Daniela Šinkorová: Nevadí mi učit se nové věci, někam se posouvat

V Nitře, kde jsem vyrůstala, jsem chodila do lidové školy umění na lidové tance, chtěla jsem dokonce v páté třídě odejít na taneční konzervatoř na obor lidový tanec, viděla jsem se jako „tanečnice z Lúčnice“. Nakonec jsem tam nešla, ale tančit jsem nepřestala.

K lidovým tancům jsem ještě přidala klasiku a moderní tanec. Na JAMU v Brně, kde jsem studovala muzikálové herectví, jsem v tom pokračovala. Když jsem se přesunula do Prahy, začala jsem se salsou u kubánského učitele Mandyho Valdése. Naprosto mě to strhlo.

Starší sestra Jana byla mistryně Slovenska ve společenském tanci. Jelikož byla a je moje celoživotní inspirace, přihlásila jsem se do tanečních mnohem dřív než ostatní – zatímco si tam kluci a holky chodí hledat nové lásky, já byla uhrovitá brejlatá blondýnka, která netoužila po ničem jiném než po tanci.

Jenže jsem vypadala, jak jsem vypadala, a žádný kluk se mnou tančit nešel. Pokaždé se mne zželelo sedmdesátiletému tanečnímu mistrovi, takže jsem měla výtečného partnera. Když jsem z Nitry odešla na konzervatoř do Bratislavy, chodila jsem chvíli do stejného klubu společenských tanců jako sestra, ale tím to nadlouho skončilo.

Nadšeně a vděčně: je to pro mě nejelegantnější, nejzábavnější, nejdokonalejší televizní pořad. Navíc dívat se na Marka Ebena s Terezkou Kostkovou je nádhera. Obrečela jsem každého, kdo vypadl, a všem postupujícím jsem fandila.

Ve standardu jsem se cítila jistější, protože jsem byla blízko partnerovi a mohla se na něj spolehnout. Latinskoamerické tance mě berou víc u srdce.

V muzikálech hodně tancujeme, ale partnerské tance tam moc nebývají. Michal (taneční partner Michal Padevět – pozn. red.) musel naopak moje návyky z muzikálů předělávat.

Hlavně jsem tady předstupovala před diváky s něčím, co jsem vlastně ještě dobře neuměla. Zkoušíme-li tři měsíce muzikál, režisér v jednu chvíli řekne: „Jsme hotovi, můžeme jít před diváky.“ Jsem si pak jistá. Tady ne. Navíc jsem vedle sebe měla profesionálního tanečníka a věděla jsem, že nikdy nebudu tak dobrá jako on.

Padli jsme si do noty. Vedli jsme vzrušené debaty, ale nikdy jsme se nepohádali. Spojoval nás vztah k hudbě: Michal je původně muzikant, hrál na trumpetu a studoval ji na konzervatoři, ale musel toho kvůli následkům těžké nemoci nechat a dal se na tanec. Hudbu teď vyjadřuje pohybem. Proto má tak skvělé choreografie.

Ve stejnou dobu jako dramaturgie StarDance mě oslovili Martin Trnavský s Bárou Munzarovou a nabídli mi čtyřroli v hudební komedii Kouzelná vyhlídka, kterou napsal a režíruje Jakub Nvota. Do toho jsem se musela zapojit do chodu manželovy pizzerie, odkud odešla zaměstnankyně, a ukázalo se, jak je strašně těžké sehnat v okolí člověka, který by pekl pizzy, obsluhoval a kasíroval.

Jsem tam prakticky denně, jinak bychom asi museli zavřít. Připravuju těsto na pizzu, peču ji, vařím další věci v kuchyni, myju nádobí, které myčka nezvládne, obsluhuju, objednávám zboží.

Nadšená. Chvíli mi trvalo, než jsem k tomu došla. Na studiích jsem bydlela po internátech, dlouho jsem ani neměla kuchyň. Ráda zkouším nové věci, nevadí mi, když něco zkazím. Kupuju si knížky s recepty, sleduju v televizi kuchařské pořady. Je to pro mne relax.

Hlavně ráda peču. Nejoblíbenější u rodiny Šinkorových i Polákových je můj čokoládový dort s kokosem. Je nesmírně pracný, ale mně dělá dobře, když ostatním chutná.

Manželovi rodiče jsou moje druhá maminka a tatínek, kterého už nemám. Díky jeho dětem jsem se stala nevlastní babičkou. Na Slovensku mám maminku a sestru s rodinou. Sestra má dva syny a taky už dvě vnučky. Takže jsem i dvojnásobná prateta.

Rodinné sešlosti většinou organizuje manželova maminka. Sejdeme se třeba den před Vánocemi a svátky pak ještě oslavíme v těch menších rodinách. Za maminkou na Slovensko se dostanu tak třikrát za rok – na její narozeniny, na Vánoce a Velikonoce. Je jí 79 let, cesta do Prahy je už pro ni náročná. Byla ale v Brně na premiéře Kouzelné vyhlídky a přijela mě podpořit při zahajovacím kole StarDance. Pozvala jsem i sestru, protože ona vlastně může za to, že tancuju.

Byla to pro mě zlomová role. Když mě režisér Hynek Bočan pozval na konkurz, přišel tam kvůli mně pan Abrhám. Dělal mi partnera na konkurzu! Nemohla jsem tomu uvěřit, v životě na to nezapomenu.

Podobným zlomem byla spolupráce s Jirkou Kornem na muzikálu Dracula. Vzal si mě pod křídla, jezdila jsem s ním na koncerty, natočili jsme spolu písničku ze slavného muzikálu Kabaret. Je neuvěřitelně zodpovědný, až puntičkářský. Lepší profesionální školu jsem nemohla dostat.

Už se k tomu raději nevracím. Nedávno jsme se na to v hovoru dostaly s Bárou Munzarovou, která mě tam svým způsobem nahrazovala a posléze také za dost dramatických okolností odešla.

Zkazilo mi to dva roky života, protože si mě hodně lidí nespojovalo s prací na Ordinaci, která, myslím vzhledem ke všem těm diváckým cenám, byla dobrá, ale s tím, jak do mého odchodu dlouhé měsíce vrtal bulvár. Dokonce jsem se tehdy soudila.

Ordinace byla krásný projekt, v němž mi bylo dobře, a hodně jsem se tam naučila. Asi vám to moc herců neřekne, ale já seriály miluju. Líbí se mi vklouzávat do své postavy jako do svého alter ega. Už to pro mě nebyla práce, chodila jsem doktorku Gitu Petrovou žít.

Odevzdala jsem té roli hodně, ale chtěla jsem jít v životě dál, mít čas i na své soukromí. Dva roky jsem jela bez pauzy, bez dovolené. Točívala jsem dvanáct hodin v kuse, den předtím jsem se musela naučit dvacet pětadvacet stránek a pak ještě jít do divadla nebo vystoupit na koncertě.

To jistě. Hlavně proto, že se nemluvilo o tom, co umím, přestalo se o mně mluvit pěkně. Zavřely se nade mnou vody. Hodně mi to profesně ublížilo.

Neseděla jsem ale doma s rukama v klíně: natáčela jsem desky, vystupovala na koncertech, moderovala, učila jsem na konzervatoři. Nevadí mi učit se nové věci, někam se posouvat.

Byla jsem velký snílek. Mým snem bylo odjet do Ameriky a studovat tam muzikál. Na konzervatoři se to skoro povedlo, měla jsem vybranou školu v Massachusetts. Jenže to stálo přes osm tisíc dolarů na rok, a to jsme prostě neměli.

Možná si šlo vyběhat nějaké stipendium, ale já to neumím. Určitě jsem si nepředstavovala, že budu vystupovat s Jirkou Kornem nebo si budu tykat s Luckou Bílou. Tím, že budu dělat tuhle profesi, jsem si však byla jistá.

I v něm se mi sny vyplnily. Mám vedle sebe člověka, který je úplně jiný než já, ale zároveň se nádherně doplňujeme. Znamená pro mě jistotu, uzemnění a racionalitu, což jako herečka moc potřebuju. Jsme spolu čtrnáct let.

Maminka mi vždycky říká: „Danko, teď si to užívej, od čtyřiceti do pětapadesáti to je pro ženu nejhezčí věk: je zralá, všechno pochopila, usadila se a umí si život užít. Tak nežehrej a uvědom si, že teď to je nejlepší.“

Má. Jsem klidnější a zároveň všemu otevřená, umím odpouštět sobě i ostatním. Naučila jsem se přijímat pozitivní energii od lidí, které mám kolem. Je mi dobře. Kdyby to tak šlo zastavit…

Abych se míň bála nových věcí. Bývám zbytečně konzervativní.