Darija Pavlovičová: Člověk by se měl naučit filtrovat toxické lidi

Pořád jsem hodně překvapená, že mi to všechno vyšlo, protože jsem zatím točila jen menší věci – studentské filmy a podobně. A už vůbec mě nenapadlo, že by se všechny tři tituly mohly dostat do vysílání tak krátce za sebou.

To ano, ale na druhou stranu jsem se toho hodně naučila a natáčení bylo opravdu příjemné.

Šla jsem na casting jako spousta lidí od nás ze školy, z pražské herecké konzervatoře. V prvním kole, kde jsme měli k dispozici jen malou ukázku, jsem vytušila, o jaký typ role se asi jedná, ale až ve finále jsem zjistila, že to bude tak velká věc.

O roli Julie jsem moc stála, ale nevěřila jsem, že ji dostanu. V posledním kole jsme zůstaly jen dvě. Se mnou ještě jedna kudrnatá, krásná spolužačka z vyššího ročníku. A tak jsem si vůbec nemyslela, že by mi to mohlo vyjít.

Nejvíc se mi líbí, že je to „dobovka“. Baví mě i to, že jde o detektivky, i když moje dějová linka se policejního vyšetřování prakticky vůbec netýká. Je hlavně osobní, protože se tajně scházím s mladým začínajícím kriminalistou, tatínkovým podřízeným, kterého hraje Denis Šafařík. Julie mi ale připadá zajímavá a je taková něžná, moc se mi líbí.

Pokud jde o komedii, tak na ni tedy moc nejsem… Na rozdíl od Denise, v něm to prostě je. Mám ráda vážnější věci, melancholické.

Bude to spíš trvalejší rys. Moc ráda poslouchám i melancholickou hudbu. Dělá mi to dobře, je mi příjemné, když můžu procítit i takovéto emoce… Ty výhradně pozitivní mi přijdou takové povrchové, jsou rychleji pryč, ale smutné jsou uložené hlouběji, jsou niternější, intimnější.

Nechci říct, že vyloženě negativní emoce jsou fajn, protože tak to nevnímám, ale zrovna melancholie toho v sobě má obsaženo tolik, že když se jí člověk poddá a nechá se jí unést, může o sobě i hodně zjistit. Důležité je, aby se člověk takovým emocím nebránil a nechal je plynout.

S mamkou jsme po nocích hodně vysedávaly u televize a dívaly jsme se na historické dokumenty. Ona totiž kdysi učila dějepis, takže díky ní mě historie začala opravdu bavit a mám k ní pořád hodně blízko.

Navíc se mi ohromně líbí právě doba počátku 20. století, ve které se Zločiny odehrávají. Mám ráda i její styl a módu.

Občas maluju, ale jen když je na to nálada, a nemám zrovna pocit, že bych to uměla. Zato moje starší sestra Ilaria studuje design na ČVUT a maluje moc pěkně, je opravdu šikovná.

Babička z maminčiny strany chtěla být herečka, zpívá, nějakou dobu i hrála divadlo, ale nakonec se rozhodla jít studovat ekonomickou školu místo umělecké. Žije s dědečkem s námi tady v Praze. Prarodiče z tátovy strany teď žijí v Rusku, v Ufě.

Nejspíše ano, ráda si zazpívám, dělala jsem chvilku i balet a nejdříve jsem chtěla jít na taneční konzervatoř. Také jsem se sedm let učila hrát na klavír. Už dlouho jsem na něj ale nesáhla, takže teď už to moje hraní za moc nestojí. Nástroj vyžaduje stálé cvičení. Kromě toho malinko hraju na kytaru.

Ráda bych, ale zatím jsem to nezkoušela a nevím, jestli by to dopadlo dobře. (smích) Asi bych neměla odvahu to někde vůbec zveřejnit, ale moc obdivuju kohokoliv, kdo umí psát texty a vyjádřit skrz slova a melodii něco, co cítí.

Nedokážu vyzvednout ani jedno…

Tak to se myslím takhle říct nedá, protože to bych musela všechny ty věci dělat „pořádně“. Často si ale říkám, že bych ráda uměla opravdu dobře malovat.

Moje máma sice nejdřív učila dějepis, ale potom si založila firmu. S mým tatínkem, který taky podnikal, byli v podstatě konkurenti a zajímavé je, že se zpočátku neměli zrovna moc rádi. Jenže potom se něco stalo, zamilovali se do sebe a firmy spojili.

Já vím! (smích) Máma Prahu milovala už dávno, ale žít tady toužili oba. A sen se jim nakonec splnil, přestěhovali se. Sestra je starší o necelé dva roky, ta se narodila ještě v Bělorusku, ale já už v Praze.

Odmalička jsem chodila do dramatického kroužku, ale tam jsme se věnovali spíš recitaci. Ani vlastně nevím, kdy přesně přišel zlomový bod. Asi mě k tomu přivedly letní divadelní tábory, na které jsme jezdily se sestrou.

Pořádali tam pro nás různé workshopy a během dvou týdnů jsme vždy nastudovali nějaké představení. Ale to byla spíš jen zábava pro děti… Jenže mě to přece jen přitáhlo k divadlu a nakonec jsem se přihlásila na hereckou konzervatoř.

Pokud by mě nepřijali, chtěla jsem se po maturitě pokusit o studium psychologie. Což je nakonec dobře, že se nestalo, protože herectví mě opravdu moc baví. Ale taky si umím představit, že bych dělala něco jiného.

Ano! Chtěla bych mít obchod, stačil by mi malý krámek. Nedávno jsem se totiž naučila plést a vyšívat a ohromně mě to baví. Takže si umím představit, že by mě bavilo navrhovat nějaké věci – takzvanou slow módu, tedy módu z organických látek, šetrnou k přírodě, a s tím i módní doplňky, vyrábět svíčky, keramiku… té jsem se v dětství věnovala taky a jednou bych se k ní chtěla vrátit.

Třeba nám to jednou vyjde. Ona zatím začíná prodávat přes Instagram printy s vlastními obrázky.

Ani nevím. Odmalička mě bavilo pozorovat lidi, přišlo mi to ohromně zajímavé, protože každý člověk je zvláštní, chová se jinak, má jiná gesta…

Ve škole jsem sedávala sama v zadní lavici a sledovala jsem ostatní. Asi z toho časem nějak vyplynulo, že si umím jiné lidi zanalyzovat, i když občas se to samozřejmě taky moc nepovede.

Často říkám, že bych neměla nikoho soudit na první pohled, ale pak to většinou stejně dopadne, jak jsem očekávala.

No, jéje, spousta lidí, to se děje pořád. Jde ale o to, jak se člověk k takové situaci postaví a jestli se umí bránit. Naučit se filtrovat, co je fajn a co už není, naučit se říkat „ne“, to je taky hodně důležité. A hlavně – naučit se filtrovat toxické lidi.

Všimla jsem si, že je to dost časté. Slýchám vysvětlení jako: „Když on je to můj kamarád, mám ho ráda, i když dělá takové věci.“ Vypadá to sice na pohled pěkně, ale přitom je třeba jasně vidět, že ten člověk druhým ubližuje nebo je využívá.

Od mamky vím, že to byl tehdy velký případ a hodně se to řešilo. Kukačky podle ní dost odpovídají skutečnosti. Pokoušela jsem se představit si, jaké by to bylo, co bych cítila, vžít se do té situace, ale myslím, že něco takového se člověku může povést opravdu jen přibližně. Je to jedna z těžko představitelných životních situací. Spíš i jedna z těch, co si člověk představit ani nechce.

Režisér Ján Sebechlebský měl nejdřív vybranou jinou představitelku princezny Hanky, ale ta otěhotněla, a tak musel hledat znovu. Hledal na Slovensku, pak i v Česku. Volali mi s tím, že mám přijít na casting. Tam jsem ho prý zaujala proto, že jsem se zadaný text naučila slovensky. Přišel mi totiž mailem ve slovenštině s poznámkou, že jestli chci, můžu se ho naučit česky.

Jenže já jsem si řekla, že je to divné a zbytečné, když je režisér Slovák a bude se točit na Slovensku… Jemu to potom přišlo zábavné, protože jsem jim tím trochu vykolejila casting. Všichni ostatní se to totiž naučili česky.

Natáčení pak bylo moc fajn, cestovali jsme po krásných lokacích, chvíli jsem dokonce bydlela na zámku. Ve štábu byli fajn lidi, a protože jsme tam spolu nějakou dobu bydleli, spřátelili jsme se, a během volna jsme i chodili na výlety. Ty zámky byly opravdu nádherné, a i ta příroda kolem…

To je pravda, protože jsem si nikdy nepřipadala, že bych pro ni byla vhodný typ. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, jestli někdy chci hrát v pohádce. Přátelé se mě na to občas ptali, když jsme se bavili o různých příležitostech a rolích, ale já byla k pohádkám dlouho docela zdrženlivá… Ono je to taky docela riziko! (smích)

Byla jsem hodně nervózní. Už když se pohádka vysílala na Štědrý večer na Slovensku, seděla jsem doma celá napjatá, a když pak přišla za dva dny i česká premiéra, radši jsem vypnula všechny sociální sítě a nedívala se na internet, abych se nic nedozvěděla.

Mně osobně se ta pohádka taky líbí. Přesto jsem zjistila, že o mně pár lidí napsalo taky dost „pěkné věci“. Komentovali můj vzhled i původ.

V pohodě, přišlo mi to legrační.

To se ale neděje jen na sociálních sítích. Kamarádka hrála nějakou zápornou roli, a když jednou přišla do obchodu, prodavačka ji odmítla obsloužit, protože je prý „strašná sv…ě“.

Asi odvedla opravdu dobrou práci! (smích)

Nevím, co všechno o tom projektu můžu říct, snad nic tajného neprozradím. Jmenuje se Vánoční příběh a bude ho točit Irena Pavlásková. Vypráví více příběhů, které se prolínají, líčí různé životní situace. Myslím, že to bude hodně zajímavé. A jsem tam zase dcerou.

Pak mě čekají ještě další dva projekty, ale o těch zatím nemůžu mluvit vůbec.