Článek
Alain Delon o vás před lety prohlásil, že jste nejkrásnější první dáma na světě a i dnes to vypadá, že nestárnete. Máte snad nějaký tajný recept?
Můj manžel o mně říká, že když se tvářím vážně, rázem zestárnu o dvacet let. Hodně záleží na tom, jak se člověk momentálně cítí. Plastiky nemám žádné. Uznám-li jednou za vhodné, že se s nimi budu cítit lépe, třeba si je udělat nechám.
Kdo to tedy posoudí?
Já sama, kdo jiný? Manžel by mi to určitě nedovolil, kdybych se o tom s ním radila. Samozřejmě bych mu to ale říct musela, protože to člověka na chvíli vyřadí z provozu. Až to přijde, budu o tom uvažovat.
Jaký je váš recept na krásu?
Například nekouřím a používám přírodní krémy Botanicus, které mi vyhovují. Nikdy bych nešla spát důkladně neodlíčená. Když se vyspím, vypadám a cítím se lépe. Když mám naopak hodně práce a spánek ošidím, je to horší. Důležitá je také genetika, moje maminka má daleko mladší pleť, než odpovídá jejímu věku. Velkou roli hraje fakt, že nejsem zapšklá, necítím v sobě křivdu a snažím se pomáhat druhým. Věřím, že každý obličej hodně vypovídá o naší duši.
Nezajdete ani do kosmetického salónu?
Dřív jsem chodívala, ale teď na to nemám čas. Naposledy jsem na kosmetice byla před několika lety.
Kromě toho, že jste předsedkyní správní rady Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, jste činná i v řadě jiných organizací. Jak to všechno stihnete?
Naplno se věnuji práci v Nadaci a divadlu a ještě se snažím pravidelně docházet do Správní rady AMU, protože tohoto členství si nesmírně vážím. Vše ostatní jsem musela omezit. Každá práce vyžaduje přípravu, kterou beru poctivě, a proto musím z časových důvodů mnohé nabídky odmítat. A pak mě v současné době hodně zaměstnává také Knihovna Václava Havla, jejíž jsem spoluzakladatelkou.
Co to je za projekt?
Ta myšlenka vznikla v USA a moc se mi zalíbila. Každý prezident tam má po skončení funkčního období svou knihovnu, která ovšem neslouží k půjčování knížek, ale dává ucelený pohled na osobnost prezidenta, o níž shromažďuje a nabízí nejrůznější materiály.
V našem případě jde o osobnost velmi rozmanitou a rozkvetlou – spisovatele, dramatika, disidenta, prezidenta a významného filozofa, takže knihovna je ještě stále ve stádiu zrodu. Založila jsem ji společně s knížetem Karlem Schwarzenbergem a profesorem Milanem Petruskem. Je to výjimečný projekt, který je ve své nynější podobě k vidění v Café Montmartre v Praze 1.
Když jsem si prostudovala výroční zprávu Nadace Vize 97 za loňský rok, nestačila jsem se divit, čemu všemu jste se věnovali a kolika lidem pomohli. Čeho si ceníte nejvíc?
Těší mě každý úspěch, ale nad vším vyčnívá zavedení testu na skryté krvácení do stolice pro každého, kdo dovrší padesát let. Vyšetření na včasné zachycení nádorů tlustého střeva a konečníku je pro ně dnes v ordinaci praktických lékařů jednou za dva roky zdarma. Naší zásluhou se počty úmrtí na toto onemocnění v republice výrazně snížily a máme tak přímý vliv na záchranu života, nebo alespoň na jeho výrazné zkvalitnění. Podle posledních výsledků se díky vyšetření daří ročně zachránit tři tisíce lidských životů. Než jsme projekt odstartovali, bylo zapotřebí dát dohromady 380 miliónů korun a jednání to byla velmi složitá.
Za tento počin jste Českou lékařskou společností J. E. Purkyně byla v roce 2002 vyznamenána jako první nelékař čestným doktorátem. Také jste se už nechala vyšetřit?
Zatím jednou, ale určitě půjdu znovu. Můj tatínek bohužel právě na toto onemocnění před lety zemřel, a kdyby se na to přišlo včas, mohlo to dopadnout jinak. Onkologické nemoci jsou zčásti dané genetikou a pak samozřejmě záleží na tom, co jíme a pijeme. Zajímavé je, že nejvíc nádorů střev a konečníku se objevuje ve střední Evropě a v Irsku, s jehož obyvateli máme také společné kořeny. V USA je nejvyšší výskyt hlášen ve státě Nebrasca, kde žije nejvíc našich krajanů. Lidé se u těchto vyšetření stydí, ale opravdu se vyplatí stud překonat.
Jak tedy vypadá vaše životospráva?
Snažím se jíst zdravě – tedy mám taková období, kdy se snažím. Věřím ale, že organismus pozná, co mu dělá dobře. Včera večer jsme si s Václavem například moc pochutnali na chlebu s cibulí a s čerstvým vyškvařeným sádlem, které jsem dostala od našich garderobiérek v Divadle na Vinohradech. Za součást své životosprávy považuji i procházky se psem, které absolvuji denně, a také to, že se nezatěžuju zlobou, závistí a jsem celoživotní nekuřák. Pokud třeba ve filmu cigaretu mám, stejně nešlukuju, protože to neumím. Přesto se ani mně nemoci nevyhýbají.
V této divadelní sezóně jste se po dvanáctileté pauze vrátila do stálého angažmá Divadla na Vinohradech, kde jste měla v lednu premiéru jako Marie Stuartovna. Jak jste se na roli připravovala?
Od mládí jsem zvyklá připravovat se vždy opravdu důkladně. Obvykle čtu i literaturu, která souvisí s postavou a s autorem. Dlouho před započetím zkoušek jsem ráda, když si mohu s režisérem o postavě a koncepci hry povídat. Myslím, že lajdáctví, ani touhu něco ošidit v povaze nemám. Snažím se o důkladnou předpřípravu podle hesla „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, a to ve všech směrech. U historických postav je však tvůrčí svoboda lehce spoutána tím, co je o látce všeobecně známo.
Beru to tak, že jsem se s návratem do stálého angažmá vrátila domů. Kdyby nebylo té přestávky, byla bych na Vinohradech letos už třicet let. I po té době tam pracují stejné garderobiérky, maskérky, rekvizitářky, inspektorka hlediště i někteří kolegové, a to mě těší. Je mi tam se všemi moc hezky.
Václav Havel prý chodí na každé vaše představení…
Ano, snaží se, ale pokaždé to také nejde. Jak to vlastně víte? Myslím, že to je jediná sféra, ve které mě plně uznává. V létě chce podle své zatím poslední divadelní hry Odcházení natočit film, tak se snaží do toho vplout.
Budete v tom filmu také hrát?
Budu a moc se na to těším. Film bude velmi dobře obsazen. Václava budu jako režiséra naprosto respektovat už proto, že to bude jeho režijní prvotina. Vztah režiséra a herce musí být vždy postaven na vzájemné důvěře a respektu.
Jakékoli představení, v němž se objevíte, je vždy beznadějně vyprodané…
Těší mě to a snažím se diváky nezklamat, i když někdy je to na úkor mě samotné. Myslím, že každý by se měl vždy snažit o to dosáhnout svého maxima.
Díky vaší nadaci v Praze zdárně pokračuje rekonstrukce bývalého kostela sv. Anny a dnes multikulturního centra Pražské křižovatky. Co je v plánu pro tento rok?
Sháníme peníze na novou střechu a stále pokračujeme v rekonstrukci fresek. Na střechu potřebujeme dát dohromady zhruba osmadvacet miliónů korun, a tak se snažíme vydělávat si i komerčními pronájmy tohoto prostoru. V tomto smyslu je v kostele opravdu práce „jak na kostele“.
Jak se v něm cítíte?
Kostel jsme zachránili před zchátráním a sehnali jsme peníze na rekonstrukci tak, aby do budoucna sloužil všem. Díky nám žije – krásné tam jsou hlavně koncerty a mše, ale i náš tradiční Vánoční bazar, který pravidelně na Mikuláše navštěvují až dva tisíce lidí. Ti si pak v krásné předvánoční atmosféře mohou nejen poslechnout koledy a prohlédnout interiér kostela, ale také nakoupit dárky z chráněných dílen a dětských domovů. Výtěžek putuje zpět organizacím, které je vyrobily.
Loni jsme slavili Svatoanenský svátek Mší svatou, kterou celebroval dominikán otec Romuald. Byla zde sloužena po dlouhé pauze dvou set třiceti let. Přála bych si založit i tento svátek jako tradici.
Na FAMU jste přednášela obor spolupráce režiséra s hercem. Jak vás bavila role pedagoga?
Nebyly to přednášky, ale semináře. Osnovy jsem napsala v návaznosti na konzultace s několika lidmi, kterých si vážím. Tyto semináře vznikly z touhy po navázání kontaktu s uměleckým světem. Nutno říct, že bylo vždy plno, a že zájem studentů byl vyšší, než byly moje časové možnosti. Mladí studenti mě udivovali svou zaníceností, rozhledem a dobře položenými otázkami. Také proto jsem opakovaně dostala nabídku, abych v seminářích pokračovala. To jsem vloni i zkusila, ale jak jsem pak zjistila, neměla jsem čas na přípravu, ani na setkávání samotná. Mrzí mě to, protože mě to bavilo.
Lákala vás někdy režie?
I když mám v diplomu napsáno, že jsem absolvent herectví a režie, tento obor mě nikdy nelákal. Láká mě pronikat do sebe sama prostřednictvím postavy.
Na zámku v Lánech jste založila botanickou zahradu a celá expozice je nyní k vidění v areálu firmy Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem. Jaké květiny a stromy máte nejradši?
V Botanicu se o všechny vzácné dřeviny starají skvěle, jsou to už vzrostlé stromy. Celá kolekce byla vybudována z darů, které jsem dostala od manželek hlav států, královen a dalších významných lidí. Každá rostlina je tak pro mě živou vzpomínkou na osobu dárce a jeho zemi. Mezi vzácnými dřevinami arboreta mám nejraději korkový dub královny Noor a magnólii Hillary Clintonové.
Průběžně vycházejí různé knihy, které o vás píšou jiní. Nenapíšete o sobě raději něco sama?
Dozvěděla jsem se, že o mně má vyjít v pořadí už čtyřiadvacátá kniha. Takovou pozornost si ani nezasloužím. Většinou to jsou bohužel dílka autorů, kteří mě vůbec neznají a já neznám je. K vlastní autobiografii se teprve odhodlávám a budu se snažit, aby vyšla koncem roku. Stejné to je s články v některých médiích. Bulvární novináři se neštítí ničeho. Třeba mě někde vyfotí a k tomu si přimyslí, co se jim zrovna hodí.
Asi to je určitá daň…
Spíš drzost, vůči níž nemám téměř žádnou obranu.
Vím, že jste také začala malovat…
Malovala jsem, když jsem nemohla chodit, protože jsem měla potřebu se nějak vyjádřit. Kdybych ale měla čas, malovala bych dál. Chodila bych ráda i na hodiny malby a také na přednášky z psychologie. Mám plány, jako kdybych měla žít ještě sto let...
Jak si užíváte roli babičky malé Sofie? Hýčkáte ji?
Pokouším se o to. Být babičkou je krásné. Malá má trochu přísné rodiče. Já ji budu muset naučit trochu lumpačit. Reaguje na mě moc hezky, ale podobná je nejvíc tatínkovi.
Každý většinou na svou babičku moc rád vzpomíná. Měla jste také takovou hodnou babičku?
Poznala jsem bohužel jenom jednu babičku, druhá umřela, než jsem se narodila. Babička Františka byla velmi statečná, silná žena, životem zocelená, silně věřící katolička. Ráda se smála, ze synů chtěla mít kněze, její přání jí splnil tatínkův bratr Vladimír. Odešla dřív, než jsem stihla ocenit její moudrost.
Stýkáte se s rodinou manžela vaší dcery Niny, který pochází z Nizozemí?
Stýkáme, ale spíš jezdí jeho rodiče sem. Naposledy, když tu byli, jsem pro ně připravila kachnu s knedlíkem a bílým zelím. Moc si to pochvalovali. Tohle jídlo umím celkem mistrně, ale ono se na tom také moc zkazit nedá.
Jak jste se změnila za ta léta, co žijete po boku tak výjimečného muže, jakým je Václav Havel?
Domnívám se, že je povinností a úkolem každého člověka pracovat na sobě, nezaostávat, zdokonalovat se a neopakovat chyby. Takže jsem se samozřejmě změnila i po jeho boku. Vše přijímám s pokorou. Ze všeho dobrého i zlého jsem si vzala ponaučení. Za zlé vždy zaplatím a za to dobré vždy poděkuji.
Miluje květiny a staré klíče
• Dagmar Havlová, rozená Veškrnová, se narodila 22. 3.1953 v Brně, kde také vystudovala konzervatoř a JAMU.
• V Praze byla nejprve členkou Divadla Jiřího Wolkera, v roce 1980 přestoupila do Divadla na Vinohradech, do jehož stálého angažmá se vrátila vloni v září.
• Na Vinohradech ji můžeme vidět jako Marii Stuartovnu a Raněvskou ve Višňovém sadu. S představením Chvíle pravdy hostuje ve Švandově divadle.
• Zatím natočila padesát filmů a přes dvě stě televizních inscenací, získala řadu ocenění za nejlepší herecký výkon a několikrát byla oceněna jako nejúspěšnější herečka.
• V roce 1997 se provdala za prezidenta republiky Václava Havla, z prvního manželství má dceru Ninu (nar. 1976).
• V tomtéž roce vznikla Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Kromě řady jiných projektů rekonstruuje odsvěcený kostel sv. Anny v centru Prahy, který pozornosti Havlových doporučil Tomáš Halík.
• Založila botanickou zahradu a kromě toho je jejím koníčkem sbírání starých klíčů a malování. Včera večer jsme si s Václavem moc pochutnali na chlebu s cibulí a s čerstvým vyškvařeným sádlem. Vše přijímám s pokorou a ze všeho dobrého i zlého jsem si vzala ponaučení.