Dagmar Evaldová o Sokolu, válce a setkání s první dámou Hanou Benešovou

Až později se dozvídám, že tato dáma, jejíž osud poznamenaly klíčové okamžiky českých dějin 20. století, cvičení nikdy moc nedala. „Nebyla jsem tak obratná jako Hamilka (její o tři roky mladší sestra Jarmila - pozn. red.). Když mě rodiče ve čtyřech letech přivedli do Sokola, kde se zrovna pochodovalo kolem tělocvičny, nedokázala jsem najít ten správný rytmus. Ukázalo se, že nemám hudební sluch a dělá mi potíže kroky zkoordinovat,“ vynoří se Dagmar Evaldové jedna z prvních dětských vzpomínek.

Při nácviku sletových sestav jí tedy nezbývalo než si každý pohyb detailně zapamatovat, protože hudbou se nechat vést neuměla. Až do deseti let žila s rodinou v Košicích, kde otec Karel, zapálený sokol a bývalý legionář, pracoval jako soudce.

„Tátu jsme doma skoro neviděli. Scházeli jsme se hlavně na sokolském letním cvičišti, kde měl jako vzdělavatel župy i jednoty kancelář. Bylo tam loutkové divadlo, nádherná hřiště, park a tenisové kurty, na kterých táta taky exceloval,“ vypráví žena narozená v roce 1928.

Na tribunách mezi lavicemi si s dětmi hrála na schovávanou a v zimě, kdy se cvičiště zalilo vodou a nechalo zamrznout, se proháněla na bruslích. Nechyběly ani karnevalové masky ušité maminkou, která pocházela z krejčovské rodiny. Vzpomíná na rok 1932, kdy se na sletu sešlo širší příbuzenstvo.

„Strýček Jára mi přinesl leporelo Kulihrášek a všesokolský slet. A ke 100. výročí narození Tyrše udělali skláři červenou vázičku ve tvaru jeho srdce.“

Přestože její tehdejší zázemí se jevilo jako předpoklad šťastného dětství, Dagmar Evaldová o sobě tvrdí, že byla ufňukaná holčička. „Když jsem přicházela na dvůr, kde jsme si hráli, ostatní děti na mě pokřikovaly: Jé, jde ubrečená dráha! Tak jsem se zase rozbrečela a utíkala pryč.“ V pubertě se pláč a nářek přetvořily ve splín. Ne že by k němu během války, kdy byla její rodina kvůli odbojové činnosti otce i jeho dvou bratrů v nebezpečí, neměla důvod.

„Jednou, když tátu čerstvě pustili z Terezína, jsem zase měla náladu pod psa. Ve svých necelých čtrnácti jsem před ním řekla, že v životě stejně nic nedokážu, že jsem narozená na nešťastné planetě. Z každé strany mi dal takovou krásnou facku! Byla přesně mířená a načasovaná a vzpomínka na ni mě vždycky vzpamatovala,“ pochvaluje si s úsměvem výchovné metody svého otce, kterého nacisté během války třikrát zatkli a nakonec v září 1943 popravili.

„Když tátu naposled zavřeli, byla na tom maminka psychicky hodně špatně a třídní učitel mi řekl, že mám chodit do školy jen tehdy, když mě nebude doma potřebovat. Stejně jsem uměla všechno dopředu,“ říká paní Dagmar, které Němci v době heydrichiády znemožnili další studia na gymnáziu, takže po skončení tercie musela přestoupit do měšťanky, což bylo něco jako dnešní druhý stupeň základní školy. V té době netušila, že potrvá další desítky let, než odmaturuje.

S otcovou smrtí se dlouho nedokázala smířit. „Jako puberťačka s hlavou v oblacích jsem se utěšovala, že dokázal z berlínské věznice, na kterou v době poprav spadla bomba, utéct a teď nás nemůže najít. Fantazie zkrátka pracovala na plné obrátky. Až když teta přinesla list vytržený z popravčí knihy, sesypala jsem se. Nervy jsem měla tak pocuchané, že mi doktorka zakázala cvičit na sletu v roce 1948.“

Aby rodinu alespoň trošku chránil před možnými následky své odbojové činnosti, rozhodl se Karel Evald, že si ilegální úkoly bude nechávat pro sebe. Dagmar si vybavuje jen jednu epizodu, kdy společně těsně před heydrichiádou poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna.

„Otec chtěl, abych ho kontrolovala, jestli si dobře zapamatoval slova, jak jdou za sebou. Měl výbornou paměť vytrénovanou z paragrafů, takže to nakonec zvládl líp než já.“

Věděla také, že za tátou chodí několik dorostenců ze zakázaného Sokola, a pokud by k nim vtrhlo gestapo, měla Dagmar předstírat, že jde o její kamarády. „Jednou jsem kluky vyprovodila z branky, a když jsem se vracela, viděla jsem tátu, jak stojí na pyramidě ze stolu a židlí a něco dělá s dutou záclonovou tyčí. Když už to vidíš, tak schovávám klíč k šifrám vysílačky Libuše, prozradil mi neochotně.“

Jako sedmnáctiletá byla Dagmar Evaldová totálně nasazena do vlašimské zbrojovky. Měla kliku, že se dostala do kanceláře, ale nevyžádané dobrodružství ji stejně neminulo. Ještě se dvěma dalšími dívkami totiž jezdila vlakem do Benešova fasovat potravinové lístky pro sedm tisíc pracovníků.

„Zpětně si vůbec nedokážu představit, jak se tohle mohlo dít. Vracely jsme se s obrovskými balíky převázanými špagátem, jen jsme se třásly, aby se s nimi nic nestalo, protože jsme si uvědomovaly, že vezeme pro tisíce lidí jídlo na celý měsíc.“

Při jedné ze zpátečních cest dívky usnuly a probudily se až za Vlašimí. „Protože už nic nejezdilo, nádražák nám poradil, ať nastoupíme do lokomotivy. Považte, ty obrovské balíky těsně vedle obří pece, do které se házelo uhlí! Možná leckterý cestovatel neměl tak dobrodružný život jako já. Nehledě na to, že areál fabriky byl v ohrožení neustále. Bunkry se střelným prachem, jeden vedle druhého. Stačilo by hodit sebemenší nálož a vyletělo by to až k Blaníku.“

Po válce si na hruď hrdě připnula tátův sokolský odznak a se sovětskými vojáky vyrazila do Prahy, konkrétně do jednoty, kterou Karel Evald reprezentoval jako borec na nářadí a v šermu.

„V sokolovně byl ještě uskladněný židovský nábytek, tak jsem zamířila na letní cvičiště, kde stál stůl s velkými kartotékami a u něho dva starší sokolové. Řekla jsem: Nazdar, já jsem Evaldová a myslím, že bych vám měla nějak pomoct.

Všichni mi dali najevo, jak měli tátu rádi, ale jeden z mužů se mě zeptal: Sestřičko, můžete mi říct, kdy vám bylo osmnáct? Přiznala jsem, že plnoletá budu až za rok. Tvrdili, že zatím tedy nemůžu nosit tatínkův odznak, ale protože viděli, že mám na krajíčku, další bratr přispěchal s dorosteneckým odznakem,“ vzpomíná paní Dagmar, která nejdřív pomáhala v archívu a později po zaučení vedla družstvo žákyň.

Odjakživa ale, jak sama uvádí, tíhla spíš ke vzdělavatelské činnosti než ke cvičení.

Dvě události v krátkém období mezi koncem války a komunistickým převratem v únoru 1948 daly jejímu životu smysl a směr.

„Před Vánocemi nás, válečné sirotky, pozvali do Slovanského domu na vystoupení umělců včetně Voskovce s Werichem. Měl tam s námi promluvit i Jan Masaryk, jenže pak nám s velkou lítostí oznámili, že pan ministr za námi nemůže přijít, protože si právě zlomil ruku.

Nakonec ale vyšel na pódium s rukou pověšenou na pásce a obrátil se k nám: Děcka, já jsem musel doktorům utéct, ale neříkejte to na mě. Chci vám říct, že vaši tátové udělali hodně pro naši zem, a já mám strach, abyste si nemysleli, že se na tom povezete. Vy musíte udělat něco za sebe, stejně jako já. Tohle jsem vám potřeboval říct a teď už musím jít. To je věc, na kterou se nedá zapomenout.“

Druhým okamžikem, kdy cítila velké zadostiučinění za to, z jaké rodiny pochází, bylo setkání s první dámou Hanou Benešovou.

„V roce 1947, kdy bolševici už začínali hodně vystrkovat růžky, nám řekla, že si přála poznat dívky, které mají příklad ve svých otcích. Že na nás jako na budoucí maminky s panem prezidentem spoléhají, že vychováme další generaci poctivých Čechů.

Když jsem pak další rok čekala svou první dceru Dášenku, napsala jsem jí do Sezimova Ústí, že se mi v červenci má narodit miminko. Manžel mi do porodnice přinesl blahopřání, které mi od ní přišlo. Pokud člověk prožije něco takového, má na hřbetě naloženou hromadu zodpovědnosti, ale zároveň ho to posiluje,“ vysvětluje Dagmar Evaldová, které se krátce po sobě narodily dvě dcery a pak syn.

Po mateřské si vzhledem k nedostatečnému vzdělání nemohla příliš vybírat, kam nastoupí do práce. Protože se o ní vědělo, že dětem doma šije hračky, dali jí místo v družstvu invalidů, kde vyráběli pletené knoflíky a tehdy módní figurky jako ozdoby do aut.

„I když jsem nebyla v partaji, udělali ze mě vedoucí prodejny. Vymýšlela jsem návrhy, technologické postupy, stanovovala ceny. Byla to tvůrčí práce, která měla smysl. Jenže pak mě vystřídala jakási soudružka.“

Práce v továrně na slídové izolace už ji tolik nenaplňovala, ale naštěstí přišla možnost vést v Táboře, kde tehdy žila, dětský divadelní soubor. Nečinnost mozkových závitů, jak tvrdí, si tedy kompenzovala ve volném čase. V roce 1965 ji oslovili z domu pionýrů, kam nastoupila jako „vedoucí oddělení masové práce“. O tři roky později přišli Rusové.

„Na město ze všech stran mířily kanóny a my, kteří jsme znali mládež, jsme dostali za úkol pohlídat, aby neprovedla nějaký nepředložený čin, který by vojáky vyprovokoval.“

Ještě v červnu 1968 ale stihla odmaturovat na střední pedagogické škole, kterou v letech uvolnění mohla dálkově studovat. Bylo jí čtyřicet, když se hrdě, opět se sokolským odznakem na hrudi, postavila před zkušební komisi.

„Měla jsem neuvěřitelné štěstí na otázky. Z pedagogiky jsem si vytáhla Komenského, kterého jsem z hodin náboženství s evangelickým panem farářem měla v malíčku. Jako volitelný předmět jsem si vybrala dějepis a otázka na 1. světovou válku byl dar z nebes, protože o legiích jsem z rodiny věděla možná víc než někteří vyučující.“

Ve stejném roce se ovšem také rozvedla s prvním manželem a vrátila se k rodnému příjmení, kterého se už nevzdala ani po druhé svatbě. Rok pracovala jako vychovatelka na internátu při zvláštním učilišti a zároveň pomáhala jako dobrovolnice rozjíždět projekt SOS vesniček.

Později dostala místo u nevidomých učňů - svého šéfa si po dvou letech vzala za muže. V roce 1969 sice měla možnost emigrovat, to když ji k sobě do Velké Británie pozval maminčin bratranec, ale ona po šesti týdnech zjistila, že bez Prahy a bez Blaníku si život neumí představit.

„Přitom v Anglii byla spousta mužů ochotna nabídnout mi formální manželství, abych tam mohla zůstat, a místo vychovatelky v rodině už jsem taky měla skoro zajištěné.“ Svého rozhodnutí nikdy nelitovala.

„Vždyť tady se dala vždycky najít užitečná práce,“ vysvětluje, co ji v socialistickém Československu drželo nad vodou.

Ještě před pádem režimu, v roce 1987, se měla možnost podívat do Kanady, kam ji pozvala kamarádka její tety. Kromě toho, že za oceánem půl roku pracovala jako au-pair, setkala se tam s některými exilovými sokoly. Marii Provazníkové, známé sokolské náčelnici, dělala nějaký čas pečovatelku a asistentku. Díky propojení s cizinou se československým cvičencům naskytla možnost vystoupit na sletu v Paříži v roce 1990.

„V září 1989 jsme se začali připravovat. Mělo jít o velké dobrodružství, protože oficiálně by nás nikdo nepustil. Domluvili jsem se, že to pojmeme jako zájezd důchodců,“ usmívá se paní Dagmar.

Vzhledem k listopadovým událostem však nakonec 14 autobusů bratrů a sester odjelo do Francie se vší parádou. Také obnova České obce sokolské už byla v plném proudu. Dagmar Evaldová, která se na ní podílela, ještě dneska vypomáhá s přípravou sokolského zpravodaje. Loutkové divadlo, jež dlouhé roky vedla, už ale přenechala mladším. Ve formě ji prý udržují procházky s trekingovými holemi a nutnost třikrát denně chodit se psem, desetiletým jorkšírem Bertíkem. Postarat se o sebe dokáže, včetně toho, že si uvaří.

„Na to, abych si nechala jídlo vozit, je dost času,“ vysvětluje. Asi jediná činnost, při které ji limituje devět křížků na krku, je pohyb v terénu. „Všechny ulice jako by se přede mnou zvedaly do kopce a taky už nedoběhnu tramvaj, takže všude chodím pozdě. Pořád se nemůžu smířit s tím, že času potřebuju skoro dvakrát tolik.“

V průběhu dlouhého života, který se s ní mnohdy nemazlil, se naučila nefňukat. Inspiraci, jak se s nepřízní osudu vyrovnat, našla i v otcových dopisech z vězení.

„Je neuvěřitelné, kolik měl v sobě při všem tom strádání optimismu. Věřím, že i já jsem ho kus zdědila, jinak už bych tady nejspíš nebyla,“ zamýšlí se paní Dagmar, která nikdy nezapomněla na to, co jí kladli na srdce Jan Masaryk a Hana Benešová. „Doufám, že jsem nezklamala.“