David Matásek: Ženy mě zrazovaly a já zrazoval je

Ne, zatím jsme se rozloučili. V sedmapadesáti jsem si na to už připadal starý, děláme tam sice, že jsem mladší, ale pracovně to už bylo na hraně, půl roku jsem neměl čas vůbec na nic: na sebe, na děti, na rodinu.

Je ale fajn, že se divákům Polda líbí. Tenhle národ miluje retro, což tenhle seriál do jisté míry byl (hlavní hrdina se probudí po dvaceti letech z kómatu). Lidé mě oslovují a citují různé moje hlášky.

Vůbec ne. Mám rád technické památky, staré stroje, průmyslovou architekturu přelomu století, mám na mysli toho minulého. Souvisí to i s mým koníčkem, skútry Vespa, které se objevily těsně po válce.

Sentiment ale rád nemám. Ani nepatřím k hercům, kteří stále vzpomínají, jak to bylo, když byli mladí. Nedávno jsem třeba byl v Divadle Komedie, kde jsem prožil sedm let. Po dlouhé době jsem zase viděl prostory, kde jsem zažíval velmi silná umělecká setkání, a vůbec mě to nezasáhlo, žádný knedlík v krku.

Jeden čas mě i štvali, protože jsem měl dojem, že jsem byl i v nějakých zajímavějších projektech, ale je mi jasné, že mi to obrovsky usnadnilo začátek kariéry.

Natáčení těch prvních Básníků si vůbec nepamatuju, vlastně jsme tu profesi teprve objevovali, ze všeho jsme byli vykulení, vůbec nám třeba nedošlo, že máme možnost naposledy se potkat s některými hereckými bardy.

Jistě, byli jsme spolužáci z konzervatoře, kde si nás režisér Dušan Klein vybral.

Vůbec mě nepřekvapilo. Byl jsem jedním z mála lidí, kteří to věděli. Považoval jsem to za naprosto legitimní řešení. Z jeho návratu jsem měl velkou radost.

Často se vídáme, dokonce s námi točil jeden díl Poldy. Původně měl hrát mafiána, který mě před těmi dvaceti lety postřelil. Přišlo nám to vtipné, protože nás mnoho lidí vnímá jako souputníky. Nakonec to nevyšlo, ale zahrál si jiného záporáka, vypráskaného právníka.

Naprostá. Jsem ale rád, že je zase šťastný.

Nemůžu sám sebe posuzovat, ani nechci označovat viníka, prostě se to tak stalo. Byl jsem v různých situacích: zrazoval jsem i jsem byl zrazovaný. Ze všeho se s odstupem času snažím poučit na další cestu.

Mám ale už třetí (smích). Jsem moc rád, že jsme se potkali. Jednak mi usnadňuje život, jednak mi skýtá nesmírné potěšení, když vyrazíme na výlet. Díky ní jsem na cestách stále v kontaktu s přírodou, protože se nedají ujet veliké vzdálenosti, o rychlosti nemluvě.

To ne, když někam s mojí ženou jedeme, každý jede na svém stroji. My jsme se díky Vespě i seznámili. Když žila v Berlíně, koupila si ji, protože pochopila, že to je nejlepší způsob, jak se pohybovat po městě, které se rozkládá na rovině.

Potřebovala s tím zpočátku poradit a zjistila, že v Čechách je diskusní fórum fanoušků Vespy, a tak jsme se seznámili. Tenhle skútr hraje v mém životě jednoznačně zásadní roli.

Napadaly mě takové myšlenky, nepovažuju to ani za příkladné a následováníhodné, ani nehodlám být druhý Charlie Chaplin, ale na druhé straně se cítím při síle. Hlavně u kluků je, myslím, důležité, aby se měli ke komu upínat i vymezovat se.

Nemělo by to být tak, že když syn zavolá: „Tati, přihraj“, tatínek mu mičudu postrčí francouzskou holí. Doufám, že to pořád zvládám, i když to jsou někdy nervy.

Musím říct, že kluci jsou pro otce velmi tvrdý oříšek, protože ho od počátku berou jako soka, překážku mezi sebou a maminkou. Nejdřív jsem měl dvě dcery, tam jsem nic takového nepoznal, to bylo skvělý.

Byl jsem moc dojatý. Všiml jsem si zvláštní věci: když se měly narodit moje děti, měl jsem vždycky strach o to děťátko, ženy jsem považoval za ty silné, co to bez problémů zvládnou.

Teď jsem měl strach o dceru (z druhého manželství s dramaturgyní Simonou Matáskovou). Všechno ale běží od začátku perfektně. Párkrát jsme vnučku hlídali, žasnul jsem, že je takříkajíc bezúdržbová.

To ne, když mám tříletého kluka. Žádný velký věkový skok mezi svými dětmi a vnuky nemám.

Hraju divadlo! Stále se tam setkávám s mladými lidmi, a protože za nimi nechci dýchavičně klopýtat, musím s nimi mentálně i fyzicky držet krok. Taky přemýšlím o tom, co jím, co piju, jak a kolik spím, prostě elementární životospráva.

Strašně nerad stonám nebo jsem jakkoli fyzicky omezený, ať to je třeba jen začínající chrapot. Odpovědnost vůči divákům je tak veliká, že hrajeme i při horečce. Alternace nemáme, není, kdo by za mě na představení zaskočil.

Myslím, že moc takových povolání neexistuje. Několikrát se mi stalo, že jsem ne úplně zdravý vstoupil na jeviště a hned mi bylo lépe.

Měl jsem i svoje fitkové období, ale skutečnou obrodu těla jsem poznal až díky józe. Dlouho jsem považoval jógu za něco implantovaného, co mi nemůže nic říkat, protože jsem v sobě měl plno výbušné energie.

Pak jsem zjistil, že jóga je fantastická věc. Zvlášť poté, co jsem objevil hot jógu, která se cvičí při 42 stupních. Dělá divy nejen s tělem, ale i duší. Začal jsem pravidelně spát, jinak přemýšlím. Schopnost soustředit se na teď a tady člověk získá právě díky józe. Je to perfektní prostředek mentální hygieny.

Nedávno jsem viděl zajímavý dokument o Bikramovi Choudburym, který tento druh jógy přivezl z Indie do Ameriky. On sám je velmi kontroverzní osoba, byl v USA obviněn ze sexuálního násilí a uprchl zpátky do Indie. Dlouho před MeToo.

Sám se snažím k ženám chovat tak, jak bych si přál, aby se muži chovali k mým dcerám. Vadilo by mi už to, že by musely poslouchat poznámky překračující normy slušného chování.

Muži by v sobě měli mít určitou korekci. Jen proto, že některým ženám dělá dobře, když si jich chlapi všímají, nesmí nikdo automaticky počítat, že se to líbí každé, kterou potká.

Pokud je za těmi zpověďmi a žalobami snaha o navrácení ztracené důstojnosti, a není to jen touha po sebezviditelnění nebo dokonce obohacení, mám pro to pochopení.

Je to součást mého života, nebudu se tvářit, že neexistovala. Ani se nebiju v prsa, ani se za to nestydím. Styděl bych se, kdybych práskal, udával, to by bylo morální selhání. Tohle ne. Tak jsme to prostě v té době cítili, potřebovali jsme se vymezit a možná jsme kolem toho dělali velký randál.

Když jsme to v roce 1988 s Danem Landou rozjížděli, nepřemýšleli jsme o nějaké ideologii. Jak se ale naše publikum radikalizovalo, bylo nám jasné, že se k tomu budeme muset nějak postavit.

A postavili jsme se k tomu tak, že jsme to přestali provozovat, protože nám to už přišlo neúnosný a nedobrý.

Přestárlý rockový kytarista není můj styl. Spíš mám radost, že hodně muzikální jsou moje děti. Nijak je do toho netlačíme. Opakovaně jsem se přesvědčil, jak je dobré, když děti k něčemu dojdou samy. Když jim chcete pomoct, podchytit jejich zájem, úplně vidím, jak couvají a litují, že vůbec něco řekly.

Už jsem se poučil a snažím se dávat jim co nejširší mantinely, aby si k tomu, co je baví, došly samy.

Jako jsem si k tomu došel já. Nikdo mě do žádných dramatických kroužků necpal, to, že jsem recitoval básničky, byla moje vlastní vůle. Děda mě od toho velmi zrazoval: „Jakmile budeš veřejná osoba, nebudeš si moct říkat, co chceš.“

Mám své názory, když se mě někdo zeptá, sdělím je, ale nikomu je necpu. Nejsem aktivista, myslím, že by to už herci neměli dělat. Stačí, že dobře využili své jedinečné příležitosti v roce 1989. Jsou příliš emotivní, ani s pevností postojů to u nich není úplně jednoduché.

Žijeme v krásné zemi plné šikovných lidí, jenže jsme přišli ke svobodě lacino a nevážíme si jí dostatečně. Jsme v tom až lehkovážní. Jiné národy si dávají větší pozor na to, co se s nimi děje, kdo jim vládne. Trápí mě názorové rozdělení společnosti, které se zdá nepřekonatelné. A myslím, že to silným světovým hráčům vyhovuje.

Malé národy podle mě nemají šanci se důstojně prosadit. Svět je teď kafemlejnek, kterým projdou jen ti nejsilnější. Pokud nesloužíte jejich zájmům, nemáte šanci. Problém je, že naše elity jsou historickým vývojem zdecimované.

Byla tím postižená každá generace od Bílé hory, špičky se u nás pořád usekávají a v důsledku toho je v našem národě hodně zakořeněné lokajství.

Divadlo by nemělo být politické, ale mělo by diváky vybízet, aby přemýšleli, odkrývali, co je pod povrchem.

Spokojenost znamená pro herce konec. Herec musí být v nejistotě. Líbí se mi, že máme možnost hrát na třech scénách, od klasických děl pro tradičnější diváky až po úplnou modernu. Jsem rád, když přinášíme nové věci.

Národní divadlo bylo v celé své historii, až na určitá krátká umělecky slabá období, vlajkovou lodí. Takoví lodivodové jako Hilar nebo Krejča táhli české divadlo dopředu.

První nástup do Národního byl pro mě v sedmadvaceti kulturní šok. Přišel jsem z volné nohy, ze scén, které se pohybovaly na hraně oficiality. Nazývali nás „sklepními umělci“.

Byl začátek devadesátých let, měl jsem pocit, že nás tam moc nechtějí. Ta atmosféra nebyla příjemná, dost to odnášely hlavně mladé kolegyně. Trvalo dost dlouho, než nás přijali.

Spíš jsem chtěl zkusit něco nového. Vrátil jsem se v roce 2002, když byl Michal Dočekal, náš režisér z Divadla Komedie, jmenován šéfem činohry. Pak tam už panovala úplně jiná atmosféra.

Jsem týmový hráč. I jako divák mám rád představení, která fungují komplexně, od svícení, hudby, kostýmů, choreografie po herecké výkony. „Herecké koncerty“, kde dvanáct zoufalců přihrává jednomu špílmachrovi, mě nijak zvlášť nebaví.

Velké ego se mnou necloumá. Nemám ani vysněné role, po kterých bych pásl. Je typ divadla, který se mi libí víc či míň, ale jsem otevřený a rád se nechávám překvapovat.