Dává mi to zodpovědnost, říká Nikol, která po životě na ulici našla práci v pražském bistru

Při příchodu do bistra Kuchařek bez domova v Brožíkově ulici v Praze 5 ji spatříte pravděpodobně hned při vstupu. Za barem tohoto malého, roztomilého podniku stojí jedenatřicetiletá Nikol, která to – ostatně jako všechny ženy pracující v tomto zařízení –neměla jednoduché. Přesto hýří optimismem a dobrou náladou.

Za jejím úsměvem ale stojí rovněž pár vrásek, jež si při své životní cestě způsobila. A nejen ona sama, ale také část její rodiny. „V životě se mi nestalo nic zásadního. Já to mám furt lehčí, než to mají ostatní ženy,“ prozrazuje s optimismem sobě vlastním.

„Vyrůstala jsem v dětském domově. Posléze jsem byla u pěstounské rodiny, ale chyběla mi maminka, takže jsem za ní odešla, ale neměly jsme stabilní bydlení,“ pokračuje Nikol.

„Bydlely jsme různě na ubytovnách, v azylových domech. Byla jsem i v Domě na půl cesty. Pak se to ale začalo lepšit,“ nastiňuje.

Nikol začala spolupracovat s organizací Jako doma, která zřizuje právě bistro Kuchařek bez domova. „Maminka pro Jako doma již pracovala. Já jsem za ní docházela a pak jsem se postupně připojila také. Neměla jsem tehdy stabilní práci, takže tohle byla brigáda,“ vzpomíná Nikol.

Do jídelny přišla hned při otevření před pěti lety a od té doby je jedním z jejích nepostradatelných pracovníků.

Kromě práce v jídelně pomáhá také v provozním týmu s organizací různých akcí, na které kuchařky zajišťují catering. „To mě hodně baví. Občas mám i svou vlastní akci, kterou řeším a pak na ni i navařím. To mě hodně naplňuje. Myslím, že kdybych měla řidičský průkaz, tak jsem už 100procentní provozní,“ dodává.

Jak Nikol sama přiznává, práce v bistru jí dává hlavně peníze, ale uznává, že rozhodně nejsou vším. „Pak také zodpovědnost, kterou v sobě stále nemám, a též stabilitu. Díky práci jsem dokázala splatit soudní oddlužení. V osmnácti letech jsem půjčila občanku cizím lidem a oni si na mě vzali karty. Ještě se to pořád děje. Mně to tehdy nedošlo, bylo mi málo,“ vysvětluje.

Na drogách se na rozdíl od některých svých kolegyň závislou nikdy nestala. „Já se tohohle bojím a vyhýbám se tomu. Mám kolem sebe závislé lidi na drogách i na alkoholu, ale to není pro mě. Já mám ráda ‚jen‘ energetické drinky.“

S maminkou dnes žije ve spolubydlení. Jejím velkým parťákem je pes Bondy, kterého adoptovala z útulku z bosenského Sarajeva. Parťačkami jí jsou též kolegyně z bistra.

„Kolektiv je tady úžasný. Nejsou tady muži, takže je to pro nás ženy bezpečné. Je to tady velice příjemné prostředí a potřebujeme, aby k nám začalo chodit více lidí, protože jsme nezisková organizace,“ prozrazuje před kamerou Novinek.

„Ať už na smlouvu, nebo formou brigády zaměstnáváme přes deset žen se zkušeností s bezdomovectvím. Získávají zkušenosti v profesionální kuchyni, díky čemuž mohou dostat stálou práci v jídelně či jinde v gastronomii, a mohou využít služeb dluhové poradkyně,“ doplňuje Olga Pek z organizace Jako doma, která se stará o ženy bez střechy nad hlavou přes deset let.

V kuchyni, kde mimo jiné visí cedule Měj pracovní oblečení, tenisky na nohou, čistou zástěru, a jestli máš nalakované nehtíky, vezmi si rukavice, se ohání i paní Jana, která skončila na ulici po dvaadvacetiletém manželství. Z domu v Karlových Varech odcházela se dvěma igelitovými taškami. „Tady to miluju, to je moje rodina,“ rozhlíží se s úsměvem po kolegyních.

„Maso,“ odpovídá bez zaváhání na otázku Novinek, co vaří nejradši. „No právě,“ krčí vzápětí rameny při poznámce, že v bistru se chystají pouze veganské pokrmy.

„Když jsem bydlela v Karlových Varech a pracovala na hotelech, to bylo něco jiného. Tady začínám i péct, moc mě to nebaví, ale musím. Člověk je v práci, tak to musí respektovat,“ konstatuje.

Je ráda za režim, který díky práci získala, a samozřejmě i za pravidelnou výplatu. Na nelehkou situaci, kterou prožívala po rozchodu, už jí nevadí vzpomínat. „Byla jsem na ulici, alkohol samozřejmě, drogy ne,“ svěřuje se s tím, že odpovídat chce pouze anonymně bez jakéhokoliv fotografování či natáčení.

V Praze se tenkrát dostala do ubytovny neziskové organizace Jako doma, začala chodit na brigády, pracovat. Dnes má vlastní bydlení.

„Celý život jsem byla zvyklá na svůj standard, myčka, pračka, teď jsem musela zařizovat všechno znovu. Manžel jezdil přes dvacet let kamionem, měli jsme se skvěle,“ vypráví paní Jana, která se nedávno musela vypořádat s další životní ztrátou. Zemřel jí partner.

„Jedu sama dál a dál. Je to hodně těžké a bolí to, ale musíte bojovat. Když chcete, dá se zvládnout úplně všechno. Bydlení mám, chlapa už nechci, ale chci dělat práci, která mě opravdu naplňuje, a to je zdravotnictví,“ přemítá o budoucnosti.

V mládí se chtěla stát zdravotní sestrou, při studiích ale otěhotněla. Teď usiluje o to stát se sanitářkou. A potom pomalu stoupat vzhůru. „Jsem ženská, nejsem chlap, já to dám,“ hledí s optimismem do dalších let.

Kuchařky bez domova vznikly jako osvětový projekt pod hlavičkou organizace Jako doma. Svoje kuchařské dovednosti původně prezentovaly například na farmářských trzích. Jedním z velkých snů byla stálá kuchyně. Což se před šesti lety podařilo. Vedle bistra v Brožíkově ulici hledají další prostory blíž centru, který by zajistil větší odbyt.

Podnik svůj kamenný provoz otevřel letos v lednu po téměř dvouleté pauze. Provoz se podařilo obnovit díky Praze 5, která vybírá symbolický nájem, podporovatelům, a hlavně díky vytrvalosti týmu a kuchařek.

Kulinářství v Brožíkově ulici v Praze 5 je otevřeno od úterý do čtvrtka mezi 11. a 17. hodinou. „V naší jídelně zpracováváme přebytky ovoce a zeleniny, které by se jinak vyhodily. Týdně využijeme 50–120 kg jídla, které je například špatně polepené etiketou. Spolupracujeme s velkými řetězci i drobnými farmáři,“ dodává Olga Pek.

V projektu Kuchařky bez domova se činí jedenáct žen. Jeho smyslem je zapojit je do pracovního procesu, vydělat si, postavit se na vlastní nohy. „Nemáme žádné statistiky, vycházíme z našich zkušeností, sledujeme mírný nárůst,“ reaguje závěrem na otázku, jaká je nyní situace žen bez domova v metropoli.