Dara Rolins: Nikdy v životě jsem se necítila tak dobře

Už v devíti letech vydala první desku, ve dvanácti poprvé zpívala s Karlem Gottem v Lucerně legendární Zvonky štěstí. „Bylo to na moje narozky, Karel sestoupil z jeviště a vytáhl si mě z publika, kde jsem seděla vedle maminky. Měla jsem na sobě růžové šatičky s volánky,“ vzpomíná na chvíle, kdy ani ve snu netušila, že ji čeká neuvěřitelných 40 let kariéry. (Tedy alespoň pro tuto chvíli.) Jejími zásadními momenty provede fanoušky show Dara Rolins „50“ Největší koncert v životě, která se odehraje 28. ledna 2023 v pražské O2 areně.

Vypadá to, že vaše chystaná show bude opravdu velkolepá. Je to způsob, jak si vynahradit vánoční koncertní absenci z předešlých let?

Tak trochu. Vánoční koncert byla tradice, která mě vždycky těšila a pořádně nakopla, jenže kvůli covidu se tři roky odkládal. Tak jsme si s týmem řekli, že by byla škoda, kdybych tento rok zpívala jen koledy v dlouhých šatech, protože padesát je mi jen jednou a je namístě bilancovat a udělat pořádnou show.

Lístky šly do prodeje teprve na začátku listopadu. Uspořádat takhle velký koncert bylo spontánní rozhodnutí?

Rozhodla jsem se skoro na poslední chvíli. Moje kamarády ze showbyznysu to dost zaskočilo, protože podobně velké akce se plánují rok dopředu. Přiznám se, že mám za sebou pár bezesných nocí, kdy mi docházelo, jaký je to závazek, a bála jsem se, jestli se to stihne, naštěstí moji báječní fanoušci nezklamali a hned první den koupili deset tisíc lístků. A postupně se prodal i zbytek.

Takže přípravy jsou v plném proudu?

Ano. K realizaci tak obrovského kolosu jsou potřeba desítky lidí, ať už na jevišti, pod jevištěm, nebo v zákulisí, takže jsme nejprve rozpohybovali techniku a vše, co je s ní spojené. Pak až přišla na řadu kreativní část, kterou jsem dávala do kupy společně s tanečníky a hlavním choreografem. To samozřejmě obnášelo i sestavení playlistu, při kterém jsem musela hodně škrtat.

To byla asi dost fuška, vybrat ze všech vašich písniček jen zlomek.

To tedy jo. Vždyť já začala vystupovat v osmi, to je přes čtyřicet let kariéry! Stopáž večera znemožňuje zpívat každou vybranou skladbu úplně celou, budeme proto sestavovat bloky, přeskakovat ze současnosti do minulosti. Nechci, aby se půl hodiny bavila jen část lidí, zatímco další část publika by se nudila, a pak by nastal opačný efekt. Uděláme to poutavě pro všechny, kteří neznají celý můj repertoár.

Objeví se i gratulanti?

Mám sobecky v plánu si koncert, který mapuje moji kariéru, maximálně užít a utrhnout si co nejvíce času pro sebe. Na své dlouhé hudební cestě jsem však potkala hrstku lidí, které s hrdostí považuji za své přátele, a pár jsem si pozvala. Opravdový kamarád byl i Karel, krásný vztah jsme si vytvořili i s jeho rodinou. Na jeviště svým způsobem proto dorazí také.

Jaká vlastně pro vás je ta padesátka?

Je mi krásně. Nepamatuji si, kdy mi bylo takto dobře. Mám kolem sebe spoustu kamarádek, které se s přibývajícími lety chytají za hlavu a já se jich ptám, co vlastně řeší… V čem je ta pomyslná půlka života tak zásadní? Bolí vás něco? Sedíte na lavičce a rozhazujete suché rohlíky holubům? No nic z toho se neděje, což mě utvrzuje v přesvědčení, že věk je skutečně jen číslo.

Jedete ve stejném tempu? Nebo už cítíte, že přichází čas zpomalit?

Pozoruji, že potřebuji více spát, abych se cítila odpočatá a fit. Byly doby, kdy jsem si nemohla dovolit ani šest hodin v kuse a kdy mi spánek připadal jako mrhání časem. Teď se snažím, aby to bylo alespoň o hodinu více. Stále vystupuji v rámci klubových či menších akcí, cvičím, cestuji, nepřestávám být kočovník.

Pohyb do mého života přirozeně patří, potřebuji, aby se kolem neustále něco dělo, mám to v povaze. Poslední roky ho však kompenzuji i chvílemi, kdy nedělám nic a užívám si samotu a klid. Jen si třeba sednu s kafem k filmu nebo jdu na procházku do lesa. To je asi jediná změna a novinka, která mi do života vstoupila v rámci mého dospělejšího věku.

Kromě hudby jste přišla i s vlastní značkou VERMI by Dara, která se zaměřuje na denim. Byl to splněný sen?

Miluju módu. Džíny jsou moje montérky i večerní toaleta, takže je to jasná spojnice. Během pandemie na mě snad poprvé v životě dolehla nuda a přemýšlela jsem, jak naložit s prázdným diářem. Řekla jsem si, že je konečně čas dát život vlastní značce věcí, které používám a mám ráda.

Ponořila jsem se do toho spolu se ségrou, která vždycky byla mojí parťačkou. Máme k sobě hodně blízko i proto, že mě jako starší dostala na starost v mých pěveckých začátcích a zvládla v roli šedé eminence ten obrovský šrumec, co se kolem mě děje. Začínaly jsme polehoučku s vonnými svíčkami, difuzéry, pak přišel parfém a naposledy džínová kolekce.

Jak konkrétně její příprava vypadala?

Ségra tentokrát nechala návrhy čistě v mojí režii. Promýšlela jsem jednotlivé střihy, detaily, všechno si kreslila na papír. Jakmile to jen trochu protipandemická opatření dovolila, vydala jsem se do Itálie za kamarádkou, která jako expertka na módu spolupracovala se značkami, jako je Diesel, Replay nebo Met.

Dohodila mi kontakt na jednu fabriku v Padově, což je oblast vyhlášená kvalitním textilem, kde jsem si s týmem místních zaměstnanců domluvila, že podle mých návrhů kolekci ušijí. Výlety za nimi obnášely několik ohnivých schůzek, kdy jsem nevěděla, jestli se se mnou hádají, nebo jen nadšeně souhlasí. Bylo to dost vzrušující.

Kolekce se skládá z džín různého střihu, košilí, šatů i doplňků, přibývají další kousky. Rozšiřování sortimentu je záměrné?

Kdepak! Nápad přišel automaticky s letním počasím, kdy jsme chtěli materiál odlehčit a zároveň docílit většího pohodlí. Light verze je pocitově podobná teplákům, je příjemně měkoučká. Mám z VERMI opravdu velkou radost.

A hlavně jsem se díky džínovině zamilovala. Jako malá holka. Až po uši. Cesty do Itálie způsobily, že jsme si s mým mužem dali naše první společné kafíčko.

Nechce se mi věřit, že jste se předtím s Pavlem Nedvědem nikdy nepotkali.

Kdyby nebylo jednoho osudného dne, kdy jsme spolu před jedenácti lety fotili kampaň pro Adidas, tak bychom se opravdu v Itálii potkali úplně poprvé. Rozsvítilo se mi, až když mi to Pavel připomněl, přiznal také, že už v tu dobu se do mě platonicky zamiloval.

Říkala mi to dlouho také naše společná kamarádka, básnila o něm a přemlouvala mě, ať s ním zajdu na kafe. Já si z toho dělala legraci, že se přece líbím mnoha lidem, a nebrala jsem její prosby moc vážně.

Nakonec mě přece jen ukecala, že když neustále jezdím to Itálie, že si Pavel schůzku se svou dětskou hvězdou zaslouží, že je to skvělý kluk a že seznámení s ním nebudu litovat. (smích)

Určitě nelitujete. Pověstná jiskra přeskočila hned?

To právě úplně ne, neodcházela jsem ze schůzky s pocitem, že z toho bude láska. I když byl Pavel vážně tak skvělý, jak říkala. Zamilovala jsem se do něho postupně. Do toho, jak byl vtipný, laskavý, empatický, chytrý, nevtíravý, ale vytrvalý. Všechny jeho vlastnosti jsem objevovala krok za krokem, nikam jsem nepospíchala, dala jsem šanci tomu, aby se náš vztah postavil na pevných základech, jako když se staví dům.

Hodně jste o vztahu přemýšlela?

Ano, protože jsem ve věku, kdy se člověk stává vybíravým, už nechce nic napůl. Než bych zbytečně ztrácela čas s nějakým polomužem, tak raději budu s Laurou sama a budu si užívat svých přátel a koníčků. Jenže Pavel je muž s velkým M, se kterým si všechno krásně a naprosto přirozeně sedlo, včetně toho, že si rozumějí s Laurou.

Byl Lauřin názor zásadní? Pomohlo její požehnání?

Kdyby sama neřekla, že má Pavla také ráda a že je ráda, že jsme spolu, tak by ve mně byly velké pochybnosti. Ona je čistý barometr energií okolních lidí, nemá žádné předsudky ani přehnaná očekávání, říká věci na rovinu.

Nepotřebuje dalšího rodiče, protože už jednoho super tátu má, dává jí spoustu lásky a pozornosti, vidí, že spolu všichni vycházíme, nemám pocit, že by jí v tomhle ohledu cokoliv chybělo. Pavel vstoupil do našeho života jako další světlo.

Laura prý může i za první setkání svého táty a vašeho partnera.

Ano, to byla její iniciativa. Přála si, aby o sobě věděli. Paradoxně to byla právě ona, kdo mě v začátcích vztahu kryl, a ani vlastnímu tátovi neřekla, s kým se vídám. Matěj (Matěj Homola, zpěvák kapely Wohnout – pozn. red.) si pak dělal legraci, jaký je držák. Že když se řekne nikomu ani muk, tak drží slovo. Byl ze setkání s Pavlem upřímně potěšený, a dokonce mě i pochválil, že jsem si našla dobrého frajera.

Skvěle vycházíte i s Matějovou přítelkyní. Na dobrých vztazích se svými expartnery a se svým okolím si zakládáte. Jak jste na tom s Pavlovými dětmi, už jste se poznaly?

Zatím nebyla příležitost. Už to nejsou děti, je jim přes dvacet a mají vlastní životy. Dcera žije střídavě s přítelem v Americe a hodně cestuje, syn žije v Itálii, a tak je s tátou v kontaktu více.

Pavla Nedvěda v Itálii považují za hvězdu první velikosti, vy si naopak můžete užívat anonymity. To přece musí být nezvyk, že fanoušci reagují na člověka po vašem boku. Jak jste se s tím popasovala?

Je absolutní hvězda všude, kam jedeme. Ať je to Německo, Amerika, nebo Emiráty, všude je Pavel Nedved terminus technicus jako Pepsi Cola nebo Michael Jackson. (směje se) V Itálii, kde je Grande Paulo, na něho fanoušci na ulici hulákají, okamžitě ho objímají, tahají za rukáv a chtějí se fotit.

Už jsem si na místní familiárnost zvykla, přesto je to někdy velmi náročné, mnohem náročnější než ukázněné publikum tady u nás. Stává se, že Pavla ukecávám, aby to ještě vydržel a vyfotil se zas a znova.

Všímají si vás?

Vůbec, jenom Pavla. Tak beru do ruky telefon a fotím je na památku, oni z toho mají radost. Mám pro to naprosté pochopení, umím se do těch lidí vžít. Opravdu nás potkají třeba jen jednou za život, zatímco my fanoušky potkáváme neustále. Když přijde třeba desátý v řadě, tak si člověk pomyslí, že už by se docela rád najedl, přesto jim vyjdeme vstříc. Nechceme jim zkazit tak velký zážitek.

To abyste si dávali jen saláty, aby vám to nevychladlo.

Naštěstí v Turíně můžeme chodit do podniků, které mají různé soukromé salonky. V jedné restauraci jíme přímo v kuchyni. To se mi moc líbí, být přímo u zdroje.

Co vám ještě Pavel Nedvěd přinesl do života?

Balanc, pokoj a klid. Nemusím se strachovat, jak a jestli všechno jako svobodný umělec zvládnu, a počítat vystoupení, aby bylo na složenky. Vždy jsem se o sebe, o nás s Laurou, uměla postarat, ale stojí mě to plné nasazení a spoustu času stráveného na cestách. Vždycky jsem táhla ten vagon sama, cítila obrovskou zodpovědnost, aby nikdo z mé rodiny či mého týmu nestrádal.

Až s Pavlem se učím všech svých strachů postupně zbavovat, vydechnout, někdy úplně vypnout. Říká mi: To neřeš, o to se postarám já, a vážně se postará. Je to obrovská úleva, když vám někdo kryje záda, můžete se o něj opřít.

To, že se někdo chce o mě i Lolu starat, je povznášející pocit. A nejde o to, že by mi v životě něco chybělo. Mám dva domy i dvě auta, ale jde o ten pocit, že všechno nestojí jen na mně. Že můžu, ale nemusím.

Umíte si představit klasické soužití? Nebo to u vás nepřichází v úvahu?

Úplně tradiční asi nebude, ale ano, po společném životě toužíme, vždycky se na sebe tak moc těšíme. Rozhodli jsme se proto mít do budoucna adresy dvě. Pavel má už přes dvacet let domov i práci v Itálii, já jsem zas vázaná na Prahu kvůli Lauře, její škole a jejímu tátovi.

Omezuji trochu aktivity, po lednovém koncertě si dám pauzu od vystoupení a chystám se věnovat našim domům, které chceme stavět. Budou to takové naše dvě děti.

Může se vám hodit na Zboží.cz: ETC - Dara Rolins, Keby som bola princezná Arabela - Dara Rolins, Šťastné a veselé - Dara Rolins