Dana Morávková: Nemám ráda lidi, co si pořád stěžují

To, že není spojována s rolemi bodujícími u festivalových porot či uměleckých kritiků, ale s hereckým středním proudem a zejména komerční seriálovou produkcí, ji nijak netrápí: „Takhle neuvažuji. Jsem šťastná, že mám práci, a snažím se ji dělat, jak nejlépe umím.“

Stýská se mi po Petru Léblovi, jako asi každému, komu protnul život. Nedávno bylo na Zábradlí k jeho nedožitým padesátinám setkání lidí, kteří s ním pracovali. Bylo vidět, jak nás všechny jeho osobnost zasáhla. Mě z několika důvodů zcela zásadně.

Díky němu jsem dělala první velkou divadelní choreografii pro muzikál Kabaret. To je představení, na které moc vzpomínám. Nádherná, intenzívní práce, nejen choreografická, ale i herecká.

Další důvod je ryze osobní: při zkoušení Kabaretu jsem se seznámila se svým mužem. Režisér Lébl Petra oslovil, aby pro inscenaci aranžoval hudbu. Jemu se do toho vůbec nechtělo. Jednak proto, že měl dost jiné práce, jednak by hudbu neskládal, ale jen upravoval pro potřeby divadla. Asi po hodině a půl ho však Petr Lébl přesvědčil a díky tomu jsme už pomalu dvacet let spolu.

Víte, já nerada škatulkuji. Lidé se dneska chtějí smát, mají spoustu starostí a problémů: jestli budou mít práci, peníze… K tomu ještě to, co se na ně valí z novin a televize. Chtějí si od toho všeho odpočinout a odreagovat se. To je podle mě důvod sledovanosti Ordinace. Jsem jedině ráda, že u toho mohu být.

Vůbec ne. MUDr. Zdena Suchá mohla skončit po měsíci. To samé bylo s Andreou v Rodinných poutech. Byla jsem tam nakonec pět let, v Ordinaci jsem ještě déle. Jsem běžec na dlouhou trať.

Díky tomu, že jsem dělala vrcholový sport, stojím nohama na zemi a je mi jasné, že to může ze dne na den skončit. Točím od třinácti let a vím, jak musím být vděčná osudu za to, že jsem vždycky měla práci, která mě navíc baví a kterou jsem si jako holka vysnila.

Milostné scény jsou prostě součást profese. Ani v Rodinných poutech, ani v Ordinaci ale nebyly takové, aby se na ně nemohly dívat děti. Asi tu nejodvážnější jsem měla ve filmu Petra Weigla Romeo a Julie na vsi, kde byl mým partnerem Michal Dlouhý.

Bylo mi osmnáct a ukrutně jsem se styděla. Když jsem to pak ve výsledku viděla, dopadlo to velmi decentně. Myslím, že náznak je někdy víc než samotná nahota. Teď se mi to už naštěstí vyhýbá. Pokud by ale na to přišlo, tak to zahraju. Proč ne.

Když jsem byla druhý rok na mateřské se synem, začalo se mi stýskat po divadle. Tehdy mi zavolala Hanka Heřmánková (manželka principála divadla Karla Heřmánka – pozn. red.), zda bych u nich nechtěla hostovat v jedné komedii v režii Jiřího Menzela. Byla to Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu. Hrajeme ji patnáct let. Účinkuji tam v sedmi titulech, každý se hraje dvakrát třikrát za měsíc, to mi vyhovuje. Jsem tu moc spokojená.

Když jsem šťastná v práci, jsem šťastná doma, a když jsem šťastná doma, jsem šťastná v práci. Neumím si představit, že bych seděla ve velkém baráku a nedělala nic, to bych se zbláznila.

Mám ráda, když se nezastavím. Léta jsem ještě za tmy jezdila na krasobruslařské tréninky, tudíž mi nedělá problém vstávat ráno ve čtyři, protože v pět mám nástup na natáčení seriálu. Točím zhruba třináct obrazů, z čehož každý má tři stránky, takže musím mít v hlavě spoustu textu. Pak rychle domů, přehodit tašku a vyrazit na zájezd na druhý konec republiky.

Přijedu domů ve dvě ráno a mám toho akorát. Říkám si ale, že se nesmím rouhat a že mám být vděčná, že tu práci mám.

Přišla jsem k tomu jako slepá k houslím. Miluju kabelky. Někdo má slabost pro blůzy, pro šperky, pro boty, já pro kabelky. Když jsem to v nějakém rozhovoru řekla, oslovili mě majitelé bývalé továrny Gala, dnes Elega, a pozvali mě k nim do Třebechovic pod Orebem. Byla jsem nadšená a začala jsem s nimi spolupracovat. Máme už za sebou třetí kolekci. Moc mě baví to s nimi vymýšlet.

Určitě by měla být kožená, nadčasová, vydržet celý život. A když ne, tak by vám ji měli zadarmo opravit nebo dát novou. Strašně miluju vnitřní kapsičky. Těch musí být hodně, na mobil, na klíče, na pera.

Na choreografickou práci si udělám čas vždycky. Spolupracuji s moderními gymnastkami, s krasobruslaři a v současné době připravuji choreografii k celovečernímu filmu Muzikál aneb Cesta ke štěstí (remake kultovních Starců na chmelu zasazených do současné doby s hudbou Petra Maláska – pozn. red.). Je to krásná práce se skvělými kolegy a úžasnou partou mladých herců, zpěváků a tanečníků.

Moc, protože tam jde o logické myšlení. Táta byl matematik, něco z jeho logického myšlení jsem snad podědila. Často jsme spolu hráli šachy. Teď je hraju se synem, už mě poráží.

Péťa studuje víceleté gymnázium, kam zamíří, nevíme. Dneska mají děti tolik možností… Občas si s manželem děláme legraci, že by bylo fajn, kdyby byl Péťa psychiatrem, protože má doma dva pacienty.

Nechci mu do ničeho mluvit, jen si jako máma přeji, aby byl ve své profesi stejně šťastný jako já nebo Petr. Jsem vlastně sama zvědavá, co si vybere.

Já odmalinka věděla, že chci být herečka. Přitom to u nás nikdo nedělal. Naši sice divadlo milovali, chodili jsme na činohru, balet i operu. Pamatuji si, jak jsem ve čtyřech letech viděla poprvé Rusalku a byla jsem z toho naprosto unešená. Zpěv pana Hakena byl pro mě něčím úchvatným. Hltala jsem české filmy a televizní inscenace. Hrozně se mi líbily italské a francouzské filmy, americká produkce tu tehdy moc nebyla.

Naši mě od toho spíš zrazovali. Když jsem se hlásila na DAMU, tatínek už nežil. Maminka mi to nezakázala, protože si myslela, že mě stejně nevezmou.

Ve filmu režiséra Otakara Vávry Veronika, který byl o Boženě Němcové. Hrála ji Jana Hlaváčová, já byla její dcera. Našla jsem zprávu o konkurzu v novinách, na Barrandov se tenkrát sjela spousta holčiček.

Dostala jsem se tím do nějakého barrandovského hereckého rejstříku a na základě toho si mě vybrala jedna německá produkce, která tady točila seriál s názvem Vlastivědné muzeum. Moje postava tam vystupovala od osmi do osmnácti let. Krásná, zajímavá role.

A víte, že už nevím. Asi něco mamince. Peníze mě nikdy nemotivovaly. Odměním se tím, že si na sebe udělám čas a dojdu si třeba na masáž nebo na kosmetiku. Hodně s rodinou cestujeme.

Tak to vám moc děkuji, ale upřímně se moc neprožívám. Spoléhám na geny. Kosmetické firmy se mnou nebudou souhlasit, ale pleť a vlasy moc neovlivníte. Chodím na kosmetiku, ke kadeřnici, na manikúru, pedikúru, ale spíš proto, abych si tam odpočinula.

Nemám ráda lidi, co si pořád stěžují. Člověk se má spoléhat hlavně na sebe, ne na to, že mu někdo pomůže. Jsem jinak dost naivní, ale v tomhle jsem realistka.

Táta vždycky říkal, že člověk se má k ostatním chovat tak, jak chce, aby se chovali k němu. Snažím se tím řídit. Proto mě mrzí, když jsou lidé na sebe protivní a nevraživí a že mají navrch ti nejuřvanější a nejsprostší. Já se s takovými lidmi vůbec nechci zaplétat a pokud možno ani potkávat.

Myslím, že ano. Přehlížet blbce jako rovinu. A nenechat se ukřičet.