Článek
Věříte na zázraky?
Věřím. Já si totiž myslím, že mezi zázraky patří i obyčejné věci, které považujeme za samozřejmé a kterých si mnohdy ani nevšimneme.
Vidíme je až v okamžiku, kdy se nám děje něco nepříjemného nebo bolavého. Pro mě je tedy zázrak už jen to, že se každý den ráno probudím a jsem zdravá. Nebo že mám dva zdravé syny.
Ve filmu Betlémské světlo se dějí i větší zázraky. Jedna z postav dokonce jen silou své myšlenky zachrání letadlo před pádem. Dají se takové zázraky přivolat?
Ráda bych věřila i tomu. Síla obyčejného slova nebo myšlenky opravdu může být obrovská. Když lidé vyšlou do světa pozitivní energii, mohou změnit spoustu věcí. Je to v moci každého z nás a je v tom velká naděje.
Ačkoliv si myslíme, že příroda patří nám a že by nám měla sloužit, je to naopak. To my náležíme přírodě
Snažíte se o to i vy?
Ano, snažím. Pokouším se být ohleduplná k lidem i přírodě. Naučila jsem se to, když jsem se začala starat o zahradu a hrabat se v hlíně. Začala jsem díky tomu objevovat, jaký má příroda kolem nás smysl a řád. Jak je všechno se vším propojené.
Zaryjete třeba ruce do půdy a uvědomíte si, že už ji někdo před vámi hnětl a obhospodařoval. A že ji bude brát do rukou zase někdo v daleké budoucnosti po vás. Je to fascinující pocit – v tom dotyku se najednou střetává minulost, přítomnost i budoucnost.
„S rodinou Svěráků se mi dobře spolupracuje. Vždy mají připravený kvalitní scénář, mně je navíc blízký jejich humor,“ říká k novému filmu Betlémské světlo.
Navíc v bibli se píše: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Přesně tak. Ačkoliv si myslíme, že příroda patří nám a že by nám měla sloužit, je to naopak. To my náležíme přírodě. Jsme na ní závislí, protože ona nás všechny živí. Je proto hodně smutné, že se k ní chováme tak macešsky. Zvlášť v posledních dobách jsme se na ní obrovsky provinili. Není tedy divu, že se brání. Dnešní pandemie je možná poslední zdvižený prst.
Vraťme se ještě k vašemu novému filmu. Tvůrci ho pojmenovali Betlémské světlo, dějí se tam zázraky. Proč nešel do kin o Vánocích?
Na to se mě ptá hodně lidí, ale já na to nemůžu odpovědět. Prozradila bych totiž pointu celého filmu.
RECENZE: Brát život takový, jaký je. O tom je Betlémské světlo
Ve filmu jako vždy hrajete po boku Zdeňka Svěráka. Mám pocit, že už je to potřetí. Jaké to bylo tentokrát?
Ano, filmovou partnerkou už jsem mu byla dvakrát – poprvé to bylo ve snímku Na samotě u lesa, podruhé ve Vratných lahvích. Teď je to potřetí. Vždycky mezi tím byla dlouhá časová pauza, během které jsme se nevídali.
Zdeněk Svěrák mi pokaždé hraje manžela, který si tak trochu žije v oblacích. Můj skutečný muž byl podobný
Přesto vždycky navážeme s obrovskou lehkostí – jako kdybychom se rozešli včera. S rodinou Svěráků se mi zkrátka dobře spolupracuje. Vždy mají připravený kvalitní scénář, mně je navíc hodně blízký jejich humor. Líbí se mi i to, jaké role od nich dostávám.
To jsou často manželky sekernice. Zdeněk Svěrák přímo přiznal, že vám tyto role dává, protože ho „umíte před kamerou pěkně stírat“.
(Směje se) To asi umím. Mně je to stírání, jakým Zdeněk vykresluje vztah mezi mužem a ženou, něčím velice blízké a sympatické. Dobře se mi to hraje.
Ve filmu Na samotě u lesa z roku 1976. Zdeněk Svěrák jí hraje poprvé manžela.
Není to třeba i tím, že jste to měla s manželem v civilním životě podobné?
A víte, že možná ano? Zdeněk Svěrák mi pokaždé hraje manžela, který si tak trochu žije v oblacích. Já zase představuju partnerku, která pevně stojí nohama na zemi a usměrňuje ho. No a můj muž (herec a režisér Jiří Ornest) byl v jistém smyslu trochu podobný, takže mám průpravu z vlastní životní praxe.
Myslíte, že to tak má doma i Zdeněk Svěrák? Znáte se s jeho paní?
Znám se s ní, ale jen velmi málo. Setkaly jsme se spolu jen jednou, navíc krátce.
Zdeněk Svěrák: Šejnoha jsem já, jen trochu komičtější
Povídky, ze kterých film vychází, jsou částečně autobiografické. V jedné z nich dokonce vystupuje pán jménem Svěrák. Jaká by ale byla povídka, která by byla autobiografická a pojednávala o Daně Kolářové?
To jste mě teď hodně zaskočila... Nevím. Asi by byla o obyčejné holce v ošuntělých kalhotách, která tráví veškerý čas na zahradě. Naučila se používat rukavice a rýč, a tak se celou dobu rýpe v zemi a něco sází. Ano, byla bych zahradnice. Nebo možná zahradní architektka. Tou bych rozhodně chtěla být v příštím životě.
Věříte na příští životy?
Svým způsobem ano. Je to lákavá představa, že se promítnu někam jinam a do něčeho jiného. Taky by bylo fajn poučit se ze svých dosavadních chyb a v dalším životě je už neopakovat. Jasně, asi bych dělala jiné, nikdo nikdy nebude dokonalý, ale aspoň od některých bych se očistila.
Manžel zemřel doma ve své posteli, ve spánku a bez bolestí. Drželi jsme ho se synem za ruce, když dodýchal
Jakou byste ve své autobiografické povídce řešila zápletku?
Za nejhezčí a nejradostnější události považuji narození našich dvou synů. Také by to byly některé hezké zkoušky v divadlech a setkání s dobrými kolegyněmi a kolegy. Přidala bych pár zážitků z cestování, nejsilnější byla návštěva Islandu.
S manželem Jiřím Ornestem - hercem a režisérem.
A pak by to bylo posledních pět let s mým mužem. Ta přebila úplně všechno, co jsem zažila předtím. Nejprve šel na operaci srdeční chlopně, která se ale zkomplikovala – prodělal mrtvici.
Navíc měl onkologický nález na prostatě, který se kvůli těm rehabilitacím po mrtvici začal řešit opožděně. Zemřel doma ve své posteli, ve spánku a bez bolestí. Drželi jsme ho se synem za ruce, když dodýchal.
To mě moc mrzí. Pokud existují příští životy, třeba se v nich znovu setkáte...
To by bylo hezké, náš vztah pro mě byl osudovou záležitostí. Poznali jsme se už na divadelní fakultě, pak jsme spolu dlouho chodili. No a pak jsme se vzali, když byl na cestě náš první synek Šimon...
Na kterou divadelní nebo filmovou roli svého muže se dnes ráda podíváte?
On byl dobrý skoro ve všem. Hned po škole dostal angažmá v Divadle E. F. Buriana, kde byl ale strašně nespokojený. Občas kvůli tomu zlobil. A hlavně hledal cesty, jak uskutečnit svoje divadelní představy.
S Tomášem Töpferem nakonec vymysleli svou verzi Osvobozeného divadla a následně začal spolupracovat s Honzou Krausem. Překládal a taky psal svoje věci. Konečně se osvobodil od banality oficiálního proudu. Pak následovalo angažmá v Divadle Na Zábradlí, jeho nejšťastnější herecká i režijní léta.
Se synem Šimonem Ornestem, který pracuje jako vychovatel v Jedličkově ústavu.
Existenční starosti jsem víceméně řešila já, naštěstí jsem dostávala mimo práci v divadle nabídky i z televize či filmové. Hodně jsme tehdy byli obsazováni jako partneři s Jaromírem Hanzlíkem.
Nežárlil váš muž kvůli tomu?
Trochu ano, lidi nás s Jaromírem opravdu často párovali. Občas k nám přišel i anonymní dopis.
Zlata Adamovská: Já a růžový bonbon? Ani náhodou
Co v takových dopisech bylo?
Že spolu určitě něco máme, protože spolu chodíváme večer z divadla pěšky domů. To jsme opravdu chodili, protože jsme tehdy oba bydleli na Malé Straně. Všechny řeči ale ustaly, když nás s Jaromírem náhle přestali obsazovat. Jako partneři jsme skončili.
Proč se to stalo?
Možná to byla reakce na naši neochotu vstoupit do SSM a pak i do KSČM. Nebo to bylo proto, že jsem musela absolvovat gynekologickou operaci v době, kdy divadlo jelo hostovat do Moskvy. Nevím. Ale pak se naštěstí objevil Zdeněk Svěrák a s ním i nabídka na roli ve Vratných lahvích.
Lidé si často mysleli, že s Jaromírem Hanzlíkem, se kterým se mnohokrát objevila před kamerou, „něco mají“. „Občas nám domů přišel i anonymní dopis,“ vzpomíná dnes herečka. S Hanzlíkem se setkala mimo jiné i ve filmu Slasti Otce vlasti (1969).
Další osudové setkání...
Ano. A vůbec by mě nenapadlo, že se z toho vyklube nová filmová manželská dvojice. Za setkání se Zdeňkem Svěrákem i jeho synem Janem jsem nesmírně ráda, zažila jsem s nimi to, co s nikým jiným ne.
Například před natáčením Betlémského světla se všichni obsazení herci sešli v divadle u Cimrmanů, sedli k jednomu stolu a četli své postavy. To u filmu není obvyklé, dělá se to jen na divadle.
Kdo další vás takto silně ovlivnil?
Asi pan režisér Jaroslav Dudek. To on způsobil, že jsem na sebe při práci tak přísná. Hrozně nás v Divadle na Vinohradech péroval, byl perfekcionista. Pokaždé, když nás při zkoušení svolal do rekvizitárny, aby sdělil své připomínky, věděli jsme, že dostaneme za uši.
Hamleta jsme v roce 1972 nehráli jako tragédii o království dánském, ale o okupaci naší země
Říkalo se tomu „herecké Waterloo“, protože byl opravdu nemilosrdný. A to nejenom k mladým a začínajícím hercům, zdrtil i zkušené a slavné bardy. Šlo mu o to, abychom všichni fungovali perfektně jako celek. Pro diváka. Ne aby jeden exhiboval a ostatní mu jen přihrávali.
Na kterou roli vzpomínáte nejraději?
Třeba na Ofélii v Hamletovi. To bylo hodně intenzivní zkoušení. Nebylo to ale jen kvůli Hamletovi jako takovému, ale kvůli společenské situaci. Hru jsme totiž začali zkoušet v roce 1972, krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vnitřně jsme ji proto nehráli jako tragédii o království dánském, ale o okupaci naší země.
Bylo naopak něco, co jste nesnášela?
Celkovou atmosféru ve společnosti. Šedivé, oprýskané fasády domů, omezená prodejní doba, šlendrián ve službách a hlavně vědomí, že musíte být sakra opatrná v komunikaci. O někom jsme věděli, že donáší, ale zároveň tu ještě existovala možnost, že to může být i někdo, o kom to nevíme.
V divadle, jste-li v pevném angažmá, si navíc nevybíráte hry a role. Prostě jdete kolem nástěnky, kde visí obsazení, a vidíte tam své jméno. A někdy to bývaly opravdu mizerné hry k výročím VŘSR. Pak už nezbylo než protrpět zkoušky a pak i ty dvě hodiny ostudy před diváky.
Moje největší zklamání jako poslankyně přišlo, když se projednával start ekonomické transformace
Vzpomínám si třeba na jednu hru, která se jmenovala Diamantoví kluci. Už samotný text byl příšerný – plytký a řídký. Ještě horší ale bylo zpracování.
Režíroval to totiž umělecký šéf Zdeněk Míka, který do Prahy přišel z Českých Budějovic jako stranická posila za normalizace. Kolega se třeba zeptal: „Pane režisére, odkud mám přijít?“ A Míka odpověděl: „To je jedno, hlavně přijď.“
Co vaše role poslankyně České národní rady? V souvislosti s ní mluvíte o deziluzi...
Ano, mluvím. Dlouho jsem se z té zkušenosti vzpamatovávala. Moje „angažmá“ v politice přitom vzniklo jen náhodou – byla jsem oslovena před volbami 1990, abych pomohla Občanskému fóru. Požádala jsem o poslední místo na kandidátce OF za Prahu.
Dostala jsem ale spoustu preferenčních hlasů, které mě posunuly dopředu. No a když už jsem byla zvolená, neměla jsem to svědomí říct, že to měla být jen pomoc. Takže jsem to zkusila.
Nejenom herečka, ale i poslankyně. Daniela Kolářová hlasuje během ustavující schůze České národní rady v červnu roku 1990.
Moje největší zklamání přišlo, když se projednával start ekonomické transformace. Část poslanců nechtěla právní rámec, který by to zastřešil. Zákon, který by právní rámec nastavil, se nepodařilo prosadit. Měla jsem zoufalý pocit bezmoci.
S podobným pocitem odchází z politiky hodně lidí...
Když jsem o tom později uvažovala, připustila jsem, že svým způsobem to byla i moje chyba.
Jako poslankyni se mi podařilo prosadit zákon na ochranu zvířat proti týrání. To tady předtím neexistovalo
Nedovedla jsem uvažovat pragmaticky, celé to období jsem prožívala hodně emotivně. Ta zatracená představivost, jak to bude fungovat v praxi, mě pronásledovala i v noci doma.
„Když lidé vyšlou do světa pozitivní energii, mohou změnit spoustu věcí. Je to v moci každého z nás a je v tom velká naděje.“
Je něco, co se vám během těch dvou let v parlamentu povedlo prosadit?
Ano, byl to zákon na ochranu zvířat proti týrání. To tady předtím neexistovalo. Od roku 1952 považoval český právní řád zvířata za věci a nic se kolem toho nedělalo.
Občanské fórum ale mělo v programovém prohlášení, že se bude zasazovat o ochranu přírody a životního prostředí. A tak jsem přišla s tímto návrhem a uspěla. Podařilo se ho přijmout. (usmívá se)
Daniela Kolářová v 7 bodech
- Narodila se v Chebu ve znamená Panny.
- Dětství prožila v Karlových Varech, kde její maminka pracovala v účtárně divadla.
- Rodiče se rozvedli, když jí byl rok, svého otce poznala až v 5 letech.
- Ve Varech si v 9 letech poprvé zahrála i divadlo - v pohádce Císařovy šaty.
- Vdala se za herce a režiséra Jiřího Ornesta. Po 14 letech se rozvedli, v půlce 90. let se ale znovu vzali.
- Mají spolu 2 syny.
- Působí v nadaci Duha pečující o mentálně postižené.
Může se vám hodit na Zboží.cz: