David Matásek: Spravedlivý svět začíná na vlastním dvorku

V novém dílu historického seriálu České století, věnovaném vzniku Charty 77 ho na konci měsíce televizní diváci uvidí v roli spisovatele Pavla Kohouta.

V případě pana Kohouta není, protože ho znám ze spolupráce v Národním divadle, kde jsme uváděli jeho hru Malá hudba moci. K hercům je mimořádně vstřícný a vnímavý, perfektně s námi spolupracoval. Jeho dramatický osud vypovídá hodně o našich dějinách, našem charakteru a naší době.

Daleko větší obavy jsem měl u jiné žijící postavy: Jaromíra Jágra, kterého jsem navíc hrál na Kladně, odkud pochází a kde je v povědomí jako ikona.

Že opakování historie není nikdy dost. Lidé rádi zapomínají a pod vlivem nových problémů jsou ochotní určitou část svých vzpomínek vytěsnit. Nejsem pro nějaké drápání se v ráně, ale k důležitým věcem je nutné se vracet a třeba je posuzovat z hlediska nových poznatků a historického bádání.

...a vymezovat se vůči nim je jednou z našich národních specialit. Vždycky se najde někdo, kdo říká: A bůhví jak to bylo, co vlastně měli za lubem. Je to takový nepěkný folklór. Třeba Angličani nebo Francouzi to takhle nemají, když někomu postaví sochu, tak tam stojí po staletí.

Snad to nebude znít moc nadneseně, ale pro mě je hrdina každý, kdo dělá pořádně svoji práci, nekrade a neskuhrá. Kravaťáků s mobily, co stojí celý den u kopírky, těch jsou mraky. Hrozně si cením lidí, kterým něco vzniká pod rukama. Kteří dělají dobře svoji práci na lokální úrovni.

Nad tím, že kamióny vozí zleva doprava kraviny zabalené do hromady obalů a projezdí u toho tuny nafty, budou jednou naše děti kroutit hlavou. Je to nevratná pitomost, nevratné plýtvání. Chápu, že pomeranče nám tady nejdou, ale proč si mám kupovat mrkev z Belgie? Proč mám jezdit za město nakupovat v nějakých podchlazených hangárech zboží, které putovalo bůhví jak dlouho bůhví odkud?

Mladí jsou dnes daleko imunnější vůči té reklamní masáži, která se odevšud valí. My jsme byli nechránění, neočkovaní. Z každého margarínu jsme byli úplně vyvrácení, co to tu máme skvělého nového.

Mám za to, že to takhle nedomýšleli. Tím, že Charta byla průsečíkem širokého názorového spektra, kde měli významné slovo levicoví intelektuálové, byla vlastně z dnešního pohledu vůči tehdejšímu režimu smířlivá. Neměli za cíl ho svrhnout, chtěli jen, aby se dodržovaly závěry Helsinské konference o lidských právech. O kapitalismu, soukromém vlastnictví, restitucích, privatizacích tam nebylo ani slovo. Z mnohého by tady byli zděšení.

Ze vztahu k živé kultuře a jejího současného postavení. Je jistě hezké, že lidé navštěvují hrady, zámky, muzea a vůbec historické památky, ale nějak se zapomíná na to, že by se měly stavět hezké domy, že nás mají obklopovat hezké věci, že v divadlech nebo ve výtvarném umění je třeba se ptát po důležitých věcech, byť mohou být nepříjemné. K čemu z toho, co dnes vzniká, se budou moci naši potomci vracet?

Je tady hodně mladých talentovaných umělců, kteří by mohli prorazit i ve světě, ale nedostanou prostor. Ministerstvo kultury je popelka, čekající v koutě na drobky, které zbudou. Drobky z megalomanských projektů, které s velkou slávou a za velké peníze začnou a skončí v černé díře. To ale není věc nějaké vládní politiky, to by si měla společnost vynutit. Když dnes přijdete za úspěšným movitým člověkem, zda by nepomohl živé kultuře, má dojem, že mluvíte o nějakém jogurtu.

Na nezájem publika si opravdu nemůžeme stěžovat. To je skvělé a my jsme za to neskonale vděční. Jenže diváci, kteří na nás chodí, jsou hodně konzervativní, a když vykročíme trochu netradiční cestou, přestaneme je hladit po srsti, jsou nespokojení. Což je v pořádku, ale neměli by to paušálně odmítat.

Třeba takový německý divák je proplesknutý zleva, zprava, baví ho, když se mu sahá na ledví. Berou to jako druh užitečné sebereflexe, i když to třeba neodpovídá jejich očekávání. Tady se to musí odehrát podle očekávání.

Cítil jsem se vyčerpaný, měl jsem pocit, že ne všechno, co dělám, má smysl. Asi jsem na to byl moc mladý. Šel jsem do Divadla Komedie, kde jsem se zase našel a kde jsem zažil sedm hezkých let. Když odtamtud v roce 2002 odcházel umělecký šéf Michal Dočekal do Národního divadla, vrátil jsem se s ním. Teď napodruhé už ten pocit mašinérie nemám. Michal se snaží obohacovat činohru zvaním nových hostujících režisérů, což je vždycky osvěžující.

Je to příběh o přátelství mužů a nových začátcích. Čtyřem kamarádům zkrachuje společné podnikání a oni se z nouze rozhodnou stát hodinovými manželi se vším, co ten název obnáší.

Dost mi to trvá. Nejsem ten typ, který to hned dokáže přetavit v něco pozitivního. Dlouho se v tom šťourám a zpytuju.

To je otázka na smrtelnou postel… Nejhůř jsem se vzpamatovával z osobních proher.

Z rozvodů, rozpadů vztahu. To nemůžu považovat za něco, co se mi povedlo. Nejsem člověk, který by tím nějak snadno proplouval.

Tahle etapa skončila logicky s věkem, kdy má kytara skončit. Přestárlý rockový kytarista není můj styl. Když si ale v divadle režisér na moji hudební minulost vzpomene, nebráním se.

V jistou dobu to pro mě bylo důležité. Jako snad každý kluk jsem snil o tom, že si s kamarády založíme garážovou kapelu a rozjedeme to. Mně se ten sen splnil.

Když jsem s Danem Landou založil v roce 1988 skupinu Orlík. V určité době jsme dělali muziku, po které byl hlad. A v době, kdy se to už smělo. Muziku, kterou si dříve pokoutně nahrávali na kazety a vyměňovali, si najednou lidé mohli koupit.

Ne, divadlo vždycky pro mě bylo priorita.

Když jsme to rozjížděli, nepřemýšleli jsme o nějaké ideologii. Jak se ale naše publikum radikalizovalo, bylo nám jasné, že se k tomu budeme muset nějak postavit. A postavili jsme se k tomu tak, že jsme to přestali provozovat, protože nám to už přišlo neúnosný a nedobrý.

Proudů ve skinheadském hnutí je víc a tady se bohužel stalo, že s naší skupinou začala být identifikovaná ta extrémnější větev s neonacistickým nádechem. S tím jsme nechtěli být spojovaní.

Hodně z toho bylo tehdy před 27 lety hloupé a naivní, ale myšlenka národní soudržnosti a hrdosti určitě pitomá nebyla.

Jsme na sebe málo hrdí, což je jistě dáno naší velikostí i historickými zkušenostmi. To, na co bychom mohli být hrdí, bylo postupem let zdecimované, hodně kvalitních lidí emigrovalo, hodně nesmělo pracovat ve svých oborech. A v dnešní konzumní době tyto myšlenky také nikdo neakcentuje. Když náhodou ano, tak jsou okřiknutí, že to je nacionalistické nebo šovinistické.

Chápu, že svět se zmenšil, stále víc se propojuje, stírají se v něm hranice. Nic proti tomu nemám, taky se rád najím ve vietnamské nebo turecké restauraci, ale myslím, že bychom napřed měli znát naše kořeny a na základě toho se seznamovat s těmi okolními. Jenže zabývat se dneska svojí historií není úplně „cool“.

Každý ať si svého hrdinu postaví sám, pro někoho to může být Jan Žižka, pro jiného bratři Mašínové. Ale musí to být na základě znalosti, pak ty hrdiny můžeme následovat, zatracovat, to je každého věc.

Jenže dneska se spíš lidi orientují na pomoc třetímu, čtvrtému, pátému světu, zatímco někdo potřebný žije vedle nich. Chápu, že ve světě se dějí hrozné věci a člověk by asi před nimi neměl zavírat oči, ale spravedlivý svět začíná na vlastním dvorku. To je pro mě důležitější než posílat přes půl světa humanitární nebo dokonce vojenskou pomoc, s níž se většinou podporují velmi partikulární zájmy jedněch proti druhým.

Mě hrozně štve, kolik dětí u nás vyrůstá bez rodiny. Stát v tom má naprostý zmatek a šíleně si s osudy těch dětí pohrává. Někoho možná rozpláče zabitá velryba, ale mně je do breku z těchto věcí.

Určitě nejsem hodinový tatínek. S Maruškou jsme o prázdninách byli na kole na Šumavě, čtyři dny v Berlíně, na chalupě jsme si půjčili lodičku a jeli až do Hřenska. Beník je na tyhle aktivity ještě malý, s ním jen tak blbneme. Nejstarší Lindě je třiadvacet, studuje produkci na FAMU. Mám z ní radost, je to moc šikovná holka.

Tradičně jsem s kamarády vyjel na týden do Itálie. V Terstu je vždycky na konci léta velký sraz skútrů Vespa. I ta cesta je hezká, pokaždé zvolíme jinou trasu a jezdíme po malých silničkách. Dá se to ujet za den, ale my jsme tam jeli čtyři dny, užívali jsme si to.

Učaroval mi design, tradice, legenda. To mám rád na každém výrobku. Mám už třetí Vespu, ta současná má 125 kubíků, do města ideální. Ročně najezdím takových pět šest tisíc kilometrů. Pracovně i soukromě se na ní dopravuji už mnoho let.

Čím dál tím lepší, aspoň pražští řidiči se už s námi smířili. Začínal jsem jako cyklista a to byla tragédie. Na tom, že se to o tolik zlepšilo, mají velkou zásluhu messengeři, kteří naučili městské řidiče vnímat nás na skútrech. Taky je nás čím dál tím víc, protože už hodně lidí přišlo na to, že jet přes město sám nebo sama s kabelkou v teréňáku není úplně rozumné.

To už ze mě nikdo nesejme, stejně jako Orlík. Jeden čas jsem na to žárlil, protože jsem měl dojem, že jsem byl i v nějakých zajímavějších projektech, ale je mi jasné, že mi to obrovsky usnadnilo začátek kariéry. Někam mě to sice zařadilo, ale na druhou stranu jsem se herecky etabloval.

S Pavlem Křížem jsme byli spolužáci z konzervatoře, což se panu režisérovi hodilo: chtěl vytvořit dvojici, která se dobře znala.

Bylo mi tenkrát osmnáct, byl jsem na letní brigádě v prasečáku. Ve čtyři ráno jsem vstával a jel jsem na kole z Hradce Králové asi sedm kilometrů do Pouchova, tam jsem prasátka nakrmil, vykydal hnůj, jel domů a odpoledne jsem je zase jel nakrmit. Do toho mi přišlo pozvání na konkurz na Básníky. Vybrali mě a tím skončila i moje brigáda.

Ne. Věděl jsem, že chce odsud odejít, a měl jsem pro to pochopení.

Ano, ale je k tomu potřeba určitá dávka odolnosti, kterou jsem v sobě neměl. Neuměl jsem se tady od všeho odstřihnout. Moje dávka naštvanosti na ten režim však byla podobná. Jsem rád, že naše děti nemusejí tohle dilema podstupovat.

Chtěl bych, aby byly děti zdravé. Bez toho nemá nic dalšího cenu. A profesně: rád bych potkal nějaké talentované mladé lidi, kteří se mnou budou chtít spolupracovat. Nerad bych byl uzavřený v nějaké generační kapsli a snažení mladých sledoval jen zpovzdálí. Pořád se rád učím.