Daniela Flejšarová: oblečení může o člověku hodně říct

Na Daniele Flejšarové je okamžitě vidět, že ji práce baví stejně jako v patnácti, kdy vytvořila první model pro kamarádku. Zůstala mladá vzhledem a názorově do kategorie padesátiletých rovněž v žádném případě ještě nepatří.

Určitě, oděv o každém vypoví hodně a často odhalí úplně všechno. Tak například „úča“ klidně může mít červené šaty s dekoltem, ale hned víte, jaká je.

Móda je taková koule, která se valí a vyvíjí ve stejném směru, až se dovine. Potom přijde kontrast. Letos určitě nastoupí tmavě modrá barva. Logicky, už hodně dlouho nebyla. Všichni si řeknou: sakra, je přece tak slušivá, proč se na ni zapomnělo.

Ale ano, a ne jedna. S dvouletým předstihem přicházejí s novými materiály textiláci, kteří ovlivňují především fabriky. Centra sledují práci návrhářů a rok až dva předem pustí do světa informaci o tom, co tam viděli, a tudíž se bude nosit. Chytí se jí i neuvěřitelně čiperní Číňané. Okopírují, co se dá, a hned jsme všichni v růžovém…

Modely z poslední kolekce jsou avantgardní, ale svým způsobem i nadčasové.foto: Právo/Michaela Feuereislová a archiv D. F.

Ne, jde o změnu ve způsobu života. Dnes máme možnost v nejrůznějších ohledech sledovat celý svět. Něco takového dřív neexistovalo, mnohé se k nám dostávalo velkou oklikou, pokud vůbec dorazilo. Móda je cit pro vlastní osobu. Aktuální délka sukně, jak tomu bylo kdysi, naprosto nerozhoduje. Kdo chce, má možnost si s oblečením doslova hrát, bavit se. Nikdo vás přece v butiku nenutí, abyste hned kupovala. Oděvní volnost je úžasná. Konečný osobní pocit dělá člověka zajímavějšího než samotné šaty. Diktát módy existuje, ale není tak prvoplánový jako dříve. Nyní musíte vsadit především na styl.

Hlavně asi už ve zmíněném módním kolotoči. Něco nosíte dlouho a chcete změnu. Teď to byly úzké sukně a kalhoty na bocích. Když jsem dala na přehlídku kalhoty se zvýšeným pasem, nevěřilo se mi, že budou mít úspěch. A měly, protože prodlužují nohy. Je to také jeden z prvků šedesátých let. Kompletně se tam však už vrátit nemůžeme. Před časem to potvrdil zajímavý pokus. Z archívů byly vybrány kostýmy filmových princezen té doby a měly je obléknout současné herečky. Ani ta nejštíhlejší a nejdrobnější se do nich nedostala, protože neměla tak úzký pas. Jedním z důvodů je myslím to, že se tehdy jinak tancovalo, holky se všelijak vrtěly ze strany na stranu a formovaly si postavu odlišně než dnešním tancem a sportem.

:.Inspirace 60. léty

Asi ano. Příliš promítám sama sebe do nových nápadů. A jejich realizace potom probíhá tak, jako bych je měla nosit já. Chlap dokáže pracovat s větším odstupem. Něco jiného znamená samozřejmě kostýmní tvorba. Tam se člověk vciťuje do postavy, pro kterou jsou šaty určeny.

Moc ráda vzpomínám na spolupráci s Divadlem Petra Bezruče v Ostravě. Bylo to tehdy báječné avantgardní divadlo, které si v hornickém kraji mohlo dovolit víc než jinde. Úžasná byla Báj od Daniely Fischerové. Nastudovala jsem tenkrát gotické madony, které jakoby visely v prostoru. Mrzí mě, že nemám žádnou dokumentaci. Největší byl ale muzikál Pomáda – opět šedesátá léta. Z filmů je asi nejznámější Dědictví aneb Kurvahošigutentag nebo Kopytem sem, kopytem tam Věry Chytilové.

Byly jsme přítelkyně, měly stejně staré děti, jezdily spolu se šicími stroji na prázdniny. Spojovaly nás stejné radosti i starosti a na tom se nic nezměnilo. Moc dobře si rozumíme osobně i profesně. Pracujeme formou dialogu, vyhovuje mi myslet nahlas. Začíná to výběrem materiálů, nasekám z něj spoustu věcí a pak je spolu probereme. Já jsem rychlá jehla, Eviny nápady jsou obrovsky přínosné. Dovede být velký, ale dobrý kritik. Mívaly jsme ještě dalšího partnera, a sice Šišku Svobodovou, první ženu Karla Svobody. Ta, když jsme se hádaly, dala nálepku blbosti nám oběma, a pomohlo to.

Spíš naopak, protože naše společnost vznikla až v roce 1991. Zkraje spousta lidí s Evou vůbec nemluvila, ona to ale svou vstřícnou povahou překonala.

Nejsme jedinými, kdo šije pro manželku prezidenta. Paní Livia si u nás objednává jednou ročně večerní šaty a s úsměvem nás obviňuje z drahoty. Říkala, že když manžel nebude znovu zvolen, už nepřijde… Známe se dlouhá léta, vídaly jsme se na různých společenských akcích. On působil na ministerstvu financí a ona jezdila tramvají. Když byla příležitost, svezla se se mnou autem. Respekt před ní mám, ale domluvíme se dobře. Malinko mě znervózňují francouzské paní velvyslancové, už u nás šije několikátá. Francouzi totiž mají k módě přece jen zvláštní vztah. Nehodnotí pouze podle své spokojenosti, ale srovnávají, což může být návrháři ku prospěchu, ale taky ne. No, a pak vyvolává určité obavy práce pro Magdalenu Koženou. Té totiž posílám e-mailem kresby. Když si vybere, my šijeme a ona přiletí málem k hotovému. Jde ale spíš o strach, jak všechno dopadne. Jednou jsem za ní dokonce jela do Salcburku. Na krásných šatech byl u výstřihu sametový detail, který ji svými chloupky při nadechnutí dráždil. Spravil to kousek podšívky.

:.Ženskost modelům Daniely Flejšarové rozhodně nechybífoto: Právo/Michaela Feuereislová a archiv D. F.

Doplňky, to byl vždycky můj sen. K přehlídkám jsme mívali vlastní kabelky a boty. Zrovna nedávno jsem jedny vyrobené v BOPO Třebíč po letech vytáhla, protože přesně splňovaly mou představu současnosti. Jenže teď bohužel nejsou výrobci obuvi, s nimiž by byla kloudná řeč. Velmi blízko mám odjakživa k bižuterii. Vyzkoušela jsem si tuhle práci na přehlídkách pro Jabloneckou bižuterii. Později E.daniely sponzorovala společnost Swarovski. Nyní spolupracuju s Jablonexem. Mám ráda, když se bižuterní prvky do oděvu zakomponují. Tomu rozumím víc než bižuterii volné. Mít ale tyhle výrobky vlastní značky, to je zatím hodně odvážná představa. Stej ně jako pomýšlet na parfém.

Naši chtěli mít svého jedináčka dlouho pod absolutním dozorem, a já už toužila po svobodě. Tak jsem prostě lhala, abych nemusela říkat věci, jak jsou. Jednou stál táta na schodech a křičel na mě, že jsem příšerná podvodnice a že ze mě nikdy nic nebude, protože se nedokážu postavit k věcem přímo, čelem. Tehdy padlo rozhodnutí: dost, nebudu si takhle komplikovat život. Nechtěla jsem si tátův hlasitý monolog už nikdy zopakovat. Byla to potupa. S pravdou přišla úleva a pak jasno. Od té doby nelžu!

Lhali, ale včas jsem to odhalila. A musím v jejich prospěch říct, že jsou hodnější než kdysi já. Možná i proto, že umím leccos skousnout a snažím se jim porozumět.

Po prvním manželství to na druhý pokus vyšlo a trvá už skoro třicet let. Pavel je taky výtvarník, příliš se vzájemně neovlivňujeme, ale o to víc kritizujeme. On pracuje doma v ateliéru, já mám své království jinde. Myslím ale, že máme pořád chuť být spolu, i když to někdy zajiskří jinak než úplně pozitivně.

Jediné, co jsem podstoupila, byla operace očních víček. Přestože se o sebe bojím a těžko snáším bolest, musím otevřeně prohlásit, že to nebolelo. Z ostatního mám strach, ale třeba ho překonám a nějakou tu výplň vrásek si nechám udělat. Když jsem pro odvahu v módě, neměla by mi chybět ani v tomhle.