Čtyřicátníci ve sportu aneb Až do roztrhání těla

Přitom by se zdálo, že ani on, ani další čtyřicátníci na ledě, kteří se svým mnohaletým působením v NHL finančně zabezpečili do konce života, nemají tuhle dřinu zapotřebí. Vždyť ještě před deseti dvaceti lety se běžně do hokejového důchodu odcházelo už kolem pětatřicítky.

„Jenže mě hokej pořád baví a před každou sezónou v sobě najdu motivaci, proč pokračovat. Vím, že vrcholových sportovců v mém věku po světě moc nechodí, a díky bohu, že jsem jedním z nich,“ uvědomuje si útočník libereckých Bílých Tygrů, který se momentálně chystá bojovat za Česko na olympiádě v Soči (rozhovor vznikl před začátkem olympiády).

Právě v hokeji, konkrétně v nejviditelnější české extralize, během posledních pár let narostl počet čtyřicátníků jako nikdy předtím. Když jeden z nich, kapitán Plzně Martin Straka, dovedl loni svůj tým k titulu, jeho vrstevníky to ještě víc nakoplo.

Vyhrát extraligu s Litvínovem, to je například posledním nesplněným snem Jiřího Šlégra. Má pro něho stejnou hodnotu jako vítězství na olympiádě, mistrovství světa i zisk Stanleyova poháru.

„Litvínov je moje srdeční záležitost, proto jsem s ním chtěl vždycky vyhrát titul. Loni jsem viděl, že kluci hrají velice pěkně, tak jsem ucítil šanci a řekl jsem si, že chci být u toho,“ začíná vyprávění o svém sportovním comebacku bývalý poslanec, který v červnu ze Sněmovny předčasně odešel.

Táhlo ho to k hokeji, chyběla mu pohoda a legrace v kabině, zkrátka „čisté prostředí sportu“, jak zmínil při svém loučení s politikou.

Do prvních tréninků se pustil asi před rokem, ještě v době, kdy coby poslanec dojížděl schůzovat do Prahy. „Chtěl jsem být klubu k dispozici pro případ, že by se v play off někdo zranil nebo by se kluci dostali do finále, kde by mi stačilo naskočit aspoň na jedno střídání. Strávil jsem v Litvínově spoustu let a chtěl bych ochutnat to vítězství,“ zdůvodňuje dvaačtyřicetiletý obránce, proč vyměnil oblek za hokejovou výstroj a teplákovku.

„Když jsem vedení klubu a trenérům oznámil, že se vracím, tak na mě koukali, jestli si nedělám srandu. Není divu, v poslanecké lavici jsem přibral osmnáct kilo a skoro tři roky jsem nestál na ledě. Jenže mě vždycky bavilo trénovat, takže jsem věděl, že se dokážu fyzicky připravit. Nejdřív jsem vydržel sice jenom dvacet minut, protože jsem nestačil s dechem a ani nohy nebyly tak rychlé, ale za sedm měsíců jsem se dostal do formy.“

Dneska už dokonce mluví o tom, že práce poslance byla kolikrát namáhavější než vrcholový sport. „Vždycky mi přišlo nepochopitelné, z čeho jsou politici tak unavení, jenže když prosedíte deset dvanáct hodin, kdy vám hlava jede naplno, přijdete domů úplně zmordovaný. Věčně přemýšlíte o tom, co bude zítra, v každém rozhovoru musíte být opatrný na slovíčka, aby se to neotočilo proti vám. Teď jsem se vrátil k tomu, co mi sedí víc, a mám daleko čistší hlavu.“

Jenže pouze s psychickou pohodou si ve vrcholovém sportu těžko vystačíte. Když je vám přes čtyřicet, většinou už máte za sebou řadu zranění, některá i natolik komplikovaná, že o sobě dávají vědět i po letech. Kosti a svaly už nejsou tak pevné, takže tělesná schránka funguje a obnovuje síly pomaleji a je citlivější.

Petr Nedvěd měl štěstí, že za svou dlouhou kariéru podstoupil jenom rutinní operaci kolene a zlomené čelisti. To, že ho stabilně trápí bolesti zad, se u hokejistů bere jako samozřejmost, když stále jezdí v předklonu, zpotí se a pak si sednou do zimy. Podstatné je, že prakticky nikdy nebyl na delší dobu vyřazen z provozu. I díky tomu je v takové formě, že ho vzali na olympiádu.

Svou hokejovou dlouhověkost však zdůvodňuje i zodpovědným přístupem ke zdraví.

„Cítím sám na sobě, že dobrá zdravotní péče je základem úspěchu. Kdybych se o sebe nestaral a nevyužíval všech moderních vymožeností, tak si nejsem jistý, jestli bych ještě ve dvaačtyřiceti hrál,“ podotýká prošedivělý útočník a dodává, že za jeho mládí tolik přístrojů hojících zranění či ulevujících od bolesti neexistovalo.

„Když cítím svalové napětí, zajdu na prohlídku i preventivně, protože se snažím zraněním předcházet. Jakýkoli vážnější incident by pro mě znamenal konec,“ uvědomuje si hokejista, který obvykle zvládá zápasy naplno, ale další den se mu hůř vstává.

„Samozřejmě už netrénuju jako před dvaceti lety a řídím se rčením, že méně je někdy více. Nechávám tělo víc odpočívat,“ říká s tím, že nejraději relaxuje na dlouhých procházkách v lese se svým ročním ridgebackem.

Na nutnost regenerace u starších sportovců upozorňuje také Miloš Barna, bývalý lékař dvou hokejových klubů, atletické reprezentace a olympioniků, ke kterému se do ordinace v Praze 6 sjíždí řada osobností. „Pochopili, že je potřeba mít profesionální přístup a zvlášť ti starší se musí svému tělu věnovat, v ideálním případě až sedm hodin denně,“ tvrdí odborník a za příklad dává posledního držitele Zlatého míče Cristiana Ronalda, který sice ještě nemá ani třicet, ale své tělo jaksepatří hýčká.

„Po zápase neodejde s ostatními, ale nejdřív si dopřeje ledové tříště, aby svaly zchladil, prokrvil a urychlil tak odtok odpadních látek, které se uvnitř během námahy vytvořily. Samozřejmostí jsou i masáže a psychická relaxace. Zkrátka ještě dvě hodiny po zápase se věnuje svému tělu. Pak může jít do větší zátěže, v níž vydrží delší dobu,“ shrnuje doktor Barna příkladný přístup sportovce ke svému zdraví.

V porovnání s hokejem je však fotbalistů ve věkové kategorii 40+ poskrovnu. Když už, tak je najdeme spíš mezi brankáři než mezi těmi, kteří se prohánějí po hřišti.

„Řada gólmanů dokonce zažila svá nejlepší léta mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou, ale u nich spíš záleží na odrazové síle a rychlosti reakce než na dynamice a vytrvalosti. Jinak je fotbal na spotřebu energie daleko náročnější než hokej a hned se v něm pozná, kdo má natrénováno,“ míní Miloš Barna.

O hokeji mluví v nadsázce jako o sportu, kde se člověk sveze na bruslích a každou chvíli si může dát pauzu, takže se v něm velké věkové rozdíly mezi hráči trochu stírají. „Podívejte se na Petra Tona ze Sparty, který se i ve čtyřiceti udržuje na úrovni jednoho z nejrychlejších hráčů extraligy,“ oceňuje lékař útočníka letos zatím nejlepšího týmu, který vévodí tabulkám produktivity.

To Jiří Šlégr si řekl, že už se tolik honit nebude, coby obránce bude hrát více hlavou a na základě zkušeností předvídat hru. „Je mi jasné, že ve svém věku už s dvacetiletými kluky závodit nemůžu, tak si počkám, až přijedou ke mně, a začnu rozdávat přihrávky. Jsem zkrátka ve správný čas na správném místě,“ vysvětluje svou taktiku, se kterou se po čtyřicítce vrátil na led.

Zatím největší úspěch po svém comebacku slavil v jednom z prvních zápasů v novém roce, kdy si proti brněnské Kometě připsal jeden gól a tři asistence. „Tvrdím, že když má člověk svůj den, je schopen dát gól i z kabiny,“ komentuje své nečekané vzepětí, které se setkalo s patřičným ohlasem.

„Když se vám povede takový zápas, musíte počítat s tím, že si z vás v kabině budou dělat srandu, jestli v něčem nejedete nebo nemáte poslední cukání. Ale to je odměna za tu dřinu, za bolest a námahu, kdy přicházíte domů a pomalu nevíte, jestli si máte sednout na koberec nebo na gauč, jak vás všechno bolí, a ráno při vstávání máte pocit, že je vám šedesát.“

Od té doby, co Jiří Šlégr začal navštěvovat specialistu na čínskou medicínu, už se alespoň nemusí na každý zápas krmit léky proti bolesti. Trápí ho hlavně artróza v míšním kanálku, která vznikla po operaci plotének.

„Než jsem před čtyřmi lety poprvé skončil s kariérou, hrál jsem minimálně se šesti brufeny a i teď se někdy stane, že si kvůli bolesti zad nejsem schopen normálně zavázat tkaničky a jenom se kroutím na zádech. Je to marné, profesionální sport vám na zdraví nepřidá,“ krčí rameny s tím, že jeho maminka na každém zápase trne, aby se nezranil.

„Hokej se ale nedá hrát opatrně. Do souboje musíte jít, jinak přilítne někdo z druhé strany a naloží vám ještě víc. Určitě už ale střety nevyhledávám, zatímco dřív jsem koukal, koho bych ještě trefil. Mladí se snaží do mě najíždět, jenže v momentě, kdy je chci loktem zastavit, rozhodčí mě potrestá,“ zmiňuje jednu z mála věcí, která mu může ubrat na radosti ze hry.

Vždyť o vlastní úspěch, jak říká, už mu nejde. „Užívám si každý den, hlavně tu pohodu, protože osobní body pro mě dneska nic neznamenají. Chci udělat co nejlepší výsledek s Litvínovem. A když mě něco bolí? Zajedu na akupunkturu, na thajskou masáž nebo řeknu: Namažte mi to nějakou mastí, která hodně pálí, aby mě to nebolelo,“ směje se hokejista, který po odchodu z poslanecké lavice viditelně pookřál a dneska napůl v žertu konstatuje, že dokud se svým klubem nevyhraje extraligu, je schopný hrát do padesáti.

„Je mi přitom jedno, jestli nastoupím jednou, nebo padesátkrát za sezónu. Už teď hraju dva místo tří zápasů do týdne a v pondělí a v úterý si beru volno, protože víc tělo prostě nezvládne. S rozumem se musí přistupovat i k tréninku. Jinak se snažím hodně spát a dobrá je i procházka v přírodě na čerstvém vzduchu.“

Tak přísný, jako býval na vrcholu svých sil, už dneska na sebe není ani Petr Nedvěd, který už na závěr extraligy ohlásil definitivní konec své kariéry.

„Když mi před sezónou hokej chybí, je to dobré znamení, že budu mít chuť podstoupit přípravu, protože ne nadarmo se říká, že zima se zeptá, co jsi dělal v létě. Jenže zatímco dřív jsem běhal a chodil do posilovny ráno i odpoledne, v posledních letech mi to stačilo jednou denně. Vím, že už by to moje tělo nejspíš nezvládlo, a kdyby se přetáhlo, bylo by náchylnější k úrazu.“

„Každý sportovec, který si chce prodloužit kariéru, protože ho to baví, musí s mladými držet relativně stejnou výkonnost. Má sice více zkušeností, ale bez dobré kondice, která by eliminovala možnost zranění, to prostě nejde. Někteří to pochopili příliš pozdě, ale přibývá těch, kteří už poznají, když je něco táhne, nepodcení to a přijdou,“ vypozoroval ze své dvacetileté praxe Miloš Barna.

V takovém případě je prý schopný díky přístrojům a svým zkušenostem většinu natržených svalů dát za šestnáct dní do pořádku. Dobrý stav svalů je přitom u starších sportovců zvlášť důležitý, protože jim chrání opotřebované a mnohdy i poškozené chrupavky a klouby, například v ramenou, kolenou a kyčlích.

„Speciálním posilováním lze dostat tyto klouby do centrálního neutrálního postavení, které vyžaduje při zátěži nejmíň energie. Je to i prevence z hlediska úrazů při nevhodném pohybu. Co je to platné, když jsou kluci svalnatí, ale nemají ideální pozici kloubu?“ zmiňuje doktor Barna další způsob lékařské péče, která by mohla pomoci udržet tělo déle ve formě.

Hranici pro setrvání na nejvyšší úrovni vidí kolem pětačtyřiceti let s tím, že kromě stavu tělesné schránky záleží například i na rychlosti reakce a periferním vidění. A kdy je vlastně čas skončit?

„V okamžiku, kdy místo stokilové činky zvednete jenom šedesát, a v testech rychlosti jsou spoluhráči dva metry před vámi, tak musíte pochopit, že už to není, co bývalo. Většinou si pak přestanete věřit a jste vnitřně nejistý, bojíte se s ohledem na zdraví udělat cokoli navíc a vaše výkonnost jde dolů,“ uvádí Miloš Barna některé příznaky, na základě kterých by se sportovec měl rozloučit s kariérou.

„Nehledě na to, že člověk po čtyřicítce se po zátěži nevrátí do normálu za jeden, ale třeba až za pár dnů a jeho únava se stupňuje.“