Dasha: Tančit ve StarDance by mě lákalo

Při posledním ročníku jí byly tři roky, tak ho ještě nesledovala. Občas jí sice tatínek televizi zapnul a maminku ukázal, ale jinak měla jiný program. Letos to je jinak. Je přesně v tom holčičím věku, kdy ji začíná ženský svět zajímat. Minimálně kostýmy a účesy tanečníků. A StarDance je v tomhle směru opravdu krásná.

Je toho vážně hodně. Vedle StarDance ještě dost koncertuju: adventní akce plánuju na pátek, neděli, hraju nějaké to představení v divadle, máme pořad v rádiu, který deset let moderujeme s kolegou Janem Smigmatorem. Navíc jsme letos ještě vydali cédéčko… Jsem tedy ve velké kooperaci s diářem. Udělat logistiku správně, je pro mě velká věc.

Nechají, ovšem já nemám strach o to, že bych zápřah nezvládla fyzicky. Největší strach mám o hlas. Tohle nasazení přichází do období, kdy jsou virózy, musím být na sebe opatrná.

Snaží se ho všemožnými léky nahodit. Už se nám to stalo i při StarDance. Musela jsem se co nejvíc šetřit na zkouškách, na generálce a naplno jsem odzpívala až přímý přenos, což znamenalo dát to na první dobrou. A to je velmi stresující. Nerada cokoli ruším, nechávám pořadatele, kolegy ve štychu… Musím se proto hodně zaměřovat na prevenci.

Teplo je jednou z věcí, co musím hlídat. Konkrétně střídání teplot. U mě je ale klíčový spánek, vitaminy, pravidelná strava, a abych na tom byla fyzicky i psychicky dobře.

To sice máte pravdu, ale já o dceru nepečuju sama. Mám skvělého partnera, který mě, když je to možné, nechává po nočních vystoupeních odpočívat. Je muzikant. Ví, jaké to je. Úkoly v domácnosti si zkrátka rozdělujeme.

Nejde ani tak o to, že bych se domů vracela pokaždé hluboko v noci, spíš nemohu hned usnout. Hlava mi jede naplno, musím ji zklidnit. Naštěstí je taky naše holčička větší, nemusím k ní už v noci vstávat.

Asi to nějak vyplynulo z toho, že jsme měli kapelu s Martinem Kumžákem. Podle mě tak byl osloven hlavně on, aby dal dohromady orchestr. Čerpal poté z muzikantského okolí, z party, kde jsem byla i já. Pamatuji si, že jsem tehdy do naší pěvecké sekce navrhla mou kolegyni Naďu Wepperovou. Ale kdy mě oslovil a jak, to dávno nevím.

Patnáct let je dlouhá doba, tehdy nebyl ani internet tak rozšířený. Takže jsem se nemohla podívat na YouTube a ověřit si, do čeho jdu. Z televize nám vše popsali a já neměla důvod do projektu nejít.

Časem se k nám dostala dévédéčka se záznamem britské verze, ovšem žádné dlouhé studování předlohy (britská BBC ji vysílá od roku 2004 - pozn. red.) se nekonalo.

Velmi by mě to lákalo. Chtěla bych se tance dobře naučit. Nemám k tomu moc příležitostí, jsem taky stydlivá, opatrná, a soutěž by mě aspoň donutila vše překonat… Netroufám si říci, jak dobře bych pak tance zvládala, ale minimálně bych se o to poctivě snažila.

Vím, že je to velmi, velmi náročné. Jak časově, termínově, tak fyzicky i psychicky. Třeba umělci mají nejvíc práce před Vánocemi. Může na ně být veliký tlak. Navíc jde o soutěž. Sice si leckdy mnozí říkávají: Jdeme si to užít, ale já sleduju, jak jí propadávají. Pohodový přístup jim vydrží jedno dvě kola, pak jdou do boje o vítězství. StarDance je lapí.

Pro mě je každý ročník svébytná věc. Je pokaždé jiný, což je dané osobnostmi, které se v něm objeví. Jako by se natáčel pokaždé nový, tematicky jiný film. Mění se to i dramaturgicky, proto vám přesně neřeknu: Zazpívala jsem třeba tolik a tolik jivů…

Všechny tanečníky si otipováváme v momentě, kdy si s kolegy zpěváky rozebíráme písničky, na něž páry tančí. A zjistili jsme, že je velmi těžké odhadnout, kdo může vyhrát. Někdy jsme někomu nedávali skoro žádné šance, on/a nakonec překvapil/a. Rozhodují také hlasy diváků, ti hlasují podle sympatií. Jen tréninky k úspěchu nestačí.

Na generálkách toto vše vnímat dokážu. Ovšem v momentě, kdy se jede naostro, se soustředím raději jen na sebe, na muziku. Naše chyby mohou tanečníky rozhodit. Vnímám odpovědnost za jejich výkon. Jsou na určitou verzi hudby zvyklí, my ji nesmíme měnit.

Každý čtvrtek je celodenní společná zkouška. Tanečníci si vystoupení několikrát zkusí, a to nejen kvůli nám, ale také například kvůli kamerám. Následuje sobota, kdy se ráno sejdeme v ateliéru, program se celý projede znovu. Potom se tanečníci nalíčí, načešou, oblečou a jede se naplno odpolední generálka. Pak musejí ještě všichni odvést nejlepší výkon, když se jede živě, večer. Soboty bývají proto vražedné, hlavně pro tanečníky.

Je to dlouhodobá věc. Zhruba měsíc před začátkem ročníku známe veškerou muziku, která bude až do konce, do prosince. Měla by být známá i tanečníkům, ale ti pochopitelně jedou tanec od tance, neřeší ji asi tolik jako zpěváci.

My k tomu ještě tušíme, že soutěž bude probíhat v plném obsazení první dvě kola, proto se předepsané skladby na ně naučíme všechny. A až od třetího jedeme podle toho, který pár vypadne. Postupně si rozdělujeme skladby mezi sebe týden po týdnu, a tolik času máme i na jejich naučení.

Ano, připravují ho dramaturgové spolu s Martinem Kumžákem, který píše dlouho dopředu, než StarDance vůbec začne, noty. Jejich objem je obrovský. Dostaneme pak celý balík písniček, k nimž si hledáme texty.

Ano, ty si včetně sborových částí připravujeme sami. Taky je důležité písničkám rozumět, abychom je zazpívali dobře, předali je dál s prožitkem. Nejsou přitom jen v angličtině nebo v češtině, letos třeba jsou i v hebrejštině, v italštině, ve španělštině, ve francouzštině.

Sborové party pak pilujeme s kolegy zpěváky na samostatných zkouškách bez kapely a tanečníků. Jakmile jdeme do televize, musíme skladby zahrát tak, jak budou znít v sobotu při přenosu, abychom páry nemátli.

Častokrát se to stalo, pro dramaturgy je vážně těžké najít pokaždé něco nového pro určitý druh tanců. Podívejte se na taneční soutěže, kde se skladby opakují, mění se jen choreografie. Pro nás, zpěváky, je to při tom množství úkolů úleva. Saháte kamsi, kde to znáte.

To se dá těžko spočítat. To, co nepotřebuju, z hlavy vypouštím. Ale zjistila jsem taky, že když něco přijde znovu, naskočí mi to. Nedávno třeba s Galileem, který se vracel na jeviště po patnácti letech. Chvilku to trvá. Nejdřív přijde pocit nejistoty, a pak záhadně naskočí nejen hudba, ale i texty. Paměťové šuplíky fungují, nemusím se nic složitě učit znovu.

Hudební ucho je vám v osvojování skladeb v cizích jazycích hodně nápomocné, ovšem stejně se musíte slova naučit. Ve StarDance se setkáváme s řadou řečí, jimiž nevládneme. Mimo jiné s čínštinou a portugalštinou. V tomhle případě jedu podle on-line překladače. Hledám známé známých, rodilé mluvčí, aby mi výslovnost upravili do správné podoby. Svou verzi jim kvůli autentičnosti nahraju a pošlu k posouzení. Potřebuju vědět, kde vypíchnout emoce.

Já jsem se naštěstí němčinu učila na základní škole, což byla při zpívání u Karla výhoda. On mi spíše pak odstranil zábrany ve výslovnosti, aby jeho písničky zněly v němčině autenticky.

Doufám, že preciznost patří k nám všem. Díky tomu, že jsem je mohla potkat ve velmi raném věku, v počátcích kariéry, to byli právě oni, kdo mi ukázali normální způsob naší práce, profesionální přístup. Občas slýchávám, že jsem moc perfekcionistická, ale já to tak nevidím. Všichni kolegové, které jste jmenovala, to tak měli.

Odpověď je složitější. Měla jsem vždy v plánu se na studia do USA vrátit. Tu myšlenku jsem ještě úplně neopustila, tamní studium mám stále ještě otevřené. Jenže když jsem přijela do Česka, vnímala jsem jednu věc: jsem dávno dospělá, kariéru mám doma.

Je totiž velmi těžké budovat si ji na volné noze někde, kde nikoho neznáte, kde nikdo nezná vás. Musíte jít postupně, krok po kroku, tohle jsem měla v Česku už za sebou. A po návratu z Ameriky na mě tady čekala práce, jedna navazovala na druhou. Čas plynul, najednou jsem měla rodinu… Bylo jasno. Navíc jsem nikdy nesnila o tom, že bych se v Americe chtěla usadit.

K tomu nedošlo. Já ji dokonce podezírám, že by ho líp nazpívala sama. Je naprosto úžasná, muzikální. Nedávno jsem se v ložnici probouzela a Žofinka už si dole v obýváku zpívala tak hezky, že jsem na ni byla moc pyšná. Říkala jsem si: Ajaj, i ona bude mít k hudbě fakt blízko.

Volíme skladby podle toho, jak nás napadají. Žofinku v poslední době hodně bavila Whitney Houston. Nikoho lepšího z vokální scény si už vybrat ani nemohla. Až je to trošku za trest si s ní její písničky notovat. Dá se tedy říci, že při společném zpívání se víceméně chytám toho, co kde slyší, s čím přijde domů ze školy, kam chodí do přípravky. Mnohdy se od ní leccos přiučím. Ještě ji k tomu obdivuju, jak rychle se - na rozdíl ode mě - texty učí.

K nim jsme zatím nedospěli.

Ne. To, že se mi nelíbí, neznamená, že bych je nemohla zazpívat, kdyby bylo potřeba a udělaly by někomu radost. Taky vím, že z hudby nebudu Žofince zakazovat vůbec nic. Pokud nebudou skladby vyloženě třeba vulgární. Je dobré si udělat vlastní rozhled. Vytříbit si vlastní vkus. Já jsem taky určitě poslouchala něco, co se tatínkovi nelíbilo. Každý hudební nadšenec si tímhle obdobím musí projít: přes špatné, nekvalitní věci dojít k těm dobrým.

Nezbývá mi na ně čas, energie. Ani nevím, jestli bych na ně ještě zahrála. Musela bych hodně cvičit. Odhadem aspoň tak rok… Ovšem těch hudebních nástrojů, na něž bych ráda hrála, je víc. Mám doma mimo jiné trumpetu po tatínkovi. I tady vím, že by to chtělo denní cvičení, aby člověk získal správný nátisk, vydal správný tón.

Tam mě provázel swing. Ale musím říci, že se mi v mládí ani swing, ani jazz úplně pod kůži nedostaly. Na chuť jsem jim přišla až v rádiu, vedle Honzíka Smigmatora. Jednou mě oslovil, jestli s ním nechci moderovat pořad. Já se bránila, až mě přemluvil. Vznikl Klub Evergreen.

Nastupovala jsem do něj jako zpěvačka tíhnoucí k populární muzice a našla jsem tam lásku k jazzu a swingu. Svým nakažlivým nadšením mi k tomu hodně napomohl právě Honza. Od té doby jsem začala i pravidelně zpívat s bigbandy. Je to pro mě vždy šťavnatá hudební záležitost.

Kdo ví? Sem tam mi z dabingu zavolají, zrovna jedna nabídka přišla, ale zatím o ní nemohu mluvit. Podobné věci totiž přicházejí v rámci konkurzu, často ještě před premiérou snímku v USA. Dodanou ukázku poté nazpívá hned několik českých zpěvaček, vše putuje zase do Ameriky, kde si vybírají tu nejlepší z nás. Podstupujete tím klasický vokální casting, kde si vás nahrají, zjistí, jestli ajak blízko jste jejich předloze.

Ano, budu, asi nejvíc autem. Po představení, v noci, mi už vlaky zpět bohužel nejezdí. Jsem ostatně na dlouhé řízení zvyklá. A ještě k představení. Nabídka od autora hudby Borise Urbánka přišla ve chvíli, kdy jsem nemohla pracovat, během druhého lockdownu. Zkoušelo se dlouho, důkladně. Premiéra bude v prosinci, snad, konečně. Jenže já v ten den zpívám ve StarDance. Naskočím, až budu moct. Naštěstí se v roli střídáme se skvělou Míšou Horkou!

Dokumenty, životopisy, audioknihy. Nic složitého, hodně emocionálního typu detektivka. Ráda si odpočinu od muziky, něco se dozvím. Nedávno mi tak v autě zněla biografie Michelle Obamové.

Vánoce tradičně slavíme u sestry na horách - v Javorníkách v Beskydech. Dorazí i maminka ze Zlína a společnými silami Štědrý den připravíme. Vždycky si řekneme, co kdo přiveze. Já tak vím, že cukroví upeče asi maminka, případně sáhneme k osvědčeným zdrojům a objednáme si ho u úžasných dam. Všichni rovněž respektujeme, že můj partner má jako jediný právo dělat bramborový salát, umí ho prý nejlíp.

To si asi myslí každá rodina… Ovšem ta partnerova si svou výsadu u nás uhájila. Občas mu s jeho přípravou pomáhá jeho tatínek, občas se k tomu přidám i já. Trvá taky na tom, že se musí připravit minimálně den, ideálně dva dny dopředu, aby se náležitě odležel.

Určitě ano! Jinak zahradničení je moje veliká vášeň. Na jaře toho vždy vysadím tolik, že mi až partner nadává. A při sklizni pak nadávám i sama sobě, kdo to má zpracovávat. (smích) Navíc, jak byl ten jarní lockdown, měla jsem čas.

Já to na zahradě miluju. Nemusím v tu chvíli řešit vůbec nic, jen se hrabu v hlíně. I ta fyzická únava je pro mě vlastně relaxační. Navíc letos jsem nemusela ani tolik zalívat. Možná i proto se brambory skutečně urodily. Zasadila jsem i takzvaný salátový typ, budou se nám na Vánoce jistě hodit.

Může se vám hodit na Zboží.cz: