Dana Droppová: Je důležité homosexualitu nebrat jako téma, ale samozřejmost

Bavil vás ve škole dějepis?

Určitě ho řadím mezi předměty, které mě zajímaly. Byla mi blízká témata týkající se naší společné historie v rámci Československa, druhá světová válka i první, během níž se částečně odehrává Služka. Nejsem nadaná na matematiku, fyziku, chemii a podobně, vždycky jsem byla humanitně zaměřená.

Napadlo by vás tehdy, že si zahrajete ve filmu odehrávajícím se okolo roku 1914?

Asi ne. Dobové filmy se mi vždycky líbily, poprvé jsem dostala možnost v takovém hrát v Anatomii zrady, která je zasazena do meziválečné éry. Byla to pěkná zkušenost. Herečkou jsem ale toužila být už dávno, spíš jsem se dlouho rozmýšlela.

Dramatický kroužek v dětství proběhl?

Dříve jsem se učila hrát na akordeon a saxofon a na dramaťák jsem také chvíli docházela, a to dva poslední roky na střední škole. Bavily mě i společenské a folklorní tance, spíš jsem kolem herectví tak kroužila.

Čím u vás převládlo?

Donedávna jsem měla za to, že na hereckou budoucnost jsem si myslela od svých devíti let. Před časem jsem se ale od rodiny dozvěděla, že to u mě vzniklo už dřív. Nepamatuju si ale představení, které by mě jako malou oslovilo tak, že bych si řekla, vau, to chci dělat.

Až před maturitou jsem navštívila inscenaci Paní Bovaryová ve Slovenském národním divadle. Tolik mě fascinovala, že jsem pocítila touhu více se tomuto umění přiučit a poznat ho.

Není výjimkou, že k herectví člověka přivede rodina. Jak to bylo u vás?

Možná mě k tomu částečně podnítila. Maminka sice vystudovala stavařinu, ale během vysoké školy pár let brigádničila jako garderobiérka na jedné bratislavské scéně. Vyprávěla mi spoustu historek, jak přicházela do kontaktu s divadelníky a vnímala představení. S rodiči jsme bydleli v Liptovském Mikuláši, a kdykoliv jsme přijeli za babičkou do hlavního města, vyrazili jsme i do divadla. Bylo to přirozené a povznášející rozptýlení, na které jsme se pokaždé těšili.

Maminka určitě potkala i slovenské hvězdy. Máte mezi nimi vzor?

Nejvýraznější pro mne byl a stále je herecky i lidsky, svým postojem k životu a hodnotám Marián Geišberg.

Pohyboval se v kulturním prostředí i tatínek?

Táta má nástavbu na výtvarné škole, doteď se tím pro sebe ve volném čase zabývá. Doma má dílnu, kde pracuje se sklem, vitrážemi, pryskyřicí, sítotiskem… A také maluje. Jinak jsou všichni spíše technicky orientovaní.

Služka vznikla podle knižní předlohy Hany Lasicové, která vypráví o skutečné chůvě sester Vášáryových. Film ale není přesnou adaptací. Četla jste knihu?

Ano, měla jsem ji před natáčením jako studijní materiál. Jednou když u nás ve škole (Vysoké škole múzických umění v Bratislavě) ještě učila Milka Vášáryová, jsem ji požádala, jestli by byly i s Magdou ochotné mi povědět o svých vzpomínkách na chůvu, která je pár let vychovávala.

Chtěla jsem nasát emoce z jejich projevu, jak by o ní vyprávěly. Milka mě však hned stopla s tím, že film je vzdálený knížce a ještě více realitě a s Ankou nemá děj mnoho společného. Víc se o tom bavit nechtěla. Přesto mi řekla, že mi v jejím ztvárnění drží palce. S Marianou (režisérkou a scenáristkou Marianou Čengel Solčanskou) jsme pak utvořily nový fiktivní příběh a předlohou se jen inspirovaly.

Měla jste možnost zasahovat do scénáře?

To úplně ne, šlo o spolupráci. Postavu vytváří herec a režisér ho vede, některý mu dá větší svobodu, jiný menší. Jednotlivé dialogy je možné probrat ještě před natáčením, často se i na place přehodnocují znění některých replik.

V knížce vzplane láska mezi služebnou a stejně starým synem pánů, u nichž pracuje, ve filmu jde ale o dceru. LGBT příběh z doby Rakouska-Uherska je dost neobvyklý. O to víc, že hrdinky jsou v nerovném postavení. Porozuměla jste Ance?

Řekla bych, že v době monarchie homosexualita téměř neexistovala, tím nemyslím reálně, ale v povědomí lidí. Postavu jsem od začátku uchopila tak, že kdyby na místě Rézy (bohaté dcery) byl chlapec, zamilovala by se stejně.

Ač pocházejí z odlišných sociálních poměrů a zázemí, obě děvčata mají společné to, že nikdy v životě neměla blízkého člověka, někoho, kdo by jim naslouchal a choval se k nim něžně. I když se dívky potkaly v prostředí, které jim ve vztahu předurčilo bariéru a třídní rozdíl, našly prostor, ve kterém se sblížily, a konečně takovou osobu získaly.

Při vytváření Anky jsem chtěla, aby diváci neřešili, jestli jde o lásku mezi dvěma holkami, nebo mezi dívkou a hochem, ale aby vnímali pouze to, jak krásné a upřímné pouto se mezi nimi vyvinulo. Je jedno, kdo s kým se má rád, hlavně že se má s někým rád.

Čerpala jste při budování Anky z vlastních partnerských vztahů?

Rozhodně ano, vědomě i nevědomě. Z ničeho jiného než ze své zkušenosti se ani čerpat nedá. Leda ještě z toho, co se dá odpozorovat nebo si představit. Film jsme nicméně natáčeli před delší dobou a už si to přesně nepamatuju.

Na place jste se obdobně jako u předchozích projektů pohybovala mezi hvězdami, tentokrát nechyběla Aňa Geislerová, Karel Dobrý nebo Vica Kerekes. Pozorujete je při práci?

Ano, měla jsem příležitost je hodně sledovat. Většina z nich se ale udílení rad straní, spíše chtějí, aby si začátečník našel svůj způsob hraní. Vím ale, že by byli ochotní mi pomoct, kdybych to potřebovala. Aňu Geislerovou velice obdivuji, měla jsem z ní velký respekt. S Vicou Kerekes jsme trávily spoustu času mimo záběr a hodně se sblížily.

Cítíte se dnes v profesi už zajetá?

Zkušeností před kamerou nemám mnoho, ale i tak se cítím ve filmu jistější než na jevišti, a to proto, že během pandemie jsme při studiích v divadle hrát nemohli.

Teď v něm ale hrajete, že?

Ano, jsem novopečenou členkou souboru Divadla Jána Palárika v Trnavě, kde se pomalu zabydluji. Trochu jsem tu působila už během školních let. Nedávno jsme premiérovali Na Větrné hůrce od Emily Brontëové. Dramatizaci vytvořil Marián Amsler, jehož jméno nebude Čechům neznámé (působí například v Městských divadlech pražských či v HaDivadle), mě samotnou učil na vysoké škole. Ve dvojroli Cathy Lintonové a Catherine Earnshawové jsem dostala velký prostor, což bylo i náročné, proto jsem byla ráda, že v něm mám oporu.

Na Služce jste už podruhé spolupracovala s Marianou Čengel Solčanskou, která s vámi natočila i politický thriller Sviňa. Ztvárnila jste v něm dívku z pasťáku, která skončí jako prostitutka předhazovaná mafiánům…

Dá se to tak říct, ve filmu šlo de facto o obchod s bílým masem prostřednictvím sociálních úřadů, o zneužívání nezletilých. Natáčení i vůbec práce s těmito informacemi byly mrazivé.

Po Svini jste se objevila v televizním filmu Anatomie zrady coby proradná manželka nacistického kolaboranta Emanuela Moravce. Baví vás hrát spíše oběti, nebo potvory?

Co se týče úlohy Broni ve Svini, tato postava vlastně nebyla až tak problémová. Její matka musela těžce pracovat, a protože neměla na dceru dost času, obrátila se na úřady, které nakonec dívku umístily do diagnostického ústavu. Jednoznačně šlo o oběť, v první řadě nefunkčního a zkorumpovaného systému státních úřadů a zároveň špinavého byznysu.

I v případě Jolany Emmerové, provdané Moravcové, se dá říct, že byla obětí, ale nechci ji takto škatulkovat, to by bylo na rozsáhlejší debatu. Broňa byla navzdory svému osudu celkem dominantní. Bližší mi jsou, alespoň zatím, submisivnější polohy než expresivní a výrazné.

Oběma postavám nebylo víc než šestnáct let. Měla jste sama mírnou pubertu?

Ve srovnání s jinými lidmi asi klidnější. (směje se) Nebyla jsem typ, co by vymetal diskotéky, ale prošla jsem si myslím vším v rozumné míře.

Zpětně vás to nemrzí?

Rozhodně jsem nebyla žádný andílek, nemám pocit, že bych něco zmeškala. Na druhou stranu jsem se nemusela poučovat z nějakých zásadních chyb.

Jak se vyrovnáváte s odhalováním těla před kamerou, které se vám příliš nevyhýbá?

Už jsem se sama sebe nahlas ptala, proč zase… (směje se) Je to samozřejmě na mém rozhodnutí, obvykle dojde ke kompromisu. Poprvé jsem takovou scénu točila v Anatomii zrady a těžce ji prožívala.

Před produkcí Služky mi Mariana řekla, že v ní bude hodně nahoty, ale ukáže ji jako každodenní záležitost. I s kameramanem jsme se dlouze bavili o tom, jak má působit a co je jejím účelem. Rozhodně nešlo jen o to ukázat pěkná těla a přilákat publikum. Myslím, že se nám nahotu podařilo zobrazit citlivě a s patřičnou mírou. Klíčové je o tom s herci otevřeně a slušně mluvit. Oprostila jsem se tak od trémy a neblokovalo mě to v hraní. Nikdy to ale zcela komfortní nebude.

Nevadí vám to ani kvůli osobnímu životu, pokud jste zadaná?

S mým současným přítelem, který je také herec, jsem si o tom popovídala a problém s tím nemá. Přirozeně disponuje notnou dávkou humoru a dokáže tak různé životní situace odlehčit.

Jedna věc je naše povolání a druhá soukromí. Pokud to neznepříjemňuje život mně ani partnerovi, jsme s tím v pořádku. Často to však může přinášet potíže a dotyčnému nelze jeho odmítavý postoj vytýkat. Každý jsme holt jiný.

Sviňa z roku 2020 nepřímo naráží na vraždu Jána Kuciaka, od které nedávno uplynulo pět let. Bylo natáčení psychicky náročné?

Myslím si, že to bylo pro celý štáb citlivé. Stejně jako u Služky šlo o adaptaci, stejnojmennou knižní předlohu napsal Arpád Soltész, se kterým jsme v době premiéry hodně diskutovali o jeho investigativní práci a pátrání po pozadí různých případů, třeba dosud nevyřešené kauzy se zneužíváním dětí v resocializačním centru Čistý deň. Tuším, že ani nikdy vyřešená nebude. Nejen na Slovensku nebo v Česku, ale kdekoliv na světě se nejspíš něco podobného, o čem nemáme ani tušení, děje na denní bázi. Je to hrůzostrašné.

K politické situaci na Slovensku jste se vícekrát vyjadřovala na sociálních sítích…

Se studenty jsme se třeba angažovali skrze iniciativu Není nám to jedno! Projevili jsme odpor právě vůči tragické události vraždy Jána Kuciaka a vyjádřili jsme solidaritu s jeho rodinou. Často probíhá diskuse, jestli by měl umělec vyjadřovat svůj společensko-politický postoj. Myslím, že by to měla být jeho vlastní volba. Zkrátka i umělci mají někdy potřebu zapojit se jako lidi, občani.

Na Slovensku se potýkáme se slovními i fyzickými útoky na LGBT komunitu a je vysloveně potřebné o tomto problému mluvit, i když je to někdy velmi obtížné. Ale je to důležité, jinak ve společnosti nedosáhneme porozumění.

Jaká je teď nálada mezi mladými Slováky?

Jejich názory se hodně polarizují. O celkovém dojmu z této nálady ale nedokážu objektivně mluvit, byl by to pohled pouze z mojí sociální bubliny. Myslím si, že je důležité homosexualitu nebrat jako téma, ale jako samozřejmost a přirozenou součást lidských životů. Nejde přece o nic nového, byla tu odjakživa.

Je mi jasné, že naši rodiče a předci byli vychováváni v rozdílných poměrech a nedá se jim úplně zazlívat, že na tato témata pohlížejí jinak. Největším hendikepem je, když nejsou otevření diskusi. To je smutné.

Žijete v Bratislavě. Neuvažovala jste kvůli budoucí kariéře i společenskému klimatu o změně bydliště?

Že bych se přestěhovala zpátky do Liptovského Mikuláše, nebo…? (směje se)

Myslela jsem do jiné země, kde byste mohla mít víc příležitostí.

Jsem teď hodně vázaná divadlem, takže jsem zatím neměla důvod o tom přemýšlet. Navíc myslím, že mám před sebou ještě dost práce, aby mi to tu začalo být málo. Je tu i jazyková bariéra, ale ta se dá samozřejmě stírat.

Zrovna ve Služce se mluví německy, česky, slovensky i maďarsky. Jak jste lingvisticky vybavená?

Od ukončení gymnázia s jazykovým zaměřením angličtinu prakticky nepoužívám. Ani během školních let jsem nebyla nejvzornější studentkou. Snažím se zlepšovat. Nedávno jsem spolupracovala na studentském filmu jednoho kamaráda, kde jsem hrála právě v angličtině. Důležitá je pečlivá příprava.

Pocházíte z malého města v srdci Tater. Jste duší horalka, nebo se z vás stal městský člověk?

Je celkem ostuda, že naše hory nemám moc nachozené. Tatranské prostředí je mi blízké, kousek za domem máme kopce, les, co by kamenem dohodil je salaš…

Přibližně před rokem jsem si uvědomila jisté odstřižení, jako domov vnímám už spíš Bratislavu, a tehdy mě to zamrzelo. Společenské vyžití v Liptovském Mikuláši a myšlení lidí se například s hlavním městem vůbec nedá srovnávat, nicméně Mikuláš pro mě bude pořád něčím jedinečný, stále do něj budu zamilovaná.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Služka - Hana Lasicová