Dana Steinová: Nelíbí se mi, že od seniorů společnost očekává jen dobrovolnickou činnost

Moji rodiče pocházeli ze smíšených manželství ze Sudet, dědečkové byli Češi a babičky Němky. Jednu jsem už nepoznala, ale s druhou jsem trávila hodně času. Byla hluchá a nikdy se nenaučila česky, proto jsem jí často překládala, třeba na trhu.

Vzpomínám, jak se mě v pěti letech trhovkyně zeptala, jestli jsem německé nebo české dítě. Odpověděla jsem, že asi české, které ale mluví i německy. Děda byl taky fajn, šikovný švec…

Vyprávěli mi o době před válkou, kdy nejezdily autobusy a maminka chodila sedm kilometrů pěšky do školy. I o válce, kdy dědečka bojkotovali němečtí sousedé a nastal problém se uživit. Takže minulost mi představovali dost, to je pravda.

Zároveň jsem díky nim poznala přírodu, s babičkou, která tradičně zůstala v domácnosti, jsem chodila do lesa na ostružiny. Ta vášeň mi zůstala a přenesla jsem ji na své děti a vnoučata. Babička představovala jistotu, zázemí, měla vždy připravené bonbony.

Ale ještě víc mě ovlivnili rodiče. Byli nesmírně pracovití a cílevědomí a se sestrou jsme po nich zdědily organizační schopnosti. Já do důchodu nepůjdu asi nikdy, chci hlídat, aby věci, které jsem vytvořila, fungovaly.

To ano. Mám osm vnoučat. S nejstaršími, kterým už je ke třicítce, jsem kdysi trávila hodně času, protože dcera neměla jiné hlídání. Náš vztah je stále blízký, i když jsem byla docela přísná.

Vzala jsem je s sebou třeba do Ameriky, jenže zlobila, a tak jsem je příští rok nechala za trest brigádničit na opravě domu. Ta další žijí na Sázavě a tolik hlídání nepotřebují. Vídám se s nimi hlavně na experimentální univerzitě pro prarodiče a vnoučata, kterou jsem (i proto) založila. Jednou za měsíc.

Pořádáme taky letní tábory na různá témata (letos meteorologie), kde starší generace předává zkušenosti nejmladší. K tomu ještě amatérský divadelní festival – obě generace společně připraví nějakou hru. Vzájemně si pomáhají a je až dojemné, jak hezké vztahy si vytvářejí.

Příští rok jedeme do Říma, protože téma zní: jak se žije v antice. Budeme střídat památky s koupáním v moři.

V devětadvaceti jsem dokončila VŠE a měla jsem čtyři děti, s nimiž jsem podnikala miliony aktivit – chodili jsme plavat, cvičit, na němčinu…

Když jsem pak ve třech letech nejmladší dcery nastoupila do zaměstnání, měla jsem pocit, že děti šidím. A tak jsme si s manželem pořídili páté, abych mohla být dál na mateřské. Časem mi ale péče o potomky nestačila a chtěla jsem vybudovat něco svého.

Roku 1985 se mi dostal do ruky článek o Klubu aktivního stáří, který založila doktorka Weberová. Pro lidi v důchodu, kteří nemají zvlášť na anonymních sídlištích příležitost seznámení s vrstevníky. Já jsem bydlela na Jižním Městě a rozhodla se, že podobný klub založím i tam.

V první řadě potřebujete prostor a peníze na honoráře pro účinkující. Na odboru kultury Prahy 4 jsem narazila, přestože jsem se uměla dobře vyjadřovat a vypadala k světu.

Odmítali investovat do lidí v postproduktivním věku, ze kterých už nic nekouká. Stačí přece kluby důchodců, kde hrají karty atd. Já nabízela kvalitnější program: besedy, koncerty, přednášky, což bylo pole nezorané.

Do toho jsem bojovala s poporodní depresí a stavy úzkosti. A právě překonáváním překážek při prosazování svého projektu jsem se z nich dostala.

Na první akci přijali pozvání populární doktor Pixa a Ljuba Hermanová. Informační letáčky jsem roznášela vlastnoručně po sídlišti, pomáhali spolužáci mých dětí. Večer se přes dramatický začátek, kdy umělci zabloudili, vydařil, takže jsem směla pokračovat. Následovaly desítky setkání s herci, vědci, lékaři…

Přesně tak. Někdo pak přišel s myšlenkou Univerzity třetího věku, která fungovala už ve Francii nebo v Polsku. Probojovala jsem se k profesoru Pacovskému, hlavnímu geriatrovi ministerstva zdravotnictví a děkanovi lékařské fakulty. Čekal důchodkyni s hůlkou – a mně nebylo ani čtyřicet.

Vyslechl mě a pak tvrdil, že jsem jediná ženská, která ho dokáže zatlačit do kouta. Měl o U3V trochu jinou představu, já ale prosadila masový návrat seniorů do školních lavic, aby si našli nový životní program.

Zájem byl obrovský a do roku 1992 jsem organizovala vznik všech U3V u nás. Po medicíně přibyla psychologie a dějiny umění na FF UK, obor nebojte se počítačů na VŠE, člověk a příroda na VŠZ atd.

Promoce našich absolventů v Karolinu ale byla velké sousto pro ministerstvo školství, které chtělo můj vliv omezit. Do toho se mi narodilo šesté dítě – aby páté, se kterým si odrostlejší nechtěly hrát, mělo parťáka.

Byl to impuls vytvořit vlastní vzdělávací program, do kterého mi nebude nikdo mluvit. Vždycky jsem byla cílevědomá a šla si za tím. Takže jsem v lednu 1993 otevřela v kulturním domě Vltavská mezigenerační Univerzitu volného času s řadou zajímavých programů. Do 1. ročníku se zapsalo skoro 3000 studentů!

A od roku 2005 jsem spojila všechny své aktivity po hlavičku Centrum celoživotního vzdělávání. To funguje stále, dnes v kulturním zařízení Domovina. Během let nám vyrostla i konkurence, ale já se snažím mít nejkvalitněji zpracované obory (www.aktivnistari.eu). Včetně soudobé architektury, hudby, politiky, psychosomatiky nebo kurzu pro uživatele mozku.

Vznikl už roku 1990. Dávám zde šanci mým bývalým studentům s potenciálem, o který se chtějí podělit s vrstevníky. Vedou 29 doprovodných kurzů (jazykové, výtvarné, turistické, pohybové), všechny zdarma. O jejich kvalitě svědčí i to, že za námi jezdí lidé z celé republiky.

Velmi žádanou aktivitou jsou aktivační pobyty u moře nebo v lázních a reciproční výměny. Senioři většinou už nechtějí cestovat samostatně nebo s velkou cestovkou, ale se známými lidmi a zajištěným zázemím.

Byli jsme takhle v celém světě, v Austrálii, Americe, Africe, na Novém Zélandu, letos na Islandu, příští rok nás čeká například Petrohrad.

Aktivní jsem byla odmala, ale nejvíc jsem si schopnost vymýšlet a organizovat vycvičila právě díky mým šesti dětem. Dnes je jim od 34 do 46 let. Poslední dvě, Marek a Dana, pracují se mnou v CCV. A moji výkonnost oceňují.

Manžel strojař se mi snažil pomáhat, ovšem děti ho bavily zhruba od třinácti let, kdy se s nimi dalo filozofovat. Je fakt, že peněz jsme moc neměli, vzpomínám, jak jsme chodili do menzy a brali tři obědy po 2,60, takže za necelých 8 korun se najedla celá (tehdy jen čtyřčlenná) rodina. Jsem vděčná rodičům, od nichž jsme dostávali z venkova vajíčka a drůbež.

Ne, jsem optimistka a věřím, že každá změna je forma pokroku. Taky záleží na náhodách a na štěstí, třeba jsem byla roku 1993 pozvaná do Švýcarska na sympózium o trénování paměti, o kterém jsem nevěděla vůbec nic.

A zaujalo mě natolik, že jsem o rok později založila Centrum pro trénování paměti v Česku. Byli jsme jedni z prvních na světě a dodnes máme vynikající jméno. Neustále školím další trenéry – od Ameriky přes Moskvu, Island po Indii.

Jsem hrdá na to, že u nás už pracuje mnoho našich žáků v nemocnicích, domovech důchodců, na psychiatrických klinikách, vysokých školách, v knihovnách, pomáhají dětem s poruchami učení… V tom jsme jedineční a považuji to za svůj největší profesní úspěch.

Existuje pro to termín digitální demence. Dřív jsme si museli ledacos pamatovat, dnešní technika jde proti nám, vyťukneme v mobilu začátek čísla a hned nám hodí celé. Tím, že si na internetu najdeme jakoukoliv informaci, dáváme mozku signál, že si ji nemusí pamatovat.

Život si zdánlivě ulehčujeme i poznámkami všeho druhu, včera třeba přišla nová účastnice kurzu a hned vytáhla blok a propisku. Vysvětlila jsem jí, že tím by dala mozku volno, lepší je udělat si poznámky až poté, co nové informace zpracuje. Byla z toho trochu jelen. Ale vážně, trénování paměti je opravdový zázrak.

Je to sval a potřebuje trénink. Lidé od něj mají přehnaná očekávání a neznají jeho zákonitosti – čeho je, a čeho není schopen. Potřebuje, abyste aktivovala obě hemisféry a servírovala mu informace atraktivní formou. Jinak vás bude neustále zrazovat, protože se mu do toho nebude chtít.

Ale pokud mu je správně předžvýkáte, snadno, rychle a ochotně je zpracuje. Jakmile toto zjistíte a uvěříte svým schopnostem, máte vyhráno.

V tom včerejším kurzu jsme probrali 15 ze 100 českých panovníků až do současnosti. Účastníci je po dvaceti minutách sypali z rukávu i na přeskáčku. Existují na to speciální jednoduché techniky včetně mnemotechnických pomůcek a vizualizace. Své know-how si tvořím sama. A vy si sednete na zadek ne z toho, jak jsem úžasná já, ale jak jste úžasná vy. To nekoupíte v žádné lékárně.

Když se mě třeba zeptáte, jaký den v týdnu bylo nebo bude určité datum, bez problému odpovím. V podstatě nepoužívám diář, žádné denní záznamy si nedělám. Ale protože už mám naplánováno strašně moc aktivit na příští rok, různé workshopy a přednášky, raději si je v kalendáři označím.

Často dostávám otázku, zda k vylepšení paměti pomáhají i nějaké byliny, potraviny. Trochu asi ano, zdravá výživa neublíží – doporučují se ořechy, losos, borůvky, ginkgo biloba.

Ale já absolutně nejvíc věřím trénování paměti, kde máte vše ve vlastních rukou, bez ohledu na předchozí vzdělání nebo IQ. Uklízečka si může pamatovat stejně jako vědkyně.

Říká se, že muži dokážou lépe číst v mapách a ženy se umějí lépe vyjadřovat. Nejnovější výzkumy ukazují, že až tak markantní rozdíly nejsou. V kurzech mívám smíšenou populaci a rozdíl skutečně nevidím. Snad jen v hodně náročných prostorových cvičeních mají muži větší šanci uspět.

Spíš existuje rozdíl v reakci mladého a staršího mozku. Mladý nasává jako houba, vše je pro něj nové a atraktivní, zatímco starý se stává apatickým, plasticita už není tak aktivní. Tváří se, že už všechno ví a jen tak něco ho nezaujme. Ale když víte, jak na něj, funguje spolehlivě a hned.

Chodí ke mně i devadesátiletá dáma a často je lepší než mladí. To souvisí se zmíněným používáním moderních technologií a závislostí na nich. Stačí být bez proudu nebo baterek, a nedají dohromady ani číslo na partnera.

Já je nenabíjím, nepotřebuju to, neodpočívám a prostě jedu. Ke mně se chodí nabíjet ostatní, říkají, že stačí být v mé blízkosti a cítí příval energie. Mám to asi vrozené, nevím.

Alfa a omega ovšem je, aby vás to, co děláte, bavilo. Pak vás to ani neunavuje. Navíc vidím, že s demografickým vývojem jsou aktivity pro seniory, kterých je čím dál víc, stále důležitější. A to mě nenechá v klidu.

Zhruba čtyři procenta starých lidí se o sebe už nedokážou postarat, ale 96 procent ano – a právě těm musí společnost nabídnout zajímavé programy. Ne čekat, že si je vytvoří sami.

Někdy ano, knížky čtu obvykle v metru, využívám každou chvíli. Ale denně mi přijde tolik mailů, které je třeba vyřídit! Sporty nedělám žádné, jen chodím, zato hodně. A sedmdesátky jsem se dožila v úplném zdraví.

Na nemoci nebyl čas. To řekli i doktoři, že moje tělo jede v takovém tempu, že si absolutně netroufá něco vymýšlet. Nemá na to vůbec prostor. Je známá věc, že když jdou lidé ze dne na den do důchodu a najednou přestanou pracovat, onemocní a všechno se na ně sesype.

Zároveň se snažím vyšetřit čas na nejmladšího vnoučka Maxíka, kterému je tři a půl. Když řekne: Babičko, my se milujeme, viď?, tak bych se rozkrájela. A v prosinci ze mě udělá pětadvacetiletá vnučka prababičku. Těším se, i když se mi zdá, že jsem na to ještě mladá.

Je dávno v důchodu, nejdřív kvůli očím v invalidním. Ale je konstrukční typ a taky musí pořád něco dělat. Věnuje se náročné přestavbě domu po rodičích, pomáhá stavět našim dětem a vnoučatům.

Po světě se mnou nejezdí, cestuje nerad. Každý se zkrátka věnujeme tomu, co nás baví a co považujeme za užitečné.

Přála bych si, aby ministerstvo školství vytvořilo profesně vzdělávací program pro seniory, kteří se chtějí uplatnit na trhu práce v novém oboru (právo, psychologie, rehabilitace…). Ovšem placeném! Nelíbí se mi, že od nich společnost očekává jen dobrovolnickou činnost.

Mohli by fungovat třeba jako gerontologičtí asistenti. I kdyby nedělali nic jiného než společníky osamělým starým lidem, kteří zoufale vytáčejí tísňové linky a chtějí si s někým popovídat, bylo by to záslužné. Síť pečovatelských služeb nestačí, píchnou injekci, ale na lidský kontakt nezbývá prostor.