Článek
Od loňského září moderuje s kolegyní Elen Černou na rozhlasové Dvojce pořad Dobré ráno, Česko. Začínají ještě za tmy v pět hodin. Přesto Dalibor do studia přibíhá z okraje Prahy a po vysílání se kolem deváté opět vrací domů po svých.
„Nosím reflexní oblečení a ve tmě je to v pohodě, jen dávám větší pozor, abych na něco nešlápl. Mám rád ztichlé město. Jednou mě chytil na Ladronce prudký liják, ale to se nedá nic dělat, prostě musím dál. Zahnul jsem na Hradčanské náměstí a byl jsem tam, díky dešti, úplně sám. Hradní stráž se schovávala v budkách. Vydal jsem se po čtvrtém nádvoří ke svatému Vítu, nikde nikdo. Bylo to nádherné a já si ten zážitek chtěl ještě prodloužit. Tak jsem seběhl dolů k Valdštejnské zahradě a přes Malostranské náměstí jsem si užil Karlův most,“ vypráví rodák ze Sokolova.
„Někdo říká, že si při běhu vyprázdní hlavu. Já to mám obráceně. Asi proto, že se mozek okysličuje, mi jde hlavou spousta věcí. Vymýšlím různé texty, vybavuje se mi například to, na co jsem zapomněl. Když se chystám na nějaký těžký rozhovor v pořadu, napadají mě spojovací vazby.“
Radost v cíli
Takhle intenzivně běhá teprve třetím rokem. Dřív by si na takovou vzdálenost netroufl. Jako kluka ho totiž bavily sprinty.
Sourozenci Gondíkovi letos již televizní pořad Rady ptáka Loskutáka nemoderují.
„Jednou jsme na základce museli uběhnout 1500 metrů a mě tenkrát doslova odnesli ze hřiště. Navíc vůbec nejsem soutěživý typ. Neumím závodit se soupeři. Kdyby mě kamarád před třemi lety nepřihlásil na půlmaratón, dodnes bych nejspíš běhal jen kolem baráku, tak jak to mám nejradši.”
„Startuji zpravidla na akcích s charitativním podtextem, třeba na Run CZECH. Když pak proběhnu cílem, je to neuvěřitelný pocit. V Karlových Varech jsem dokonce skočil do náruče Carlo Capalbovi, který u nás založil Pražský mezinárodní maraton. Běhání mi dává ohromnou radost. A také jsem se rozhodl, že nakazím úsměvem ostatní lidi. Neskutečně to funguje. Běžím kolem zamračeného chlapa nebo ustarané ženy, usměju se na ně a oni mi to vracejí. Nádhera!“ pokyvuje hlavou Dalibor.
Doktor mu nebrání
Nicméně je otázka, jak jde jeho běhání dohromady s epilepsií. První záchvat dostal před patnácti lety, poslední před rokem a půl.
„Chodím pořád na kontroly. Nikdo neví, proč se to vlastně stalo, v rodině nic takového nemáme. Jenže běh není spouštěcí moment. Bavili jsme se o tom s mým doktorem Marusičem a shodli jsme se, že záchvat vyvolal nejspíš stres. Aktuální výsledky EEG však jsou negativní a pan doktor mi v pohybu nebrání. Dokonce mě přihlásil na charitativní běh pro podporu lidí nemocných epilepsií,“ vysvětluje absolvent konzervatoře, který se rozhodně nešetří ani pracovně.
S mladší sestrou Adélou čtrnáct let uváděli televizní pořad Rady ptáka Loskutáka, teď v Českém rozhlase na Dvojce s Elen Černou probouzí posluchače, s Terezou Kostkovou moderuje televizní soutěž Muži proti ženám, hraje v pražských divadlech Kalich a ABC, v kapele Hamleti usedá za bicí a zpívá, také skládá scénickou hudbu pro divadla (ABC, Jihlava, Zlín, Most). Už dva roky vystupuje s další kapelou, Dalibor Gondík Big Band.
Problém s emocemi
„Nemám, a ani předtím jsem neměl problém s pracovním stresem, ale s emocemi. Všechno jsem si příliš bral. Musel jsem proto změnit svůj životní styl a přístup k věcem kolem. Snažím se, aby mě moje práce tolik psychicky nevyčerpávala. Třeba moderování s kolegyněmi Elen a Terezou je vlastně radostí. S Adélkou jsme v podstatě jedna krev, ona ví přesně, co řeknu já, a já vím přesně, co řekne Aduš. Jsme jako dvojčata, vím, jak bude reagovat.
Musel jsem si také lépe zorganizovat kalendář. Když každý druhý týden moderuji rána na Dvojce, nemůžu večer hrát divadlo nebo vystupovat s kapelou. To bych nezvládl. Proto si téměř rok dopředu domlouvám termíny, abych měl ty večery volné, a to důsledně dodržuji. Navíc kromě běhu cvičím jógu, stres jsem ze života úplně vyřadil. Mám radost z každého dne. A také denně myslím na to, že nejdůležitější v životě je to, abychom se měli rádi a chovali se slušně. Co myslíte?“
