David Gránský: Chci dostavět dům. Založit rodinu a mít spořádaný život

Nevím, zda bych to nazval změnou. Změnami člověk prochází stále, třeba profesními. Zvlášť v našem oboru. Tam se pořád něco mění, projekty i kolektivy.

Stavím dům, to je velká změna. A že se v sedmadvaceti budu stěhovat od rodičů, je taky změna. Máme sice se ženou u nich byt se samostatným vchodem, ale stavíme si vlastní bydlení.

Naše svatba nezměnila to, co k sobě cítíme. Náš vztah je natolik silný, že jsme se rozhodli se vzít, nikoli že bychom chtěli něco upevňovat. Možná tou změnou bylo, že jsem si naplno uvědomil, jak moc se milujeme a taky kolik skvělých lidí kolem sebe máme. Zjistili jsme, že si je musíme hýčkat. Nyní se s nimi více setkáváme.

To byl pro mě nejsilnější moment z celé svatby. My se brali přesně při našem desetiletém výročí. Těch deset let se vedle sebe probouzíme, usínáme, máme psa, jezdíme na dovolené, prostě spolu žijeme.

A stejně po těch deseti letech se to rozseklo. Ta situace, kdy mi tchán svou dceru předal do života, byla silná a dojala mě.

Jsem z Moravy, ze Znojma, takže jsem tradiční chlap a tradice miluju. Slavíme Vánoce, Velikonoce, a protože jsem nějakou dobu žil také v Irsku, tak i Halloween. Tradice mám rád, jsem tak vychován.

To ne, ale třeba koledovat jsem chodil pravidelně a chodím dodnes.

Asi jsem byl vždycky trochu komediant. Už ve školce jsem pořád zpíval, recitoval básničky, později ve škole taky. Pak jsme žili v Irsku, tam to nebylo tak žhavé, ale když jsem se vrátil, bylo mi dvanáct a vypuklo to naplno.

Rodiče mě vždy ve všem podporovali. To bylo štěstí, protože kdyby třeba chtěli, abych byl lékařem, možná bych šel na medicínu a po pár letech bychom zjistili, že stejně budu dělat to, co dělám teď.

Oni se mě nesnažili předělávat. Viděli u mě potenciál, u bráchy zase ten sportovní. Naše zájmy a talenty v nás rozvíjeli. Takže dramatické kroužky, pantomima, klavír, to všechno u mě probíhalo.

Jednoduše. Můj nevlastní otec byl programátor a dostal pracovní nabídku. Původně měla být na dva měsíce, nakonec se z toho vyklubalo pět let a jsem za to rád.

Angličtinu a za to budu vděčný do konce života. Maturitu jsem zvládl v pohodě a radil jsem i všem spolužákům, což bych asi roztrubovat neměl. A taky to obohatilo můj pohled na život.

Zhruba od šesti do dvanácti let člověk zapouští kořeny, a to se mi stalo tam. Chodil jsem v Irsku do školy, měl tam kamarády, a nechtěl jsem už ani moc mluvit česky, jen anglicky. Za zkušenost s irským školstvím jsem rád, je přátelštější.

U nás se příliš dbá na uměle vytvářené autority a řeší se často nepodstatné věci. V Irsku chce být pedagog s žákem zadobře. Když budu mít někoho rád, nebudu mu chtít dělat naschvály a chodit za školu. Kantorům jde o to, aby žáky předmět zaujal, a dělají to zábavnou formou. U nás se ten Komenský už trochu vytrácí.

Nechtěl jsem se vracet, to je pravda, ale máme tady celou rodinu, takže to rozhodnutí bylo jasné. Chtěli jsme být s nimi, užít si je, a ne jim zmizet na druhou stranu světa. Nedělal jsem tedy při návratu problémy.

Můj o pět let starší bratr se naopak na návrat už těšil. Vypadl odsud v jeho zakořeňovacím věku, takže chtěl zpět. A já dnes nelituju, že jsme se vrátili.

Jenom jednou. Ale to už nebylo ono. Mám tam ale stále dost kamarádů, někteří byli i na naší svatbě.

Ano, v seriálu Vyprávěj, bylo to před osmi lety v roce 2011. S kumštem jsem ale začínal mnohem dřív, jako finalista v soutěži X Factor v roce 2008. Já se původně pustil do zpívání, což mi zůstalo, třeba v muzikálech. Teď dělám od všeho trochu.

Jsem. Lepší se to praxí, ta dokáže divy. Dříve to bylo mnohem horší. Vždy jsem záviděl zkušenějším kolegům. Míval jsem s trémou docela problém, takže jsem se pídil, jak to mají ostatní.

Říkali, že když vylezou na pódium, tréma opadne po pěti minutách. Mně to trvalo déle, třeba dvacet minut, ale teď už je to taky tak. Na to jsem se těšil.

Premiéry ale nesnáším doteď a nechci je hrát. Kolegové se o ně perou, řeší se alternace, napjatě se čeká, až týden před premiérou režisér svolá celý ansámbl a oznámí, kdo to bude. Všichni se modlí, aby to byli oni. No a já jdu za režisérem a poprosím, aby mě dal na druhou alternaci. Premiéra je jeden velký stres a ten mi kvůli jedné fotce v novinách za to nestojí.

Ano, hraju ho v seriálu Modrý kód. Je to ten nejnáročnější projekt, co jsem zatím dělal. Má přesah, točili jsme třeba i spot pro Český červený kříž. Od dob Vyprávěj jsem nevylezl ze seriálu, měl jsem pauzu maximálně měsíc. To je osm let seriálového období. Gympl s (r)učením omezeným, Ohnivý kuře, Modrý kód.

Těším se na nějakou pauzu, ale Modrý kód je pro mě tak zajímavý, že jsem odmítl i jinou nabídku, týkající se konkurenčního seriálu, také z lékařského prostředí.

Snažím se být věrný a loajální vůči televizi, která mě nějaký ten pátek živí, moje volba byla jasná. Jsem za tu práci vděčný, seriál je promyšlený. Dostanu se při něm i do styku s odborníky, kteří nám říkají, jak to máme dělat, a hlídají i správné latinské názvy.

Někdy je opraví přímo na place, pokud se do scénáře vloudí chybka. Není to úplně jednoduché, ale právě proto mě to baví.

Ano, i mě to naučilo řádu a zjistil jsem, že ho potřebuji. Jsem sice rád za pauzy, ale je to dvojsečné. V létě jsem měl tři týdny volno, a pořád jsem se cítil unavený, zpomalený, nemyslelo mi to, nebyl jsem pohotový. A já se na volno tak těšil!

Ale po třech dnech doma jsem nevěděl, co mám dělat. Pořád jsem vymýšlel nějaká setkání s kamarády, tahal jsem je do kina, občas do hospody. Doma být neumím, to mě nebaví. Už se těším, že začnu zkoušet muzikál Tarzan, ten mi taky nastolí řád.

Miluju cestování. Letos jsme na dovolenou nejeli, kvůli financím a ani časově nám to nevycházelo. Na svatební cestu letíme až v lednu, dostali jsme na ni peníze jako svatební dar. Bude delší, asi tak měsíční. Kam to bude, zatím nevíme.

Láká nás Asie, kvůli kultuře a gastronomii, nebo exotika, jako třeba Bora Bora.

Je majitelkou oční optiky a ordinace.

Už na základní škole. Je to trapné?

Když jsem se vrátil z Irska, šel jsem do šesté třídy, a Niki byla v páté. Věděli jsme o sobě, ale nechodili spolu. Pak přišel X Faktor, to mi bylo patnáct. Vytvořila se taková asi dvacetičlenná banda, s níž jsme vyráželi ven. A Niki v ní taky byla. Někdy v mých sedmnácti přeskočila jiskra a od té doby jsme spolu.

První hlavní a velkou, a taky doufám, že poslední. Úplně první vztah to není, vyzkoušel jsem si i vztah s herečkou a zjistil, že to není ono.

Ano, píšou. Máme ale i dost fanoušků společně s Niki, mojí ženou, kteří nám fandí a říkají, že chtějí být jako my. Najdou se žárlivé fanynky, které měly pocit, že když mi budou fandit, získají mě. Ale těch je málo.

Chci dostavět dům. Založit rodinu a mít spořádaný život. Jako malý jsem ho úplně neměl, tak tím víc o to nyní stojím. Moje babička s dědou teď oslavili šedesát let od svatby. To se mi moc líbí.

Mně nepřijde jako frajeřina každý večer si z baru odtáhnout jinou holku. Pro mě je frajeřina si tu holku deset let udržet.