ale práce a nabídek není tolik. Když vznikne nějaké divadelní seskupení, tři čtvrtiny energie požere administrativa, propagace, reklama, prostě úsilí o to, aby se o něm vědělo.

Teď tohle řešíme s Divadlem Verze, které jsme založili s mojí ženou Lindou, Janou Janěkovou, Igorem Chmelou, Romanem Zachem, Kateřinou Winterovou. Jsme bez stálé scény, jezdíme na zájezdy, pronajímáme si sály. Od září hostujeme ve Vršovickém divadle MANA v budově Husova sboru. Ta má pro mě velmi osobní význam – v roce 1931 v ní můj prapradědeček Karel Želenský založil a nějaký čas vedl Jiráskovo divadlo.

Je to jen důkaz toho, že se geny v rodině vždycky projeví. Ale to je přece v mnoha rodinách, že se profese nebo řemeslo dědí z generace na generaci. Dnes mají mladí neomezený prostor, ale mají to těžké v tom, že si v něm své místo musejí sami najít. A u divadla musejí počítat s nejistou budoucností. Třeba činohra Národního divadla nedávno prošla generační obměnou jako žádná jiná. Hodně lidí z divadla odešlo, hodně mladých přišlo. Soubor Národního divadla podle mě potřebuje nejen vyvážený repertoár, ale i vyvážený herecký soubor, kde jsou všechny generace.

Omlazení souboru mi nevadí, spíš mám problém s tím, že se neumíme s někým na úrovni rozloučit. Existuje mnoho smutných příběhů, jak někdo hrál naposledy v Národním divadle, ale nejsou žádné veselé, které by se daly brát jako poděkování. Když třeba v Kanadě přestane nějaký slavný hokejista hrát, jeho dres se vyvěsí na stadiónu a zůstane tam navždy. U nás se z divadla odchází s hořkostí. Mrzelo mě to u Josefa Somra, Blanky Bohdanové, Ljuby Skořepové, Luďka Munzara, Jany Hlaváčové – vlastně bych mohl jmenovat skoro každého, kdo odešel ze souboru. Ale to není žádné specifikum Národního divadla, je to v celé společnosti.

Politika má být v tom původním významu starostí o obec. Od toho se však hodně vzdálila, zbyla z ní starost o vlastní postavení a moc. Politici nám čím dál víc fušují do řemesla! Hrají si na něco, co nejsou. Přitom patříme k té nejšťastnější části lidstva, žijeme ve velmi spokojeném a pokojném období. Nezuří kolem nás války, nesužuje nás bída. Měli bychom s tím být spokojení a chovat se slušně, aby to tak bylo dál. Tudíž bychom měli jako občané zabránit tomu, aby bylo v politice možné téměř vše.