Darina Vymětalíková válčí mezi hokejisty

Darina Vymětalíková (36), jedna ze tří hokejových reportérek České televize, která také moderuje zprávy a pořad Hokej den poté, je naštěstí svou klidnou povahou předurčena k tomu, aby adrenalinové okamžiky zvládala s grácií, tedy minimálně navenek. Osud navíc kolikrát sama pokouší, když se třeba těsně před vysíláním do studia sveze výtahem, ačkoli se to kvůli riziku poruchy nedoporučuje.

„Jednou jsem se zasekla a nestihla začátek,“ vypráví zcela nevzrušeně.

Přiznává, že si dlouhá léta vůbec neuvědomovala, kolik lidí ji na obrazovce sleduje. „Vnímám režiséra a kameramany, a když něco spletu, je mi to hloupé vůči nim. Netrápí mě, že v tu chvíli na mě koukají další statisíce lidí. S nástupem sociálních sítí ale diváci o sobě dávají vědět, takže s nimi musím počítat,“ naráží na zálibu ve virtuální komunikaci, kterou si vynahrazuje občasnou izolaci od okolí.

Často se totiž připravuje z domova, vísky nedaleko Kralup nad Vltavou, kde se také stará o dva syny ve věku sedm a čtyři roky. „Jsem hrozný grafoman,“ komentuje svou aktivitu na Twitteru. Hodně jí pomáhá i telefonický kontakt s redakčními kolegyněmi Janou Niklovou a Hanou Ježkovou, s nimiž probírá krizové situace ze stadiónů.

„Nemám v povaze chodit někam brečet, takže je fajn, když můžu emoce ventilovat tímto způsobem. Někdy se tomu nakonec i společně zasmějeme.“

Řeč je hlavně o momentech, kdy hráčům a ostatním členům týmu ujíždějí nervy, což dávají pocítit i přítomným novinářům.

„Při prvních zápasech turnaje nebo v základní části ligy se všichni chovají fantasticky, takže i po letech si toho dokážu vážit. Jenže pak přijde vyřazovací část a z rozumných lidí se stávají pacienti. Vím, že to nemyslí osobně, potřebují si jen vybít frustraci,“ snaží se mít pro sportovce pochopení.

„I když fanoušci mají svůj tým rádi, hráče považují skoro za stroje. Oni jsou ale jenom lidi, navíc neustále pod dohledem kamer, a někdy tu páru upustit musí. Kolikrát nejde jen o psychickou zátěž, bývají i dobití, teče jim krev, mají bolesti. Je pak těžké po nich chtít, aby se udrželi a byli nad věcí.“

Darina Vymětalíková tvrdí, že po práci sportovní novinářky nikdy netoužila. Na gymnáziu měla plán stát se lékařkou, jenže po odchodu oblíbené profesorky biologie zájem o medicínu ztratila. Následné rozhodnutí vystudovat žurnalistiku bylo u ní spojeno s odhodláním reportovat o dění ve válečných oblastech. Místo toho ji ovšem chytl sport, ke kterému měla přirozeně blízko, ačkoli kromě volejbalu a fotbalu se věnovala třeba i hře na kytaru a přímo hltala knížky.

„Paní učitelka říkala, že ukecaná jsem byla vždycky,“ přibližuje jeden z předpokladů pro výkon své profese. Kromě toho ji rodiče od dětství vedli ke sportu, ať už aktivně, či jako diváka.

„Když mě tatínek hlídal, tak si zapnul televizi a koukal na atletiku a na hokej. V rodině koluje legrační historka, že už ve svých čtyřech letech, během olympiády v Sarajevu roce 1984, jsem zpaměti recitovala československou sestavu, jejíž součástí byl třeba i Pavel Richter, se kterým mám dneska televizní pořad.“

Přestože její šéf Robert Záruba začal před 10 lety k hokeji pouštět i ženy, Darina uznává, že na postu komentátora je lepší mít muže. „Mám za sebou volejbalové přenosy a musím říct, že je to nesmírně náročná disciplína. Nestačí se jenom skvěle připravit, ale během vysílání musíte zkoordinovat desítky lidí, kteří se na přenosu podílejí, grafiku, a ještě komentovat zápas. Volejbal není kontaktní sport, soupeři jsou odděleni sítí, a navíc jsem ho třicet let hrála, ale stejně jsem téměř nestíhala. Hokej musí být pro komentátora peklo.“

Ale proč by to nemohla zvládnout žena? „Existují fyziologické odchylky, jako je například rychlost reakce nebo třeba posazení hlasu, které nahrávají spíš mužům. Když kolegové občas nechtěně přeskočí do vyšších poloh, působí to legračně. Možná je to nespravedlivé, ale vysíláme pro diváky, takže se na ně musíme ohlížet. Nehledě na to, že žádná z nás ambice komentovat ani nemá.“

Přestože se v převážně mužském prostředí cítí komfortně, je přesvědčena, že pravověrné feministky by v něm nepřežily. „Chlapi jsou galantní, ale občas zaznívají vtípky na naši adresu, a rozhodně nemáme všude umetenou cestičku. Důležité je se z toho neosypat a hlavně neargumentovat tím, že někde máme být proto, že jsme ženy.“

Nejednou se jí však hodila empatie, kterou oplývají víc ženy než muži. „Nejsem zaopatřovací ústav nebo mateřská škola, abych hráče, když se jim nedaří, utěšovala, jenže zároveň jsem taky jenom člověk. Zažila jsem třeba situaci, kdy někdo udělal fakt velkou chybu a z novinářského hlediska by bylo fér za ním jít a probrat to, ale já jsem se radši obrátila na spoluhráče,“ uvádí příklad situace, kde hraje roli psychika.

Komunikativnější typy hokejistů si schovává pro chvíle, kdy to na ledě nefunguje, jak má. „Přesně jsem věděla, že po debaklu s Kanadou na Světovém poháru oslovím Tomáše Plekance, protože to je absolutní profík, který přijde vždycky. Naopak na hráče, o nichž vím, že prohru nesou hůř nebo se nevyjadřují tak suverénně, se obracím po výhře,“ prozrazuje něco ze svého osvědčeného know-how.

Letos počtvrté je Darina Vymětalíková součástí týmu, který má na starosti zpravodajství z mistrovství světa. Čas strávený u reprezentace vnímá pokaždé jako svátek.

„Není etické projevovat se jako fanoušek, takže bych se neměla radovat, když dáme třeba Švédům gól, ale samozřejmě chci, aby naši měli úspěch. Trávíme společně spoustu času a jsme takzvaně na jedné lodi.“

Ačkoliv se považuje za racionální bytost, která emoce drží na uzdě, vždycky je dojatá, když v plné hale hraje hymna. „Síla společně sdíleného okamžiku dostane i toho největšího cynika.“

Asi jako každého fanouška ji mrzí, že čeští hokejisté několik let po sobě zůstali bez medailí. „Vím, že úspěchy všech národních týmů přicházejí ve vlnách, a doufám, že náš propad už brzy skončí. Aspoň že se pořád držíme v širší špičce.“

To, jak se Čechům zrovna daří, má vliv na sledovanost i hodnocení diváků. „Když loni vstoupili do mistrovství výhrou nad Ruskem a nad Švédskem a pak se vysílal zápas s Dánskem, který byl takzvaně o ničem, sledovalo ho až milión šest set tisíc lidí. Diváci byli zkrátka pozitivně naladěni nejenom výsledky, ale i vlastní hrou a bojovností celku se 13 nováčky v sestavě.“

Z aktivního sportování se věnuje hlavně běhu, který se snaží provozovat každé dopoledne. Stačí jí vyrazit z domova a za chvíli je v přírodě na břehu Vltavy. „Baví mě pozorovat, co dělá běh s mým tělem. Nemám například žádné problémy se zády ani s kondicí, která je nutná zvlášť v poslední části extraligy a na mistrovství světa, kde málo spím a musím být 16 hodin denně na nohou.“

Kromě toho, že se syny lyžuje a jezdí na kole, s tím mladším si často i zakope. Ve fotbale to na pozici brankářky dotáhla až do 2. ligy.

„Vilém prohru nepřipouští, tak si od něho nechám dát pět gólů, pak mu nasázím čtyři ze čtyř střel a předstírám, že víc už to nejde. Malý je šťastný, že vyhrál, a já vím, že přijde doba, kdy mě zmastí,“ usmívá se Darina.

Mladšího syna by ráda přihlásila na hokej, jenže manžel Vladimír, stavební inženýr a fotbalový nadšenec, mu už pořídil kopačky. Jak se dohodnou, je zatím ve hvězdách.

„Líbí se mi vedení hokejové mládeže u nás v Kralupech. Nevychovávají budoucí vítěze Stanley Cupu, ale děti, u kterých je potřeba nezabít jejich hravost.“ Starší syn Vladimír se kontaktním sportům věnovat nemůže. Málem totiž nepřežil novorozenecké období, má za sebou několik operací mozku a mimo jiné hůř vidí. Chytla ho ale jízda na kole.

I kvůli dětem Darina omezila adrenalinové aktivity, jako je kupříkladu skialpinismus, k němuž ji kdysi přivedl manžel. Tomu, že je s ním od svých 19 let, se usmívá: „Mám zkrátka adrenalin ráda jenom někde a v jiných oblastech se držím při zdi. Manžel je taky spíš klidnější povaha, takže doma rozhodně žádnou Itálii nemáme.“