Darija Pavlovičová: Tréninky ve StarDance byly jako skok do ledové vody

O práci od té doby nemá nouzi. Teď ovšem veškerou energii nevkládá do herectví, nýbrž do tance. Jako historicky nejmladší účastnice bojuje o přízeň diváků i porotců ve dvanácté řadě soutěže StarDance, jež v České televizi začala v sobotu 14. října.

Z poslední doby si ji vybavíte ze seriálů Kukačky či Dobré zprávy, zahrála si i princeznu v pohádce O léčivé vodě. Mimochodem filmy a seriály, ve kterých hraje, sleduje jen velmi zřídka a nerada. Výjimkou byla právě tato pohádka, kdy ji o Vánocích rodiče „donutili“, aby se na ni podívala. „To, co natočím, se pak většinou vysílá s delším časovým odstupem, takže tam nacházím spoustu věcí, které bych udělala jinak,“ vysvětluje své rozpaky půvabná herečka.

StarDance začala před pár dny. Stihli jste se s ostatními soutěžícími skamarádit? Jste parta?

Občas se navštívíme na tréninku nebo se vidíme na obědě. Všichni jsou moc fajn a myslím, že jsme opravdu parta.

V jakém okamžiku vás vlastně zastihla nabídka zúčastnit se soutěže?

Během natáčení seriálu Dobré zprávy jsem našla zmeškaný hovor. Těšila jsem se, že jde o nějakou pěknou roli, místo toho přišla nabídka na účast v soutěži. Svěřila jsem se kamarádce Natálce Halouzkové, se kterou jsem byla zrovna na place. Ta mě přesvědčila, že do toho mám jít.

Obvykle bývá problém skloubit tréninkový maraton a přímé přenosy s pracovními povinnostmi. Jak to zvládáte?

Produkce se trefila do doby, kdy jsem dotočila seriál To se vysvětlí, soudruzi! a zároveň ukončila i spolupráci s divadly. Až do prosince mám tedy úplné volno.

Složení dvojic se odhalovalo pomalu, bylo to docela napínavé. Tančíte s Dominikem Vodičkou. Jaké bylo vaše první setkání?

Párování organizátoři dlouho a velmi pečlivě tajili. S kamarády jsem spekulovala, kdo by to mohl být, aby se ke mně hodil i věkově, a doufala, že to bude zrovna Dominik. Hned jsme si sedli.

Oba jsme hodně empatičtí, dokážeme dobře reagovat na nálady a pocity druhého, což dost pomáhá. Zejména když začnu mít vztek, že mi nějaký prvek nejde, Dominik mě dokáže uklidnit, takže zatím naštěstí žádné hádky ani krize nepřišly.

Váš taneční partner je ostřílený účastník, který dovedl k vítězství Veroniku Kubařovou. Prý má osvědčený tréninkový plán. Už tušíte jaký a co všechno obnáší?

Netuším, ale naprosto mu věřím. Začínali jsme základními kroky jak v latině, tak ve standardu, od nichž se odvíjí všechno ostatní. Cvičíme hodně i koordinaci těla, hlavně v točkách. Vždy pak přijde něco nového, s čím musím zabojovat.

Je součástí tréninku i jiná než taneční příprava?

Myslela jsem si, že mě Dominik zaúkoluje a řekne třeba, abych posilovala, to se ale nestalo. Během tréninků dostávají svaly dost zabrat (aspoň tedy v mém případě). Mám ještě koně, se kterým také trénuji, takže to naprosto stačí.

Taková intenzita se na vás musela podepsat. Byly začátky velký náraz?

Ano, byl to skok do extrémně ledové vody. Člověk nečeká, že budou tréninky tak obrovsky náročné, i když ho všichni varují. Tělo není zvyklé a dává to najevo. Měla jsem už zablokovaný krk i problémy s malíčkem. Měsíc předtím, než jsme začali trénovat, jsem se nepohodla se svým koněm, stoupnul mi na nohu a malíček mi zlomil. Naštěstí mi fyzioterapeut ukázal cvičení, díky němuž přestal otok tlačit na kloub a bolest ustoupila. Musela jsem si sice nohu tejpovat (tejpovací pásky se využívají pro fixaci a hojení svalů – pozn. red.), postupně se však uzdravila.

Pak jsem zas pro změnu začala cítit ruce a záda, protože se dost hrbím, tím pádem se musím neustále rovnat. Vlastně cítím střídavě celé tělo!

Pomohla vám baletní průprava, kterou jste získala už jako malá?

Byla jsem mrně, když jsem chodila na balet. Sice mi z toho něco utkvělo v hlavě, ale jedná se o úplně jiný druh tance, takže mi to moc nepomáhá. Možná lehce při standardních tancích, kde hodně záleží na propínání rukou, naopak latina je diametrálně odlišná, takže tam vůbec. Dříve jsem ji naprosto nechápala, postupně jí však přicházím na chuť. Standard mi jde myslím lépe.

Máte během soutěže speciální režim?

Snažím se dodržovat zdravou životosprávu, hlídám si kvalitní spánek i jídlo, doplňuji minerály i vitamíny. Starám se i o svoji psychiku, protože ta s tím souvisí.

A co kostýmy? Líbí se vám?

Návrhy vypadají úžasně a moc se na ně těším.

Jste historicky nejmladší účastnice. Pozice benjamínka možná u diváků zaboduje. Máte zmapované aspoň některé faktory, které mohou rozhodovat?

Co rozhodne o postupu či vyřazení, nedokážu vůbec odhadnout. Chtěla bych se sice dostat co nejdál, ale jen proto, abych se naučila všechny tance, žádné přehnané soutěžní ambice v tom nejsou. Zatím se soustředím na choreografii, užívám si tanec, a občas dokonce zapomenu, že nás v soutěži tančí víc.

A co plánujete po StarDance?

Chystám se na dovolenou s kamarády, vydechnout a absolutně vypnout. Někdy po Novém roce se mi rýsuje daleká cesta, která by měla trvat několik měsíců. Zatím o ní ještě nechci moc mluvit.

Určitě však můžete prozradit, koho hrajete v chystaném seriálu To se vysvětlí, soudruzi!, který vznikl v koprodukci České televize s německou ZDF. Typově prý navazuje na Návštěvníky nebo Létajícího Čestmíra. Přiblížíte, o co jde?

Seriál je zasazený do 80. let a odehrává se v Ústavu paranormálních jevů, který opravdu existoval. Pracovalo v něm pár nadšenců a vyšetřovali různé záhady (psychoenergetická laboratoř prý fungovala ve sklepě pod pražským ČVUT – pozn. red.). Historky v seriálu se však skutečných událostí moc netýkají, jsou stylizované.

Každý příběh má paranormální zápletku, přitom se v nich prolíná i jedna osobní dějová linka, jež se točí okolo vědce v podání Jirky Macháčka. Hraji jeho dceru, která se snaží, aby ji okolí vnímalo jako dospělou. A právě jako zaměstnankyně ústavu dostane šanci to dokázat. Zároveň hodně řeší i vztah s otcem, který ukrývá jisté tajemství.

Jste hodně činorodá, v dětství jste kromě baletu hrála na kytaru, na klavír, dovedete jezdit na koni, umíte čtyři jazyky. Proč nakonec zvítězilo herectví?

Jako malá jsem vzhlížela ke starší sestře, takže jsem tančila, abych jednou mohla na taneční konzervatoř jako ona. Když jsem však chodila do přípravky, postupně jsem zjistila, že to není úplně pro mě. Po základní škole jsem tak šla na osmiletý gympl, abych pak mohla jít studovat psychologii. Škola mi však nevyhovovala, takže jsem přemýšlela, kam z ní utéct. Vzhledem k tomu, že jsem chodila do dramaťáku a jezdila na letní hereckou školu, jsem si řekla, že se vydám herectví vstříc.

A co na to vaši rodiče? Neměli obavu, že se herectvím neuživíte?

Nikdy. Jsem za to neskutečně ráda. Rodiče nás se sestrou vždy podporovali v čemkoliv, co jsme chtěly dělat, a věřili v nás. A pořád věří.

Máte v rodině nějaké herecké geny?

Babička z máminy strany byla zpěvačka, zpívala v pěveckém souboru, hrála také divadlo. Nakonec ale vystudovala ekonomickou školu. Rodiče nejsou vůbec herecky poznamenaní.

Vzpomenete si na první roli?

Úplně první byla v německém filmu. Jako komparz jsem hrála malou židovskou holčičku v koncentračním táboře. Pamatuju si, že to byla nočka, štěkali psi a celkově to bylo dost ponuré. Točila jsem i pár studentských filmů. Z celovečerních byla první Perinbaba a dva světy, která stále ještě nešla do distribuce, pak přišly Zločiny Velké Prahy, dále Kukačky, pohádka O léčivé vodě a seriály. A protože postprodukce trvá u některých věcí dlouho, Zločiny se dostaly do vysílání jako poslední, ač jsem je točila jako šestnáctiletá.

Asi jste hodně zocelená, když jste tehdy zvládala natáčet seriál nemocná, dokonce jste kvůli tomu skončila v nemocnici.

Asi jsem. Byla jsem tenkrát hodně rozlítaná, samá party a své zdraví brala na lehkou váhu, což mě zpětně mrzí, neobešlo se to bez následků. Měla jsem časté záněty močového měchýře, dobře je neléčila, a tak jsem se jednoho dne probudila s ukrutnými bolestmi zad a břicha. Přesto jsem ještě zvládla dojet na natáčení. V maskérně se mi však udělalo tak zle, že jsem musela do nemocnice.

Měla jsem akutní zánět ledvin a chtěli mě hospitalizovat. Uprosila jsem je, že to zvládnu i mimo nemocnici, protože jsem musela zpět na natáčení. Dotáčeli jsme v dekoracích, které se měly bourat. Takže jsem dostala jen den dva, abych se dala do kupy. Ale jakmile se udělaly potřebné záběry, lehla jsem doma do postele.

Hodně jste točila, pak ještě taková vážná nemoc, ve škole jste tedy musela dost chybět. Je pravda, že proto vedení nerado vidí mladé herce pracovat? Není to paradox, když se nejvíce naučíte praxí?

Je to paradox. V prváku vůbec nepřicházelo v úvahu, aby studenti točili, takže se to nejrůznějšími způsoby obcházelo. Pak se změnilo vedení, které sice prohlašovalo, že natáčení povolí, ve skutečnosti byla absence stále problém. Víte, mně vlastně škola překážela, neměla jsem čas na sebe a na to, co chci dělat. Ulevilo se mi, když jsem ji dokončila.

Žádná existenční nejistota se tedy u vás nekonala?

Ne. Věřím, že věci, které si člověk hodně přeje, za ním přijdou. A jestli mě nikdo nikam neobsadí, tak půjdu pracovat klidně do kavárny.

Nejste fixovaná jen na herecké povolání?

Vůbec, ani bych nechtěla. To by mohlo znamenat, že musím brát každou nabídku, abych se uživila. Já chci přijímat jen role, které pro mě budou mít význam. Vím, že je to dost alibistický postoj, ale dokud mám možnost, tak si chci vybírat. Potřebuji, aby se mě to nějak tematicky dotklo. Nechci spadat do komerčnosti.

A co se vás tedy dotýká?

Hodně věcí, ať už je to příroda, mezilidské vztahy, hudebně a hodně emocionálně založené věci. Může to být cokoliv, i příběh z nějaké beletrie, který se má zinscenovat. Pokud na něm budou pracovat fajn lidi, tak do toho půjdu ráda.

Co se dělo po škole, když jste získala vytouženou svobodu?

Točila jsem Dobré zprávy a hrála v několika různých představeních v divadlech. A pak jsem se začala vypořádávat sama se sebou, hodně jsem zpomalila. Poté co jsem ukončila studium, se mé tělo potřebovalo revitalizovat, dostat se z dlouhodobého stresu, na který bylo zvyklé.

Když se ohlédnu, vůbec jsem během studentských let nevěděla, co je odpočinek. Neuměla jsem si říct: Máš za sebou pár náročných dnů, dej si klid, zůstaň doma, udělej pro sebe něco hezkého. Lítala jsem po akcích, po divadlech, točila. Všude jsem musela být.

Teď už si odpočinek dopřávám pravidelně, přesto si vždy najdu čas na věci, které mi dělají dobře a které chci dělat.

Psychohygienu a podobné věci vás tedy asi na konzervatoři neučí…

To se vážně neděje, o tom bych mohla mluvit hodně dlouho. Neučili nás odpočívat, ani pohodě, zdravému sebevědomí, sebelásce. Člověk si k sobě musí sám najít cestu. A občas je to o dost tvrdší cesta, než by si přál.

Od starších a zkušenějších kolegů jste nedostala rady, jak odpočívat a starat se o psychiku?

Jak kdy. Když jsem byla nemocná, doporučili mi, že se mám vyležet a že to nemám brát tak vážně. Přitom jsem cítila, jak jsem zablokovaná, kárala jsem se za každou malou chybu. Neuměla jsem se uvolnit a zahrát, co jsem chtěla, hlava mi zároveň jela na plné obrátky.

Hledala jsem příčiny a postupně je nacházela. Uvědomila jsem si, že všechno nejde tlačit na sílu a že psychika má své limity. Poprvé jsem téma otevřela s Denisou Barešovou při natáčení Kukaček. Velmi mi pomohlo si o tom s někým otevřeně promluvit a ujistit se, že je v pohodě nebýt v pohodě. Hodně se mi ulevilo. Pak začala vlna, kdy o tom mluvilo stále více lidí. Práce sama se sebou pak byla najednou lehčí.

Už si tedy umíte ohlídat vlastní hranice?

Chráním si je vždy, když se cítím nepříjemně a něco mi vadí. Dávám najevo, co si ke mně druzí mohou a nemohou dovolit.

Jak nabíráte sílu a relaxujete?

Často chodím do přírody, zvládnu také proležet celý den v posteli, číst, to mám opravdu ráda. Poslouchám i hudbu, trávím čas s kočkou. Někdy si zajdu na jógu. Jsou to vlastně naprosto ničím nezajímavé, všední aktivity, které ale člověk může dělat vědomě. Neřeším nic, žádné povinnosti.

Máte i vlastního koně? Jezdíte na něm pravidelně?

Mám koně v pronájmu. Vyrůstala jsem na kraji sídliště, kde začínaly lesy, louky a v sousedství stála farmička. Tam majitelé chovali kozy, ovce, králíky a dva starší koníky. Se ségrou jsme na nich jezdily, po pár letech jsem od toho kvůli nedostatku času upustila. Během covidu mi ale ježdění začalo chybět, tak jsem si kousek od domu, kde bydlím, našla stáj a zavolala tam, jestli mohu přijít. Paní sice měla plno, ale přesto jsem se stavila. Zapovídaly jsme se, skamarádily a dostala jsem jednoho z koní do pronájmu.