Dar ze závěti aneb Pomáhat může každý a nejsou k tomu zapotřebí miliony

Rozhodnutí, že něco z toho, co jsme svým umem, pílí nebo i díky polibku štěstěny získali, bude pomáhat ještě dlouho po našem odchodu z tohoto světa, může učinit každý. A nejsou k tomu zapotřebí miliardy. Ani miliony.

Na Západě jsou závěti ve prospěch nejrůznějších charit běžné už desetiletí. Například ve Velké Británii získaly dobročinné a veřejně prospěšné organizace v loňském roce díky lidem, kteří na ně mysleli ve své závěti, víc než 80 miliard korun!

V nejrůznějších formách: od peněz přes nemovitosti a cenné papíry až po umělecké sbírky. Ponechme stranou, že svou roli může sehrávat skutečnost, že zatímco dědická daň dosahuje v Británii astronomických výšek, majetek odkázaný na dobročinnost berňák nezajímá.

Zavedené a prestižní britské instituce zabývající se léčbou rakoviny, srdečních chorob či AIDS získávají z dědictví až polovinu svých rozpočtů. V posledních vůlích však Britové myslí třeba i na zoologickou zahradu, kam chodili s dětmi a vnoučaty, univerzitu, kde vystudovali, či na místní muzeum, kde na penzi pomáhali jako dobrovolníci. Stranou nezůstávají nejrůznější vzdělávací a ekologické programy ani zvířecí útulky.

Počet závětí ve prospěch nejrůznějších charit stoupá i ve Spojených státech amerických a Kanadě. Jedním z hlavních důvodů je, že lidé, kteří zbohatli, tak často učinili na úkor založení rodiny.

Pomalu, ale jistě i u nás zapouštějí kořeny tendence naložit ještě za života se svým majetkem jinak než podle tradičního dědického práva. Statistika notářsky stvrzených závětí, kde je pamatováno na charitu, u nás (na rozdíl od Velké Británie, kde se stane veřejným dokumentem) neexistuje, avšak podle informací neziskových organizací se jejich počet odhaduje na 200 ročně. Dar ze závěti či dědictví už někdy získala čtvrtina českých neziskovek.

„Darovat může každý, i malý dar má smysl,“ vyvrací Jan Gregor z koalice Za snadné dárcovství, sdružující třicet pět neziskovek, mýtus, že odkázat něco na dobročinné účely si mohou dovolit jen super bohatí.

„Pomáhá jakýkoli dar. V mnoha státech je tato forma zcela běžná a mnoho neziskových organizací by bez této podpory nepřežilo.“

Příjemným bonusem je podle něho i výsledek několika výzkumů, z nichž vyplývá, že lidé, kteří sepíší závět ve prospěch charity, žijí déle než zbytek populace. Například londýnský odborník Richard Radcliffe po analýze tisíce závětí spočítal, že tito Angličané žili o devět let déle než jejich méně štědří vrstevníci. „Uzavření závěti ve prospěch dobré věci je spojeno s pozitivními emocemi a radostí ze svého konání,“ konstatuje Gregor.

Nejtypičtějším „odkazovatelem“ je člověk, který přispíval na dobročinné účely už za svého života a viděl ve svém počínání smysl. Stejně jako ten, kdo žil s nějakým hendikepem a přeje si ulehčit osud podobně postiženým lidem.

K takovým patřila uznávaná mikrobioložka profesorka Ludmila Šilhánková, která se celý život potýkala s následky prodělané dětské obrny. Než v 84 letech zemřela, odkázala 2 200 000 korun Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové s tím, že mají být využity na vzdělání a rekreaci tělesně postižených dětí a mládeže. Pomoc a radost tak přinesla 220 dětem.

Pravděpodobným rekordmanem v hodnotě odkázaného dědictví se u nás stal znalec exotického ptactva a chovatel papoušků Stanislav Rákos: pražské zoologické zahradě odkázal částku přes deset milionů a nemovitosti za zhruba 50 milionů. Díky jeho daru se v zoo postaví nový pavilon pro papoušky a další exotické ptáky, který ponese jeho jméno.

Růženě Polanské zase ležela na srdci ochrana přírody, zejména šumavské divočiny, a proto již za svého života podporovala Hnutí DUHA. Jemu a několika dalším ekologickým organizacím pak odkázala své celoživotní úspory – přes 700 tisíc korun. Podle svých slov tím zároveň chtěla předejít problémům s dědictvím. Spory o ně ostatně bývají noční můrou mnoha seniorů.

Pokud nesepíšete závěť, stanoví občanský zákoník šest tzv. dědických tříd. Ty začínají u nejbližší rodiny (děti a manžel/ka) a postupují dál k vzdálenějším příbuzným. Zemřete-li bez dědiců a bez závěti, dědí po vás stát – movitý i nemovitý majetek se obvykle prodá v aukci a peníze se rozplynou ve státním rozpočtu.

To by se však vůbec nelíbilo aktivní osmdesátnici Marcele Mejstříkové. Osud ji připravil o všechny blízké, a proto se rozhodla, že svůj majetek věnuje Mamma HELP, sdružení pomáhajícímu ženám s rakovinou prsu.

Paní Mejstříková touto nemocí sama prošla a sdružení spoluzakládala. Několik let v něm pracovala jako terapeutka. Profesí byla aranžérkou a celý život se věnovala ruční tvorbě. S ní nepřestává ani v pokročilém věku: šije a tvoří výrobky pro benefiční akce.

Dobročinná závěť však nemusí být výsadou seniorů, jak o tom svědčí příklad 42letého Pavla Trantiny, zapáleného skauta.

„Dlouholetý skautský starosta a místostarosta, jeden z mých vzorů Jirka Navrátil mi často vypravoval, jak obráží skautské pohřby a vdovy mu na nich říkají: Do poslední chvíle manžel na skauty myslel. A on si, s humorem sobě vlastním, v duchu říkal, že by bylo hezké, kdyby na ně dotyčný myslel i v poslední vůli. Tohle mě inspirovalo k tomu, abych ve svých 41 letech plných každotýdenních pracovních cest letadlem nečekal, kdy se mi co ve světě může stát, a ošetřil svůj skautský odkaz trvale dopředu,“ vysvětluje svůj krok.

Rozhodl se sepsat závěť, v níž odkázal značnou finanční částku Skautské nadaci Jaroslava Foglara: „Věřím, že to pomůže tomu, aby další generace skautů a skautek u nás zažívaly podobně šťastné chvíle, které jsem díky skautingu mohl zažít já sám.“

Rodina je s jeho rozhodnutím srozuměna a to, že část majetku odkáže skautům, nikoho z ní nezaskočilo. Ostatně na dobročinné účely může kdokoli odkázat pouze část majetku.

„Sepsáním závěti se dá předejít případným sporům v rodině,“ upozorňuje Jan Gregor z koalice Za snadné dárcovství.

„Každému darujete přesně to, co chcete, aby po vás zdědil. Nadobro tak uděláte ve věcech svého odkazu jasno. I třeba jen malý dar dobročinné organizaci přinese příjemný pocit jistoty, že jednou pomůžete tam, kde je to podle vás nejvíce třeba.“