Dáša Bláhová: My ženské holt trpíme na hajzlíky, kteří zanášejí a hnízdí jinde

Nijak mimořádně, přijeli kamarádi z Austrálie, fajn jsme se pobavili. Věk neřeším, pokud slavím, tak rok před kulatinami. Hlavně že žiju! Žádnou změnu necítím, jen můžu jezdit tramvají zadarmo. Ale když se nade mne postaví starší osoba, mám stále tendenci ji pustit.

Učím už dvacet let na FAMU filmové herectví a po šestnácti letech jsem zasekla cestování s mým Intimním divadlem. Hlavní hra Monology vagíny, kterou jsem přeložila z angličtiny, se najednou vyčerpala, a v USA ji dokonce zakázali.

Ale nechybí mi to. Vše má svůj čas. Monology znamenaly ve své době určitou revoluci, jenže jak známo, revoluce požírá své aktéry – a přesně to se stalo.

Ani se mi o té aféře nechce mluvit, připadá mi trapná. Tak je to se vším: většina se musí kvůli menšině neustále přizpůsobovat, což nechápu. Otevřete noviny a jsou plné MeToo. Každá ideologie, od středověké církve až po tuhle, když se začne masově vnucovat, tak brrr.

Ale klidně přeložím jinou hru, je to pro mě radost, a s potěšením si ji zrežíruju. Tedy až dokončím školní knihu Herec a film. A v několika divadlech stále běží můj překlad komedie Noc bláznů.

Už mě přemlouvají dvacet let, ale koho to zajímá? Většina vrstevníků je pryč, včetně filmových režisérů, kteří mě kdysi obsazovali. Všichni půjdeme pryč, jak říkal Konstantin Biebl.

Jednu dobu jsem si s myšlenkou sepsat memoáry pohrávala, ale nějak mi nešlo začít, psát o sobě se mi nedaří. Potřebuju protipól. Musel by to vzít do ruky někdo jiný a já bych jen vyprávěla. Před lety jsem napsala dvě knihy pohádek, jinak spisovatelské ambice nemám.

Poslední byl Milada – o Miladě Horákové. Hrála jsem první feministku Františku Plamínkovou, která zavedla volební právo žen.

Bohužel nakonec hodně podstatných scén vystříhali. To se stává, začnou točit film a v tom fofru se ztratí, o čem vlastně je. Právě moje postava umontovala Horákovou k tomu, co dělala, měla na ni velký vliv, což z filmu není jasné. Škoda.

Stala jsem se konečně babičkou. Dcera Maia, která studovala v Austrálii filmovou režii, se s mužem přestěhovala nejdřív do Barcelony a před rokem do Prahy. Nějak se to v ní zlomilo, cítí se jako Češka, jen nevím, jak dlouho to bude snášet její Australan. Píše filmovou hudbu a je hodně internacionální, tak tu snad vydrží.

Maia (39) učí na Media School, režírovat filmy a shánět na ně peníze je těžší než v nich hrát. I když už získala pár cen…

A tak mám najednou kolem dvě uřvané dětičky s legračními jmény: Anna Luna a Lukas Antonín. Můj syn se taky jmenoval atypicky: na australském rodném listu má Oliver Antonín Bláha McGillick, což v Česku nechtěli uznat, i když opačně, u žen, to je běžné. Zůstal McGillick po otci.

Ano, jako dítě. Teď se Oliver (29) zabývá hudbou, organizuje různé festivaly, třeba Meteor, překládá z angličtiny a dobře hraje na klavír plus skládá, z mého pohledu ve stylu Erica Claptona. Bydlí taky v Praze a je zatím svobodný.

Jsem ráda, že se vztahy naší rodiny, zvlášť s dcerou, utužily. Rozvolnění způsobily rozvody s oběma tatínky, kteří se zakoukali jinam a rozběhli se po světě. Takže mé děti mají, pokud vím, japonskou sestru a španělského brášku.

My ženské holt trpíme na hajzlíky, kteří zanášejí a hnízdí jinde. Je jasné, z čeho vzniklo slovo „fakan“. Ale dnes se občas scházíme všichni, navštěvujeme se. Jsme už moc staří na to, abychom byli blbí.

Člověk asi není stavěný na monogamii, zároveň není dobré být sám. Jenže dnes je vše naopak. Přijde mi absurdní, že on a ona se většinou nechtějí brát, zatímco on a on či ona a ona tlačí na svatbu. Svět je vzhůru nohama a já byla vlastně díky Austrálii taky.

S Robertem žijeme už dvacet let, je strojní inženýr, ale do jeho práce se nepletu. Ani on do mojí. Jsme spolu pořád, a přestože je skoro o šestnáct let mladší, klape nám to.

Jasně, do mého rodiště Radčic na Liberecku. Když můžu, jsem tam furt. Příroda je příroda a já ji potřebuju. Kolem jsou pole, rozlehlé louky s pasoucími se kravami – to je moje zelené moře. Sedím a koukám. Nebo se hrabu v zahradě, pěstuju bylinky, saláty. Je tam spousta práce. Robert pomáhá, i když bez velkého nadšení. Ale musím ho pochválit: teď zryl krásně záhon na brambory. Protože jsou k jídlu a to on miluje.

Pro nás starší už jsou města – s výjimkou staré Prahy, která je pořád krásná – nepřátelská. Na Vánoce jsme byli v Sydney, to je dnes šílené město. Strašně vyrostlo a je stejné jako mnoho dalších, jako Hongkong, Šanghaj… Měli bychom si naši mimořádnost víc hýčkat a chránit.

Jsem holka od hřbitova, kde leží rodiče, a já to budu taky mít blízko. Proto jsem tam zůstala, život jde v kruzích…

Dětství jsem měla nádherné, i když rodiče byli chudí a do Sudet přišli za prací v továrně. Bonbony jsem neznala, pochoutku představovalo vajíčko s cukrem. Ale lítala jsem pořád venku, kde jsem chtěla. To už dnes nejde. Svět se stal zlým.

V Liberci, kam jsme se přestěhovali, mě vedla paní učitelka k recitaci a později mě režisér Schmid z Ypsilonky zatáhl k divadlu. Běžel za mnou po ulici a volal: Slečno, pojďte si zahrát! Všiml si, že jsem jiná než ostatní, v době mini jsem nosila dlouhé sametové sukně a vlasy na „Božku“, zhlédla jsem se ve filmu Viva Maria s Bardotkou a Moreauovou… No a pak přišla logicky DAMU.

V srpnu ’68 jsem byla s přítelem v Paříži a v tom slyšíme naši hymnu. Letěli jsme koupit noviny… a nevěděli, co dělat. Neuměli jsme francouzsky, tak jsme odjeli do Londýna s ideou, že tam zůstaneme. Nabízeli mi stipendium na Cambridge, obor dějiny umění. Kdybych to vzala, jsem dnes jinde. Ale vrátili jsme se.

Následovalo divadlo Semafor a brněnské Divadlo na provázku s Bolkem Polívkou a celou skvělou partou, která už je skoro vykácená. Naposled odešel Jirka Pecha… Byla to nádherná doba, navzdory době.

To víte, že mě v posledních letech napadlo, že by nebylo marné zkusit navázat, jenže na to musí být dva. Bolek toho má hodně, na dálku jsme si blízko pořád, ale…

Říkají to, ale já si nemyslela, že jsem hezká. Vymykala jsem se tehdejšímu vkusu nejen oblečením. Frčely blondýnky s bujným poprsím jako Schoberová, já představovala pravý opak. Máma vždycky tvrdila, že mě našli v příkopu, kam mě pohodili cikáni.

Ale je fakt, že na nedostatek mužského zájmu jsem si nestěžovala. Asi bych taky mohla udělat nějaké MeToo. Přitom jsem nikdy nezažila obtěžování nebo vydírání v rámci kariéry. Když řeknu ne, tak je to ne, hotovo.

„Hru“ často promítám zahraničním studentům – a pořád je baví. Je neuvěřitelné, jak je živá. Vždycky vyprávím historky, jak bylo natáčení spontánní a Věra Chytilová schopná to rychle přebrat a přesypat.

Jednou jsem neplánovaně mrkla jedním okem, Věra se rozchechtala a zkazila klapku. V další už to nechala. Teď to dělá kdekdo, třeba Zuzana Kronerová ve Slámovi. Opisuje.

Ale k těm prsům. Tenkrát smělo být podle stanov ve filmu vidět maximálně jedno ňadro. A já tam lítám nahatá do pasu. Věru při schvalovačce nutili tu scénu sestříhnout a ona pronesla památnou větu: No jo, ale ona je má tak malý, že jsem musela ukázat obě.

Tenkrát už jsem neměla na výběr. Otěhotněla jsem s Bolkovým kamarádem, emigrantem Jurajem. Stejný habán, akorát blonďák. A když jsem v Paříži oznámila, že se nevrátím, nastal trochu hon na čarodějnice, kdosi nám rozmlátil auto, zapálil dům… Porodila jsem tam dceru a šup do Austrálie, kde měl Juraj rodiče.

To pro mě byl úplně jiný svět, myslela jsem, že už nikdy nebudu hrát. Což se nevyplnilo. Šla jsem se poptat do jednoho menšího divadla a tam mi ochotná herečka řekla, že potřebuju agenta. Poslala mě za svým, který měl pod palcem fůru pozdějších hvězd jako třeba Mela Gibsona. Když uviděl „Hru“ (přivezla jsem ji v krabici na 16mm materiálu ve francouzské verzi), pravil, že na takové filmy u nich ještě nemají. A přihodil mi seriál Sousedé.

Běží od té doby bez přestávky 33 let a leckde ho okopčili, vychází z něj stylově i česká Ulice. Jmenovala jsem se Maria Ramsay, matka jedné ze tří ústředních rodin.

Byla jsem asi první cizinka s akcentem, která hrála hlavní roli. Což strašně zabodovalo, mohly se se mnou ztotožnit tisíce žen – přistěhovalkyň. Znali ho i v Anglii, kde jsem se objevila, volali na mě Maria!

Když slavil seriál třicítku, udělali se mnou velký rozhovor. A do míst, kde se točil, vozí turisty jako do Hobitína na Novém Zélandu. Pak mi nabídli roli ve filmu Displaced Persons (Vykořenění lidé), i ten byl v Austrálii populární a já za něj dostala cenu Penguin. Později ho dávali i tady, bohužel ho nemám v archivu.

Jela jsem zrovna autem do studia, když v rádiu hlásili, že v Německu padla zeď. Vlítla jsem do šatny a řvala: Komunisti jsou v p…li! Mysleli, že jsem se zbláznila. Nejraději bych sedla hned do letadla, ale měla jsem před porodem. Předtím jsem byla smířená, že Prahu už neuvidím, mihla jsem se tu jen na natáčení filmu Muka obraznosti a Čechovova Racka.

A trvalo mi devět let, než jsem se definitivně vypendlovala. Byly za tím osobní důvody i nové nabídky. V TV Premiéra mě nalákali na hlavní roli v seriálu Masarykova 6. Pak z něj sešlo, ale já s Oliverem už byla tady.

Tak jsem různě točila a hrála a roku 2002 jsem založila Intimní divadlo Bláhové Dáši. Říkalo se: Nikdo ji nechce, tak si založila divadlo. (směje se) Ale slušně se rozjelo.

Lidi se diví, proč jsem z Austrálie odešla, když tam každý chce. Ale je to jiný svět, stala se z ní Asie, Čína. Ve městech není vidět nebe, nad krásnými a la hollywoodskými fasádami vyrostly bytové králíkárny. Navíc většina mé rodiny už je pryč.

Ale čas od času jezdím za přáteli, odžila jsem tam přece jen velký kus života. Mám tedy dva domovy – vedle Radčic představují moje nejmilejší místo Jihozápadní skály. Bydlí v nich kamarádka Dáša, na zahradě jí posedávají klokani, jednomu říkám Dežo, a ještěrka goana Anežka, která žere vajíčka. Ti naštěstí nic o změnách nevědí. Příroda zůstala stejná.

Myslím, že nastavení a povahu lidí té které země ovlivňuje vedle národních genů přítomnost moře a slunce. Vede k větší velkorysosti a pozitivnímu naladění. V Austrálii se dlouho nemusely zamykat dveře, domy i lidi byli otevření. To bohužel už úplně neplatí, po období propojování komunit se kvůli migraci tvoří uzavřené enklávy.

Nechci kritizovat ani Česko, je tu podle mě stále relativně dobře. Ale moře miluju, to jediné mi tu opravdu chybí. Snad proto jsem si oblíbila Řecko. Potřebuju zkrátka občas někam do tepla, kde se můžu koupat.

Už s ní bojuju čtvrt století, začalo to ještě v Austrálii, v souvislosti se stresy kolem rozvodu. Paradoxně šlo o rakovinu prsu, takže jsem si vzpomněla na scénu ze „Hry“, kde ukazuju Jirkovi Menzelovi bulku na prsu. Naštěstí medicína pokročila a mě moc baví žít.

Důležité je najít dobrého doktora, s nímž se dá komunikovat na rovinu, partnersky. Na to v Česku nebyli zvyklí. Já mám skvělou doktorku Stáhalovou, bývalou primářku na Bulovce. S ní jsem si potvrdila, že čím víc o problému vím, tím lépe s ním můžu bojovat. Léčbu kombinuju s alternativními postupy, něco znají Indiáni, něco Číňané…

Co by bylo, kdyby… Trochu mě mrzí, že jsem po návratu už nehrála v zajímavém filmu. Nepatřím do žádné zájmové skupinky a nikam se necpu. Buď to přijde, nebo ne.

Možná by stálo za to, aby někdo natočil film na téma reemigrace, je nás takových víc. Člověk má úplně jiný pohled na život, kariéru. A co zůstalo z té potrhlé, divoké holky? Už nic neuběhne. Zvenku působí pořád chaoticky, ale uvnitř je víc přemýšlivá a schopná organizovat. Když ženská zvládne manažovat rodinu, zvládne ledacos. Vidíme to všude kolem, blíží se matriarchát. (směje se)