Hlavní obsah

Daniel Hůlka: Úroveň českých muzikálů je hrozně nevyrovnaná

Právo, Dana Braunová

Kolik triumfů i průšvihů, obdivuhodných fyzických výkonů i totálních kolapsů, milostných eskapád a vztahových kotrmelců, soustředěné profesionality i nedomyšlených úkroků od ní se může vejít do 47 let života? Příklad Daniela Hůlky ukazuje, že hodně.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Když se před dvěma lety dočetl o zátahu v ilegální množírně, kde živořilo 60 psů a koček, rozjel se tam a jedno štěně si odvezl. Dnes ho dvouletý kříženec Timon provází na každém kroku.

Článek

Vystudoval jste operní zpěv a v tomto oboru jste začínal. Máte v něm ještě nějaké ambice?

Můj celoživotní operní sen je zpívat Richarda Wagnera a teď jsem dospěl do věku, kdy ho můžu zpívat. Mám nastudovaného Bludného Holanďana, zatím jsem ho zpíval jen koncertně a vyšla na to dobrá kritika v odborném tisku. Na příští rok mám pozvánky na konkurzy do dvou divadel v Německu a do Vídně.

Když by to vyšlo, chystáte se odtud na nějaký čas zmizet?

Německo ani Rakousko nejsou daleko. Hlavně bych ale musel na čas všeho ostatního nechat a chodit na hodiny a věnovat se tzv. hlasové hygieně – hlas se musí po letech muzikálů učesat.

Muzikálem se hlas zkazí?

Ne, pokud zpíváte dobře technicky, za což vděčím svému drahému profesoru z konzervatoře Zdeňku Jankovskému. Muzikál je ale jiný styl. Nelze jeden den zpívat pop nebo muzikál a druhý den operu, je třeba to oddělit.

Než pojedu na ty konkurzy, budu ještě zpívat Přemysla v Libuši v Plzni. V titulní roli vystoupí Eva Urbanová, se kterou jsem zpíval Přemysla v Národním divadle. A protože Smetanu považuju za wagnerovského epigona – tohle čeští operní odborníci neradi slyší – bude to výborná příprava.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Wagnerem jste mě překvapil. Měla jsem za to, že se vám spíš líbí líbivější italští skladatelé.

K Wagnerovi se musí člověk proposlouchat. Italské autory mám ale stále rád, Pucciniho, Leoncavalla, Mascagniho a samozřejmě Verdiho, ne všechny jeho opery. Takové ty valčíkové, jako třeba Traviatta, nemusím. Nejvíc miluju jeho Othella. To je pozdní Verdiho období, po jeho setkání s hudbou Wagnera.

Proč jste v roce 2007 po ročním angažmá z opery Národního divadla odešel?

Nastoupil nový šéf opery, se kterým jsme si nepadli do oka. Hlavní ale byly osobní důvody. Já měl v té době hrozně práce, tolik, že jsem se sesypal. V Národním divadle jsem zpíval Přemysla a Dona Giovanniho, na Zábradlí jsem hrál v Shakespearově tragédii Troilus a Kressida a k tomu v šesti muzikálech. Takže devět inscenací v sedmi divadlech. A nebylo to z hamižnosti, že bych chtěl tak vydělávat – to se v divadle stejně moc nedá – ale byly to tak zajímavé nabídky, že jsem nedokázal odmítnout.

Chodil jsem pořád s taškou narvanou texty. Vždycky jsem přišel do nějakého divadla a musel jsem si srovnat v hlavě, co jdu zrovna hrát. Z každého představení jsem měl nervy a začal jsem se vlastně každého bát. A tahle práce se dá dělat, jen když člověka baví, ne když z ní má strach. To se mi stalo a já ze všeho vystoupil. A zavřel jsem se na dva roky v Jevanech.

Co se stalo?

Přetáhl jsem hodinový strojek – těžká endogenní deprese, panické ataky, omdlíval jsem na jevišti.

Co vás z toho dostalo?

Že jsem si dal dva roky klidu. Když se mi začalo trochu stýskat, začali mi volat kolegové, že se vrací Dracula, že to nechtějí dělat beze mě. Takže to byl Dracula, kdo mě vtáhl zpátky.

Foto: HDK – David Kraus

V titulní roli muzikálu Dracula s Tomášem Traplem jako šaškem.

V čem se lišil od toho prvního z roku 1995?

Režíroval to zase Jozef Bednárik v krásném prostoru Hybernie. Bylo to daleko divadelnější než to první nastudování v Kongresovém centru.

Bylo to třináct let od první premiéry, za tu dobu se stala spousta věcí, zažil jsem mnoho vítězství a proher. Textař Zdeněk Borovec to napsal tak geniálně, že všechno to tam v té roli je. Když jsem ji poprvé zpíval v roce 1995, ještě mi nedocházely, až při první zpívané zkoušce po návratu. Teď, když to hrajeme v Karlíně, tam toho je zase víc.

Strašně mě těší, že to tak silně prožívají i diváci. Ještě se mi nestalo, aby po představení nebyl potlesk vestoje. Nic krásnějšího jsem nezažil. Jen mi je smutno, že nikdo z autorů toho muzikálu už nežije: skladatel Karel Svoboda, textař Zdeněk Borovec, režisér Jozef Bednárik, choreograf Richard Hess, asistent režie a můj spolužák Lubomír Fritz. I to je v mém třetím Draculovi.

Dracula vyprodává hlediště už víc než dvacet let a bude se jistě hrát i dál. Dovedete si představit, že ho jednou bude hrát někdo jiný?

Všichni mi říkají, že si to nedovedou představit, ale já už ano. Tátova sestra žije ve Švýcarsku, a když jsem jednou za ní byl, řekla mi, že v Basileji hrají Draculu a jestli bych to chtěl vidět. Hodně to zmodernizovali, na scéně skoro nic nebylo. Většinou to nemám rád, ale musím říct, že to bylo vynikající představení včetně hlavního představitele, což byl drobný blonďák.

Když to skončilo, šel jsem jim do zákulisí poblahopřát. Znali samozřejmě záznam našeho představení, podle toho se to učili. Najednou jsem se tam objevil jako zjevení a oni z toho byli úplně u vytržení.

Často slyším, že u nás muzikál dělat neumějí, to v Londýně, v New Yorku…

Je pravda, že jsem v Londýně pár muzikálů viděl a je to, jako když dostanete facku. Vidíte tam čistou dokonalost. Toho jsme opravdu ještě nedosáhli. Nebo jen vzácně.

Vzpomínám, že když jsme hráli Bídníky, přijeli to schválit majitelé práv a tvrdili, že to je jedno z nejlepších představení, jaké viděli. Rozhodně jsme se už něco naučili. Problém je, že úroveň českých muzikálů je hrozně nevyrovnaná. Jsou dobré i takové, které neměly spatřit světlo světa.

Foto: ČTK

V červnu 2002 se oženil s tanečnicí Libuší Haraštovou, manželství však trvalo jen dva roky, nezdarem skončily i další početné vztahy.

Teď zkoušíte svůj v pořadí desátý muzikál. Co děláte pro to, abyste se zase nesložil a udržel se v dobré kondici, kterou teď máte?

Naučil jsem se plánovat stejně jako práci i odpočinek. Jinak to nejde. Naplánuju si pobyt u moře, na horách, závody námořního jachtingu, to je moje velká radost a odreagování. Prostě čerpat dost energie fyzické i psychické, abych mohl dobře fungovat.

Máte teď po čase přiměřenou váhu. Držíte nějakou dietu?

Ne. Hodně pracuju v divadle, dělám na zahradě a kolem baráku, takže to, co sním, spálím. Původně jsem chtěl dům v Jevanech přestavět, ale ukázalo, že je daleko snazší ho zbourat a postavit nový. Bydlím teď v mobilním domku a dohlížím na to, co se tam děje.

Co tam vznikne?

Přízemní srub. Mám skoro tři čtvrtě hektaru lesnatého pozemku a do lesa patří srub.

S kýmpak tam budete žít?

To nevím… Ještě před Vánoci to vypadalo, že tam nebudu sám, ale po novém roce to vzalo rychlý konec.

Vám ty vztahy prostě nejdou.

To jste řekla velmi výstižně.

Proč?

Nevím. Já se fakt snažím.

Foto: ČTK

S kytaristou Lubomírem Brabcem ho spojuje nejen koncertní pódium, ale i námořní plavby.

Těch snah bylo opravdu hodně, ale ten rychlý sled jim zřejmě moc nesvědčil.

Asi to nemám ve hvězdách. Jenže bych moc chtěl mít syna. Ženské se mohou nechat uměle oplodnit, ale co já?

Počkejte, vy byste něco měl proti dceři?

Vůbec nic! Jenže brácha má dcery, tak bych chtěl aspoň trochu nastolit v naší rodině rovnováhu.

Jste známý jako vášnivý cestovatel. Co teď plánujete?

Chystám se zase s kytaristou Lubomírem Brabcem na moře. Můj sen je dojet na plachetnici do Antarktidy, což znamená projet kolem mysu Horn, což je nejtěžší námořnické místo na světě.

Můj největší cestovatelský plán ještě musí počkat – cesta kolem světa. A to dvě: jedna na lodi a jedna po souši.

Kolik času na takovou cestu člověk potřebuje?

Od čtvrt roku do pěti let, záleží na tom, jak to pojmete. Bavil jsem se o tom s pár lidmi, kteří to podnikli, a ti mě varovali, že člověk po delší době ztratí kontakt se svým prostředím a vnímáním času. Takže je lepší třeba tři měsíce, pak se na čas vrátit a zase vyrazit dál. Což by se v mém případě dalo propojit s nějakou prací.

Jako nejúžasnější zážitek svého života však nezmiňujete nějaký exotický, ale přijetí u papeže Jana Pavla II. Jak k němu došlo?

Jistou dobu jsem se zasazoval, aby stát přispěl na rekonstrukci olomoucké katedrály, která byla na spadnutí. Svolával jsem tiskovky, pořádal jsem koncerty. Natočil jsem k tomu cédéčko, kde se mnou zpíval i olomoucký arcibiskup Jan Graubner, zpívali jsme Svatováclavský chorál. Vatikán koupil asi 200 tisíc kusů a výtěžek šel na katedrálu.

Foto: ČTK

Audienci u papeže Jana Pavla II. v prosinci roku 1999 považuje za nejúžasnější zážitek svého života.

Každý rok vozí do Vatikánu vánoční strom jedna země, v roce 1999 vyšla řada na Česko a papež mě při té příležitosti pozval k audienci. Šla z něho neskutečně pozitivní energie, i když už byl hodně nemocný.

Po té audienci jsem pro něj zpíval venku na Svatopetrském náměstí. Bylo to úplně mystické, protože hned jak jsme dozpívali, rozezněly se všechny zvony.

Jak vypadá vaše víra?

Nejsem vzorový křesťan. Třeba mi schází to manželství. Ale vážně. Zpíval jsem v kostele, ministroval jsem, chodil jsem na biblické hodiny, jsem ale hodně volnomyšlenkářský a je mi blízký buddhismus.

Nechodím pravidelně do kostela, ale jsem křesťan postojem k dobru a ke zlu, pomoci potřebným.

Jak jako křesťan řešíte dilema mezi pomocí potřebným a obavami o naše civilizační základy, které mohou vzít pod náporem uprchlíků s jiným žebříčkem hodnot za své?

Převládá u mě strach – mezi uprchlíky je spousta těch, kteří utekli před válkou a zaslouží si pomoc, ale je mezi nimi i spousta těch, před kterými ti druzí utekli. A my je nedokážeme rozlišit. Chápu proto radikální postoje některých politiků, protože k jejich úkolům patří chránit zemi a národ.

Chápete tedy postoj prezidenta Zemana.

Naprosto. Je správný a logický.

Hovoříte spolu na toto téma?

Ano. Přátelíme se, a když se setkáme, mluvíme o všem možném. On je úžasný debatér, je radost s ním o něčem hovořit. Má neuvěřitelný přehled.

I o hudbě?

Jednou jsem ho pozval na koncert, který začínal Dvořákovými Biblickými písněmi. Není to jeho široce známé dílo a jen málokdo ví, že texty jsou sestavené z žalmů Bible kralické. Po koncertě mě hned Miloš vyzkoušel, jestli vím, odkudže ty texty jsou.

Teď vyzkouším já vás. Víte, kdo je jeho nejoblíbenější hudební skupina?

Bohužel vím. ABBA.

Pokusil jste se mu to vymluvit?

Ne, proti gustu žádný dišputát. Nedělali pořád jen špatnou muziku, ale můj šálek kávy to není.

Foto: Marko Procházka

Za necelý měsíc bude mít v Divadle Hybernia premiéru historický muzikál Sibyla, kde ztělesní krále Šalamouna. V roli královny ze Sáby vystoupí Eva Burešová.

Je kromě té skupiny ABBA něco, v čem jste s prezidentem nesouhlasil?

Nenapadá mě nic, čím by mě naštval, pohoršil nebo udělal něco, v čem bych se za něj nepostavil.

Ani věci, které vyvolaly takové bouře nesouhlasu jako mírně řečeno nespisovný jazyk jeho „památného“ projevu z Lán nebo vystoupení bok po boku politického extrémisty loňského 17. listopadu?

Ten projev byl Zemanova úmyslná provokace, a pokud jde o to, že se ocitl vedle Konvičky, tak to nebyla jeho vina. Těžko můžeme chtít po prezidentovi, aby hlídal každého, kdo se vecpe na pódium, ze kterého mluví. To ho měl z toho pódia shodit, nebo co? Za sebe můžu říct, že fašouny nenávidím.

Jak vůbec vzniklo vaše přátelství s Milošem Zemanem?

Kamarádím se s Oldou Lichtenbergem, producentem divadla Broadway, který se léta s Milošem Zemanem zná. Jednou za ním šel na návštěvu a vzal mě s sebou. A padli jsme si od prvního okamžiku do noty.

Čím?

Zprvu tím, že nám oběma chutná gothaj a tmavá tlačenka. Hlavně mě naprosto okouzlil tím svým přehledem.

Vaše okouzlení vyústilo v krátké politické angažmá. Jak tuhle kapitolu hodnotíte?

Prokázal jsem svoji naprostou naivitu. Pořád jsem na politiku nadával po hospodách, a tak jsem si řekl, že bych místo žvanění pro to mohl něco udělat. Naivně jsem si myslel, že když se dostanu do parlamentu, budu moct pomoct kultuře. Stačila mi jen předvolební kampaň, abych zjistil, že si všichni myslí, že mi jde o prachy. Útočili na mě ještě dřív, než jsem cokoliv řekl. Zkusil jsem to, nevyšlo to a už nikdy víc.

Co na ten debakl pan prezident?

Přišel jsem za ním úplně rozčarovaný a ptal jsem se ho, čím mu můžu být prospěšný. On se na mě podíval a řekl: Zpívej.

Kdyby se s vámi prezident radil, zda se má ucházet o další mandát, co byste mu řekl?

Okamžitě ano. Nevím o nikom, kdo by ho mohl nahradit.

Bavíte se s ním i o osobních věcech?

Samozřejmě.

Třeba o tom, jak nemůžete najít tu pravou?

Jako že by mi radil ve vztazích? Tak to ne, poslechne si mě, když si postěžuju, ale myslím, že mu jsem v tomhle trochu k smíchu.

Král českých muzikálů

Po absolvování Pražské konzervatoře nastoupil do operního souboru ústeckého divadla, rok byl v angažmá v pražském Národním divadle.

V roce 1995 vyhrál v konkurzu na titulní roli v českém muzikálu Dracula, od té doby se objevil v osmi dalších muzikálových titulech.

V červnu 1997 mu vyšlo první sólové album, o dva roky později dostal první filmovou roli v pohádce Zdeňka Trošky Z pekla štěstí.

V roce 1998 vyhrál Českého slavíka, čtyřikrát byl na 2. místě.

Léta ho pronásledují zdravotní problémy, v dubnu 2012 se při těžkém zánětu slinivky ocitl v ohrožení života.

V parlamentních volbách 2013 neúspěšně kandidoval v Královéhradeckém kraji jako lídr SPOZ.

Související články

Richard Müller: Jsem vděčný za každý den

Čtyřiapadesátiletý slovenský zpěvák Richard Müller se prý cítí dobře. Tvrdí, že se mu daří vzdorovat maniodepresivní psychóze, ze které se léčí, raduje se...

Ivana Leidlová – banku vyměnila za svět opery

Ivana Leidlová patřila ještě nedávno k úspěšným bankéřkám, které se cítí ve světě čísel a statistik jako ryba ve vodě. Jenže pak přišlo osudové setkání, které...

Michal David: Začal jsem na sobě makat

Nejenže Michal David v pětapadesáti křepčí na pódiu možná ještě víc než před čtyřiceti lety, kdy v šoubyznysu začínal. Do mládí ho vrací i pětiletý vnuk...

Výběr článků

Načítám