Dámy ze zákulisí

„To jsou moji kluci,“ vítá mě bezprostředně akademická malířka Tereza Pavlíková v dílně plné barev, ředidel a světla. Stojí mezi pány ve slušivých montérkách. V prostorách, kde vznikají kulisy, jimiž probíhaly, procházely nebo jen u nich postávaly největší hvězdy českého i hollywoodského filmu.

„Podívejte se na tyhle kytičky. Každou z nich jsem malovala malým štětečkem, což chtěl zadavatel,“ ukazuje mi zdánlivě nekonečný pás modrých kachliček ozdobených drobnými kvítky. Na první pohled vypadají jako pravé.

„Zdání klame. Všechno je to vyrobené z dřevěné překližky, příslušné tvary vyřezali kluci vedle v dílně,“ prozrazuje s pohledem na krásné vzory. Tyhle kousky si nedávno zahrály ve francouzském historickém velkofilmu Edmond, který zachycuje úspěch slavné hry Edmonda Rostanda Cyrano z Bergeraku.

Ve své pražské dílně na okraji metropole je zahraniční produkci vyrobily šikovné ruce lidí z firmy H2R Construction. Ty Tereziny k nim patří necelý rok. „Pro nás to začíná tím, že našemu šéfovi zašle filmový architekt příslušný plánek, představu toho, jak má prostředí vypadat. Jak se s tím pak popasujeme, je na nás,“ líčí malířka.

V případě francouzské zakázky tak dostala fotografii zdobných oblouků slavné pražské synagogy v Jeruzalémské ulici. Jednotlivé detaily pak jeden po druhém malovala na speciálně vyrobenou dřevotřískovou šablonu. Když její štěteček dokončil poslední tah, putovaly pečlivě zabalené rekvizity do Karlových Varů, kde na ně již čekali francouzští filmaři.

A je to právě cestování, které k její profesi patří. Natáčení probíhá jak bez ohledu na denní nebo noční dobu, tak i bez ohledu na to, kde kdo bydlí. Několik týdnů tak před časem strávila třeba v Ústí nad Labem. Předělávala tam jeden z domů pro potřeby úspěšného televizního seriálu Rapl.

„Dělám to, co je momentálně třeba. Největší dřinu jsem zažila v pražské Invalidovně. To byla moje první zakázka v oboru,“ zavzpomíná. Štěstí jí tehdy přálo. V H2R Construction v té době potřebovali množství rukou, aby zvládli upravit rozsáhlé prostory, pro změnu pro americkou produkci seriálu Carnival Row, v němž brzy zazáří Orlando Bloom a Cara Delevingne. Zadání znělo jako obvykle: musí to být rychle a kvalitně.

„O tenhle druh práce je mezi malíři veliký zájem,“ prozrazuje Tereza s úsměvem. Upřímně mi i vysvětlí proč. Je dobře placená, navíc pro ni osobně má další bonusy. „Mám hodně ráda lidi. A v ateliéru je člověk naopak hodně sám. Jsem proto šťastná, že si mě tenhle druh kumštu našel,“ rozzáří se. „I když na té Invalidovně jsem měla krize. Upravovala jsem místnost, její zdi, na vězení dva týdny. Dělala jsem až jedenáct hodin denně. Sáhla jsem si fyzicky na dno, a to jsem si až do té doby myslela, že vím, co je malovat…“

Při dřině prokázala své kvality. Další zakázky proto následovaly. Její ruce a také hlava již tak vědí, že společně zvládnou nejen plátna, ozdobné drobnosti typu kachličky, ale rovněž obří plochy. Nejde přitom rozhodně jen o ně. V procesu se osvědčila také její vizuální paměť. Konkrétně schopnost vnímat nejrůznější škrábance, skvrny, fleky…

„Třeba v Raplovi jsem bílé stěny dekorovala patinou, kterou předepisoval scénář. Měly vypadat jako staré. K tomu se vám vizuální paměť hodí velmi. Jsme tady prostě na hnusy i na krásu,“ popisuje.

K práci u filmu patří vedle šikovnosti i prakticky neomezená schopnost a ochota kdykoli nastoupit do tvůrčího procesu, bez ohledu na víkendy či svátky. Konkurence v oboru je veliká a filmaři ani diváci nečekají rádi. V rámci konkrétní zakázky pak nikdo ve firmě příliš nerozlišuje, co je typicky mužská a co ženská práce. Zadání architektů se prostě splnit musí.

„Tenhle přístup mi vyhovuje. Nejsem žádná panenka. Dostala jsem se mezi báječné lidi, pracuji s mladšími kluky, s malíři a patinéry, kteří mi kdykoliv ochotně pomohou. Jdou na to způsobem: Terezko, tohle je kýbl, tohle je váleček, takhle to dělej, a makej,“ vykresluje atmosféru v dílně nebo na place. A je prý jejich vzornou, nadšenou, i když někdy hubatou žákyní: „Poslouchám je ráda. To oni jsou mistři oboru. Já, akademická malířka, leckdy ani netuším, že se právě takhle dá pracovat s barvami, používat tyhle techniky…“

A co kdyby si teď měla vybrat – volila by svá plátna, nebo prostředí pohyblivých obrázků? Odpoví bez váhání: „Film.“ „Někdy si říkávám, že jsem se ke klukům dostala vlastně za odměnu. Odmala jsem podporovala syna, jemuž bude osmnáct, aby dělal to, co ho baví. No a jeho film se dostal nedávno až do Cannes. V tu chvíli mi právě tahle branže přinesla krásnou práci. Jako by mi osud vracel podporu, kterou jsem Kájovi dala,“ ohlíží se.

Pochvaluje si, že vše přišlo v pravou chvíli: „Je mi přes padesát. Syn mě už nepotřebuje a já mám znovu čas objevovat svět.“

Životní změna, která za ní dorazila v posledních měsících, je přitom poměrně zásadní. „Nikdy jsem nechodila do běžné práce, nikdy jsem neměla šéfa. A teď jsem zjistila, že mi tohle vyhovuje,“ srovnává. Práci v ateliéru nicméně ještě úplně neopustila. Tvoří v něm tehdy, když jí to filmové zakázky dovolí.

Vedle toho maluje také na objednávku třeba obrazy na stěny či učí v kurzech, jak tvořit mandaly. Tuhle dovednost si mimochodem osvojila na cestách po Nepálu a Tibetu, kde poznávala nejrůznější formy spirituality. Možná je to zvláštní, ale i tato dovednost se jí v nové profesi hodí. Rozumí totiž energii prostředí, kde se pohybuje. Jako senzitivní duše vnímá v prostorách upravovaných podle nejrůznějších scénářů spoustu věcí.

Potvrzuje mi tak například pověst již zmíněné Invalidovny, kde se podle různých svědectví pohybují zvláštní bytosti: „Jednou jsem hledala kluky, já totiž pořád chodím za klukama, a zahlédla v chodbě postavu. Šla jsem za ní až do místnosti, z níž nikdo nemohl odejít jinak než těmi dveřmi, jimiž jsem vcházela. Ovšem nikdo v ní nebyl.“ Prý se tehdy ani nevylekala: „Něco podobného v těchto místech čekám, takže proč se děsit?“

A co se nejen s „jejími“ kulisami děje po skončení natáčení? Až na skutečné výjimky se zničí. Předělané prostory se vracejí do původního stavu. Rekvizity rozlámou, spálí…

„Někdy je to až škoda. Jenže. Existují autorská práva, produkce si hlídá, aby se předměty znovu nepoužívaly. Mnohdy jsou navíc velké. Kam bychom je všechny dali?“ uzavírá s pohledem na svou malou pražskou dílnu.

Rukama jí procházejí ty největší hvězdy českého a slovenského filmu. Dělává z nich oslnivé krasavce, či naopak padouchy a zrůdy. Přesně podle zadání scénářů. „Moje profese má takové tři základní složky. Make-up, vlasy a speciální efekty,“ vyjmenovává maskérka Jana Bílková, jejíž jméno dohledáte u desítek úspěšných filmů a seriálů.

„Ve filmu jsem začínala u Pupenda,“ vypráví sympatická rodačka ze Zlína. Nicméně v tu chvíli měla za sebou již roky praxe v divadelní maskérně, kde se ocitla poměrně nepoeticky: přes inzerát. „Zadalo si ho zlínské divadlo. Poptávali maskérku a vlásenkářku. Mamka tehdy pracovala v infoservisu a řekla mi o něm s tím, že by mě to mohlo bavit. A měla pravdu.“

Tehdy jí, vyučené kadeřnici, bylo devatenáct a zatoužila si vyzkoušet něco nového. „V divadle mě přivítala Marie Přikrylová a s kolegyní si mě prokleply. Asi jsem se jim líbila, tak mě mezi sebe vzaly.“

První svou smlouvu v téhle branži dostala na dvě sezóny. Poté ji vedle moravské maskérny čekala další studia. V Praze dálkově nastoupila na obor umělecký maskér a vlásenkář. „Bylo to z praktických důvodů. Nedostatek kvalifikace mi zbytečně snižoval plat,“ ohlíží se.

V Městském divadle Zlín pobyla téměř deset sezón. Následně se ze soukromých důvodů vydala do Prahy. „Odchod jsem obrečela. Oblastní divadla jsou totiž taková vřelá rodina.“ Z Moravy se do české metropole přesouvala téměř ve třiceti a s myšlenkou: Vrátit se mohu vždycky. Věděla, že s touhle praxí se ve světě neztratí.

A potvrdilo se to. „Hned mě chtěli v Národním, ve Stavovském divadle. Ze Zlína jsem uměla velké líčení, složité paruky… To se jim hodilo,“ říká. Ovšem život ji přece jen zavedl zcela jinam. K filmu.

„Blízcí mi radili, ať zkusím být chvíli na volné noze. Že pár známých v oboru mám a práce si mě najde. Udělala jsem si živnosťák, do toho jsem otěhotněla a do toho přišla nabídka na Pupendo,“ směje se. Právě tenhle film považuje za jednu ze svých nejkrásnějších prací.

„Nastoupila jsem pod maskéra Frantu Příhodu. Na place jsem se navíc sešla s lidmi, které jsem znala. S Bolkem Polívkou a s Jirkou Pechou jsme ve Zlíně dělali jejich zájezdové představení Klaun. Díky nim zmizela i má tréma, že natáčím poprvé, a hned s Honzou Hřebejkem,“ konstatuje.

Její těhotenství, konkrétně zvětšující se bříško, z ní vzápětí udělalo jakéhosi neoficiálního maskota filmu. „Říkalo se: Přijelo pupendo,“ směje se. Krásné vzpomínky nenarušily ani ničivé srpnové povodně, jež ze dne na den prakticky zničily předem vytipované lokality, kde měl snímek v létě 2002 vznikat. Improvizace podle ní ovšem k jejich branži prostě patří.

„Pupendo se točilo až do 3. října. A já jsem nebyla se štábem jen na Balatonu. I když Bolek říkal, že s Jardou Duškem by zvládli dceru odrodit i do vody. Že je to hit. Odmítla jsem a ona se narodila, jak měla, počátkem listopadu,“ znovu se při téhle vzpomínce rozesměje. Dnes je z novorozence patnáctiletá dáma, která právě míří na střední školu. Nicméně její mamka se za tu dobu příliš nezastavila. Rok po Pupendu přišel další film Jana Hřebejka, Horem pádem.

„Natáčelo se v Praze. S hlídáním malé mi pomohli blízcí,“ vypráví s tím, že zorganizovat péči o potomka bývalo někdy náročnější. „Naštěstí v naší čtvrti bydlí víc lidí z branže. Naše děti spolu chodí do školy, takže se hlídávalo, jak se dalo,“ konstatuje.

I díky tomu mohla po Hřebejkových snímcích spojit své umění například s filmy Medvídek, Protektor, Lištičky, Občanský průkaz, Alois Nebel, Okresní přebor – Poslední zápas Pepíka Hnátka, Ztraceni v Mnichově. Nebo s televizními seriály Letiště, Okresní přebor, Dabing Street.

„Teď pro televizi připravuji Zkázu Dejvického divadla. A z filmů půjde na podzim do kin Toman Ondřeje Trojana,“ vypočítává.

Za ty roky se s mnohými lidmi z branže dobře zná. Tykají si. Vědí o sobě leccos. Aby také ne. V maskérně společně trávívají leckdy hodiny. „Třeba Zdeňka Tomana hraje Jirka Macháček. Aby vypadal jako Toman, ostříhala jsem ho, aby zapadl do 40. let. Mírně jsem ho omladila, přibarvila mu vlasy a obočí. S jeho filmovou ženou alias Kateřinou Winterovou bylo práce ještě mnohem více,“ naráží na dnes obávaný účes té doby – skládanou vlnu na mikádu.

„Jejím základem kdysi byla silná trvalá, jež se teď nedělá. Ničí vlasy. Takže jsem za Katkou při natáčení stále běhala se síťkou, aby účes držel. Udělal se záběr, já účes zafixovala do doby, než se točil další.“

Aby tohle vše sedělo a mohlo se následně volně mezi záběry stříhat, paní Jana pořizuje denně spoustu fotek. Pro jistotu. Některé filmy totiž vznikají měsíce, i roky. To byl případ jiného Trojanova filmu, na němž pracovala, Občanský průkaz.

„Kluci rychle stárli. Vlasy jim rychle rostly… Musíte vědět, jak vypadali v začátcích natáčení,“ prozrazuje.

I ona potvrzuje zkušenosti kolegyň napříč filmovou branží, že v Česku se v jednom oboru specializace příliš nenosí. „Musíte jednoduše zvládat všechno. Make-up, vlasy, jednoduché efekty. Musíte ty věci hlavně dělat, dělat. Stále dokola. Teorie vám v maskérně moc nepomůže,“ tvrdí.

Obecně shrnuje, že většinou je před natáčením těžší z člověka udělat prvoplánovou krásku než třeba žebráka či zbídačeného vojáka. „Lůza jde rychle. Jak říkáme, opotíme ho, zašpiníme, zabalíme do hadrů. U vojáka si zase říkáme: Co úplně nevyjde, zalejeme krví, a je to v cajku,“ žertuje.

Odbornou přípravu před natáčením ovšem rozhodně nijak nepodceňuje. Před první klapkou si důkladně přečte scénář a v hlavě jí v tu chvíli již běží, jak by kdo měl v dané roli vypadat. „Proto mám radši, když znám předem jejich obsazení. Spojím si pak případné požadavky režiséra a scénáře s konkrétní tváří,“ tvrdí.

Za ty roky má v tomhle tvůrčím procesu usnadněné snad jen to, že se dokonale orientuje v líčení a účesech, jaké ta která historická doba vyžaduje. Dávno si prošla odborné knihy, prolistovala dostupné časopisy.

„Mám v tomhle směru hodně ráda snímky ze života. Koukáte na šičky ve fabrice a vidíte, že jsou všechny učesané stejně. Tohle dneska není. Někdy se proto hůře – pro určitá období – hledají při natáčení různé varianty účesů. Ano, v 60. letech měly také všechny ženy drdoly, ale ty už se od sebe lišily,“ srovnává.

Když vypukne natáčení, moc toho jinak nestíhá. Vstává klidně kolem čtvrté ráno, aby byla na místě včas. Rozuměno první. „V exteriérech pracujeme v make-up busech. Jinde v prostorách, které se pro tyto účely připravily. Máte v nich všechno, co potřebujete. Zákeřná jsou pro mě hlavně zrcadla. Po ránu někdy pohled do nich až zabolí,“ shrnuje s nadhledem.

Na podobné úvahy ale prý zpravidla moc času nemá. Na křesle se jí od brzkých hodin střídají jeden herec za druhým, a když maratón skončí, často za nimi běhává po place. „Aby se mi to nepletlo, pro každého mám taštičku se jménem. Vím pak, jaký jsem na něj použila make-up, rtěnku, stíny… Tahle taštička s nimi putuje, aby byli stále dokonalí,“ líčí. Důležité je také dotyčné před záběrem zkontrolovat, zda se něco nesetřelo, nerozmazalo. „Každé jetí musí být stejné. A to se někdy chlapi podle scénářů rvou, jindy někoho zlijou… Hlídám tak pohyb každého vlasu,“ uvádí.

Sama svůj vzhled – možná kupodivu – ani tolik neřeší. „Nejsem ten typ. Sem tam zamaskuju kruhy pod očima. Použiju řasenku. Výjimkou jsou premiéry, kdy poprosím kamarádku, aby mě upravila,“ prozrazuje a dodává: „Těmhle akcím říkáme klanění medvědů a já se vždycky na pódiu strašně stydím.“

Letos ji jich čeká hned několik. V průměru sice dělává dva projekty ročně, nicméně loni jich zvládla dvojnásobek. Vedle Tomana a Dabing Street ještě snímek Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka a film Jakuba Šmída Na krátko. „Šlo o čtyři propletené projekty. Tempo šílené,“ uzavírá s tím, že konečně postupně poběží premiéry.

Odmala ráda tatínkovi pomáhala v kuchyni. A dnes Lenka Táchová i díky tomu patří mezi nejlepší české foodstylisty. Chcete-li, mezi ty, co umějí nejen pokrmy připravit, ale také pěkně upravit, aby je další profesionálové mohli nafotit či natočit, a předat tak nám, divákům, čtenářům, spotřebitelům.

Sympatická maminka Adámka (2) a Esterky (11) žije s rodinou kousek za Prahou. Před pár měsíci se přestěhovali. A konečně do domu.

„Bydleli jsme na pražské Letné v šestém patře. Skloubit to s mou profesí bylo hodně náročné. Jen si uvědomte, co všechno potřebujete pro nejrůznější vaření, pečení, a tohle všechno jsem několikrát týdně po mnoho let tahala nahoru a dolů.“ Ani pronájem garáže na „všechny ty krámy“ problém nevyřešil.

Do oboru, v němž patří k české špičce, se dostala před téměř dvaceti lety přes kamarádku, foodstylistku. Potřebovala vypomoci, a tak řekla právě Lence.

„Šlo o týdenní práci na malé kuchařce. A já jsem hned od prvního dne věděla, co jednou budu dělat. Asi se do tohohle snu promítly i mé krásné vzpomínky na vaření s tátou,“ ohlíží se.

Tehdy studovala vysokou školu v Ústí nad Labem, obor sociální práce. Nicméně foodstyling její touhu po vzdělání postupně vytlačil. „Nejdřív jsem přešla z denního studia na dálkové, pak si rozložila ročník a před bakalářkami to vzdala. Nelituji toho ale.“

A to i přesto, že její cesta na vrchol v netradiční branži nebyla nijak strmá. „Trvalo to několik let. Přerušila jsem studium, a najednou jsem neměla dost zakázek. Blízcí mě přemlouvali, abych si našla pořádné zaměstnání.“ Tvrdohlavě si ale stála na svém, přesvědčená, že se jednou prosadí. Stalo se. S její prací se již roky pravidelně setkávají čtenáři a diváci v nejúspěšnějších reklamách, v časopisech největších obchodních řetězců. Než se k nim však ve vizuální formě dostane vše, co paní Lenka připravila, zabere to dlouhé hodiny.

„Zakázka pro mě začíná zasláním jakéhosi vizuálu. Představte si jej jako nákres, jak by vše mohlo ve finále vypadat. Grafik mi tak jednoduše načrtne, jak si reklamu představuje. Nebo mi pošlou položky, ze kterých mám navařit. To začnu hledat recepty, a pak vyrážím nakupovat ingredience,“ vypočítává.

Rozdíl je v tom, zda připravuje reklamu na určitý výrobek, nebo pokrmy pro kuchařky, magazíny. „V reklamách musí vše na place hlavně dobře vypadat. Takže pivo musí mít víc bublinek než obvykle, musí krásně jiskřit. Pěna na něm musí déle vydržet. Prozradím vám, že si z USA vozím speciální přípravek. Pak pivo vydrží krásné, jak dlouho potřebuji.“

Triků, jak uchovat jídlo a nápoje na pohled čerstvé a chutné, je řada. Jenže. Každý profesionál si je pečlivě střeží. Prozradí mi alespoň jeden z nich: „Jídlo se potírá olejem, aby se pěkně lesklo a vypadalo čerstvě. Prostě aby vypadalo k nakousnutí desítky minut. Tohle má ostatně reklama společné s filmem.“ I v těchto případech se pro potřeby nejlepších záběrů pečou a vaří skutečné pokrmy. Atrapy nejsou před objektivy vítány.

U kuchařek a v časopisech se přístup poněkud liší: „Tady musíte hlavně dobře a hezky uvařit. Vše pak vkusně naservírovat. Předem se tedy zamyslet nad co nejlepší kompozicí výsledného obrazu.“ Bez ohledu na odlišnosti zakázek musí podle ní český foodstylista především zvládat vše: „Nemůžete se úzce specializovat na jednu věc, třeba na práci s čokoládou, či dělat jen sýry nebo pizzy. Případně si vybrat pouze kuchařky, nebo jen magazíny, reklamy, nebo film. Jsme malá země.“

A není to lehké. Foodstylista musí zvládat různé produkty a styly zakázek – a téměř v polních podmínkách. Dokonalé kuchyně, kde by se mohl – v případě paní Lenky mohla – v klidu otáčet, totiž na ně na place rozhodně nečekají. Vařívá se ve stanu. Filmová studia zase v mnohém vypadají jako obrovské hangáry. Ona si jen předem u rekvizitářů objedná to hlavní: sporák, stoly, židle, lednici…

Další „drobné“ věci si přiváží. „To jsou ty zmíněné krámy. Nejrůznější hrnce, formy, vařečky, plechy, potraviny, prostě všechno, co potřebujete i vy doma,“ shrnuje.

Jelikož je její práce pro zakázky točící se kolem jídla a pití stěžejní, přichází na plac mezi prvními. A odchází mezi posledními. Když totiž hemžení po mnoha hodinách skončí, tedy její výtvory jsou odborně, vkusně a chutně natočeny, nafoceny, začne použité nádobí umývat, zabalí je a odveze domů.

Paní Lenka se nijak netají tím, že její profese je časově náročná. A další její, možná překvapivá nevýhoda? Nebezpečně prosakuje do osobního života.

„Když jsem v práci, jídlo je prostě všude kolem mě. A asi každý má jakousi přirozenou tendenci neustále něco ochutnávat. Vše vám pak pochopitelně leze do váhy. Kila přibývají. Takže teď si s sebou nosívám krabičky a nic jiného nejím,“ říká.

Příjemnějším „následkem“ její profese jsou objevy zajímavých receptů. „Teď například budu dělat narozeninový dort, který jsem před časem fotila pro jeden časopis, pro našeho Adama.“ A co se tedy děje s pokrmy, které se i přes nafocení, natočení přece jen dají ještě i jíst?

„Snažíme se je rozdat. Jinak na place je třeba při focení časopisů čtyři až osm lidí. Hodně se ochutnává, jak jsem říkala. To, co neudáme nebo to už není vábné, skončí v koši.“

A u čeho nebo kde nejlépe relaxuje? Kupodivu zase v kuchyni. „Je to divné, že? Ale mě to tam baví. Najednou mi nikdo neříká, co mám dát na pánev, jak má pokrm vypadat… Jsem svobodná,“ vysvětluje s tím, že nad její prací vždy bedlivě bdí oči nějakého art directora. Jinými slovy člověka zodpovědného za celou zakázku.