Dáša Zázvůrková: Když vás pochválí žena, má to ještě větší sílu než od muže

Začaly jsme přesto radostněji, otázkou na příjmení Zázvůrková, které se k ní krásně hodí. Že by měla mezi předky nějakou vyhlášenou kořenářku? „Úplně přesný původ neznám, ale znamená to asi opravdu malý zázvor.“ Podle Dáši je lidí s takovým příjmením v Čechách málo a většinou jde o příbuzné.

„Já sama zázvor miluju, přidávám ho skoro všude, nesmí chybět v sójové číně nebo v suši a přes zimu z něj piju čaj. Dokonce jsem si v době covidu vymyslela live stream na mém Instagramu Zázvůrkovej čaj, kam jsem si zvala zajímavé osobnosti,“ říká s tím, že teď pro změnu s Kateřinou Pechovou připravuje podcast Dáme křeslo. Je o knihách, protože obě rády čtou a navzájem se inspirují.

Tvoříte streamy a podcasty – takže původní plán být zpěvačka získává širší mantinely?

Jsem jednoznačně zpěvačka. To, že jsem se ocitla na jevišti a ve filmu, se stalo zázrakem. Nepovažuju se za čistě činoherní herečku, ale hraní jako takové mě moc baví. Vystudovala jsem pohybové divadlo a těší mě ho propojovat se zpěvem. Řeč těla je pro mě velice důležitá.

Od roku 2003 jsem hrála v Semaforu, což byla úžasná škola, a první velkou příležitost jsem dostala roku 2007 v Dobře placené procházce, kterou v Národním divadle režírovali Miloš a Petr Formanovi.

Vloni jste zažila právě u Národního divadla bouračku na motorce, že?

Jela jsem s kamarádkou na své mintové vespě, kterou jsem si pořídila ke čtyřicátinám, bylo namoklo a přímo u divadla došlo ke střetu s autem.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu ležet na kolejích na Národní třídě a dívat se na zlatou kapličku vleže. Naštěstí jsme přežily. Měla jsem ovšem zlomený krční obratel a nohu.

Vespa byla na odpis, takže uvidím, zda si pořídím další. Ne že bych byla fanatik do motorek, ale jsem italofil a mám ráda Itálii po všech stránkách. Vespa k ní patří, je stylová, elegantní. Jezdila jsem na ní i v Římě, kam se často vracím za přáteli.

Zastavme se u dalších ztrát a nálezů roku 2022.

K plusům patří zmíněný podcast nebo role Anais v komedii Slaměný klobouk, která má v dubnu premiéru v divadle Lucie Bílé. A s kolegyněmi Jitkou Sedláčkovou, Martinou Preissovou, Pavlou Tomicovou a Natálkou Řehořovou jsme začaly zkoušet hru Pink-Freud s premiérou na Lávce.

Vedle toho jsem dodělala s Honzou Horáčkem hudbu k filmu Můžem i s mužem (podle stejnojmenné divadelní hry), kde i hraju. A brácha se ženou čekají miminko. Což je ta nejkrásnější zpráva, budu dvojnásobná teta!

Ovšem ztráty, ty byly obrovské, šlo o nejtěžší rok v mém životě. Nevím, co k tomu říct. Odešel mi rytíř, ale zapomněl napsat kam… Ten rok mi ukázal zároveň spoustu přátel, kteří mě podpořili.

Jak jste se s charismatickým dirigentem Liborem Peškem potkali?

Přes hudbu, právě u zkoušek na Dobře placenou procházku. Libor byl výjimečná osobnost, noblesní, zároveň křehký člověk. Přitom silný, oduševnělý a absolutně vyrovnaný.

Jak jsem napsala ve své skladbě Jazzovej anděl, zažívala jsem s ním sen, ze kterého jsem se nechtěla nikdy, nikdy probudit. Jako krátký film pro Liborka ho se mnou natočili před rokem moji přátelé, režisérka Olga Špátová a Jan Malíř.

Věkový rozdíl 48 let vás neodrazoval?

Já zpočátku nevěděla, že jde o takový rozdíl, protože Libor vypadal skvěle. To víte, že jsem se tomu bránila, i kvůli rodičům, náš vztah skutečně nebyl typický. Ale maminka je velkorysá žena a věděla, že když jsem šťastná já, bude i ona. A Libor si brzy získal i tátu…

Bylo nám krásně až do konce, skoro šestnáct let. I když jsme se na veřejnosti moc neukazovali. Raději jsme trávili společný čas doma v Dejvicích nebo na chalupě.

I vy jste s jeho rodinou vycházela dobře, jak jsem pochopila ze společného pořádání vzpomínkového koncertu.

Ano, přijali mě moc hezky. A myslím, že jsou mezi námi trvale pěkné vztahy.

Čím obohatil váš život?

Vším. Měl obrovský nadhled, kterému mě učil. A radil mi nebýt měkká. Obohatil mě i ve vnímání a skládání hudby, abych nebyla banální, abych na sebe byla přísná, abych zpívala dlouhé tóny v koupelně. A abych se nepřepínala, v poslední době jsem měla hodně práce a on se staral, abych vše zvládla a občas si taky odpočinula, což popravdě moc neumím.

Když jsem zase někomu něco slíbila, s oblibou říkal větu svazáků: Dělali jsme, co jsme mohli, ale dopadlo to jako vždycky.

Skládala jste už dřív, nebo vás k tomu přivedl právě on?

Moji první vlastní písničku slyšel v divadelní šatně ve Valencii, kam jsme jeli s „Procházkou“. Ptal se, co to je, že se mu to líbí. Povzbudil mě, ať skládám dál, že je to dobrý směr.

Vyzkoušela jsem různé žánry a nakonec zakotvila u šansonů, jsem taková vypravěčka příběhů. Libor se stal mým prvním posluchačem a kritikem. Podporoval mě a zároveň byl velice přísný.

Třeba při vzniku skladby Kloboučky pampelišek, které jsem napsala pro parašutisty a lidi, kteří bojovali za naši vlast. Konzultovala jsem s ním, aby to nebylo klišé či zbytečně patetické. Pozorně naslouchal a vždy měl trefnou poznámku, kterou jsem většinou respektovala.

A váš vztah k vážné hudbě?

Tu jsem milovala už dřív, podobně jako jazz. Už na střední škole jsem si kupovala vinylky s Carlem Orffem, Čajkovským, Dvořákem.

Když Libor hostoval v Liverpoolu, jezdila jsem na jeho zkoušky a byla pyšná nejen na to, jaký je dirigent, ale především na to, jaký je člověk. Jak hezky komunikuje s orchestrem, má krásnou angličtinu a váží si každého muzikanta. Líbilo se mi jeho ego, které rozptyloval do okolí. A orchestr ho zbožňoval.

Prý máte doma sbírku andělů, věřili jste na ně spolu?

Já byla vždycky dívka, která věřila v dobré lidi a anděly, což je ostatně i název jedné mé písničky. Věřím, že každého z nás někdo ochraňuje. A Liborek taky. Byl buddhista a andělé nás spojovali…

Vraťme se na úplný začátek, do vašich rodných Votic. Pocházíte z umělecké rodiny?

Oba rodiče měli technická povolání, na rozdíl ode mne jsou praktičtí a šikovní. Tatínek je ale zároveň amatérský kytarista a zpěvák. A děda byl taky. U nás se pořád hrálo a zpívalo, muzika pro mě fungovala jako něco absolutně přirozeného a často léčivého. Podobně jako sport.

Rodiče nás vedli k pokoře a skromnosti, která se dnes už nenosí a v mé profesi je někdy na škodu. Zároveň mi dali velký ajfr do života, radost, optimismus a smysl pro humor.

Kam se ztratil ten sport?

Tehdy jsem dělala atletiku, běhala sprinty a skákala do dálky. Chtěla jsem jít na sportovní gympl, ale nakonec, protože jsem byla přece jen víc komediant než sportovec, vyhrálo pedagogické lyceum v Berouně s hudebním zaměřením. Od čtrnácti let jsem se tedy učila samostatnosti a bydlela na internátu.

Začátky byly těžké. Každou neděli jsem při odjezdu od rodičů na nádraží plakala. Ale ta škola byl můj sen, který jsem si plnila. Svobodu jsem nezneužívala, nebyla jsem rebelka, nekouřila jsem, nepila, byla jsem na dnešní dobu vlastně nudná. Teprve v sedmnácti se objevila lehká zastydlá puberta. Po maturitě jsem přišla do Prahy do Hudebního divadla v Karlíně a o pár let později na HAMU, kde jsme měli i předměty jako tanec, step, akrobacie… Takže sport se mi ze života nevytratil. Dal mi hodně, včetně disciplíny a umění prohrávat.

Zažila jste i drsnější momenty, nebo byla vaše cesta přímá?

V začátcích jsem mívala finanční problémy, kolikrát po zaplacení nájmu nezbývalo ani na rohlíky. Nechtěla jsem přidělávat starosti rodičům, a tak jsem si od nich každý víkend vozila tuny jablek a mrkve. Vždycky se divili, co s tím dělám. Ale co vás nezabije, to vás posílí.

Těšila jsem se, že až něco dokážu, zajdu si na kafe, kam budu chtít. Což se podařilo s angažmá v Semaforu (zůstala jsem tam patnáct let a jejich poetika je stále mému srdci blízká) a když jsem jezdila s Karlem Šípem a Pepíčkem Náhlovským na zájezdovky.

Ten mi kolikrát zaplatil oběd nebo dohodil nějaké zpívání. Pepíčkovi jsem hodně vděčná.

Jaké vlastnosti vám tu cestu usnadnily a jaké komplikovaly?

Když mi o něco jde, jsem dříč. Mojí další výraznou vlastností je ovšem přehnaná diplomacie, což představuje plus i minus. Nemám ráda konflikty a konfrontace.

Kdybych byla přímější, asi bych se vyhnula řadě nedorozumění, věci by se mohly vyčistit daleko rychleji. Neumím jednoznačně říkat ne a zůstávám i v některých projektech, které si pak vyčítám.

Ale proč se popisovat. Jsem prostě to, co jsem… Možná to souvisí i s tím, že jsem odmala s velkou úctou naslouchala starším lidem, rozuměla jsem jim víc než vrstevníkům. Ti mi připadali nezralí, povrchní. Místo planého špitání a čučení na televizi jsem chodila na procházky a psala si do mladého přírodovědce moudré myšlenky.

Takže i první lásky byly starší?

Mě se kluci spíš báli. Byla jsem takový raubíř, potřebovala jsem jim ukázat, že mám větší sílu než oni, že jsem lepší v běhu… Pořád jsem si musela něco dokazovat a to jim moc neimponovalo. Takže v začátcích jsem byla hlavně kamarádkou a dohazovačkou. Zůstala jsem dlouho dítě a minimálně do dvaceti žádné vztahy vůbec neřešila.

Kdo patří dnes k vašemu blízkému okolí?

Významné bylo setkání s herečkou Jitkou Sedláčkovou: přizvala mě ke spolupráci do monodramatu Lidský hlas, aby na zájezdy nejezdila sama a měl ji kdo vozit domů. Tak to s oblibou říká. Skamarádily jsme se a najely na společnou notu: musíme si pomáhat. Svěřujeme si navzájem sny a ta druhá se je snaží splnit. Základem je samozřejmě určitý talent a připravenost, ale důležité je i dostat šanci.

Jitka třeba pozvala na představení Mirjam Landovou a ta mi pak nabídla casting do muzikálu Rocky, který jsem vyhrála. Já zase pozvala na Lidský hlas režiséra Jana Hřebejka a ten Jitku obsadil do skvělé hry Božská Florence v Divadle na Jezerce.

Ženské přátelství je pro vás asi hodně důležité, může existovat stejné mezi mužem a ženou?

Napsala jsem o tom i písničku Co řekne žena ženě, vzdala jsem hold ženám, které mi pomohly, inspirovaly mě nebo je mám jednoduše ráda. Ano, přátelství je pro mě velice důležité. A když vás pochválí žena, má to ještě větší sílu než od muže.

Zároveň mám ale vyzkoušené, že i mezi ženou a mužem existuje čistě přátelský vztah. Teď jsme třeba dotočili s Davidem Krausem klip k našemu duetu Bojím se o Tebe o Tebe o Tebe a jsem vděčná, jaké přátelství z toho vzniklo.

David je přímý člověk, žádný diplomat jako já, pevný ve svých názorech. Navíc se mi líbí, s jakou láskou a něhou mluví o svých blízkých, o mamince, ženě a dceři. Hodný a křehký člověk, můj vzor.

O vztahy jde taky v komedii Můžem i s mužem.

Je to příběh o touze, všechny sníme o lásce, o tom, že nás někdo obejme. Každá postava je něčím typická – moje role Stelly nechce být ta druhá, tváří se v pohodě a až na konci se odhalí, že je vše jinak.

Je to autorský projekt Jitky Sedláčkové, Kateřiny Kairy Hrachovcové, Vandy Hybnerové a můj. Úspěšně s ním objíždíme pátým rokem republiku. Pořád je plno, asi jsme vyhmátly obecnější touhy. Proto vznikl i ten film…

A pokud vás mohu ještě na něco pozvat, je to laskavá filmová komedie Vánoční příběh. Nabije vás pozitivní energií a užijete si výborné herecké výkony. Moje role není velká, ale práci s režisérkou Irenou Pavláskovou po zkušenosti z filmu Fotograf naprosto miluju.

Máte vůči sobě nějaké resty?

Moje životospráva není zrovna ideální, málo a nepravidelně spím a málo jím. A je mi jedno kdy, klidně v pět ráno. Než se stala ta bouračka, několikrát týdně jsem chodila veslovat, což je vedle tenisu můj nejoblíbenější sport. Ale nemám žádnou pořádnou techniku, jsem spíš komická veslařka.

Teď nedělám nic, jen ráno sérii rehabilitačních cviků na záda. To musím změnit, vrátit se do kondice!

S čím ještě jste vstoupila do letošního roku?

Že bude jiný. Nový ve všem. Na jednu stranu dost pracovní – hned zkraje mě čeká natáčení jedné kriminálky. Plánuju víc vlastních koncertů včetně Karlštejna a chystám se vydat dva singly.

Pak jsem si dala milé předsevzetí být častěji s neteří a s rodiči, určitě je letos někam vyvezu. Miluju citát od Louise Armstronga: Život je jako trubka, když do ní nefoukneš, nic z ní nevyjde. A já chci letos foukat pořádně!