Daria Klimentová: Skončíte s baletem a jste nikdo

Je extrémně sebekritická, spíš introvert, jak sama říká, milující ticho a samotu. S Dariou jsme se setkaly při její návštěvě Prahy, kde pořádá v Národním divadle každoročně masterclasses, baletní mistrovské kurzy. Scházejí se tady elitní tanečníci i choreografové z mnoha zemí, letos tomu bylo již po patnácté.

Pod vedením slavné Češky probíhají kurzy také v Tokiu. Daria má svým žákům co dát. Její dosavadní život byl tancem doslova pohlcen, má za sebou přes tisíc představení, coby první sólistka Anglického národního baletu přitom zbořila jeden z častých mýtů, že balet a mateřství nejdou dohromady. Když byla na vrcholu své kariéry, přivedla na svět dceru Sabinu a za tři měsíce už stála znovu na scéně.

Nyní učí mladé baletní talenty na Královské baletní akademii v Londýně, na novou práci, a především nový způsob života si ale musela nějakou dobu zvykat. Jak si vede uznávaná primabalerína v roli pedagožky?

Samozřejmě, občas ano, ale ze začátku tančíte a ani vás nenapadne, že byste měla někdy skončit. Jenže pak je vám přes čtyřicet, nic jiného jste nevystudovala, nemáte jinou kvalifikaci, a tak vás začne pronásledovat vtíravá otázka: Co pak budu dělat?

Nejdřív jsem s tím bojovala v hlavě. Pravda je, že jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou, že se budu živit focením, je to léta můj velký koníček a u toho zůstalo. Nakonec jsem se rozhodla učit balet, tedy to, co umím nejlíp. Vystudovala jsem v Británii pedagogickou školu, bez diplomu bych nemohla své svěřence vést.

V podstatě se vidíme ještě méně než předtím. Jako sólistka jsem se ráno vydala na trénink, tři hodiny intenzívně cvičila, zkoušela a pak jsem mohla jet zase domů, věnovat se dceři. Jenže teď učím od devíti do šesti a večer se vracím úplně hotová.

Jsem jinak unavená, ani ne tak fyzicky jako psychicky. Nebyla jsem zvyklá celý den mluvit, pěkně v tichosti jsem si svoje odtančila, ale v roli pedagoga je to jiné. Zprvu mě to hrozně vyčerpávalo, byl to pro mě obrovský šok. Chtěla jsem dávat skoro kaž dý měsíc výpověď. Říkala jsem si, tohle dělat nemůžu. Ale zvykla jsem si a baví mě to.

To máte pravdu, už jsem podepsala smlouvu na dobu neurčitou. V Británii jsou navíc každou chvíli prázdniny, mnohem častěji než tady, to mě na tom učení baví asi nejvíc. (směje se)

To je těžká otázka, jsem sice rodilá Pražanka, ale v Londýně žiju a pracuju přes dvacet let. Mám šestnáctiletou dceru Sabinu, která je poloviční Angličanka, vyrostla v Londýně a cítí se doma tam, také manžel je Brit. Ale tady v Praze mám zase nejlepší kamarády, vzpomínky z dětství. Asi nejvíc doma se cítím v Horních Počernicích, kde jsem vyrostla.

Vůbec ne, má úplně jiné zájmy i talenty, například ji baví matematika a fyzika.

Musím říct, že chodívala na moje představení, snad na všechny premiéry. Dnes sice tvrdí, že ji to nebaví, ale nakonec ji to přece jen zláká. Jako každé holce se jí na tom nejvíc líbí, že se může hezky obléknout do šatů, namalovat se. Často vyrážíme do divadla společně, poslední dobou hlavně na muzikály, baletu si užiju dost v práci. A v Londýně je toho hodně k vidění.

Vychovávali jsme ji dvojjazyčně, manžel s ní mluvil anglicky, já česky. Striktně jsem to dodržovala, pokud na mě spustila anglicky, odpovídala jsem jí jen česky. V Londýně studuje na mezinárodní škole, v níž mají třikrát týdně češtinu.

Když bude jen stát, tak ne, až ve chvíli, kdy se začne pohybovat. Ale ani pak to není někdy jasné. Musí mít fyzické předpoklady, krásné dlouhé nohy, velké nárty, dobře vypadat, mít přirozenou koordinaci, být muzikální. Také je zapotřebí disponovat určitou flexibilitou, aby těma nohama mohla vysoko švihat, musí mít vytočené kyčle. Když se někdo narodí s vbočenými kyčlemi, tak baletkou určitě nebude.

Mělo by to být tak kolem deseti let, když dívka nastupuje na baletní školu.

Asi ano, i vzhledem k těm dispozicím.

Na to by vám mohl dát možná nejlepší odpověď televizní dokument BBC Agony and Ecstasy (Utrpení a extáze), který byl o nás, tedy o Anglickém národním baletu, natočen. Mapuje rok jeho působení a já v něm vystupuji. Je to drsné a v lecčems podobné zmíněnému filmu. (Napínavý dokument lze vyhledat na internetu. Poukazuje i na odvrácenou stranu baletu, nevyhýbá se praktikám pedantského choreografa ani tomu, jak přátelství tanečnic ničí vzájemná rivalita – pozn. aut.)

Také jsem měla dvanáct let šéfa, který šikanoval tanečníky i mne, nutil mě léta tančit s partnerem, se kterým jsem si absolutně lidsky nesedla, ale dobře jsme podle něj spolu vypadali.

Jako sólistka jsem si odtančila svoje a odešla domů, když se dělo něco za mými zády, tak jsem se o to nezajímala a nevnímala to. Musím říct, že mou kariéru naštěstí podobné zážitky neprovázely často. Štěstí a baletní euforie převládaly.

Když jsem byla mladší, byla jsem spíš stydlivá, ostýchavá, nikdy jsem netančila pro tu slávu a diváky, snažila jsem se je nevidět a naplno si prožít svou roli. Ale je to jako s drogami. Když vás každý den někdo obdivuje, tak si zvyknete. A pak to jednoho dne skončí a vy si bolestně uvědomíte, že už nic takového nezažijete. A v baletu je to navíc tak drastické, že skončíte a druhý den nikoho nezajímáte. Najednou jste nikdo.

Asi rozloučit se s excelentním baletním partnerem Vadimem Muntagirovem. Tančili jsme spolu posledních sedm let a musím říct, že něco tak nádherného jsem předtím na jevišti nezažila. Vadim je o devatenáct let mladší, dával mi svou energii, já jemu svou zkušenost. Strašně moc jsem si to užívala, tančila jsem možná víc než s jiným partnerem předtím. Jenže poslední rok mé kariéry mě začalo bolet koleno, pak támhleto, tohleto… Začala jsem cítit, že už stačí.

No právě, s tím jsem měla problém. Dohodli jsme se, že až skončím, on odejde z Anglického národního divadla a přejde do Královského baletu. Začal tančit pochopitelně s jinými baletkami a já jsem se najednou přistihla, že na něj baletně žárlím. Byla jsem v šoku, že něco takového vůbec pociťuji. Ale už jsem si zvykla, a jak už nejsem v kondici, tak bych stejně na jeviště nevstoupila.

Měla jsem to štěstí, že jsem se narodila s těmi přirozenými dispozicemi pro balet. Mám měkké klouby, flexibilitu. Tělo pak vydrží déle.

Určitě ne, nic jsem si nevyvzdorovala. Byla jsem vždycky spíš tichá, neprůbojná, kam mě postavili, tam jsem tančila. To maminka se nevzdala a vypravila se se mnou k dalším odborníkům. Koneckonců je dobré získat názor jiného lékaře. Ten mě znovu vyšetřil a zkonstatoval, že mi v cestě k baletnímu štěstí nic nebrání.

Vždycky jsem chtěla tančit Umírající labuť, a i když mi byla několikrát nabídnuta, pokaždé jsem odmítla. V mém podání by nikdy nebyla tak dokonalá, jak bych si představovala.

Ano, přesně tak. K tomu musíte mít naprosto dokonalé tělo a já věděla, že některé baletky z Ruska k tomu mají lepší fyzické dispozice, například mají ještě delší ruce než já, jejich lokty nejsou téměř vidět (Daria přitom zavlní ladně paží a předvede jen tak mimoděk lehké labutí mávnutí, naznačí, jaký detail může rozhodnout o špičkovém výsledku baletního projevu).

Já vám to zatančím, vy nic nepoznáte, ale jsem detailista a vždycky jsem chtěla podat dokonalý výkon. Proč bych se tedy hrnula do něčeho, o čem jsem věděla, že v tom nebudu nejlepší?

Vůbec ne, je to hrozné, někdy mám pocit, že dnešní choreografové a skladatelé nejsou schopni vytvořit nějaké dílo sami. Tak vezmou něco z geniálního Shakespeara, vlastně to ukradnou, v počítači nastříhají hudbu, Julii obléknou do kraťasů, Romeo tančí s telefonem v ruce a řeknou, že máme jednadvacáté století a že se musíme pohnout dopředu.

Ale proč nevymyslí něco vlastního? Proč nesloží novou hudbu, nevytvoří nový titul? Když se dívám na klasiku, tak chci zhlédnout provedení s kostýmy i choreografií, které jsou z toho období, to je na tom kouzelné. Samozřejmě nemůžeme zůstat pořád u toho starého, je zapotřebí jít s dobou, ale musejí vznikat nové kusy.

Když mám čas, cvičím každý den, ale už ne tolik jako dřív, tak pětačtyřicet minut denně.

Kdepak, do posilovny by mě nikdo nedostal, to by mě strašně nudilo. Trénuji denně v baletním sále, balet patří k nejzdravějším formám pohybu, krásně formuje postavu, vzpřímené držení těla, učí ladným, ženským pohybům.

Ne, nezměnil, jím úplně všechno, kdy chci, jak chci, tak to bylo i dříve.

Naopak, někdy si musím připomenout, že mám jíst. Patřím k těm, kteří nemají z jídla takový ten požitek, nejsem žádný gurmán ani požitkář, ani vaření mě nebaví. Jím proto, že je to potřeba. Snažím se jíst každé tři hodiny, kolikrát se mi stalo, že jsem na to zapomněla. Najednou jsem cítila, že jsem unavená, protivná, došlo mi pak, že za to může můj prázdný žaludek.

Nemohu říct, že bych se cítila zrovna bezpečně. Jezdím do práce a z práce metrem a přistihla jsem se kolikrát, že koukám podezíravě kolem sebe, zvlášť od letošního útoku, kdy najelo auto do lidí.

Teroristické útoky v bezprostřední blízkosti vašeho bydlení i práce vám samozřejmě na klidu nepřidají. Je pravda, že v Londýně žilo vždycky hodně cizinců a já sama se tam jako cizinka necítím. Ale poslední dobou přistěhovalců hodně přibylo, jsou to samí mladí kluci, mají u sebe mobily a vy si říkáte, kde jsou ty rodiny, jejich ženy a děti? Kde je nechali? Chtějí, aby je ten stát živil. Tak nad tím se člověk musí pozastavit.

Jezdím denně ve špičce modrou linkou metra Piccadilly, která patří k nejvytíženějším v Londýně. Je tak nacpaná, že se tam kolikrát ani nevejdete. Člověk pak může být trochu paranoidní. Rozhlížíte se a v duchu si říkáte: Mohl by to být tenhle? Anebo támhleten? Pak vstoupí muslimská žena, která s tím nemá největší pravděpodobností nic společného, ale také vám může proběhnout hlavou myšlenka: Copak má asi pod tím hábitem? Tihle nevinní muslimové to pak odskáčou.

Viděla snad každé naše představení, balet strašně milovala. Vlastně se jí nesplnil dívčí sen být baletkou. Jako malá navštěvovala baletní průpravu, jenže pro to neměla fyzické předpoklady, byla příliš vysoká, měla vyvinutější kosti a na baletku musíte být křehká. Stala se naší patronkou, tedy patronkou Anglického národního baletu.

Byla úplně normální, přátelská, vtipná, nikdy se nechovala nějak povýšeně, ale přitom zůstala vždycky lady. Přicházela sledovat naše zkoušky, kolikrát nám přinesla třeba dort, to asi abychom trochu přibrali. Pak si sedla s námi tanečníky na zem a povídali jsme si. Bylo to velmi přirozené. Ráda na ni vzpomínám.

Byla to moje máma, od samého začátku, kdy mě podporovala při prvních baletních krůčcích. A pak také když se mi narodila dcera, cestovala se mnou po světě a pomáhala nám ji vychovávat. Žila s námi dvanáct let, mluvila na dceru česky, dala si to za cíl, aby Sabina ovládala i češtinu. Také k tomu všemu fantasticky vařila, což bylo velmi praktické.

No jasně, jsou to máminy ovocné knedlíky, které miluji, ale jen ty se sladkým ovocem, posypané tvarohem, cukrem, polité máslem, prostě se vším všudy. Tak to si občas dopřávám.