Dan Bárta: Přírodu má rád každý, ale obecná úroveň vzdělání v přírodovědě je nízká

V květnu jsem dodělal vysokou školu, z toho ještě dožívám. Připravuju novou desku s kapelou Illustratosphere, tím žiju poměrně intenzivně. Pracujeme na atlasu evropských vážek, mám čtrnáctiletou dceru a téměř dvouleté prtě, včelařská sezona je ve špičce, jsou tu prázdniny… To by ke štěstí skoro stačilo.

Spousta nevyužitého času. Aleš Dolný, s nímž dělám vážky, mi jednou mezi řečí povídá, že v Ostravě otevřeli dálkovou aplikovanou ekologii a že by mě to možná mohlo zajímat.

Jakmile jsem se rozhodl, že jdu na přijímačky, už jsem v tom jel a chtěl to dokopat až do cíle. Dovzdělat se, trochu se potrápit, vyždímat, zaměstnat si hlavu. Udělat tu úplně první zkoušku na vejšce, navíc z matiky a za dvě – já, na gymplu kdysi čtyřkař! – to bylo opojné.

To bych si nedovolil! Ale uznávám, že jsem se párkrát podíval co nejsmutněji do přimhouřeného oka. S genetikou, buněčnou biologií a mikrobiologií jsem se dost natrápil.

Kupodivu daleko lépe zvládám testy než ústní zkoušky. Stará dobrá studentská hra na sympaťáckou okecávanou mi už takhle těsně před padesátkou moc nejde.

Některé věci jsem se učit moc nemusel. Ségra se mě nedávno ptala, kdy jsem se začal učit na státnice, tak jsem jí odpověděl, že asi v osmi letech. Něco jsem šprtal – a sotva tomu skoro porozuměl, hned jsem zalitoval, že to zapomenu, protože nebudu mít kdy si to opakovat.

Škola vás má seznámit s oborem do té míry, abyste se naučili pokládat si dobré otázky. Tam někde začíná věda. Takže já jsem spokojen.

Se starými lidmi se mládež do řeči jen tak zbůhdarma nedává. (směje se) Ale vážně, spolužáky v obvyklém smyslu jsem neměl. Mé studium bylo distanční neboli dálkové a velmi samostatné.

Oni mě neznají. A já je nechtěl rušit. (směje se)

Poslední opravdu vážkařský výlet, tedy se síťkou, základnou, plánem, celými týdny v terénu, určovacími klíči, skenerem, foťákem a podobně postiženými kamarády, se uskutečnil před čtyřmi lety do deštných lesů ostrova Nová Guinea, jeho papuánské části. Tam jsme si krásně zablbli.

V Česku se občas urvu na den. Teď se zrovna chystám do kopců Kalábrie.

V letu je fotit neumím, naštěstí si i sedají. Na fotku nečekám, jdu si pro ni. Možná to ani není otázka trpělivosti. Je to taková tichá, pomalá, napínavá činnost, při které je dobré se nerozčílit.

Primárně mi jde o místo, kde jsem, líbí se mi ticho a samota. V tom je ten relax. Focení už je jen vyhovění nějaké mé neuróze.

Nejsem ornitolog. Ale dvakrát třikrát jsem asistoval u odchytu do sítí v pralese. Je to pecka! Přelet papouška a jeho křik, pískot, hvízdot a štěbetání, různé druhy kukání, to jsou tak krásné zvuky! Zurčí potok, je horko a vlhko, nad korunami stromů praží slunce a vzduchem třesou ptáci a cikády. Tropy jsou ráj. Miluju to!

Ani ne. Muzika mě obrací dovnitř, k mým pocitům. Skrze hudbu pozoruju a vnímám své nastavení a následně souznění se světem. Taková je moc hudby, její síla. Mění svět jenom tím svým zvukem, manipuluje.

Příroda je v tomto odlišná, ta naopak odosobňuje. Vlastně v ní nemám žádné pocity krom čisté fyzické přítomnosti a bezedného úžasu, žádné dojetí, nic. O mě tam moc nejde, v tom je to očišťující.

To přesně nevím. Neptám se, co chtějí lidi slyšet. Dělám to, co se líbí mně, čím jsem zrovna uhranut, podobně jako když děti nosí rodičům výkresy. A není muziky bez spoluhraní, s kluky z kapely se ovlivňujeme navzájem. Bůhví, co z toho všeho je nakonec moje vůle.

Už blízko. Bude to devět až dvanáct písniček. Něco už je skoro celé, pár věcí se ještě rodí. Máme na to do konce července čas, což je docela v pohodě. Na podzim by mělo album vyjít.

Umím jich spoustu, ale bohužel jenom zpívat a slyšet. (směje se) Jsem prostě, co se týká muziky, negramot. Starověký vypravěč. Vyprávím sice celkem poutavě i dost spletité příběhy, ale co si nepamatuju, jako by nebylo. Někdy to situaci trochu zjednodušuje, jindy dost komplikuje.

Poté, co jsme za posledních dvacet pět let víceméně vyřešili problém průmyslových zplodin, čímž se vyčistilo ovzduší a voda, máme jinou starost. Současné zemědělství.

Zhruba na patnácti procentech osevních ploch se pěstují štědře dotované technické plodiny, na které se, protože nejdou přes naše talíře, může použít zhruba trojnásobek té nejtvrdší chemie. Přiotrávená a vycucnutá nahá hlína zůstane po sklizni napospas slunci, větru a dešti celé měsíce.

Z krajiny mizí voda, úrodnost půdy klesá. Ztrácíme celá společenstva rostlin a živočichů. Občas z toho na mě sedá smutek.

Myslím, že úzce. Dám příklad. Rybáři granulemi v sádkách vykrmí pstruhy duhové, původem z Ameriky, do ucházejících rozměrů a vypustí je do úseku řeky, který spravují.

Kdejaký pán od plotny si vyjede na takový úsek řeky na víkend zalovit, zaplatí vstupenku, povolenku a rybenku, šňůra sviští, umělé mušky pleskají o hladinu, ryb jak o pouti a samé veliké, a navíc duhové. Potud je všechno v pořádku…

Rybáři úpí, že je to zarybňování stojí stále víc úsilí, protože se přemnožily vydry, kormoráni, morčáci a další predátorská havěť, kterou podle nich ekologové živení neziskovkami nespravedlivě obhajují.

Ale kdepak! Je to proto, že ty uměle vyživené a v takovém množství vysazené ryby se v té řece neudrží ani se nerozmnoží. A pokud přece, bude jich mnohem, mnohem míň.

Nemají z čeho růst, nemají co žrát. Jednak je tu pohnojená a suchem poznamenaná řeka, která má podprůměrný stav a nadprůměrnou teplotu, jednak jsou zde „proti škůdcům dobře ošetřená“ pole při břehu.

A to všem těm hmyzákům, kteří dříve pro ryby tvořili potravinovou základnu, nesvědčí. Takže v řece a kolem ní se už téměř nevyskytují. A že jich všude bývalo!

Těch pár nejotrlejších jepic a chrostíků skončí v žaludcích oné zkraje sezony vypuštěné masy duhových velikánů. V tom to vězí, ne v těch nešťastných vydrách.

Ekolog je představován jako komik, apokalyptik a nepřítel společnosti, jakkoli může být erudovaný, racionální, neideologický, umírněný a ochotný ke kompromisu.

Slovo „ekologický“ je jedno z nejzneužívanějších slov současnosti. Každý soudný a citlivý člověk už na ně musí být alergický. Takže nějaká rozumná debata, navíc v téhle polarizované době, je těžko představitelná.

Ano, přírodu má rád každý, ovšem obecná úroveň vzdělání v přírodovědě je nízká. Jako občané tím pádem vytváříme malý tlak na své zastupitele. Chybí plán, priority, cíle.

A vyhlídky růžové nejsou, když si uvědomíme, že například nový stavební zákon je navržen tak, aby příroda neotravovala a nezdržovala, když je potřeba do ní nalít dalších pár megatun betonu. Změna zemědělské dotační politiky ve prospěch krajiny a menších farmářů v dohledné době taky neprojde.

Začleňovat ochranu přírody do své každodennosti a nepřipadat si jako bambula stojí dost sebevědomí, zvlášť když se člověk trochu rozhlédne a poměří své malé šetření s velkoplošným plýtváním.

Nicméně třídit odpad, nepálit v kamnech igelit a nejezdit po městě zbytečně v autě sám, to už je na úrovni normálnosti, ne?

Samozřejmě. Omezit vysazování cizokrajných dřevin v lesích nebo nastavit maximální možnou plochu monokultury vy ani já v rámci své každodennosti nemůžeme.

Nicméně každých pár čtverečních metrů trávy nevyholené na centimetrový pažit, každý dřín či lipka se počítají.

Zatím ne, ale během zimy je asi do Prahy přestěhuju. Budu to mít blíž. Město je pro včely dobré, všude plno pastvy, od zlatého deště po břečťan. A dokonce je i zdravější.

Když máte včely někde na vsi za zahradou mezi poli, dostanete ročně tak patnáct dvacet e-mailů nebo esemesek, v nichž si vám „dovolují oznámit“, že postříkali tohle pole tímhle, tamto pole tamtím…

Stíhám. Muzikant pracuje nárazově. A máme to tak nastavené, abychom byli všichni opravdu spolu nejméně den v týdnu. Dlouhá snídaně nebo večeře. Pustíme pohádku…

A pak si můžeme jen tak povídat. Nakrmí se rybičky, zalejí kytky, nikdo nevolá, pračka a myčka vlídně hučí, venku je pěkně a my jsme u toho. Každý takový den je svátek.

Může se vám hodit na Zboží.cz: