Dana Batulková: Líbí se mi, když starší lidé dělají věci, které se od nich nečekají

To jste mě zaskočila hned první otázkou, jdete na to zostra. Ale jen řeknu, že máte zastaralou informaci, už mám dle bulváru novějšího přítele. (směje se)

Byla jsem s Mariánkou a s kamarádem na premiéře Vyšehradu, kam nás pozval Kuba, seděli jsme vedle sebe a už to bylo! Naštěstí to všichni vzali s humorem, ale někdy to až taková sranda být nemusí.

Svého přítele Ondřeje mám už spoustu let a nehodlám to měnit. Tyhle výmysly člověk neovlivní, a proto skoro nikam nechodím. Hodně zvažuju, jaké akce se zúčastním, a nejraději jdu sama nebo s Mariánkou.

Nikdy. A ani jsem toho nikdy nelitovala. Shakespeara jsem jako mladá vůbec ráda neměla. Až s věkem jsem si k němu našla cestu. Objevila jsem tu krásu v Divadle Komedie, kde Michal Dočekal režíroval třeba Krále Leara, Kupce benátského a další jeho hry.

Když se těmi texty zaobíráte, je fascinující, jak se tak nádherným jazykem mluví o těch nejobyčejnějších věcech a citech, které jsou a budou vždy stejné.

Bohužel v Shakespearovi není moc rolí, které bych ještě mohla hrát. Dobré to mají kluci, škála postav je obrovská pro každý věk. My holky moc šancí nemáme.

Dá se to tak říct. Skloubit tohle chaotické povolání s rodinou není jednoduché. Je to takový dvojbalíček. Ale stojí to za to, nikdy bych to kariéře neobětovala.

Já už jsem z toho venku, děti mám velké a samostatné. Teď to prožívám znovu s Kubou a jeho dcerkou. Je to kolotoč. Až se člověk někdy diví, jak to mohl dříve všechno zvládnout. V noci návrat ze zájezdu, ráno jsem vozila Mariánku do školy do Prahy, pak zkouška, představení. Byla to etapa života a zpětně si říkám, že to snad ani nebylo možné.

No, strašný! Někdy se až divím, že jsem tam, kde jsem. Ale hodně jsem se toho v průběhu let naučila. Žít v hereckém prostředí, nebát se, mít to ráda. Stala jsem se sebevědomější. Beru věci více s nadhledem. Nemůžu říct, že bych se dříve úplně bála lidí, ale byla jsem dost uzavřená, až bojácná, málo spontánní. Asi jsem mohla působit až odtažitě. Nevím.

Divadlo mi pomohlo to změnit. První ročník na DAMU byl pro mě šok. Ale v Disku, což je studentské divadlo, jsem se už cítila dobře. Tam jsme pracovali na konkrétní roli a to bylo pro mě vysvobození.

Dnes jsou mladí lidé mnohem dál, fungují líp, jsou sebevědomější a otevřenější. Já jsem jinak utvořená a taky byla jiná doba.

Ano, vycházela jsem z krásného prostředí. Vesnice, kde jsem vyrůstala, byla opravdu ještě vesnicí, a já byla v kontaktu s přírodou a jejími poklady. Kamarádila jsem s klukama a hrála s nimi fotbal a na indiány. Idylické venkovské dětství.

Ale byla jsem nějak zvláštně odpojená od světa dospělých. Měla jsem svůj svět. Začleňování mi pak dělalo trochu potíže.

Básničky. Když jsem byla na gymnáziu, moc jsem se v sobě nevyznala. Ventilem se pro mě stala poezie. Znala jsem ji a hodně ji četla. Na gymplu měl náš pan profesor Čadil na hodinách češtiny takový zvyk, že vždy někdo, podle abecedy, musel zarecitovat básničku.

Většina spolužáků to nesnášela. Já to milovala! Šlo mi to a pan profesor mě vzal do recitačního kroužku a já začala vyhrávat soutěže. Občas udělám nečekaný krok…

Takže jsem se přihlásila do konkurzu ve Studiu Viola. A pak jsem zkusila DAMU a vyšlo to. Celé to byla náhoda, která mi otočila život naruby. Jinak bych na divadlo ani nepomyslela. Ale celý život s tím rozhodnutím polemizuju.

Někdy si dělám legraci, že kdybych šla studovat jazyky, jak jsem původně chtěla, mohla jsem být dneska v Bruselu. Tatínek dbal na to, abych uměla cizí řeči. Dost dobře jsem na tom byla s angličtinou. Po revoluci bych se určitě skvěle uplatnila.

A taky jsem si na různých brigádách, které jsme každé léto dělaly s kamarádkou, vyzkoušela různá prostředí a profese. Tím pádem jsem věděla, co nechci. A to je pravidelná pracovní doba. Proto mě strašně bavilo chodit občas za školu a porušit stereotyp.

Byla jsem jako holka dost šikovná. A dobré bylo to moje venkovské dětství. Musela jsem stačit klukům, fotbalu, lezení po stromech, gymnastice v naší malé škole. Takže jsem se pak v padesáti při StarDance dostala docela rychle do kondice. Hvězdu jsem neuváženě udělala při zkoušení Romea a už mi to zůstalo.

Nemyslím si, že sen, ale spíš naději, že ještě nejsou odepsané. Po padesátce přicházejí různé pocity. A já jsem to vyhrála s mladým klukem. Z těch reakcí bylo cítit, že jim to dodalo sebevědomí, byla to taková liga žen. Hodně mě podporovaly.

Já jsem krátce před podepsáním smlouvy viděla film Mamma Mia!, hlavní role samé starší ročníky. To mi tenkrát nějak pomohlo v rozhodování. Pierce Brosnan sice nezpívá nejlíp, ale ta celková lehoučká energie je důležitější než dokonalý um. Líbí se mi, když starší lidé dělají věci, které se od nich nečekají.

Vy myslíte kalendář, který vznikl k představení Holky z kalendáře! To už je hodně dávno. Ta hra je napsaná podle skutečného příběhu. Ženský spolek v jedné vesnici nafotil takový kalendář a vydělal prodejem velké peníze pro nemocnici. Vznikla podle toho divadelní hra i film.

Bylo to celé velmi decentní, včetně těch fotek, a navíc fotila žena, Ilona Sochorová. Vznikly skvělé snímky.

Velké, když to přijmete a srovnáte se s tím, že jinak to už nebude. Musíte se naučit žít s tím zvláštním rozporem, že nějak vnímáte samu sebe, že je ve vás pořád ta energická holka, ale okolí vás vnímá jako zralou ženu – paní.

Tady je výhodou moje profese. Jsem mezi mladými lidmi, pracujeme spolu v divadle a musím jim stačit. A taky moje děti mi nedají nic zadarmo. Jak se říká, nenechají mě ustrnout. S nimi nikdy neztratím smysl pro humor. A taky už neřešíte milostné průšvihy a trapasy jako v mládí.

To ano, určitě. To se nevylučuje. Ale zároveň si můžete s kýmkoli přátelsky povídat a už vás nikdo nepodezřívá z postranních úmyslů. Je to svoboda.

Tak to je jedno z nejtěžších období v životě. Tedy pokud jsou vztahy s dětmi normální, hezké. Já to měla naštěstí nadvakrát. Mám děti od sebe deset let, takže když domov opouštěl Kuba, měla jsem ještě malou Marianu.

Ale když se osamostatnila i ona, byla jsem fakt nešťastná. Navenek ovšem musíte tvrdit, že jste v pohodě, a víte, že tak je to v pořádku, že je to dokonce nutnost. Je to oboustranně proces osamostatňování se. Jenže pro ně je to nový život plný dobrodružství, a pro mě to byl zpočátku konec všeho.

Jedna etapa života splněna, nastala prázdnota a hledání, co dál. Mělo by se to vyučovat ve škole, takový průřez životem ženy. Abychom byly na vše připravené.

Ano, někdy je vztah matky a dcery problematický. Ale Mariánka od šesti let vyrůstala hlavně se mnou, tak asi proto můžu docela hrdě říct, že k sobě máme pořád blízko.

Náš vztah je moc hezký a jsem za to vděčná. Ne, že bychom se nepohádaly, to taky umíme. Jsme neustále v kontaktu, často spolu někam jdeme nebo cestujeme.

Nedávno jsme ještě s kamarády navštívili Stockholm. Děláme si takové radosti, abychom pořád měly společné zážitky.

No jistě, já tam na začátku na koncertech byla ještě s Ondřejem Soukupem skoro sama! Postupně se sály začaly zaplňovat, až se kapela stala fenoménem. Byli výborní.

Když s Marianou cestujeme, pouštíme si v autě vždycky jejich písničky. Ty texty! Je škoda, že si vybudovali skvělou značku a nic z ní nezbylo.

Kluci jsou víc free a je to už dávno, co odešel. Je dospělý, má dcerku. Teď ji má ve střídavé péči, snažím se hlídat, tak se hodně vidíme. V době covidu tu u mě na vesnici byly obě děti. Dobré to bylo. Náš dům je pro ně taková oáza, místo, kam se můžou kdykoli vrátit.

Ta nejlepší! Jistě, nejsem ale typická babička hlídací, jako byli moji rodiče. Je to dáno mou chaotickou prací. Naši měli pravidelně volné víkendy, bylo to jednodušší.

Dost jsem hlídala i Kryšpínka. Byl mu rok, když jsem ho poznala, dneska je mu skoro jedenáct. Ale máme se rádi, voláme si, jezdíme spolu na ryby. Myslím, že jsou se mnou vnoučátka spokojená.

To víte, že ano. Nemůžu si nechat všechno líbit.

Babička Anička umřela, když jí bylo skoro sto let, byla to ta od tatínka. Byla moc hodná, bydlela na Proseku. Pod jejich domem byla jižní stráň a meruňkový sad.

Druhá babička, od maminky, umřela, když mi byly tři roky. S tou jsem žila, všude s ní jezdila a ona se o mě starala. Musím říct, že mi celý život chyběla. A hodně. Když jsem byla tak v pubertě, až jsem se na ni zlobila, že odešla tak brzo, když ji teď potřebuju.

Mám od ní schovaný dopis, co mi psala z nemocnice, a pamatuju si písničky, které nám zpívala.

Ano, mám. Nejhorší v tomto ohledu byl seriál Světlu vstříc. Minisérie, která se odehrávala v krematoriu.

Přesně. Nic černějšího jsem nezažila. No a potom Comeback. Ten se povedl. Neustále nám dorůstají příznivci.

Neobyčejné. Doteď se rádi scházíme. S holkama ze Slunečné máme dokonce společný chat. Chodíme na večeře, kafíčko, různé akce. Pořád jsme v kontaktu, což není obvyklé. Zpravidla práci odevzdáte a hotovo. Tady to bylo jiné a snad to bylo i na obrazovkách znát.