Danica Jurčová: Paní se silikony už dnes asi nikoho nezaujme

Tak to se musíte zeptat jeho. (směje se)

Ale tak strašné to zase nebylo! Je pravda, že někdy byly podmínky na natáčení opravdu náročnější. Jednou jsme právě s režisérem Polesným točili na Lipně pohádku O ztracené lásce. Scénu, ve které statečná Honza bojuje s obří rybou. Byla zima a voda měla asi jen čtrnáct stupňů. A my jsme do ní museli naskákat! To tak bývá často, že se v zimě točí léto a naopak a my se pak paříme v kostýmech nebo klepeme kosu. Jak jsem tehdy skočila do vody, skoro jsem ztratila dech, tak byla ledová. Vedle byli potápěči v neoprenech a já v kostýmu venkovského děvčete. Ale abych Viktorovi vrátila jeho kompliment, musím říct, že je též statečný, protože jako režisér chtěl být kolegiální a do té ledové vody skočil taky.

Jsem typ, který si stěžuje, pak zatne zuby a jde na věc. (směje se)

Ano a jsem za to ráda. Hostovala jsem v Divadle v Řeznické, vstoupila jsem jako zdravotní sestra Fany do třetí řady Nemocnice na kraji města, taky jsem nedávno natočila seriál Policajti z centra, kde hraju vyšetřovatelku. To mě moc bavilo, protože jsem si mohla vyzkoušet nové věci.

Například. Trochu jsem se bála, protože já se, bůh ví proč, bojím o oči. A to i když střílí jen šampaňské. Když jsem se ale překonala, střílení mě bavilo. Jen nevím, jestli na některých záběrech ty oči nemhouřím. (směje se) Byl to slovensko-český seriál a já tam mluvila slovensky. Ale teď v novém seriálu Obchoďák mluvím česky, což je taky fajn. S češtinou mi výrazně pomohlo několikaleté působení v Divadle v Řeznické, takže jsem z ní nevypadla.

Ano, a znám mnoho lidí, kteří mají raději české překlady, zejména německých autorů. Jediné překlady, které jsou lepší ve slovenštině, jsou ty z ruštiny. Ostatní je lepší v češtině. Vyrůstala jsem v Československu, tehdy byla společná televize, četla se česká literatura a české pohádky. Třeba Hurvínka jsem poslouchala v češtině, stejně tak i mnoho lidí z mé generace. A i slovenština byla Čechům bližší, než je teď.

No, i když moje maminka nechce, abych se o ní v rozhovorech zmiňovala, tady musím. Když se dozvěděla, že budu točit Obchoďák, zasmála se a povídá: Jé, Danico, to je hrozné, ty a v Obchoďáku? Vždyť ty tam jako jejich vymetač roztočíš celý honorář, udělali capa zahradníkem. Je to trochu nadsázka, protože se snažím krotit, ale jak jsem v životě impulzivní, platí to i v nakupování. Samotné obchoďáky nemusím, tam to vysává energii, ale obchody mám ráda.

To ani ne. Ale mám ráda různé věci, které mě zaujmou. Cokoli. Kolikrát pro něco jdu a přinesu něco, co nepotřebuju a co jsem ani neměla v plánu. Ale Obchoďák je moc hezká práce s příjemnou atmosférou. Postava, kterou hraju, Simona, pracuje jako prodavačka, aby zajistila rodinu. Při natáčení se dějí vtipné historky. Točíme v běžných prodavačských uniformách a přišla za námi paní, ať jí najdeme česnek a kopr. Tak jsme jí ho našli a měla velkou radost.

Je to odvážné, ale pokud by mě k tomu okolnosti donutily, tak ano. Určitě bych nezůstala v něčem, co by nebylo v pořádku. Takže to dokážu pochopit.

(Usměje se) Zrovna mám od maminky půjčenou knihu pana Plzáka Othellon, manuál pro žárlivce, a je to výborné. Velmi vtipné. Žárlivost je totiž opravdu nemoc, které člověk podlehne zcela iracionálně a pudově. Plzák ale píše, že se to tréninkem dá odbourat. U každého někdy dojde k neopodstatněné žárlivosti, která vyplyne z okolností. Tak jako v Othellovi okolnosti přispívaly k tomu, co se pak stalo.

Může to být intrika, únava, špatné vyspání, nedorozumění, to všechno může být spouštěcí moment. Člověk by však měl provádět psychohygienu a žárlivosti se zbavovat, protože je pro něj i pro druhého nepříjemná. Zažila jsem to z obou stran. Od partnera i u sebe. Je to nemoc a člověk by jí měl rozumem předcházet. I kdybych partnera s někým načapala, co mi to dá? Chci to vůbec vědět? Kam mě to může dovést? Takové otázky by si měli žárlivci položit.

To je pravda a taky impulzivní. Ale snažím se, a mám na to už i věk, nepodléhat emocím tak jako dřív. Je to ale celoživotní práce, jako ostatně na všem. Některé věci jsou nám vrozené a s těmi moc nenaděláme. Ale když se chce, dá se i na nich pracovat.

Že jsem momentálně ve vztahu. A děti? Mám je ráda, určitě bych je chtěla, ale jinak máte pravdu, nevím, co na to pořád odpovídat. Okolnosti k tak závažné věci, jako je mateřství, přece musí dozrát! Nejprve jste nějakou dobu s partnerem, a buď to vyjde, nebo ne. Nejprve se řeší vztah, a až když to klape, tak děti.

Smysl pro humor.

Tak na to nejsem odbornice.

No, možná se ženou, protože jsme v Obchoďáku tři kamarádky. Tak se možná dozvím, že randím s Vandou nebo Dášou. (směje se)

Ale ne, jsou to všichni normální lidé, i když psychologové, a práci neberou domů. Dřív na mně máma zkoušela nějaké testy, ale teď už ani to ne.

Ne, maminka pracovala ve Slovenské akademii věd. A teď je tam můj bratr. Podnikatelské plány nemají.

Hrála jsem ve filmu Kao rani mraz, tedy Jako ranní mráz, který zatím v Česku neběžel, a ten se točil v Srbsku. No a já tam hrála v srbštině, což byla skvělá zkušenost.

Ne, ne. Hrála jsem Otilii Schefferovou, manželku lékaře, židovskou Slovenku, ale mluvila jsem srbsky. Případný akcent tak nebyl na závadu, protože se to odehrávalo ve Vojvodině, kde se míchaly jazyky jako maďarština, slovenština a srbština, která je velmi podobná slovenštině. Už mi docela šlo srbsky mluvit, tahle řeč mě bavila. Chtěla jsem doladit i gramatiku.

Ale nevyšlo mi to. V naší profesi se nedá moc plánovat protože pracovní nabídka může přijít kdykoliv. Jednou jsem byla na intenzivním kurzu francouzštiny a přerušilo mi to natáčení. Srbštinu jsem měla domluvenou na Univerzitě Komenského v Bratislavě a přišlo mi do toho zkoušení v divadle. Už jsem se k ní nevrátila, což mne dodnes mrzí. Ale jelikož práce je u mě zatím na prvním místě, nemám čas se tolik věnovat svým zálibám.

To ani ne, ale potápění mě baví. Udělala jsem si licenci, ke které mě přivedla moje sestřenice. Nevěnuju se mu pravidelně, ale když jsem v zemi, kde je možné se potápět, jdu do toho. Asi nejhezčí to bylo na Filipínách, kde jsem se potápěla do vraků vojenských lodí. A to bylo super. A ty korály! Ale potřebu adrenalinu si vybíjím u snowboardingu, kterému jsem taky dobrovolně podlehla.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že nikdy. Měla jsem třeba chvilku, kdy jsem při potápění měla pocit, že mi dochází vzduch v lahvi, tak jsme se s instruktorem vrátili nahoru. Zkontroloval mi lahev a řekl, že tam vzduch je, že mě jen zachvátila panika. Když se to stane ve třiceti metrech pod vodou, je to velmi nepříjemné. Poradil mi, že to mám zkusit prodýchat, protože kdybychom se teď nevrátili dolů, tak už by ve mně ten špatný pocit zůstal a už bych pod vodu nikdy nešla. Tak jsem paniku překonala a šlo se zpátky pod vodu.

Naprosto. Čas tam plyne jinak, jiné jsou i zvuky, je to jako na jiné planetě. A navíc nikdo kolem. Je to těžko sdělitelný prožitek, ale doporučuji ho každému, kdo se nebojí vody. Není se čeho bát, když jste se zkušeným potápěčem.

To jste mi připomněla hezkou příhodu! No, je pravda, že jsme s kamarádkou chtěly jít mezi plavce, ale pak jsme viděly dveře s nápisem Biele divadlo a já si vzpomněla, že syn kamarádky mojí mámy tam také chodil. Přihlásily jsme se a bylo to fajn. Hrály se tam muzikály i edukativní představení, která byla udělaná tak, aby to lidi bavilo. Jsem ráda, že jsem vyrůstala v tak podnětném prostředí. Dodnes je Biele divadlo činné a vzešlo z něj mnoho osobností.

Plavkyní určitě ne, to bylo jen na ukrácení času. A herečkou? Od určitého věku už ano.

Převlékání mě bavilo, jako každou holčičku. Ale bavení třídy moc ne. Byla jsem spíš uzavřenější a to mi zůstalo.

Když jsem s lidmi, které neznám, držím se zpátky. Pokud se poznáme, už jsem jiná a sama sebou. Z počátku ale mám ostych. Když někdy potkám lidi, kteří jsou otevření a bezprostřední, tak to je v pohodě. Ale dokud necítím tu správnou atmosféru, neprojevuju se.

Momentálně jsem hodně vytížená, natáčení Obchoďáku se teprve rozjíždí. v naší profesi je to tak, že buď je všeho hodně a jste ve stresu, nebo málo a jste v něm taky. Proto je třeba mít i jiné zájmy. Já mám ráda cestování a doufám, že při delším volnu zase někam vyjedu. Také ráda cvičím jógu, chtěla bych si upravit i životosprávu, ale při tak nepravidelném životě, jako je ten herecký, to jde jen těžko.

Já a femme fatale? To asi ne.

Má šarm, kouzlo osobnosti, je inteligentní. Má jiskru. A taky má smysl pro humor. Možná tajemství. Paní se silikony už dnes asi nikoho nezaujme. I když – kdo ví. Dnes už je snad ale všem jasné, že přitažlivost spočívá v něčem jiném.