Dan Hůlka: Ve svých dvaačtyřiceti jsem už snad konečně dospěl

Vždycky jedničku. A hrál jsem ještě závodně volejbal.

Padají, když vybírají míč v poli, pádů je tam hodně.

To byla taková blbá náhoda. Když to teď vyprávím, přijde mi to směšné. Máme tam nízké zábradlí, navíc ten den na balkónové dlaždice nasněžilo a já jsem vylezl ven jenom v ponožkách. Kamarád mi zespoda do prvního patra házel klíče, a jak jsem je chytal, ujely mi nohy a já jsem se překlopil.

Asi ano, ale já jsem ty klíče měl nechat spadnout. Jenže jsem zareagoval reflexivně, natáhl jsem se, a bylo to. Někde vyšlo, že jsem se doplazil k telefonní budce a zavolal si sanitku. To vypadá, že ten kamarád utekl a nechal mě tam ležet. To je nesmysl. On mě dopravil do nemocnice, vozil mě na vozíku, postaral se o mě. Druhý den jsem se už nemohl ani hnout. Strašně to bolelo.

Pořád. Hlavně při každém nádechu při zpívání a nemůžu se smát. Mám naraženou levou stranu hrudníku, žebra, lopatku, rameno, kyčel, koleno a kotník.

Myslíte ten v Guatemale? Tam to bylo horší, spadl jsem z hodně velké výšky a byl jsem asi třicet hodin v bezvědomí. Mám na hlavě sedmnáct stehů. Tehdy se pode mnou utrhla kladka. Odváželi mě hasiči. Museli nechat otevřené dveře, protože jsem se jim nevešel do auta (směje se, ale hned se chytá za hrudník).

Ano, to se splnila moje noční můra. Visel jsem na skále, nemohl jsem tam ani zpátky a pod sebou jsem měl asi pět set metrů hloubky.

Nebyl. Šli jsme podle průvodce Lonely Planet a informace naprosto neodpovídaly realitě. Psalo se tam, že ten přechod se dá přejít bez lan, bez cepínů, bez maček.

Viděl jsem vedle sebe kamenopád, to jsou šutry, pod kterými je led, a hrozí utrhnutí. Byl asi dvacet metrů široký a dál už zase byla pevná skála. Věděl jsem, že tam nemůžu viset donekonečna, protože mi brzy dojdou síly. Tak jsem si zkrátil stoupací teleskopické hole, skočil jsem do toho kamenopádu a odpichoval jsem se holemi. Skončil jsem asi o sto metrů níž na té skále, ale nespadl jsem.

Ne, hlavou mi nestačilo proběhnout vůbec nic.

No, když člověk při závodě spadne do vody, má odzvoněno, zvláště když se to stane v noci. Je totiž velmi malá pravděpodobnost, že ho ještě najdou. Ale zranit se dá i na palubě. Tam je takový fofr, že je to snadné. Loni jsem si vyvrtl kotník, a když nebudu pozorný a trefí mě ráhno, tak mě to může zabít.

Maminka už je zvyklá. Jen na hlavě mám devatenáct jizev.

To ano, a v Guatemale mi to zachránilo život.

To kdybych věděl, tak bych byl už dávno šťastný, usazený a měl dvě děti.

Brácha je úplně jiný. Filip je o rok a půl starší, je podruhé ženatý a má už tři děti. Vyrůstali jsme spolu do osmnácti let, hráli jsme oba volejbal, pak se naše cesty rozešly, já šel na konzervatoř a Filip je stavař. A mimochodem pádů, šrámů a jizev má taky dost a z toho balkónu by spadl taky.

Kdybych si to nemyslel, tak bych do toho nikdy nešel.

Bylo. Dneska už to víme oba, předtím jsme spolu chodili asi tři týdny. Bylo to velké vzplanutí, ale dodnes jsme kamarádi.

Ano, byli jsme spolu šest let. A ještě předtím jsem žil šest let s Adélou Šeďovou, také tanečnicí.

Já se moc jinam než do divadla nedostanu.

Není.

Nemám vyhraněný typ. Dám na celkový dojem, jestli je to blondýna, nebo bruneta, neřeším. Hlavně když proběhne jiskření.

Dlouhé vlasy mám kvůli roli, ale vyhovují mi, je to pro mě jednodušší. O krátké vlasy musíte pečovat víc. Když jsem se nechal úplně oholit, lidé se mě báli. Teď si jednou za čas nechám zastřihnout konečky, takže jde jen o to, koupit si dobrý šampon a dobrý kondicionér. Hlavně jsem si na tu délku už zvykl.

Jasně, rozprostřu vlasy a spím. Někdy si je přilehnu, ale problém s tím nemám.

Já jsem to nijak neřešil. Asi v patnácti jsem začal hrát na kytaru a zpívat, nejdřív na táborech u ohně, potom na vodě a v hospodách. Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli zpívám líp, nebo hůř než ostatní, ale uměl jsem hodně písniček a vždycky jsem přeřval hospodu.

To byla chyba. Jenže mě to všechno strašně bavilo, nedokázal jsem odmítnout. Zpíval jsem v muzikálech Bídníci, Jekyll a Hyde, Monte Cristo, Mise, Excalibur, Obraz Doriana Graye. Hrál jsem činohru v Divadle Na Zábradlí, Zdeněk Troška mě obsadil do filmu Z pekla štěstí.

Myslel jsem, že to zvládnu. Když jsem byl na dně, nejvíc mi pomohla právě Libuška. Úplně jsem odešel z divadla. Snažil jsem se najít zase sám sebe a ujasnit si, co vlastně chci.

Umluvili mě kamarádi. Tahle druhá verze je úplně jiná a také já jsem do té role dozrál. Přece jen jsem za tu dobu něco zažil. Teprve teď například plně chápu texty Zdeňka Borovce, tehdy jsem si jejich hloubku a dosah moc neuvědomoval.

Zažil jsem toho mnoho, mockrát jsem se spálil, ale nic bych neměnil. Naštěstí za sebou nemám nic, za co bych se musel stydět, nikoho jsem nepodvedl, neokradl. To spíš mně několikrát vykradli auto. Před nedávnem dokonce cíleně: rozbili mi okna, propíchali gumy a vzali mi těsně před koncertem dva kostýmy, boty a noty. Navigaci a různé cenné věci v autě nechali.

Vůbec nemám ponětí. Ty věci jsou komukoliv jinému k ničemu. Koncertní kostýmy a boty mně šijí na míru, mám nekonfekční postavu a boty číslo 48. A kdo potřebuje moje noty? Někdo mi nejspíš chtěl znemožnit koncert.

V Drákulovi, v Baronu Prášilovi a zkoušíme v Divadle Broadway Kata Mydláře. Michal David mi tu roli napsal na tělo. Premiéru budeme mít začátkem února. Chtěl bych s písněmi Michala Davida vystoupit s velkým symfonickým orchestrem a z koncertu bychom natočili cédéčko. Pak ještě koncertuji s Lubošem Brabcem. Víc už nedělám, protože se zase nechci sesypat.

Vždycky jsem chtěl být činohercem, tak bych rád v tomto oboru na sobě zapracoval. Čím je člověk lepší herec, tím bude lepší i jeho zpívání. Spolupracuji s Mirkou Besserovou, připravujeme spolu knihu a také mi napíše literární pásmo.

Ve svých dvaačtyřiceti jsem už snad konečně dospěl. Spoustu věcí jsem si v hlavě srovnal, jsem klidnější a spokojenější, i když sám.

Pracovně Kat Mydlář a ta deska. A na podzim by se měl vrátit další hezký muzikál. Ještě nesmím nic prozrazovat.

Doufám, že láska. A určitě mě čekají jachtařské závody. Do toho sportu jsem se zamiloval a v posádce jsou skvělí lidé. Měli jsme velké úspěchy na Aegean Rallye v Řecku. Je to jeden z nejatraktivnějších závodů, loni jsme dojeli na třetím místě! Zase se tam chystáme a na jaře už začneme trénovat. Na to se opravdu těším.

No, snad se neutopím.