Článek
Když jste se před téměř třemi roky ženil, svěřil jste se s plánem dostavět dům a založit rodinu. Dům už stojí, první potomek se brzy narodí (rozhovor vznikl ještě před narozením syna – pozn. red.)… Budete tedy jako milovník tradic taky sázet strom?
Asi ano! Shodou okolností jsme o tom mluvili s manželkou tak před třemi dny. Přesná posloupnost nám ale nejspíš nevyjde. Dům je sice už dostavěný, ale okolí teprve dokončujeme. Chceme, aby toho bylo hotovo co nejvíc, než se miminko narodí.
Bylo by fajn, kdyby tou dobou bylo na zahradě aspoň něco zeleného, ale nejsem si jistý, jestli dojde už i na ten strom. Třeba ho zasadíme později. Ostatně tak to udělali rodiče v případě mého bratra. Bylo pak hezké sledovat, jak rostou spolu.
Kde se u vás vzal vztah k podobným tradicím?
Zřejmě jsem si některé přinesl z domova, z Moravy, ale že bych na nich trval a měl podle nich nalajnovaný život, to určitě ne. Mám hlavně rád rodinný život, to je pro mě odjakživa velká hodnota. Vždy jsem věděl, že jednou budu chtít mít rodinu a postavit dům.
Dosáhl jste toho na dnešní dobu docela brzy – nedávno vám bylo třicet.
To ano, ve třiceti letech je to podle mě docela úspěch. Stavět jsme přitom začali před čtyřmi lety. Měli jsme i velké štěstí, že jsme to stihli, protože v současné době se podmínky pro bydlení mladým lidem dost zhoršily.
S přítelkyní Nikolou jste spolu chodili už od středoškolských let a vzali jste se po deseti letech vztahu. To je v dnešní době docela výjimečné. Uvědomujete si, že působíte tak trochu jako reklama na rodinné štěstí?
Budeme spolu celkem už třináct let, ale pokud jde o to rodinné štěstí, to máme teprve před sebou. Zatím jsme byli dva lidi a pes, prostě pár, který je spolu dlouho. Pokud jsme dělali něčemu do této doby reklamu, nejspíš důvěře a toleranci.
Petr Batěk: Snil jsem o kočovném životě v maringotce
Na druhou stranu, pořád ještě jsme dost mladí, takže oba jsme spíš vizitkou svých rodičů, než že bychom to měli přičítat hlavně sobě.
Dlouhodobě spokojené vztahy se zdají být v herecké profesi vzácnější. Nebo je to jen povrchní dojem, protože na herce je víc vidět?
Je to určitě jen dojem. Všude je to stejné, na profesi nezáleží. Všichni jsme jen lidi. Myslím, že jde hlavně o to, umět odhadnout, co v životě chci a co potřebuji, a najít si k sobě člověka, který to cítí stejně…
David Gránský s manželkou Nikolou
Rozhodně k tomu ale nechci pronášet nějaká životní moudra – zvlášť v mém věku a s miminkem teprve na cestě. Je mi jasné, že příchod dítěte toho v životě hodně změní.
Samozřejmě věřím a doufám, že k lepšímu, a ani nemám důvod si myslet opak. Na druhou stranu musí člověk počítat s tím, že komukoli se v životě může stát cokoli.
Vaše manželka není z umělecké branže, pochází z lékařské rodiny a provozuje optiku. Je to pro vztah výhoda?
Říká se, že protiklady se přitahují, a zřejmě na tom něco bude. Možná i proto jsem vlastně ani nestihl mít vážnější vztah s herečkou, a ani jsem o tom nikdy nepřemýšlel.
Neumím si představit, že bychom spolu doma probírali premiéry, zkoušky, režiséry a podobně. Myslím, že by to bylo únavné. Ale kdoví, třeba by se to ani nestalo. Nemám podle čeho usuzovat.
Každopádně s Niky jsme spolu od sedmnácti, a celou tu dobu je mezi námi velká důvěra. A to je podle mě ve vztahu to hlavní.
Když jste na Instagramu oznámili těhotenství, vyvolalo to mezi vašimi fanoušky ohromný ohlas. Z fotek, které jste pak sdíleli, je znát, že prožíváte spokojené období. Neobjevila se s blížícím se termínem porodu už i nervozita?
My jsme měli obavy spíš na začátku, protože těhotenství nebyla náhoda, ale plán. A jelikož jsme měli nějaké lehké problémy, báli jsme se, aby všechno bylo v pořádku. Před každou kontrolou jsme nervozitou nemohli dospat.
Jiří Vyorálek: Nesmíme si dovolit luxus být v klidu
Nejsem si jistý, jestli jsem kvůli těm obavám byl Niky dost velkou oporou. Zdráhal jsem se připustit si, že miminko už je opravdu na cestě. Pak jsme se ale konečně uklidnili a začali prožívat šťastné období.
Budete v polovině června u porodu?
Chtěl bych, žena by si to taky přála, ale v té době budu zrovna v Bratislavě natáčet Československo má talent, takže doufám, že to stihnu.
Jak moc si věříte jako budoucí rodič?
Myslím si, že to zvládnu, dokonce jsem si tím docela jistý, ale všechno se to samozřejmě odvíjí jen od mých představ. Realita může být nakonec jiná.
Nějaké zkušenosti s malými dětmi ale už mám, protože když mi bylo dvanáct, narodil se můj mladší brácha Tom. Uměl jsem ho i přebalit nebo dovést do školky.
Neříkám, že jsem to dělal pořád, rodiče jsem rozhodně nezastupoval, ale zvládal jsem to, když bylo někdy potřeba. Kromě toho můj starší brácha má dvě děti a s nimi už jsem strávil taky spoustu času.
Důsledně mluvíte o miminku. Necháte se překvapit, nebo už víte, jestli to bude dcera, nebo syn?
Víme to, ale necháváme si to zatím pro sebe. Je to naše malé tajemství.
Všimla jsem si, že nejčastěji vystřídají partnerku na rodičovské dovolené právě otcové z uměleckých branží. Zřejmě mají práci přece jen flexibilnější než jiné profese. Půjdete taky na rodičovskou?
Mám silný dojem, že Niky se na rodičovskou opravdu hodně těší a chce si ji co nejvíc užít. Ale protože provozuje svoji vlastní optiku s oční ordinací, leccos si může zorganizovat tak, jak potřebuje. Jednou týdně plánuje docházet do práce, a tak už vím, že každý čtvrtek budu jen táta, a v pracovním diáři si budu čtvrtky nechávat volné.
Těžko ale předjímat, jak se to bude vyvíjet dál. Myslím, že celé tři roky Niky doma nebude. Práci máme ale oba natolik fajn, že později nebude problém ani pro jednoho z nás vzít občas dítě s sebou. Máme kolem sebe ale taky spoustu lidí, kteří nám rádi pomůžou a těší se na to. Moji rodiče bydlí hned vedle nás, a i manželčini rodiče žijí nedaleko.
Marek Ztracený: Být áčkem není tak krásné, jak jsem si maloval
Kromě toho, že aktuálně točíte seriál Zoo pro televizi Prima, hrajete v pražském Divadle Hybernia a v Divadle Broadway v muzikálech. Půjde teď divadlo kvůli rodině trochu stranou, nebo vás diváci budou dál vídat jako dřív?
Divadla šla bohužel trochu stranou už kvůli covidu, a pokud jde o mě, trochu se teď zdráhám zkoušet nové věci. Mám obavy, kdy a kolikrát se nové představení vůbec bude hrát.
Myslím, že během pandemie si diváci odvykli a zatím chodí do divadel hlavně zarytí fanoušci. Takže jsem moc rád za všechna televizní natáčení, ať už jde o hraný seriál, nebo třeba pořady jako Československo má talent, který moderuju.
Hudba je moje láska! Naprostá, nikdy jsem ji nezavrhnul
Pokud jde o ty večery, více než divadlo mi je aktuálně vyplňuje moderování nejrůznějších akcí nebo různé koncerty s bigbandy a orchestry.
V Divadle Hybernia měl na podzim roku 2019 premiéru muzikál Tarzan s písněmi Phila Collinse. David Gránský zpívá titulní roli.
Herectví se věnujete už dlouho, ale nejdřív to vypadalo, že u vás zvítězí právě hudba. V pouhých patnácti letech jste zaujal v soutěži X Factor, později už jako herec taky v pěvecké show Tvoje tvář má známý hlas. Je možné, že by vás hudba ještě někdy strhla natolik, že byste herectví odsunul stranou?
Hudba je moje láska! Naprostá, nikdy jsem ji nezavrhnul. Věnuji se jí pořád, a nejen v muzikálech nebo s bigbandy. Nazpívávám písničky v dabingu do pohádek nebo znělky pro televizi. O tom spousta lidí ani neví.
Zpívám vlastně pořád. Ale neumím si představit, že by herectví šlo někdy stranou, leda že bych přestal dostávat nabídky.
Takže herectví nad hudbou zvítězilo?
Ano a začalo to jednoduše. Skýtalo mi víc pracovních možností, třeba i dabing nebo moderování, kdežto jako zpěvák bych nejspíš čekal, jestli dostanu nabídku na koncert…
Herectví mě moc baví, dostávám se díky němu i do spousty fajn kolektivů a získal jsem díky němu spoustu přátel. Kromě toho mě živí. Nemám důvod ho opouštět.
Mezi hudbou a herectvím tedy už ani nebalancujete, máte to vyjasněné?
Dřív jsem to měl tak půl na půl, ale teď už ne. Herectvím si dokonce můžu vydělávat na to, abych se mohl věnovat hudbě.
Mirai Navrátil: Chválit se? Spíš na sobě hledám chyby
Samozřejmě že pořád mám plný telefon nahrávek a píšu si i texty – s tím, že to všechno někdy v budoucnu někde použiju. Jenže mám pocit, že v hudbě jsem až moc závislý na spoustě okolností.
Kromě toho, jako patnáctiletý kluk jsem narazil po X Factoru na celkem neférové praktiky v hudební branži, takže by se mi něco takového nejspíš ani nechtělo znovu podstupovat.
Soutěž pro vás tedy znamenala zásadní zlom, ale zdá se, že úplně jiný, než se dalo čekat.
Maminka říká, že do soutěže šel Davídek a vrátil se David. Úspěch rozhodně nebyl zadarmo, ale to, co přišlo potom, mi mnohdy přišlo jako dost nefér.
Bylo mi patnáct, takže mě to dost sebralo. Ale kdoví, třeba o tom mám i zkreslenou představu. Nevím, jak bych v tom věku vnímal realitu v jiných profesích. Možná podobně.
Vždycky je jeden talent výraznější a ten vyhraje. Z těch dalších se stane koníček
Tehdy jsem se kriticky díval například i na to, že se pořádal casting na hlavní role, ale měl jsem podezření, že o nich bylo dost možná rozhodnuto předem.
Dnes samozřejmě chápu, že nemůžete hlavní roli svěřit někomu, kdo ještě nemá žádné zkušenosti…
V patnácti letech zaujal David Gránský jako finalista talentové soutěže X Factor.
… a že na casting se jde začátečník hlavně ukázat?
Tak nějak. Hlavně jsem pak ale často slýchal, že ještě nic neumím, což byla vlastně pravda, a proto jsem se rozhodl jít studovat a vybral jsem si herectví.
Není to pro člověka trochu past, mít víc talentů? Neodvádí pak vaši pozornost a energii jeden od druhého?
Podle mě je vždycky jeden talent výraznější a ten vyhraje. Z těch dalších se stane koníček, který může být někdy třeba trochu i prací, ale ne na plný úvazek. Pro mě se tím koníčkem stal zpěv.
Mimochodem jednu talentovou soutěž sám moderujete, myslím Československo má talent. Vzpomenete si přitom ještě, jaké to je, stát před porotou?
Jako moderátor se do soutěžících určitě dokážu vcítit a doufám, že jsem vůči nim empatický. Pořád vím dobře, jak obrovský je to stres. Máte dvě minuty, které vám můžou změnit život. Samozřejmě s mírnou nadsázkou řečeno. Ale je pravda, že za tu chvilku můžete zazářit, nebo se totálně znemožnit před dvěma národy.
V divadle jste prý tak velký trémista, že nechcete hrát premiéru – necháváte ji kolegovi, se kterým se ve hře alternujete. Zároveň ale moderujete řadu akcí včetně takto velkého televizního pořadu. Není v tom trochu rozpor?
Myslím, že ani ne. Premiéroví diváci jsou vždy slavnostní hosté a pro spoustu kolegů v obsazení je samozřejmě čest hrát premiéru. Ale mně ten stres za nějakou slávu nebo fotku v bulváru prostě nikdy nestál…
Největším kritikem jsem sobě já sám. V tom si naprosto vystačím!
A taky se může stát, že o vás napíšou něco ne zrovna pěkného. (směje se) Radši si počkám na běžné diváky, protože podle jejich reakcí se spíš poznají silnější a slabší místa inscenace. Běžný divák je pro nás herce vlastně něco jako poslední režisér.
Zmínil jste kritické reakce. Jak je vnímáte?
Nenávistné komentáře na internetu, které se v posledních letech všude tak rozšířily a týkají se prakticky všeho, radši vůbec nečtu. Ani nechápu, co lidi k jejich psaní vede.
Když je to ale kritika věcná, s argumenty a případně i s návrhem, jak by se to dalo udělat líp, samozřejmě mě zajímá. Ale největším kritikem jsem sobě já sám. V tom si naprosto vystačím! (směje se)
Ale nakonec si vždycky řeknu, že příště to prostě udělám líp, a přestanu se tím zabývat.
Hynek Čermák: Ženská duše mě fascinuje
Na Primě jste se prakticky už zabydlel před lety. Začínal jste Ohnivým kuřetem, potom jsme vás dlouho vídali v Modrém kódu a Sestřičkách, aktuálně hrajete v seriálu Zoo. Někde jste se zmínil, že jste jako kluk chtěl být veterinářem. To bylo dětské přání malého Davídka, nebo jste to zvažoval i v pubertě?
Byl to opravdu sen malého chlapečka. Ale už tehdy jsem hrál na klavír a ve dvanácti letech jsem pak chodil ještě na pantomimu, na dramaťák, do Kühnova dětského sboru a k soukromému učiteli zpěvu. Už tenkrát bylo jasné, kudy se vydám. Rodiče mě v tom naštěstí podporovali, protože rychle pochopili, co mě opravdu baví.
V dětství jste prožil několik let s rodinou v Irsku, kde jste se naučil výborně anglicky. Nemáte chuť využít svoje jazykové znalosti i jako herec v zahraničním filmu nebo seriálu?
Už to není ono…
S manželkou Nikolou jsou spolu od svých sedmnácti let. „Celou dobu je to vztah založený na důvěře a toleranci,“ říká David.
Naučit se cizí jazyk v zahraničí v dětském věku je ale asi trvalejší dovednost, nebo ne?
Pokud vám nezačnou po návratu předělávat přízvuk… V českých školách začali přeučovat můj irský přízvuk na britský. Upřímně řečeno, jako dítě do jazyka neproniknete zas až tolik, protože ho používáte v omezených situacích, proto bych to nepřeceňoval. Ale je pravda, že u maturity z angličtiny se mi roky prožité v Irsku hodily.
Potom mi to samozřejmě přináší výhodu i v pořadech jako Československo má talent, kde míváme spoustu zahraničních hostů, takže s nimi v zákulisí dost mluvím. Určitě mi to pomáhá i v dabingu, protože rychle rozeznám kontext, vnímám intonaci… Ale o role v zahraničních filmech se nijak nesnažím.
Proč?
Nemám rád castingy, vlastně ani konkurzy v divadle. Nechodím na ně. Na castingu si připadám divně, nepřirozeně. V krátké chvíli máte někomu předvést, že umíte hrát.
Pubertální sny a ambice, kdy mi Česko bylo malé, mě už dávno přešly
Chápu, že to může vypadat i povýšeně, ale ego za tím vůbec není. Castingy asi prostě jen neumím.
Jak to myslíte?
Domnívám se, že se mi casting ani nemůže povést, když se u něj necítím dobře. Radši tedy jdu z projektu do projektu podle toho, kdo mě osloví a jakou dostanu nabídku. Jsem vděčný za to, co mám a co dělám. Pubertální sny a ambice, kdy mi Česko bylo malé, mě už dávno přešly. (směje se)
V tom věku jsou ale přece přirozené, protože teoreticky je možné cokoli, když se člověk ještě nevydal žádným směrem.
Nejspíš to tak je… Už nějakou dobu to pozoruju i na svém mladším bráchovi (zpěvák, skladatel a herec Tom Sean), jak se to u něj s těmi sny vyvíjí podobně jako u mě.
Už má za sebou pár zajímavých projektů, například větší roli ve filmu Amerikánka v režii Viktora Tauše. Teď dokonce píše scénář k vlastnímu filmu, a pamatoval v něm s nějakou rolí i na mě. Takže budu doufat! (směje se) Moc mu držím palce, protože má opravdu velké filmařské sny.