Dalibor Gondík: Nemám žádnou ambici, chci jen mít radost

Pátým rokem moderujete od pondělí do pátku od šesti hodin Dobré ráno na Českém rozhlasu Dvojce. Pro člověka, který má tolik dalších aktivit, to musí představovat zásadní omezení.

Musel jsem upravit svůj divadelní režim, omezil jsem zájezdy. Z Činoherního klubu, kde nejvíc hraju, to je do rozhlasu osm minut chůze. Český rozhlas má navíc výhodu v tom, že má regionální studia. Díky tomu můžu v případě zájezdu ráno vysílat třeba z Olomouce.

V čem je pro vás rozhlasové vysílání tak přitažlivé, že mu dáváte přednost před hraním?

V obrovské aktivaci posluchačovy představivosti. Baví mě na tom, že máte k dispozici jen hlas a posluchač musí vycítit, jakou máte náladu, co máte v ruce, ke komu mluvíte…

Na jevišti k tomu máte zrakové vjemy, světla, rekvizity, tady máme jen mikrofon. Propadl jsem tomu už na konzervatoři, kde učím právě rozhlasové herectví.

Ranní vysílání ale není rozhlasová hra.

Český rozhlas je služba veřejnosti a k tomu patří i zpravodajská věcná témata. Dvojka se ale přísně vyhýbá politice, to nám nepřísluší, od toho jsou Radiožurnál a Plus. Proto mě to baví. K politice se vyjadřovat neumím a hlavně nechci. Chci přinést dobrou náladu, informace, které jsou jak zajímavé, tak užitečné.

Takže jsem třeba dnes mluvil o tom, že v Británii vydali známku s portrétem Karla III. nebo že obchodní inspekce objevila dvacet závadných prodlužovaček. Je to velký rozdíl od soukromých stanic, kde má moderátor jediný úkol: bavit posluchače.

S „bavičskými“ rádii máte také bohatou zkušenost, začínal jste na Evropě 2 a Frekvenci 1.

Právě proto, že to mám za sebou, mě to tak baví ve veřejnoprávním rozhlase. Oceňuju, že na rozdíl od kolegů ze soukromých rádií mám výhodu širokého, vysoce profesionálního zpravodajského zázemí. Oni musí všechno vymyslet sami, nikdo jim nepomůže.

Tak se třeba stalo, že jsem před mnoha lety na Evropě 2 nechtěně udělal průšvih při silvestrovském vysílání: naštval jsem se na výrobce rádia, které mi nefungovalo. Neměl jsem vedle sebe nikoho, kdo by mě usměrnil, a tak jsem asi pět minut láteřil na výrobce. Měl jsem z toho velký průšvih, protože ta firma byla významným inzerentem. Člověk si asi jednou na ta horká kamna sáhnout musí, aby věděl, kudy cesta nevede.

Sáhl jste si na rozžhavená kamna i na jevišti?

Pro mě jimi byla hrozná tréma. Začínal jsem v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně a trpěl jsem naprosto devastující trémou. S ní souvisela i „okna“. Když jsem z Kladna přešel do Prahy do Divadla ABC, dostal jsem od kolegy Mirka Hanuše namalované „zlaté okno“.

Teď už asi trémou vzhledem k bezpočtu přímých přenosů, které máte na kontě, netrpíte.

Naštěstí jsem se jí zbavil, když mi v roce 1994 v Divadle ABC Ťulda Brousek (Otakar Brousek mladší) vysvětlil, jak s trémou zacházet. Vždyť jdeš na to jeviště rád a musíš to ukázat, řekl mi. Hlavně na mě přenesl svůj pověstný klid.

Tréma musí být zdravá, pokud vás ničí, nemůžete tu profesi dělat. Ve svých třiapadesáti jsem už ostřílenější, na jeviště i do živého vysílání přicházím s naprosto chladnou hlavou.

Emoce se vytratily?

Jako herec musím své emoce technicky zvládat. Nemůžu přijít na jeviště, zapálit tam kulisy, všechny propíchnout a odejít. Vlastně to možné je, ale pak hrajete sám.

V Ungeltu hrajete s Alenou Mihulovou ve hře Stůl pro dva, jež emocemi přetéká.

Je mojí povinností být na to herecky připravený. Každý večer to musím před diváky předvést za všech okolností plus minus stejně.

Jak nám na konzervatoři říkal pan profesor Jiří Vala: „Nějaké vaše naštvání a podobné pocity nechte v šatně. Diváky nezajímají.“ Totéž vštěpuji svým studentům.

Není pro vás morous, kterého tam hrajete, protiúkol?

Nepamatuju si, že bych v posledních letech hrál něco tak mnohovrstevného. Harry je stárnoucí chlap, který na všechno nadává a nechce nic měnit. Nakonec si ale zatančí zumbu, pro něho něco naprosto nemyslitelného.

Ta hra je o dvou lidech z naprosto odlišných bublin, jak se dnes říká. Ani jeden není ochoten ubrat z toho svého, nejsou schopni se propojit. Proto se dnes svět tak těžko domlouvá, každý se drží své pravdy a přes to nejede vlak.

Z intimní scény Ungeltu jste teď přešli na letní scénu. Měl jste s tím zkušenost?

V roce 1991 a 1992 jsme v zahradě Černínského paláce hráli v počátcích Letních shakespearovských slavností Sen noci svatojánské v režii Janka Uhrina. Tomáš Töpfer pak našel prostor v nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, kde jsme hráli Zkrocení zlé ženy a Večer tříkrálový. Moc se mi tam líbilo. Hraní v plenéru má jedinou vadu: když v září přijdete do kamenného divadla, řvete jako tur.

S Divadlem Kalich hrávám na otevřené scéně pod žižkovskou věží, to je naprosto nečekaný prostor, žasnu, že to nikdo neobjevil mnohem dřív. Hrajeme tam detektivní komedii Splašené nůžky, kde po 20 minutách dojde na jevišti k vraždě, představení se zastaví a musí se to za pomoci diváků vyšetřit. Po Pasti na myši to je celosvětově nejhranější titul v nemuzikálové kategorii.

Zmínil jste se o sociálních bublinách, ve kterých jsme uzavření. Jak vypadá ta vaše?

Nijak. I když to tak možná nevypadá, jsem samotář. Mám svoji bublinu, ve které si čtu, píšu muziku. Nikam moc nechodím. Nemám v sobě žádnou ambici. Jen chci mít z toho, co dělám, radost. Vůbec to nemusí souviset s hraním.

V roce 1992 se můj táta dostal v Sokolově do úzkých. Celý život dělal výpravčího, na začátku devadesátek se jako mnoho jiných vrhl na podnikání. Ze dne na den jsem se v Praze od všeho odstřihl a šel prodávat v Sokolově lahůdky a zákusky. Vůbec mi to nevadilo, musel jsem mu pomoct. Kdybych měl od zítřka jezdit s tramvají, určitě by mě to bavilo.

Potlesk by vám nechyběl?

Ten jsem zažil i v obchodě mezi sokolovskými paneláky. Měli jsme třeba knedlíkovou akci, kdy jsme přesně v jednu začali prodávat čerstvě uvařené knedlíky. Ženské tam čekaly, aby si je odnesly k hotovému obědu. Když jsme v jednu otevřeli, zatleskaly nám.

Jak to v Sokolově dopadlo?

Když po dvou letech všechno zase běželo, jak mělo, zavolal mi režisér Milan Schejbal, který zrovna vyhrál konkurz na šéfa Divadla ABC. Chtěl mě tam jako hudebního dramaturga a herce. Já že nemůžu, že musím prodávat zákusky a knedlíky a asi tu zůstanu. Byla to totiž doba, kdy divadla byla prázdná. Nakonec to byl táta, který mi řekl, abych se koukal vrátit do Prahy. V ABC jsem pak strávil krásných třináct let, než tam přišlo jiné vedení.

A vy jste se sestrou Adélou nastartovali Snídani s Novou a populární kutilské Rady ptáka Loskutáka, které se těšily nevídané divácké oblibě.

Ze dne na den nás každý poznával. Žádnou nemoc jsme z popularity nedostali, protože máme z domova v sokolovském paneláku dobrou výchovu. Bylo to spíš těžké pro moji ženu. Jeli jsme někam na výlet, všichni srocení kolem mě, a ona čekala někde vedle. Mně to ani nevadilo, já si s každým celkem rád pokecám. Naštěstí jsme to ustáli a oslavili nedávno stříbrnou svatbu.

Manželka Markéta je z oboru?

Je právnička, ale seznámili jsme na Evropě 2, kde také moderovala. Já vysílal od pondělí do pátku, ona měla soboty a neděle. Tehdejší šéf programu Miloš Pokorný vymyslel, že se musíme víc scházet, aby moderování všedních dnů a víkendu mělo větší kontinuitu. Tak dlouho jsme se scházeli, až jsme se vzali. Markéta pak ale moderování nechala a vystudovala Právnickou fakultu UK. Momentálně pracuje na Pražském hradě.

Dvaadvacetiletý syn se potatil, nebo pomamil?

Vystudoval gastronomii a hotelnictví. Je z něho barista, dělá vynikající kávy. Moc ho to baví. Máme skvělý vztah.

Nikdy neměl herecké sklony?

Nikdy. I Adélina dcera dělá něco úplně jiného. Myslím si, že naše děti viděly, že tohle povolání jsou nervy, stres, žádná selanka, víkendy, svátky pryč, a držely se od toho co nejdál.

Vaše jméno se nejednou objevilo na divadelních programech v kolonce režisér. Kdy to začalo?

Už na konzervatoři jsem založil divadlo a režíroval tam například Kdyby tisíc klarinetů. Hrály tam moje spolužačky Sabina Laurinová a Markéta Hrubešová. Tehdy to dokonce v roce 1991 vysílala v přímém přenosu Československá televize. V Plzni jsem režíroval svůj nejoblíbenější muzikál Donaha! a pak ještě Dobře placenou procházku.

Nejvíc jsem se ale věnoval hudbě, skládání muziky k divadelním představením. Hraju ve dvou jazzových kapelách na bicí a na piano.

Ještě víc se možná věnujete běhání. Kdy jste s tím začal?

Ve čtyřiceti. Každého chlapa, myslím, čtyřicítka dostane. Začal jsem běhat, chytlo mě to, zpočátku to byla spíš meditace, pak došlo i na závody. Vždycky jsem rád chodil, hlavně po horách. Docela jsme se v tom s manželkou, která je z Krkonoš, našli. Rád se přitom koukám kolem sebe. Při chůzi ujdete pět kilometrů za hodinu. Já jich za hodinu uběhnu dvanáct, takže si toho prohlídnu mnohem víc. Navíc mám denně hodinu a půl úplně pro sebe.

Při běhu vymýšlím všechno do rádia, do divadla, usazují se mi myšlenky, vybaví se mi věci, které jsem zapomněl udělat. Také si u toho vyřídím telefony. Hlavně si popovídám se sestrou. Pokaždé ji prosím, aby mi zapsala něco, na co jsem si zrovna vzpomněl.

Pořád si máte co povídat?

Pořád. Včera jsme spolu mluvili hodinu a půl a ona si na konci postěžovala, že jsme si skoro nic neřekli. Už nespolupracujeme jako dřív, vede teď s Jirkou (Langmajerem) trochu jiný život, ale sourozenecké pouto trvá.

S běháním jste změnil i životní styl, že?

Začal jsem tím, že jsem přestal jíst maso. Cítil jsem, že ho blbě trávím. Zkusil jsem ho vynechat a začal jsem se cítit lépe.

Už třináct let jsem maso neměl v puse. Nejsem ale žádný zarytý vegetarián. Naše rodina je masožravá, já rád vařím a klidně jí ho připravím a voní mi. Postupně jsem začal vynechávat potraviny, které mi nedělaly dobře, vyřadil jsem i lepek, cukr a sůl.

Vegan ale nejsem. Oslovovaly mě různé jejich skupiny, abych byl třeba jejich tváří, ale pochopil jsem, že jsou hrozně urputní, a to není nic pro mě. Ano, jím veganskou stravu, ale když si dám vajíčko, nic se mi neděje.

Kde běháte nejradši?

Úplně všude. Do dabingu, na Barrandov, když jsem točil Tvoje tvář má známý hlas, to jsem měl z baráku šestnáct kilometrů. Když jsem byl někde na zájezdu, hodně jsem třeba jezdil s Partičkou, proběhl jsem si města, kam bych se jinak nedostal. Běhám i závody, ale nejsem vůbec soutěživý.

Závodil jste i na čtyřech kolech.

To je další příklad mojí neambice. V roce 2004 mě oslovili z časopisu Svět motorů, jestli bych se nechtěl svézt v rallyovém voze s mistrem republiky Václavem Pechem. No chtěl. Jel jsem testovací dráhu v Bělé pod Bezdězem. Chytlo mě to, udělal jsem si závodní licenci a zanedlouho jsme závodili s Jirkou Volfem na Pražském rallye sprintu.

Hned nato mě oslovili z autoklubu, jestli nechci jezdit závodní motokáry. Vzali mě na trénink do Itálie, dostal jsem se mezi špičkové závodníky, ale naprosto mi chyběla ambice vítězit. Když jsem viděl na okruhu rychlého profíka, tak jsem mu uhnul. Deset let jsme pak jezdili rallye sprint s Otakarem Brouskem.

Na rozdíl od okruhového závodění něco jako orientační běh – nepočítá se tolik rychlost jako dojetí do cíle. Začal jsem jako navigátor, ale on to kalil jako o život, a tak jsem šel za volant a on navigoval. Jezdili jsme pro radost.

Po prázdninách vás diváci uvidí v nových dílech Kriminálky Anděl. Za koho tam jste?

Nebudete tomu věřit, ale za policejního ředitele plukovníka Václava Pospíšila. Když mi po kamerových zkouškách zavolali, že ho opravdu budu hrát, myslel jsem, že se to točí do nějakého zábavného pořadu. Jsem vrcholně nepříjemný ředitel, všechny kolem sebe štvu. Přitom tam mám skvělé kolegy, se kterými se dlouho znám, Marka Taclíka, Davida Švehlíka, Jirku Langmajera, který tam je také nový.

Jak jste se sžil s uniformou?

Jsem nadšený. Režisér Peter Bebjak mi po jedné scéně řekl: Vy ste taký moc oduševnený, potrebujem, abyste boli viac taký ko..t. Tak se snažím.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Činoherní klub, DIVADLO UNGELT