David Matásek: Děti mi nedovolí zestárnout

Vaše jméno bývá tradičně spojováno s parťákem ze slavných filmových Básníků Pavlem Křížem, ale desetiletou historii máte díky televizním detektivkám o komisaři Vašátkovi a malíři Horácovi i s Viktorem Preissem.

Naše historie je daleko starší. Moje první herecká práce pro Českou televizi byla Džungle před tabulí (1980), natočená podle knihy Evana Huntera o poměrech v amerických školách. Viktor tam hrál hlavní roli učitele, já byl jeden z uličníků. Tam jsme se potkali poprvé. Moc si ho vážím, je nejen skvělý herec, ale je s ním i legrace.

Postavu Horáce z detektivek podle Proškové mám rád, protože to není detektiv klasického střihu, spíš jakýsi intuitivní našeptávač komisaři Vašátkovi. Až v posledním případu se uplatnily i jeho malířské dovednosti.

Jaký je váš vztah k výtvarnému umění?

Oba moji rodiče byli výtvarníci. Táta byl docela významný scénograf v hradeckém loutkovém divadle Drak, což byl v sedmdesátých a osmdesátých letech pojem.

S režisérem Josefem Kroftou byli skuteční novátoři. Maminka je taky grafička. S bráchy nás k tomu vedli, táta si možná myslel, že by se jeden z nás tomu mohl věnovat.

Na popud svého kamaráda Tomáše Záhoříka jsem začal v Hradci Králové chodit k malíři Ivo Klečkovi. Byli jsme v jeho kurzech nejmladší, bylo nám dvanáct třináct, ale on s námi jednal jako s dospělými, kteří tam chodili. To se nám líbilo. Chodil po ateliéru s dvojkou červeného v ruce a vedl bohémské řeči.

S dětmi nebo sám hodně chodím na výstavy, výtvarné umění považuju za důležitou část života.

Několikrát jste se podílel na projektech, které se pro svůj úspěch dočkaly několikanásobných pokračování. Dělal jste je rád?

V případě detektivních příběhů podle literárních předloh Hany Proškové, o kterých jsme mluvili, měla být zfilmovaná jen jedna povídka, Případ pro rybáře (2013). Mělo to úspěch a rozjela se výroba dalších. Případ s koncem, který diváci nedávno viděli, byl opravdu poslední, protože komisař Vašátko zemřel.

Dalších pokračování se dočkal a ještě dočká Polda (líčí příběh kriminalisty, který se po dvaceti letech v kómatu vrací zpátky do služby). Jsem za setkání s komisařem Břízou vděčný, protože přerušil období, kdy jsem hrál samé nesympatické kravaťáky. Tenhle obhroublý chlápek mě baví.

Můžu si dovolit správnou míru nadsázky. Slibuju, že i v dalších pokračováních bude stejně neotesaný a nekorektní, jak ho diváci znají dosud.

Měla jsem na mysli hlavně komedie o Básnících (mezi lety 1982 a 2016 jich režisér Dušan Klein natočil šest).

Stala se z toho taková legenda, že jsem tomu říkal „služba vlasti“ a o té se nepochybuje. S Pavlem Křížem jsme si vždycky říkali, že už jenom to, že můžeme být zase spolu a s Dušanem Kleinem, považujeme za svátek.

Obecně ale kolem sebe vidím tolik nepodařených pokračování, že bych byl velmi opatrný a každou věc, která se líbila, bych nerecykloval. A nejde jen o pokračování, dělají se i remaky dobrých filmů, které se přeobsadí. Vůbec nechápu, proč si tvůrci nenapíšou vlastní scénář a nenatočí vlastní film.

Poznamenala přátelství se spolužákem z konzervatoře Pavlem Křížem jeho emigrace v roce 1987?

Byli jsme takoví kamarádi, že nějaká emigrace nás neodloučila. Nevídáme se tak často, jak bychom chtěli, ale to je dané spíš profesí než tím, že je hodně na cestách. Když se i po delším čase potkáme, navážeme, jako by žádná mezera nebyla. Jako bychom zamrzli v postpubertálním období, smějeme se stejným kravinám jako před čtyřiceti lety.

Přijel teď na oslavu vašich šedesátin?

Bohužel byl zrovna v Kanadě.

Je pro vás šedesátka nějakým milníkem?

Není. Milníky nejsou čísla v občance, ale události, po kterých váš život nebude stejný: narození dětí, další svatba nebo i úraz, kdy už po něm třeba nemůžete dělat, co vás těšilo. Zlomil jsem si před časem zánártní kost a skončil s dlouhými túrami. Takže víc cvičím jógu.

Stále hot jógu, jež se cvičí při 42 stupních?

Je to senzační věc. Snažím se i lidi kolem sebe „evangelizovat“. Když někdo říká, že má problémy se spaním nebo se zády, navrhnu mu, ať přijde do studia, kam na jógu chodím.

Netušil jsem, jak to srovná psychiku. Hodinu se musí člověk věnovat sám sobě, s tím máme jako muži problém, aspoň já to nikdy nepěstoval. Je to příjemný detox, vyplaví se endorfiny.

Je fajn tím den začít nebo skončit. Jedině to nemůžu provozovat před představením, protože mě to dostane do takového klidu, že to otupí emoční hroty, které jsou pro hraní celkem důležité. Zenově vyladěný herec by asi kolegy poněkud zdržoval.

Pomohla vám jóga i při zavřených divadlech?

To ano, horší byl pak návrat. Byl docela dramatický, protože jsem najednou zjistil, že mnou cloumá strach, jestli dostojím očekáváním jak diváckým, tak svým. Jako když máte představu, že stovku uběhnete za devět vteřin, ale rok a půl jste nemohla trénovat a vůbec nemáte jistotu, jestli to dáte.

Natolik jsem si nevěřil, že jsem musel vyhledat pomoc. Terapeut mi vysvětlil, že mám na sebe zbytečně velké nároky, ať se uklidním. Ukázalo se, že jsme na tom byli s kolegy podobně, jen se to u každého projevovalo s jinou silou. V každém ale hlodaly pochybnosti.

Vrátím se ještě k vaší šedesátce. Připadáte si v domovském Národním divadle jako bard?

V žádném případě. Každodenní kontakt s cyniky, se kterými sdílím šatnu, mě před tím spolehlivě ochrání. S touhle drsnou partičkou se pořád pošťuchujeme. S Igorem Orozovičem, Filipem Kaňkovským, Honzou Bidlasem, Davidem Prachařem, Filipem Rajmontem ani Sašou Rašilovem si nic nedarujeme. Nějaké hry na bardy? To by se mnou vyběhli.

K tomu mám ještě děti, které jsou věkově rozptýlené v rozmezí 33 let. Díky nim mám životní časoběh určený jinak než většina mých vrstevníků. Ty mi nedovolí zestárnout.

Od určité doby si ale uvědomuju, že některé věci už nestihnu. Hlavně takové ty klukovské sny. Třeba už nikdy nebudu mistrem světa v hokeji, což jsem jako kluk chtěl, ale nic jsem pro to neudělal. Až do nějakých čtyřiceti jsem chtěl vylézt na nějakou opravdu vysokou horu. To už asi taky nedám. Ne že bych kvůli tomu brečel po večerech do polštáře.

Zase jsem netušil, jak moc mě budou nabíjet děti a vnučka. Jak bude senzační společně cestovat. Najednou všechno nové vidíte i jejich očima. To je nádhera. V jejich věku jsem mohl cestovat tak akorát do Bulharska nebo do Rumunska. Když přišla revoluce, bylo mi šestadvacet. Takže spoustu míst objevuju s nimi.

Mladí dneska mají široké možnosti nejen v cestování. Je to něco, co jim závidíte, nebo si říkáte: Zaplaťpánhůh, že jsme toho byli ušetřeni.

Musím říct, že jim to moc nezávidím. Mají to těžší, protože ta mnohost, šíře možností je taková, že se vám z toho může zatočit hlava.

A ten neustálý tlak na úspěch, na výsledky, na výkon, na krásu musí být zdrcující. Je vám čtrnáct, máte beďary a nadváhu… Asi bych to se zdravou kůží nedal.

Daří se vám držet krok se světem svých dětí?

Svými názory jsem samozřejmě boomer (příslušník generace narozené v polovině minulého století s kritickým postojem k současné mladé generaci), ale díky tomu, že k sobě máme opravdu blízko, se aspoň částečně orientuju v jejich světě.

To nic nemění na tom, že sociální sítě jsou pro mě naprosté zlo šířící požár v suché stepi. Je mi ale jasné, že se s nimi musím naučit žít.

Dcera mi doporučuje, abych si udělal účet na Instagramu, protože mí kolegové prý díky tomu vydělávají hodně peněz, ale nepůjdu do toho. Myslím, že to umím jinak. Facebook mám z jediného důvodu: jako motorkáři se tak snáze domlouváme. Na fóru fanoušků Vespy (skútr italské provenience) jsme se ostatně poznali s mou ženou.

Z pracovních důvodů máme whatsappové skupiny v divadle, každé představení má svoje. Vytváří se tak kolektivní vědomí, kde se můžeme i odreagovat.

O činoherním repertoáru naší první scény se léta vedou vášnivé diskuse. Jak se tam má podle vás nakládat s klasickými dramatickými texty?

Proto máme tři budovy, abychom to odstínili. Na Nové scéně si zjednodušeně řečeno můžeme dělat, co chceme. Což rádi děláme a taky to člověku nedovolí zkostnatět či zbardovatět.

Stavovské divadlo už je vážnější, ale pořád tam vidím inscenační svobodu, Národní znamená jisté společenské až veřejnoprávní zadání.

Myslím ale, že by i tam měli být diváci maličko otevřenější. Většinou tam jdou s určitou představou, a když to představení nesplní jejich očekávání, jsou zklamaní. Není zajímavější být zvědavý, co tvůrci s klasickými kusy předvedou, jestli to má i dneska co říct? Jinak bychom mohli udělat z Národního divadla Národní muzeum a hrát v historických kostýmech za zvuků louten. To by byla škoda.

Má divadlo vést lidi k přemýšlení, nebo má prostě pobavit?

Obojí. I ty nejhorší kruťárny jsou na jevišti svým způsobem zábava. I když diváky odvádíte od každodenních trablů, je to, nebo by to měla být, umělecká kategorie. Divadlo není kabelová televize, která je jen výplní času.

Musíte se nějak obléknout, domluvit se s jinými lidmi, že v sedm někam přijdete, a my se s vámi domluvíme, že v sedm začneme hrát. Je to společenský rituál, úmluva, a už to, že se ho zúčastníte, vás někam posune. Neobávám se proto, že by nějaká 5D kina mohla divadlo ohrozit.

Chtěl byste stát teď na prahu herecké kariéry, nebo jste rád, že jste si to odbyl už dávno?

Těžko se mi odpovídá, protože jsem měl neuvěřitelné štěstí. Nikdy jsem nemusel tlačit na pilu, někde škemrat. Je pravda, že jsem byl v práci vždycky poctivka, chodím všude včas a připravený.

Byla samozřejmě prázdnější období, kdy jsem pokukoval po telefonu, ale vždycky přišla nějaká práce, něco se nazkoušelo a šlo se dál. Dneska je možností nesrovnatelně víc, ale většinou to bývá takové rychloobrátkové. Za pár dnů od odvysílání to je zapomenuté. Dřív mě ještě půl roku po něm poznávali na poště.

Doporučil byste některému z vašich čtyř dětí hereckou profesi?

V žádném případě! Nebudu jim lámat nohy, kdyby tím směrem vykročily, ale určitě bych jim nepřál tu míru nesvobody, kterou to s sebou nese. Pro šedesátiletého chlapa je docela svízelné zjištění, že jeho život byl povětšině řízený fermanem.

Šestnáctiletá Maruška začala chodit do dramaťáku, z toho ale mám radost, protože je spíš uzavřená a to, že se tam sama přihlásila, je skvělé. Zvlášť když jsem si u ní jistý, že se to nezvrhne v profesionální dráhu.

Jste ambiciózní otec?

Ne. To si odskákala nejstarší dcera Linda (z manželství s dramaturgyní Simonou Matuškovou), chtěli jsme, aby dělala všechno a pokud možno na nejvyšší úrovni. U dalších dětí jsem došel k tomu, že nejlepší je nechat to na nich. Nenápadně jim nabídnout prostor a možnosti k tomu, co je baví - lepší pastelky, hudební nástroj a podobně. Mým výchovným heslem je „ohýbat, ale nezlomit“.

Musíte mít dobré diplomatické schopnosti: máte čtyři děti se třemi manželkami a vzájemně dobře vycházíte.

Při tomhle výčtu to tak zrovna nevypadá, ale snažím se. Když se s mými ženami potkáme, a potkáváme se celkem často, říkáme, že jsme hrdí na to, jak jsme to zvládli. Ne že by rozvody byly nějaká výhra, ale ustát to a posléze se potkávat, slavit společně narozeniny, aniž by se děti zatahovaly do nějakých pocitů křivd, není jen tak.

Jste diplomatem i v profesi?

Ne. Vždycky jsem se pohyboval v naprosto otevřených kolegiálních vztazích. Není nic horšího než mlčení a obcházení, tím se nic nevyřeší. Celý ten náš cirkus stojí na tom, že spolu komunikujeme a vyprávíme příběhy, jako by byly naše vlastní. To vyžaduje naprostou, až nemilosrdnou otevřenost.

Zmoudří člověk věkem, nebo v životě pořád opakuje tytéž chyby?

Člověk je věkem úspornější, šetří síly. Mentálně jsem na vrcholu už byl, proto rád pracuju s mladými lidmi, kteří mě můžou energeticky nakopnout.

Nechci upadnout do takového: to už znám, to nedělejte, to blbě dopadne. Každá generace má právo si zkusit svoje, sama si nabít kokos, a když toho budu moct být účasten, jsem tomu otevřený.