Dabérka Stanislava Jachnická: Za svůj hlas jsem se styděla

Zrovna nedávno jsem na tohle téma slyšela podcast. Mluvilo se v něm mimo jiné o tom, že lidem se jejich vlastní hlas většinou nelíbí. Pravda je, že když jsem s dabingem začínala, tak se mi můj hlas taky nelíbil. Styděla jsem se a říkala si - ne, tohle určitě není dobrý.

Ale postupně jsem se ho naučila vnímat jinak, profesionálně. Někdy se i pochválím. (směje se) Třeba když slyším svůj starší dabing, na který jsem už zapomněla.

Snažím se být zodpovědná. Pokud mám před sebou náročnější práci, chystá se třeba premiéra v divadle, denně jsou zkoušky a ještě do toho dabuju, šetřím se pak aspoň doma a zbytečně nemluvím. Dodržuju rozumnou životosprávu, nekouřím, snažím se nenachladit. Někdy cucám panthenol nebo si vypiju vincentku.

Hodně mi pomáhá kryoterapie, což je vlastně léčba mrazem v komoře, kde je nějakých minus sto dvacet stupňů.

A to byste se divila, kolik v kryocentru potkávám operních zpěváků. Když mám problém s hlasivkami, zajdu tam klidně dvakrát denně tři dny po sobě. Vydržím čtyři minuty, což je doporučené maximum. Překrvené, zvětšené hlasivky se mrazem krásně stáhnou a domknou. A pokud na vás něco leze, mráz nemoc zastaví. Je to samozřejmě jiný, suchý druh mrazu.

Funguje, kolikrát jsem šla do kryokomory unavená, vůbec se mi nechtělo dovnitř. Ale když potom vylezete, cítíte, jak se vám vyplavily endorfiny. Je to návyková věc, prostě droga. Zkusila bych i to otužování v rybníku, jenže poblíž žádný nemáme a dojíždět se mi nechce, na to jsem líná. Třeba se k tomu ještě někdy dostanu.

To je teď moderní, tohle říkat. Ona je to do určité míry pravda. Sama s angličtinou zápasím. Když můžu, dívám se na filmy v angličtině s titulky. Na druhou stranu je tu ještě generace, která anglicky neumí vůbec a už se to učit nechce.

Dabing má i své výhody. Sledujete díky němu filmy pohodlněji, víc si je užijete. Posadíte se a vypnete hlavu, což při sledování zápletky a čtení titulků nejde. Pokud jazyk neovládáte perfektně a díváte se na komedii nebo sitkom s rychlými dialogy, budete mít bez dabingu problém zachytit pointu vtipů. To je případ seriálu Přátelé - je vtipný a mluví se v něm rychle.

Na HBO Go je k přehrání i nedabovaná verze, takže kdo chce, může si to porovnat. Myslím, že kdo si zvykl na tu dabovanou, tomu budou znít originální hlasy nezvykle.

Lisin hlas se od mého liší docela dost. Ona sice nemá takový ten typicky pištivý hlásek Američanek, ale dost vysoký přesto je. A víte, že umí dobře zpívat?

Lisa Kudrowová zpívá snad ve všech svých filmech, a dobře. Jen v Přátelích zpívá schválně falešně. Na začátku jsme nevěděli, že bude v seriálu její zpěv tak často. Takže když přišla první pěvecká scéna, řekl mi režisér: „Tím se nebudeme moc zdržovat, nazpívej to přibližně jako ona.“ Nijak jsme to netrénovali.

Vůbec ne! Mysleli jsme, že je to nějaký průměrný seriál. Netušili jsme, že se bude točit tak dlouho, a myslím, že tohle nevěděli ani v Americe. Až po první a ještě víc po druhé sérii přišel boom. Nic úspěšnějšího už asi nenadabuju.

Dneska jsme s holkama, které dabovaly ostatní postavy Přátel, kamarádky, pořád se stýkáme. S Miriam Chytilovou (v Přátelích mluví Rachel) jsme si teď dokonce na Instagram vymyslely stránku Dabérky z garáže. Půjde o online kurz dabingu, ale samozřejmě vtipně pojatý, zaměřený na nešvary, co se v dabingu občas stanou. (odmlčí se) Ale nevím, jestli to mám zmiňovat. Co když to bude trapný?

Myslíte, že si to pamatuju? Mám dojem, že nás to bavilo. Vystupovali tam mladý lidi, tři kluci, tři holky, bylo to vtipný. Sešli jsme se jako dobrá parta. Byla to příjemná práce, taková za odměnu. On je pro dabéra fajn každý seriál, protože to máte vždycky jistotu práce na delší dobu.

No jasně! Mám ráda tyhle praštěný, prdlý lidi. Líbí se mi, když je někdo crazy a mimo. Hned bych se s ní skamarádila!

To jsou ty nejčastější otázky novinářů: „Jste Phoebe něčím podobná? Skamarádila byste se s ní?“

Jasně, chápu. My měli takový nápad, myslím dokonce, že to snad napadlo mě (směje se), že pojedeme do Ameriky, setkáme se tam s herci z Přátel a natočíme s nimi rozhovor. Ale neměl to kdo zaplatit, tak z toho sešlo.

Mně to nijak zvláštní nepřipadalo, žila jsem jeden čas podobně. Po škole jsem dostala angažmá v pardubickém divadle a tam jsem bydlela spolu s dalšími kolegy na takzvaném herečáku. Jeden dům, dvě patra, každý měl svůj pokoj, ale dveře do nich byly permanentně otevřené a sociální zařízení společné. Vzpomínám na to období moc ráda.

(skočí do řeči) Tohle mě hrozně štve! Nevím, jestli to mám vůbec komentovat. (chvíli přemýšlí) Natočilo se to v určité době a ta se do toho seriálu otiskla, to je přirozené.

Dneska se do všeho šťourá, člověk aby se bál cokoli říct, na všechno si musíte dávat pozor. Například genderové otázky, debata kolem nich mi připadá úplně mimo. V Čechách to ještě není tak strašné jako v Americe. Doufám, že tady zůstanou lidi normální, protože jinak... (odmlčí se) Vytrácí se přirozenost života.

Mně by se líbilo vidět, jak tahle parta v životě pokračuje, jestli mají děti a tak. Jsem zvědavá, co z toho projektu nakonec vyleze. Určitě se na to sejdou kvalitní scenáristi, dají si pozor, aby to mělo ten ohlas, který to má mít. Těším se. A taky doufám, že to budu dabovat. (směje se)

No, už se mi asi ve dvou filmech stalo, že ji daboval někdo jiný. Nemusím si nafoukaně myslet, že je tady tahle herečka jen pro mě. Taky už jsem třeba dabovala Jennifer Anistonovou (představitelku Rachel z Přátel), bylo to v takovém psychologickém filmu.

Většinou se nijak nepřipravuju. Přijdu do studia a tam mi režisér řekne, co budu ten den dělat. Když jde o větší roli, vysvětlí obsah filmu, poví mi něco k postavě, případně k ději, který předcházel momentu, od kterého se tam moje postava vyskytuje.

Pokud jde o těžkou roli nebo oscarový film, je možné se na něj předem podívat. Ale hlavní je, abych do studia přišla rozmluvená a měla v pořádku hlas.

Za tu dobu, co dělám dabing, jsem se naučila rychle zkoncentrovat. Zběžně svůj text projedu, abych zjistila, jestli v něm není něco, co bych neuměla okamžitě správně vyslovit, třeba nějaké složité jméno.

Kdepak, plánovali to rodiče. Byl to obor zaměřený na telekomunikaci a spoje, chodili jsme na praxi na poštu. Sedět za přepážkou a dávat razítka se mi tenkrát líbilo, ale dělat to celý život jsem nechtěla.

Měla jsem po škole nastoupit do telekomunikační ústředny a bála se toho, nebyla bych v tom šťastná. Věděla jsem, že se na DAMU musím dostat, že nemám jinou možnost.

Chodila jsem odmala na balet do lidové školy umění, vystupovat před diváky mě bavilo. Díky vystoupením s baletem jsem poznala vůni zákulisí, kostýmy, publikum a jeho potlesk. Ale nikdy jsem nerecitovala ani nechodila na dramaťák, takže ani nevím, jak ten nápad stát se herečkou vznikl.

Zato si pamatuju, že jsem se strašně styděla o tom mluvit. Protože být herečkou, to znamenalo být v televizi, a tam se přece nikdo jen tak lehce nedostane.

V deváté třídě jsem čekala, že se stane zázrak, někdo mě objeví a já se tou herečkou stanu. Na střední jsem pochopila, že to jen tak samo nepřijde. Začala jsem chodit na dramaťák a připravovat se ke zkouškám na DAMU. Zároveň jsem dál tancovala.

Věděla jsem, že v tom nejsem tak dobrá. Že nemám ty správné fyzické dispozice.

Tohle se natrénovat dá. Vzpomínám si, že jako dítě, asi tak do patnácti let, jsem se provaz hrozně chtěla naučit, a nešlo mi to. Pak jsem začala dělat intenzivněji výrazový tanec, měli jsme denně trénink, hodně jsme se protahovali, no a za rok už jsem ten provaz udělala.

Pohyb mám ráda, i když už nejsem v té formě, co jsem bývala. Počkejte, až vám bude padesát, ten věk je cítit. Udělám prudší pohyb a zablokuju si záda.

V době protikoronavirových opatření jsem zlenivěla a jeden čas chodila jenom na procházky. Teď chodím běhat a po běhu se protahuju. Nebo si sama cvičím takovou kombinaci jógy, posilování, tance, podle toho, co zrovna cítím, že moje tělo potřebuje.

Teď už bych se asi bála jít na trénink, vypadla jsem z toho. Právě ta fyzická náročnost mě na tom bavila. Začínala jsem s ním někdy po třicítce. Tou dobou tu byl aerobik a další lehčí aktivity pro ženy, takový lechtání, to mě nebavilo. Bavilo mě buď tancovat, nebo se u sportu pořádně unavit.

U kickboxu cítíte, jak se tělo rychle zpevňuje. Rozvíjíte se i mentálně, protože trénujete postřeh, musíte koordinovat práci rukou a nohou. Fyzička jde rychle nahoru. Taky bikram jógu, která se cvičí v místnosti vytopené na čtyřicet stupňů, jsem měla ráda.

(Zvoní jí mobil, zvedne ho a krátce mluví se synem.) To byl náš Matyáš, jede sem teď i se svojí slečnou. Aspoň uvidíte, jak je vysokej, neprojde normálně dveřma. Hraje profesionálně volejbal.

Bude mu dvaadvacet. Dceři je devětadvacet. Mám ty děti hodný, nijak nerebelujou. Já taky nikdy nebyla velkej rebel, ale rebely jsem vždycky obdivovala. Když to jenom trochu šlo, nedodržovala jsem úplně všechno, co jsem měla. Ale vždycky to mělo svoje hranice, žádné útěky z domova se nekonaly.

Nejvíc záleží na tom, jak se k nim člověk chová a jaký sám je. S manželem jsme je nasměrovali na sport, ten zaměstná nejen tělo, ale i hlavu. Věnovali jsme se jim, jezdili na výlety. Zní to jako klišé, ale opravdu platí, že co do dětí investujete, to se vrací.

Jsem ráda, že jsem dělala hlavně dabing. Díky tomu jsem se dětem mohla věnovat víc, než kdybych byla ve stálém divadelním angažmá, kde máte dopoledne zkoušku a večer hrajete. I když třeba se synem jsem si mateřskou zase tolik nevychutnala, týden po jeho narození jsem dabovala porod Phoebe. (směje se)

Naše děti jsou dost rozdílné, dcera má velkou knihovnu a ráda čte, teď dodělává doktorát z biologie, zato syn snad nikdy žádnou knihu nepřečetl. Baví mě, jak jsme rozdílní. Dcera vědkyně, syn sportovec, já herečka a manžel stavební inženýr.

Více o Stanislavě Jachnické se můžete dozvědět v seriálu o českých dabérech Kdo to mluví na www.televizeseznam.cz.