Čtrnáctiletý držitel Českého lva Jan František Uher: Nejtěžší bylo mluvit sprostě

Byl jsem v šoku. Pořádně mě z toho rozbolelo břicho. Nevěřil jsem, že jsem tu cenu opravdu dostal. Co přesně se stalo, mi došlo až druhý nebo třetí den.

V pondělí po vyhlášení jsem ještě nešel do školy, abych to vstřebal. Vzpomínám si, že mi máma na Českých lvech říkala, abych ji obejmul, kdyby mě přece jen vyhlásili. Aby to v televizi hezky vypadalo. Odpověděl jsem, ať s tím rozhodně nepočítá, že by to bylo trapné. Ale když jsem pak slyšel svoje jméno, vyskočil jsem a v tom šoku ji objal, bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak vypadám.

Pan starosta mi předal cenu obce Křenovice, to mi udělalo radost, podívejte, můžete si ji taky vyfotit. (Ukazuje cenu.)

Těm, kteří se se mnou moc nebaví, je to jedno. Ostatní pogratulovali na Instagramu a na Facebooku, přišlo mi asi sedmdesát zpráv.

Když ještě běžel film v kinech, jeli jsme na něj i s učitelkami do Brna, blíž kino nemáme. Samozřejmě jen s těmi, které nezáviděly. Bylo nás tam dohromady tuším deset, pět učitelek a pět spolužáků.

Někteří možná trochu záviděli. Nebo je ten film nezajímal. Já bych na něj do kina asi taky nešel, co si budeme povídat. Jsem spíš na horory a moji kamarádi taky. Jedna známá mi říkala, že je to ten typ filmu, co se hodí na ČT2. Myslím, že má pravdu. A teď si vezměte, že v Cinema City chtějí za takový film dvě stovky. Proč to nedají levněji, že? Ale každý, kdo ho viděl, se nad ním nakonec rozplýval.

Děda slyšel v televizi, že hledají pro filmovou roli takového obtloustlého kluka v mém věku, popis mi přesně odpovídal. Nikdo z rodiny ale neměl čas mě tam doprovodit, všichni museli do práce nebo měli nějaké jiné povinnosti.

Já tam moc chtěl, ani ne kvůli castingu, ale kvůli tomu, abych se poprvé podíval do Prahy. Nakonec se mnou jela sousedka. Kochali jsme se městem a hezky si to užili.

Konkurz trval tři hodiny, přišlo na něj asi sto padesát podobných kluků, jako jsem byl já. V prvním kole jsem se jen představil a řekl, co mě baví. Pak bylo druhé kolo, to už nás zkoušeli i z hraní. Do posledního kola jsme se dostali tři, předváděl jsem prase, smáli se, asi i díky tomu jsem tu roli získal. Za pár týdnů mi potvrdili, že se bude natáčet, ale předtím ještě budou zkoušky.

Několik měsíců jsem na ně jezdil do Prahy. S Eliškou Křenkovou a Tomášem Mrvíkem, mými filmovými partnery, jsme zkoušeli scény podobné těm filmovým.

Bylo to dost náročné. Hodiny jsme třeba trénovali plazení se v lese. Nebo jsme museli běhat, střílet zpoza stromu. Pořád nám říkali „tohle bude ve filmu, to musíte umět“. Jenže to bylo stejné jako s učitelkami ve škole. Ty nám taky pořád říkají „tohle se učte, to bude u přijímaček“, a pak to tam není!

To mě bavilo moc! Chtěl bych to ještě zažít, dostat další role. Tahle byla skvělá i díky tomu, že tam byl jako můj filmový parťák Tomáš Mrvík, hodně jsme se skamarádili a doteď se navštěvujeme, i když už od natáčení uběhly dva roky.

Režisér Olmo Omerzu byl taky moc hodný a milý. Vždycky nám vysvětlil, co chce, a když se nám to třeba nepovedlo, nekřičel na nás, scéna se v klidu natočila znovu.

Heduš je hodně citlivý kluk, ale trochu hloupější. Se svým kamarádem je ochotný jít do čehokoli bez rozmyslu. Já se v něm moc nevidím, jsem takový usedlejší. Do velkých dobrodružství se nepouštím.

No to by se mi líbilo. Ale většina lidí mi tvrdila, že bych musel umět hrát na hudební nástroj, a to neumím, takže bych se tam nedostal.

No jo, už se stalo. Škoda že jsme se nepotkali dřív. Mně se vlastně na žádnou střední školu nechce. Ale vím, že bez vzdělání to dneska nejde. Takže se hlásím na umělecko-manažerský obor do Brna a druhou přihlášku jsem podal na gymnázium do Bučovic, to je tady nedaleko. Nejradši bych šel rovnou na vysokou, studovat herectví na DAMU.

Nejvíc mám dvojek. Pak nějaké jedničky, trojky, čtverky a pětky…

Aha, na vysvědčení jsem teď měl jednu trojku z matiky.

Mluvit sprostě. Moje role tak byla bohužel napsaná, dělalo mi to špatně. Nebyl jsem schopný říct ani „vole“. Měj jsem z toho strašné nervy. Na zkouškách jsme to museli hodně trénovat. Dostali jsme třeba za úkol sednout si proti sobě a sprostě si nadávat. Nějaká sprostá slova jsem sice znal, ale používat je, to je něco úplně jiného.

Náročná byla taky scéna, které pracovně říkám „honící“. S Tomášem jsme oba zároveň onanovali v autě, samozřejmě jsem se strašlivě styděl. A pak ještě večerní scéna u ohně, kde jsme všichni tři i s Eliškou Křenkovou. Bylo mi horko, zpocený jsem byl jak myš, a do toho ještě trochu pršelo.

Vůbec nic! Rodiče mi peníze sebrali a uložili na účet, nechtějí mi je dát, než mi bude osmnáct. Rád bych si koupil Apple Watch Series 4. To mamka neví, doví se to až z časopisu. Víte vůbec, co to je?

To jsou takové chytré hodinky, spárují se s mobilem. Dá se přes ně i telefonovat, a hlavně měří tep. Představte si, že některým lidem už zachránily život. Když člověk zkolabuje, dokážou zavolat pomoc. Hlavně jde ale o to, že potřebuji zhubnout, proto by se mi to měření tepu hodilo. Chodím totiž běhat se svou kamarádkou Péťou. No, ale chtějí za ně dvanáct tisíc. To jsou darebáci, co?

A to mi řekněte, proč bych vám to neměl prozradit?

To je možné, ale já jsem si ji nečetl, takže vám to klidně řeknu. Je to 130 tisíc. Už jsem se ptal na honorář několika dospělých herců, taky mi to nechtěli říct, nechápu proč. Babička si myslí, že to neříkají, aby jim lidi nezáviděli.

S kamarády jezdíme nakupovat do obchodního centra v Brně. Ale musí to být levně a výhodně, třeba tričko v akci za 99 korun, to mám pak radost. Nevadí mi ani neznačkové věci, třeba od Vietnamců. Když se mi to líbí, tak proč ne? Po nákupech si třeba ještě zajdeme do kina na nějaký ten horor.

Ukradnout auto a jet s ním na výlet? Tak do toho bych tedy nešel! Nechci skončit ve vězení. Obzvlášť když jezdím vlakem za osm korun. Ani nemám takové dobrodružné kamarády. Leda tak kdyby za mnou přijel v nějakém ukradeném autě můj filmový kolega Tomáš s tím, že ho jedeme vrátit. To bych k němu nasedl. (smích)

Chci bydlet v Praze a živit se hraním. Mám nejlepšího kamaráda a dvě kamarádky, všude spolu chodíme. A i v té Praze snad jednou budeme bydlet všichni.

Představuji si třeba takový deštivý den, všichni čtyři se sejdeme v nějaké pěkné pražské kavárně a tam si dáme horkou čokoládu. Kafe moc nemusím. Pak půjdeme do obchodního centra a pak třeba ještě k někomu z nás do bytu a budeme se dívat na filmy. Tak na to se těším.