Článek
Před časem se hodně psalo o krizi mezi vámi a Matějem Homolou, otcem vaší dcerky. Jak jste na tom nyní?
Jsme v pohodě. A čím míň o tom budu mluvit, tím větší šance, že nebude z kontextu vytržena ani jedna věta, která by se mi nakonec ve zcela jiných souvislostech vymstila.
Zeptám se tedy jinak: Co je dnes pro vztah mezi mužem a ženou důležité, zvlášť když oba mají svou profesi?
Nejsem ten nejpovolanější odborník na vztahy. Nemůžu říct, že bych měla jen dobré zkušenosti a taky že v nich umím chodit bez přešlapů. Tak jako každý i já jsem omylná a někdy udělám či řeknu něco, co toho druhého naštve. Myslím, že pro funkční vztah je nejdůležitější respekt pro toho druhého jako někoho, který má stejné právo na život a realizaci svých představ jako já.
Nikdo nemá právo člověka omezovat a nutit ho vzdát se svých snů, kamarádů, koníčků. Prostě všeho toho, co člověka dělá tím, čím je. A čím si vás vlastně získal. Já za sebe můžu říct, že mám po svém boku stejně nedokonalého, ale naprosto výjimečného chlapa. A proto ho nekonečně miluju.
Být profesionálkou znamená být občas nekompromisní. To se však v soukromí může vymstít. Tam muži spíš čekají, že je ženy budou opečovávat, ne?
Nevím, jestli můžu potvrdit, jak těžká je má role ve vztahu. Náš vztah je totiž přesně to, čemu se říká netypický sám o sobě. Myslím, že kdybych razila klasický model, teprve bych narazila. (směje se) To však neznamená, že o svoji rodinu nepečuju. Myslím, že jsem ta nejstarostlivější maminka na celém světě!
Vážně?
Své miláčky si hýčkám. Mám ráda, když je doma čisto a útulno, plná lednice a vůně v kuchyni. Neříkám, že vařím každý den, ale vařím často a ráda. Pravda je, že jsem stejně tak jako můj partner po večerech často na cestách, vracím se pozdě domů a vůbec je náš život dost rozlítaný. Ke všemu jsme víc než druzí pod ostrým dohledem médií, což na klidu moc nepřidá…
Čeho by se měl v takovém netypickém vztahu, o kterém mluvíte, vyvarovat muž a čeho žena? A jaká jste matka? Rozmazlujete, nebo jste přísnější?
Naší holčičce je teprve 18 měsíců, proto myslím, že výchovná metoda pevné ruky by ji zatím mohla spíš vyděsit. Podobně jako můj partner ani já nejsem typ, který by si nechal skákat po hlavě. Ani od naší milované princezny. Na druhé straně, maminky mají pro rozmary svých dětiček větší slabost, takže myslím, že ze mě žádný kruťas nebude.
K čemu chcete svou dcerku vést? Aby si uměla vždy poradit, nebo aby uměla i ustoupit?
My oba se budeme snažit vychovat z ní slušného člověka a rádi ji podpoříme v čemkoli smysluplném. Rozhodně ji budeme vést ke sportu, nejlíp k týmovému. To aby pochopila, že se věci netočí jen kolem ní. Jaké vlastnosti po nás podědila a jak se v ní ten koktejl namíchá, se ještě teprve uvidí. Já jen doufám, že jí naše zvýšená popularita nezkomplikuje život víc, než je zdrávo…
Změnilo vás mateřství?
Od chvíle, kdy je na světě Laura, neexistuje nic, co má větší cenu. Její štěstí, zdraví a budoucnost jsou to, co mě zajímá ze všeho nejvíc. Jsem šťastná, že tento stav prožívám spolu s Matějem.
A co druhé miminko, plánujete?
Zatím neplánujeme. Respektive já plánuju! Ale jak jsem byla nedávno upozorněna, Matěje jsem se tak nějak zapomněla zeptat. (směje se) Letos mi bude 37 let, a přestože si myslím, že znám dvacetileté stařenky, přírodu úplně neoblbnu. Byla bych ale nerada, kdyby Lola zůstala bez sourozence. Takže snad až bude správná chvíle, něco doma naplánujeme…
Kde vy jste vlastně doma? Tady, nebo se stále vracíte na Slovensko?
Na Slovensko jezdím velmi často. Mám tam rodinu, kamarády, vyhovuje mi slovenská kuchyně i slovenský naturel, srdečnost a temperament. A podle míry pracovních nabídek to vypadá, že oni mě tam taky vidí rádi. (směje se) Ale doma, to už je dnes tady v Česku.
Zvykla jste si už ve svém novém domě?
V jednom rozhovoru s Halinou Pawlowskou proběhla mylná informace, že už bydlíme v novém domě… To ty tři sklenky sektu, co jsem předtím vypila, za to můžou! Určitě. (směje se) Takže jen pro upřesnění, nový dům, ani ten můj, ani Matějův zatím postaven není… Zkrátka žádný.
Máte doma malou holčičku, ale jaké pocity máte, když vidíte jako holku sebe? Jak vzpomínáte na svoje dětství?
Své dětství bych přála každé holčičce! Přesněji těm, které jsou posedlé hudbou a zpěvem. Považuji za vůbec největší štěstí, že jsem svůj talent mohla začít rozvíjet v tak útlém věku. Ve čtyřech letech jsem vystupovala poprvé v televizi a začala chodit do sboru, ze kterého mě, za to že jsem nebyla týmový hráč, záhy vyhodili.
V osmi jsem už natáčela svůj první muzikál a v devíti vydala první desku, které se prodalo 250 tisíc kusů. Se Zvonky štěstí jsem se v 11 letech „představila“ i tady v Čechách a zbytek už znáte. Jestli mám zhodnotit své dětství, bylo hodně veselé, akční, nabité hromadou zážitků. Je opravdu zábavné koukat se do minulosti, na všechny ty pořady, poslouchat svůj dětský hlásek z dlouhohrajících desek a sledovat své proměny v čase. Už teď je na co vzpomínat!
Změnily se za tu dobu, co v něm jste, poměry v šoubyznysu?
Myslím, že je dnes lehké prosadit se, ale těžké udržet. Na to, aby vás v novinách a lifestylových pořadech nazývali celebritou, stačí pětky prsa nebo špatný vkus. Kdyby dotyčným nechyběl intelekt či talent, mohli by tento chatrný, ale přesto účinný start proměnit ve svůj prospěch. Jedno zřejmě vylučuje druhé, a proto se nic podobného neděje. Celebrity dnes přicházejí a odcházejí skoro se stejnou pravidelností jako vlaky.
Možná v tom hrají roli soutěže, jako je SuperStar. Je dobře, že existují?
Ano. Lidi tam můžou předvést svůj talent a od toho pak odpíchnout další ambice. Vítězství v podobné soutěži je ale pro mnohé spíš handicap. Na vítěze hledí celý národ a všichni jsou v očekávání, že tu svou kariéru, nejlíp hned zítra, rozjede ve velkém stylu. Jen málokdo to ustojí, pochopí, že vítězství je opět jen pootevření dveří a to, jestli vstoupí a najde za nimi úspěch a štěstí, je jen v jeho rukách.
V nové řadě československé SuperStar zasedáte jako porotkyně. Jste přísná?
Není nutné být extra přísná, spíš jde o to nebýt pokrytec. Nazývat věci pravým jménem. O to se snažím. Ve slovenské SuperStar jsem si to už coby porotce vyzkoušela. Problém mi to dělalo jen do chvíle, než jsem si nadobro uvědomila, kolik popletených a nezdravě sebevědomých lidí chodí po světě. I kdyby v porotě seděl celý hudební průmysl, některé o tom, že jim chybí talent, přesvědčíte jen těžko…
Kdo vás zatím zaujal z těch, kteří soutěží SuperStar prošli?
Aneta, Sámer, Petr Bende. I když přiznávám, jejich současnou produkci příliš neznám.
Čemu jste se v branži musela naučit, abyste obstála, právě na rozdíl od náhlých hvězdiček?
Nikam nespěchat a trvat si na svém. Mít názor a potřebu rozvíjet se a pořád se učit. Dát ve svém týmu prostor mladým a talentovaným lidem, nechat se inspirovat, být tvůrčí. A být tak nějak multifunkční. Být zpěvákem není jen o dobrém hlasu.
Je něco, o čem byste ve dvaceti řekla, že na to nikdy nepřistoupíte, a dnes je to jinak?
Teď zrovna mě nenapadá žádná konkrétní věc. Spíš jde o ten klid a nadhled, který jsem nabyla věkem a zkušenostmi. Nejsem už takový nerv. I když… Prý jak kdy.
A na čem teď pracujete?
Zrovna včera večer jsem ve studiu natáčela takovou dívčí hymnu všech slovenských zpěvaček, která je napsaná speciálně pro Avon a jejich smysluplnou věc, jakou je boj proti rakovině prsu. Zazněla i na mírumilovné demonstraci, tzv. Avon pochodu. Na Slovensku jsem součástí tohoto „laskavého odboje“ už léta a potěšilo mě, že jsem se pro tento rok stala jednou z tváří i zde, v Česku.
Chystáte novou desku, jaká bude?
Doufám, že dobrá! (směje se). Mám v plánu oslovit poměrně barevné spektrum lidí, kteří jsou mi hudebně blízcí nebo je respektuju a baví mě jejich talent a názor. Překrásnou písničku mi napsala má kamarádka Janka Kirschner, na společné spolupráci jsme domluveni s Michalem Dvořákem. Hiphopový DJ a producent Mike Trafik z PSH mi už taky něco poslal.
No, myslím, že víc prozradím, až vše dostane jasnější obrysy, tedy příští rok. Nikam nepospíchám, taky právě kvůli blížící se podzimní SuperStar. Do konce roku to zabere hodně času, ke všemu se bude celý přenos odehrávat na Slovensku, takže budu pořád na cestách.
Jakou hudbu ráda posloucháte? Třeba právě na cestách…
Neposlouchám jen muziku podobnou té mé. Poslouchám ověřené značky, jakou je například Prince. Jeho poslední album je jedním ze šesti cédéček, která mám pořád v autě. Dokonalost sama. Dalším je album zpěvačky Bria Valente, je to takový dospělý, hodně sexy styl. Pak Karton veverek od Wohnoutů, švédskou kapelu Royksopp nebo poslední album Monkey business. Zbožňuju tuhle veselou partu!
Pracujete také v cizině. V čem se podle vás lišíme od západních zemí?
Spíš než v cizině mám možnost pracovat s cizinci. Když jsem v roce 1996 natočila své album v Anglii, byla jsem naprosto fascinovaná celým tím „západním stylem“. Absolutní profesionalitou, obrovskými studii, producenty, kteří opravdu produkovali, dokonalými hráči, mezi kterými jsem si mohla vybírat, nekonečnou ochotou a množstvím nápadů.
Myslím, že to samé mě fascinuje i dnes. I když méně, protože naštěstí sem tento „západní styl“ vtrhl a už neodešel. V našem hudebním průmyslu se dnes pohybuje spousta cizinců a domácí scéna s nimi počítá. Je to jako čerstvý vánek, dokonalá konfrontace i fúze a taky přiblížení se ke světové produkci.
Jako profesionálka jste na sebe přísná, platí to i v soukromí? Jste náročná?
Jsem náročná na lidi, kteří se mi dnes a denně chtějí dostat jakýmkoli způsobem do přízně. Lidi, kterým říkám přátelé, můžou všechno! Stejně tak jako já udělám všechno pro ně.