Cvičky, boty, botičky velkého ševce Tomáše Bati

Nikdo mu ovšem nemohl upřít jediné - v českých zemích neexistovalo město, které by prožilo v poválečných letech tak závratný růst počtu obyvatelstva, jako právě Zlín. A také všichni museli obdivovat jeho pracovitost. Kolovaly o ní nejrůznější vtipy - například o jeho dopisování s malířem Maxem Švabinským ve dvacátých letech minulého století.

Továrník mu měl napsat: „Přeji si od vás portrét, ale mohu pracovat jen v noci. Baťa.“

Dostal stručnou odpověď: „Mohu malovat jen ve dne. Švabinský.“ To přesně charakterizuje povahu „ševce pro celý svět“.

Však také Baťové byli ševcovská rodina od 17. století. Tomášův otec Antonín Baťa byl vedoucím obuvnického závodu v Uherském Hradišti a počítal, že jeho děti se vydají v jeho stopách. Byl prchlivý, hrdý a odvážný a stále se zmítal mezi krizemi a blahobytem.

Dvakrát ovdověl, třikrát se oženil a celkem se musel starat o dvanáct dětí. Synové o něm později vykládali, že mu scházela vytrvalost a ohromoval pouze svými velkými plány, které se nikdy neuskutečnily.

Tomáš, nejmladší ze tří dětí z druhého manželství, se narodil ve Zlíně 3. dubna 1876. Na rozdíl od otce měl vytrvalosti dost a byl také velmi ctižádostivý. Od šesti let dělal botičky pro panenky, v krámě nazouval a zouval boty a vydělané peníze si schovával na spořitelní knížku. Po obecné škole se sice učil u otce, ale všelijak si přivydělával. Napadlo ho třeba odejít k sestře Anně do Vídně - hodlal tam prodávat boty. Německy neuměl, prodej mu nešel, a tak se nakonec vrátil domů.

Během učení ho otec posílal do nejrůznějších měst jako obchodního příručího. Neohrabaný mládenec v nepadnoucích šatech, hranatý, šedooký, s jizvou uprostřed čela - srazil se v roce 1891 s povozem - se postupně učil, jak se stýkat s lidmi a působit na ně. V roce 1894 se rozhodl, že se stane „pánem“ - s bratrem Antonínem a sestrou Annou zřídili obuvnickou dílnu ve Zlíně. Vyráběli hlavně prošívanou houněnou obuv.

Bratři nekouřili, nepili, občas si jen dali malé pivo. Tomáš na tu dobu vzpomínal: „Och ty černé kapitalistické duše, och, ta nespravedlnost na tomto světě. Pracovali jsme stejně jako ti druzí, ba ještě více, neboť jsme začínali už v 6 hodin, zatímco pánové začínali v 8 i 9 hodin, a utráceli jsme ze všech nejméně,“ vzpomínal Tomáš Baťa s opravdovým vztekem na své začátky, kdy ho „černé kapitalistické duše“ v podobě věřitelů dohnaly při podnikání až k bankrotu.

Sveřepý Tomáš, který vnímal život jako boj, nakonec všechno splatil, ale nezapomněl. Postupem času ve své „fabrice“ zavedli bratři desetihodinovou pracovní dobu (za Rakouska se pracovalo i 11 hodin) a střídali se v práci obden. Vedli to všelijak - spotřebovali úvěr, neměli věřitele a horko těžko se vyhnuli krachu. Za dva roky se Tomáš z krize vymotal. Bratr Antonín byl v té době na vojně. Vyráběl především levné plátěné boty s koženým podpatkem - baťovky. Sám se prohlašoval za socialistu a neustále, až umanutě promýšlel, co dál.

V roce 1904 zakoupil Tomáš parní stroj. To už zaměstnával 120 osob a řadil se se svou továrnou k osmi největším obuvnickým podnikům nad sto zaměstnanců v zemi.

Vybudoval novou strojírnu, zřídil pobočky v Praze, ve Vídni, v Budapešti a Krakově. V témže roce odcestoval do Ameriky. Nezahálel tam. Pracoval v továrně v Lynnu ve státě Massachusetts jako dělník u cvikacího stroje. Zpracoval denně 800 párů obuvi, americký dělník 1200 párů. Evropa se tehdy zmohla pouze na 100 párů denně.

Vrátil se a začal samostatně podnikat. Měl k tomu podmínky. Bratr Antonín zemřel a sestra Anna se rodinného jmění zřekla, což Tomášovi ještě víc nahnalo vítr do plachet. V roce 1911 začal exportovat do Orientu a v roce 1914 získal objednávku na 50 000 vojenských séglových (plátěných) botek. Právě vojenské zakázky mu pomohly k většímu zisku. Jeho firma, která před válkou vyráběla okolo 350 párů civilní obuvi denně, postupně zvýšila denní produkci až na 4000 párů. V roce 1917 zaměstnávala na 3900 zaměstnanců proti 430 v roce 1914 a denně vyráběla až 10 000 párů obuvi.

Vedle horečné činnosti se stačil Tomáš v roce 1912 i oženit. Vzal si Marii Menšíkovou, dceru dr. Alexandra Menšíka, vládního rady a kustoda císařské rodiny ve Vídni, sešvagřeného s osobním lékařem císaře Františka Josefa, dr. Kerzlem.

Mariini rodiče si ženicha pochopitelně důkladně prověřili, než svolili ke sňatku. A rozhodli dobře. Byl to šťastný svazek. Marie hovořila několika jazyky, hrála na klavír, výborně vařila, ač měla pomocnici v domácnosti. Podle Tomíka, jediného Tomášova dítěte, až tak chutně, že „brzy hodně přibrala, takže si ji vůbec nepamatoval jako štíhlou modrookou krásku, s níž se otec oženil“.

Marie po svatbě krátce pracovala v továrně, aby zjistila, oč ve výrobě bot vůbec jde. Zajímala ji ale nejvíc sociální stránka věci - sledovala, v čí rodině přibylo dítě, a věděla, jakou nemocí kdo trpí.

Tomáš Baťa zatím pokračoval v pilné práci: „Práce je mi větším přítelem nežli mnoha jiným, méně šťastným lidem. Já svou práci provádím ponejvíce podle vlastní myšlenky. Mnoho lidí provádí svou práci na cizí rozkazy. Trvá-li moje práce i 16 hodin denně, není tím řečeno, že konám víc než jiní, protože v mé práci je zábava i poučení.“ A dobrá práce se vyplatila i zaměstnancům - v roce 1917 si například mohli pořídit „kilo masa od šéfa“ za 6 korun, zatímco venku se prodávalo za 30 korun.

Umožnila to Baťova racionalizace práce. Od počátku vsadil na strojovou výrobu, kterou propracovávali jeho lidé do nejmenších činitelů. V roce 1927 prosadil Baťa proudovou výrobu na běžícím pásu, v obuvnickém průmyslu něco neslýchaného. Tak dokázal vyrábět levněji než konkurence a zaměřit se především na lidové potřeby. Dovedl šetřit.

„Bylo nám všem jasno, že nemají-li se schodky v nákladech ušetřit na dělnictvu, někde se přece ušetřit musí, a proto jsme u sebe začali tím, že jsme se zřekli poledního odpočinku a započali obědvati v továrně při práci,“ prohlásil Baťa v roce 1922 na námitky sociálních demokratů v Právu lidu, že „rozbíjí rodinný život svých zřízenců“.

Baťovo stravování bylo laciné. Příklad: oběd s polévkou, masem, příkrmem a moučníkem stál 21 korun, venku 42 (muži měli plat 480 a ženy 240 korun týdně). V jídelně byla kontrolní váha pro zaměstnance, kdyby chtěli kontrolovat množství masa. Šéf jedl společně s nimi. Když se mu něco nezdálo, pronásledoval kuchaře. Jednou v roce 1928 zakázal na čas knedlíky a buchty, dokud „se to kuchaři pořádně nenaučí“.

Racionalizaci využil Baťa dokonale - od zákazu kouření a pití alkoholických nápojů při práci (v každé dílně byla k dispozici chlazená voda) až po pokuty za nepoužití telefonu, i ten byl v každé dílně a šetřil spoustu času.

Svým dělníkům říkal spolupracovníci. Jejich průměrné platy byly vyšší než jinde. A už v roce 1924 zavedl tzv. podíl na zisku a zdůvodňoval jej snahou, „aby stoupla výkonnost dělnictva“. Prémie dělníků ukládal povinně podnik na jejich osobní účty - Tomáš Baťa tak měl své pracovníky jako své největší věřitele a zbavil se tím bank. Zároveň tím zaměstnance připoutal k továrně.

Ovšem jistý si před ním nebyl nikdo. Veškerou práci sledoval Baťa sám, ač měl dobře placené nezávislé kontrolory. Nešetřili nikoho - ani ředitele závodu, ani toho nejméně důležitého pracovníka. Však také brzy kolovaly vtipy i o Baťově absolutní racionalizaci - včetně Baťova prohlášení o tom, že stačí 90 cm dlouhé záchody, „protože u mě nikdo neztloustne“.

Ale Zlín pod jeho nadvládou jen vzkvétal. Stavěl pro své zaměstnance kolonie vil a rodinných domků, které pochválil i slavný architekt Le Corbusier, ve středu města nechal čnít do výše Společenský dům s největším kinem v zemi. V roce 1929 zakoupil zlínský zámek a zřídil v něm veřejnou čítárnu.

Dbal o vlastní dorost - v roce 1925 založil Baťovu školu pro chlapce a Baťovu školu pro dívky. Mladí muži se učili nejen technice, matematice a obuvnictví, ale i konverzaci, společenskému chování a nošení cylindrů „s takovou samozřejmostí, jako se nosí plavky“. Věděl, že drobné prohřešky „od žlutých bot k večernímu oblečení, až po mlaskání při jídle nebo vyjídání omáčky nožem mohou znamenat v zahraničním obchodu miliónové ztráty“. Zabýval se i stravováním mladých mužů - doporučoval, aby „jedli ovoce a zeleninu, pracují-li vsedě, jinak maso a knedlíky, aby dobře vyměšovali“.

Tomáš Baťa, jehož krédem bylo „Každý z nás je povinen být čistý, zdravý a bohatý“, sledoval i osobní život svých zaměstnanců. Co radil jim, dělal sám. Nepil, nekouřil, do ciziny létal vlastním letadlem a na syna byl přísný. Musel projít všemi fázemi vývoje, a když mu chyběly vyměřené peníze, další nedostal. Byl šetrný - jednou chtěla Marie Baťová pěkné hodinky z katalogu a manžel jí prostě odvětil: „Tak si je, Mařenko, vystřihni!“

Baťův poměr k republice byl vysloveně kladný - cítil se velice poctěn Masarykovou návštěvou ve Zlíně v roce 1928. Jeho plodný život však ukončila tragická smrt 12. července 1932, kdy zahynul při leteckém neštěstí v Otrokovicích.