David Gránský: Umělci jsou blázni, lítají v oblacích a pak se zas topí v depresích

Tady se nemusím bát, že když to pokazím, tak vypadnu a všechno skončí. Tvář je především zábavný pořad. Taky nejde o náš zpěv a pohyb, ale o imitování, což je disciplína sama o sobě. A je to neuvěřitelný dril. Někomu trvá rok, než napodobí hlas a gestikulaci určité osoby, my na to máme týden.

Taky jsem strávil v maskérně úplně nejvíc hodin ze všech. Napodobit ji nebylo nic snadného, a tak mě hodně povzbudilo, že jsem to kolo vyhrál.

Měl jsem z toho daleko větší vítr. Znají ho lidé napříč generacemi, každý ho má přečteného. Bylo to těžké hlasově - dost zpívá nosem a překvapivě i chraptí.

Hodně mi pak dal zabrat Freddie Mercury. Je to legenda, jeden z nejlepších zpěváků na světě, s neuvěřitelným rozsahem, navíc se silným životním příběhem. Měl jsem jen nepříjemný pocit z toho přiléhavého trikotu, do kterého mě oblékli - zdálo se mi, že se nikdo nebude koukat na to, jak mě v maskérně připravili, ale mezi nohy.

Meghan Trainor mě bavila. V dámských lodičkách na vysokém podpatku jsem už uměl tancovat z prvního kola. Vozil jsem je pořád v autě. Nasedla přítelkyně a ptala se, čí jsou. Já, že moje. Dívala se dost překvapeně. Umělému chrupu, který jsem dostal na Freddieho Mercuryho, se už ani nedivila.

Máme tři kouče: Lindu Finkovou na zpěv, skvěle tomu rozumí, na tanec světoznámého choreografa Yemiho a Ivu Pazderkovou jako hereckého kouče. Prošla si první řadou a ví, jak na to. Navíc je moc zábavná. Doma si musím ty svoje hlasy pouštět, nastudovat jejich styl a zvyknout si na něj.

Shodou okolností jsem teď hlavně muzikálový herec. Není to jednoduchá disciplína a ne každý ten trojobal zpěvu, herectví a tance zvládne. Já mám krásné výpravné muzikály pro děti v Hybernii rád.

Tak to není můj případ. Hrát pro děti je skvělé. Jsou to nejupřímnější diváci. Dají hned najevo, když je to nebaví: lelkují, kopou do sedačky. Když je představení ale zaujme, neskrývají nadšení a jsou nejvděčnější publikum. Všichni hrajeme pro děti s nadšením. I takový rocker jako Kamil Střihavka, se kterým se potkávám v Kapce medu pro Verunku. Účinkujeme od deseti ráno nebo od tří odpoledne, on chce vždycky představení od deseti, kdy na to chodí školy, což jsem u něho nečekal.

Mým cílem je role v dobrém filmu. Hrál jsem zatím v Kameňáku, což byla velmi příjemná brigáda, za kterou jsme si s přítelkyní udělali krásnou dovolenou na Havaji.

Nevím, jestli se Vejdělkové, Renčové nebo Hřebejkové dívají na tuhle show a hledají tam herce pro své filmy…

Maminka mi klade na srdce, abych, když jdu po těch schodech nahoru, všechny zdravil, protože až půjdu dolů… Toho se držím. Čím déle v téhle branži jsem, tím jsem pokornější a k sobě přísnější. Na druhé straně, čím víc mám práce, tím míň se rozpakuju říkat ne a být i ráznější. V jistý okamžik totiž může slušnost hraničit s hloupostí.

Tanec, který potřebuju hlavně v muzikálech, mám natrénovaný z herecké konzervatoře - učili nás tam všechno, od baletu a lidových tanců přes step a moderní tanec po akrobacii. Se sporty to je teď horší. Nejvíc jsem sportoval, když jsme žili pět let v Irsku, kde táta pracoval jako programátor. Chodil jsem tam od sedmi do dvanácti let do školy a hodně jsem se věnoval atletice. Teď žádný sport nedělám pravidelně, opravdu není čas.

Všichni se v Tváři sesypávají z anglických textů, jak těžko lezou do hlavy. V tom mám výhodu. Rád bych si zahrál v nějaké zahraniční produkci. A pak bych si to v dabingu namluvil do češtiny. (smích) Do dabingu mě dotáhla moje kamarádka a kolegyně Ivana Korolová, která hodně dabuje, hlavně pohádky, ve kterých i zpívá. Dabovali jsme spolu pár animovaných filmů pro děti.

Dneska je to potřeba. Herec by měl umět zpívat, zahrát na nějaký nástroj, tancovat. Myslím, že jsou větší nároky než dřív.

Zlom musí nastat v hlavě. Člověk nesmí být urputný. Na konkurzech se prosadíte klidem a přirozeností. Jakmile je člověk v křeči, nedopadne to dobře. Ten zlom nastal v roce 2009, kdy mi zavolali z České televize, že budu hrát ve Vyprávěj. Následovaly Gympl, Doktoři z Počátků a Ohnivý kuře.

Když jsme točili Vyprávěj, nedalo mi to a šel jsem za panem Brzobohatým - byl pro mě naprostá ikona - do maskérny. Omluvil jsem se, že nechci rušit, jen mu chci podat ruku a říct mu, že je skvělý. On na to: Co blázníš, ahoj. Za čtyři dny zemřel. Jsem rád, že jsem se nestyděl a udělal to.

Přicházím na to, že čím uznávanější umělec, tím je pokornější. Poznal jsem sice pár výjimek, ale o těch nechci mluvit. Jsem třeba rád, že jsem mohl při práci poznat pana Petra Štěpánka, který mi hraje v Ohnivým kuřeti dědu. Při každém natáčení mi podá ruku, poplácá mě po zádech a řekne, že to bylo dobrý. Nebo si mě vezme stranou a poradí mi. Když se třeba zadrhnu a strašně se omlouvám, on hned na to: Klid, v pohodě, nikam nespěcháme, točíme seriál, dá se vždycky přetočit.

Herecky taky nesmírně obdivuju svoji seriálovou matku Simonu Babčákovou. Nestačím zírat, co v našich společných scénách předvádí.

Samozřejmě jistou popularitu zaznamenávám a musím říct, že mi to není úplně příjemné. Stydím se a přijde mi zvláštní, že se mám někomu podepisovat a fotit se s ním. Samozřejmě nikoho neodmítnu, ale když jdu v půl šesté ráno do metra, vypadám strašně, všude pupínky z líčení a někdo se se mnou chce fotit na eskalátoru… Pak se to objeví někde na sociální síti a ta fotka je samozřejmě strašná. Beru to tak, že dělám práci, ke které tohle patří.

No, jsou…

Jsem dlouho zadaný, sedm let mám skvělou přítelkyni, se kterou se znám ze základky. Potom jsem nějaké jiné slečny měl, spolu jsme začali chodit v sedmnácti.

Přemýšlíme a počítáme s tím, i když momentálně dítě neplánujeme. Kdyby k tomu ale došlo, nijak mě to nezaskočí. Několik mých vrstevníků už má děti, v tom jsme asi jiní než generace před námi. Holky, se kterými jsem chodil, už budou maminkami, třeba Míša Doubravová, teď Tomešová. Byl jsem jim na svatbě.

Nikola vystudovala optometrii a má svoji optiku v Dejvicích, kde pracuje i moje maminka.

Jsem šťastný, že mám vedle sebe někoho, kdo nemá se showbyznysem nic společného. Umělci jsou blázni, lítají v oblacích a pak se zas topí v depresích. Potřebuju, aby mě někdo ukotvil a vracel do reality. Když přijdu domů, vejdu do normálního světa. To ale neznamená, že by mě Nikola v tom, co dělám, nepodporovala. Fandí mi, je moc pyšná, že se mi daří. Je miliónová. Já zase podporuju ji. Jsme jako puzzle.

Líbím se jí v Ohnivým kuřeti, protože tam hraju záporáka. Takového mě prý nezná. Mám jen obavu, že ji v tom za nějaký čas zklamu, protože když mladý Trébl konečně dostane za vyučenou, trochu se napraví. Ale ještě nějakou dobu budu za vydatné pomoci své intrikánské maminky pěkný prevít. Prý se na takovou roli se svým arogantním obličejem hodím.