Článek
Spousta herců tvrdí, že nesnese dívat se na sebe v televizi. Vydrží se dabér poslouchat? „Už jo,“ říká osmačtyřicetiletý Bohdan Tůma. „Dřív jsem to měl taky tak, ale dneska už mi to nevadí.“
Absolvent hudebně-dramatického oboru na Pražské konzervatoři sice natočil i několik filmů a seriálů, ale živobytím se pro něj stal dabing. Že by přepínal televizi, jakmile se uslyší, nebo přeladil rádio, když se ozve reklama s jeho hlasem, však nehrozí.
Občas si zapnu televizi, říkám si, že to je dobrý film, začnu se na něj dívat a najednou třeba v půlce promluvím. A dojde mi: aha, tak už vím, o čem to je…
„Vzhledem k penzu práce, kterou dělám, bych se na televizi nemohl dívat vůbec. Jenom na sportovní kanály,“ s úsměvem podtrhne fakt, že jeho hlasu se alespoň v televizi zkrátka není možné vyhnout.
Pravděpodobnost navíc stoupá s tím, jak se většina seriálů a filmů, na nichž se podílel, na obrazovce neustále reprízuje. A že jich za 33 let, kdy se činnosti věnuje, bylo. „Občas si zapnu televizi, říkám si, že to je dobrý film, začnu se na něj dívat a najednou třeba v půlce promluvím. A dojde mi: aha, tak už vím, o čem to je…“
V Česku je podle jeho odhadu dvacet dabingových studií, většina v Praze, a téměř všechna jej využívají. Jeho náplní práce je tak mimo jiné každodenní pendlování.
Operátor i supermarket
Pokud stále tápete, co všechno má takříkajíc na svědomí, připomeňme ty nejznámější role. Za mikrofonem se ve studiu ocitl už v patnácti letech, průlom však podle něj přinesl seriál Beverly Hills 90210. V 90. letech jej hltali nejen náctiletí. „S Brandonem Walshem jsem odstartoval svoji kariéru,“ říká k teenagerovi z bohaté čtvrti, jehož hrál Jason Priestley.
Jestli má na nějakou postavu monopol, tak je to rozhodně nesmrtelný dálniční policista Semir Gerkhan z Kobry 11, jehož namlouvá bezmála dvacet let. Pokud jde o slavná jména, často dabuje bláznivé filmy s Jimem Carreym, hercem s gumovým obličejem, který každého dabéra prověří. K těm serióznějším se počítá Denzel Washington, na nějž Bohdan Tůma nedá dopustit. „Vynikající herec. Naposledy jsem s ním dělal film Equalizer a je to fantazie, radost pohledět.“
Z černošských herců je to třeba ještě Wesley Snipes, protagonista akčních filmů, který toho naopak moc nenamluví. Černochy i v menších rolích ostatně dabuje dost často. „Asi proto, že mám tak hluboký hlas,“ usmívá se.
Filmy a seriály tvoří jen část dabingového světa. Další kus zabírají reklamy. V televizi, v rádiu i na internetu je možné dennodenně slyšet tu nejprofláklejší a pro někoho i nejotravnější reklamní postavičku vůbec. „Pozemšťane!“ obvykle na nás zaskřehotá zelený maskot internetového obchodu. Vybaví si ho asi každý i díky tvárnému hlasu Bohdana Tůmy. Namluvil ho i ve slovenské verzi, kde kupříkladu místo „sto tabletů týdně“ na diváky křičí „sto tabletov týždenne“.
„Potřebují mě zhruba jednou ta týden,“ dodává k postavě mimozemšťana. „Naposledy to byl kávovar, předtím nějaká mikrovlnka, telefon…“
To ale není vše. „Dovolujeme si vás upozornit, že hovory jsou pro zajištění kvality monitorovány,“ osloví vás tentokrát mile nevtíravým hlasem, když vytočíte infolinku Citibank. „Jednou jsem pro ně namlouval všechny roky, měsíce, dny, data, písmena i číslice,“ vzpomíná. „Dělal jsem to dva dny a už jsem z toho byl na prášky.“
A poradí i s nákupem v Tesku, protože je jedním z hlasů, které se mezi regály rozhléhají, aby zákazníky informovaly, co je zrovna v akci.
Stejná jména
Není divu, že když jde z role do role, těžko mu nějaká delší dobu utkví v hlavě. „Přijdu, nadabuju, odejdu. Do hlavy se mi ukládají jenom ty, které jsou hodně dobré. Pokud je to nějaká malá typu ,paní, nesu vám psaní‘, tak jde jedním uchem tam a druhým ven.“
Co daboval zrovna v den našeho rozhovoru, by si ale pamatovat mohl. „Dneska to bylo Co se děje v zoo, dokumenty z kanadské zoologické zahrady. Deset dílů. Jednou jsem byl ošetřovatel u hrochů, podruhé u tygrů, potřetí u opic…“
Pokud má někdo vůči mně averzi, tak ať, to je jeho problém.
Běžný divák jména dabérů obvykle nezná, někteří dabingoví fanoušci s citlivějším sluchem však tvrdí, že už je Bohdana Tůmy moc. „To víte, že jsem se s tím názorem setkal. Pokud má někdo vůči mně averzi, tak ať, to je jeho problém. Mám tuhle práci rád, dělám jí hodně a až mě chtít nebudou, tak to bude průšvih a budu se muset poohlédnout po něčem jiném.“
V dabingu jeho jméno není rozhodně jediné, které se často opakuje. „Když posloucháte reklamy, zjistíte, že jeden herec plynule přechází z jedné do druhé. Jednou jsou to léky, pak auta a skončí třeba u dětských plenek. Někdo je tak holt poskládal za sebe. Stane se,“ nevidí v tom problém.
Občas někteří herci vzpomínají, jak se dabing jednoho filmu točil několik dní, kolegové se setkávali ve studiu a děj před mikrofony v podstatě znovu přehrávali. Podle Bohdana Tůmy je to památka ještě na minulý režim. Dneska studia připomínají spíš továrnu, kde je hlavním heslem rychlost. Je ovšem třeba dodat, že zatímco před 25 lety u nás fungovala pouze Česká televize, dnes si můžete naladit desítky českých kanálů, které chtějí vysílat češtinou opatřené pořady.
Dabéři tak svoji roli namlouvají sami bez součinnosti s kolegy a sekají jednu repliku za druhou, protože studia mají od zadavatelů - televizí nebo filmových distributorů - přesně daný rozpočet a tím i čas.
Vzpoura nepomohla
Pro běžného televizního konzumenta je vývoj v téhle branži spíš nepostřehnutelný. Hlavně že jeho oblíbený seriál hovoří česky, a je jedno, kdo a za jakých podmínek jej namluvil. Český dabing přitom nedávno prošel krizí, která vyvrcholila rok a půl trvající vzpourou. Téměř 200 dabérů (včetně řady divadelních a filmových herců) se pod záštitou Herecké asociace nechalo zastupovat pracovní agenturou, která jim měla vyjednat lepší zacházení.
Vadily jim pracovní podmínky, odrážející se podle nich na kvalitě dabingu, a stále nižší honoráře. Výsledkem však bylo jen to, že se „buřiči“ rozkmotřili se studii, přicházeli o práci a jejich role v seriálech byly přeobsazeny. To sice začalo vadit i některým divákům, ovšem ti se ke vzpouře nepřidali. Spor tak vyzněl do ztracena a věci se vracejí tam, kde byly.
Bohdan Tůma patří mezi ty, kteří se k protestu nepřipojili, a vysvětluje proč: „Říkal jsem od začátku, že to nadělá spoustu zlé krve, a to se potvrdilo. Spoustu přátel, které jsem za ty roky měl, najednou nemám,“ přiznává. „Myšlenku nastavit pravidla nezatracuju, ale ne tímhle způsobem. Proč plivat na studia, která jen dodržují rozpočet? Měli jsme jít na jednu loď se všemi - se zvukaři, úpravci, režiséry, překladateli.“
I kdyby se všichni nakonec spojili, výsledkem si stejně není jistý. „Všechno by se začalo vysílat s titulky,“ domnívá se navzdory tomu, že diváci češtinu upřednostňují. „Kolegové z Herecké asociace sice tvrdí, že by si lidi na titulky nezvykli, ale já o tom skálopevně přesvědčený nejsem. Samozřejmě bych si přál, aby to neskousli, ale jak by to dopadlo, nevím.“
V jednom má jasno. Na otázku, jestli za ten rok a půl došlo pro dabéry alespoň k nějaké pozitivní změně, odpovídá bez váhání: „Ne. Vůbec. Jede se dál. Spousta lidí se zase do dabingu vrátila a já je rád vídám.“
V lese mobil vypíná
V souvislosti se vzpourou se psalo o i těch, kteří kvůli svým postojům zcela přišli o práci a museli si najít nějaké „civilní“ povolání. Bohdan Tůma je zaskočený, když se ho zeptám, co by mohl dělat jiného. „Věnuju se dabingu celý život, tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Taxikáře, vrátného?“ střílí nejdřív profese, k nimž není třeba speciální kvalifikace.
Příklad toho, jak je někdy odchod z uměleckého světa obtížný, má ostatně doma. Jeho manželka je bývalou baletkou. Národní divadlo opustila s narozením první z jejich dvou dcer. „Naučil jsem ji dělat úpravy českého znění, takže se podílí na tom, když v dabingu režíruju,“ popisuje, jak jí pomohl s „rekvalifikací“. Ostatně jeho žena není jediná z rodiny, koho přivedl k dabingu. Při závěrečných titulcích je možné zaslechnout i jméno jejich devítileté dcery Denisy.
Čtyři hodiny na posedu jsem se neozval, tak zavolali někomu jinému. Té práce není tak málo, že bych se z toho měl zbláznit.
Svoje koníčky by Bohdan Tůma mohl do profese přetavit těžko. Jedním je sport, tím druhým myslivost. Přivedl ho k ní jeho otec, výtvarník a průmyslový grafik. Do lesa se dostane tak jednou za 14 dní a báječně si u toho vyčistí hlavu. Nejradši jezdí na Plzeňsko nebo do severních Čech, kde má i chalupu. „Kolikrát na posedu i usnu, protože to je taková pohoda. Člověk si orazí, kouká do zelenýho…“
Vypnout mobil, ještě než do lesa vstoupí, považuje za samozřejmost. Hrozí přitom, že když ho nezvedne, dabingovou zakázku dostane někdo jiný. „To se mi stalo nejednou. Čtyři hodiny na posedu jsem se neozval, tak zavolali někomu jinému,“ mávne rukou. „Té práce není tak málo, že bych se z toho měl zbláznit.“