Corinne Hofmannová - bílá Masajka s kořeny v krušnohorské Přísečnici

Přezdívek, které ji provázejí životem, je ovšem více. Dnes sedmapadesátiletá šaramantní dáma odmalička díky výšce vyčnívala. Vrstevníci na ni často volávali Žirafo. „Oslovení patřilo navíc k těm lepším. Další se vázala k tomu, že jsem ve Švýcarsku vyrůstala jako cizinka,“ podotýká.

Vzápětí skáče do časů, kdy se do země pod Alpami vydali její rodiče: Francouzka a Němec s československými kořeny. Zcela bez úspor budovali v horách ve Frauenfeldu ve švýcarském kantonu Thurgau nový domov pro sebe a své děti. „K domu nevedla ani silnice. Dostat se v zimě do školy znamenalo brodit se desítky minut sněhem,“ říká Corinne Hofmannová. Než odjela na „obyčejnou“ dovolenou do Afriky, vyučila se prodavačkou. Pracovala jako pojišťovačka, vlastnila svatební salón…

Že ho nikdo z Evropanů neumí vyslovit, ostatně ani vy to neříkáte správně. (smích) Nese v sobě jistý význam. Patřil ještě ke generaci válečníků, kteří museli před vstupem do dospělosti zápasit se lvem. A ten ho vážně zranil na hrudi. Rok po zasvěcení se tak pohyboval mezi životem a smrtí. Odtud tedy Lketingo, Odvážný.

Takhle velikou jako k němu, tenhle čistý úder z nebe už nikoliv. Ale třeba mě ještě něco čeká, vždyť ještě nejsem tak stará. Nicméně další můj vážný vztah byl mnohem klidnější. Neříkám, že horší. Trval celkově pět let. Ztroskotal na obecné neschopnosti mužů žít se mnou, s Bílou Masajkou. Mám pocit, že se nějak stále poměřují s tím, co jsem zažila v Keni, se Lketingem.

V roce 1986 jsem přijela na dovolenou s tehdejším přítelem do Keni. V příměstském letovisku Mombasa mě osud svedl dohromady se samburským válečníkem, do nějž jsem se bezhlavě zamilovala. Po návratu do Švýcarska jsem sbalila věci a vydala se za ním zpět.

Následující roky jsme spolu žili ve vnitrozemí, v jeho kmeni v Barsaloi. V chýši postavené ze dřeva, hadrů, poslepované kravím trusem. Bez elektřiny, tekoucí vody. Často jsme hladověli. Se Lketingem jsme se po dlouhých jednáních s úřady vzali. Jenže naši lásku začaly ničit jeho žárlivé výbuchy. Do toho se narodila naše dcera Napirai. Když jí byl rok a půl, došlo mi, že se s Afrikou nikdy nesžiji. Vrátila jsem se s ní do Evropy.

Čtyřikrát. Jednou na natáčení dnes již slavného filmu, který podle mé knihy Příběh bílé Masajky vznikl. Ale ještě před ním jsem zajela za bývalým manželem a jeho novou rodinou. Bylo to asi patnáct let po mém útěku z Afriky. Chtěla jsem vědět, jak se jim všem daří.

Ano, už skoro dvacet let. Dělám to ráda, ze svobodné vůle. Exmanžel má další potomky a já jim všem takhle pomáhám. Vždyť on je otcem mé dcery! Navíc já jsem vždy velmi dobře vycházela s jeho mámou, svou tchyní. Proč bych jim neusnadnila životy, když mohu? V Keni nemáte tolik možností, jak si přilepšit. Nedávno bohužel tchyně zemřela, možná teď posílanou podporu zkrátím. Musím o tom ještě popřemýšlet…

Ne, protože po mém odchodu opustil Mombasu, kde jsme nakonec před mým odletem žili. Vrátil se do Barsaloi. Otevřel si tam opět obchod s potravinami, který teď vede spolu se svou druhou nejstarší dcerou. Tou první je samozřejmě naše Napirai.

Z té lásky se nám narodila dcera, rozhodně tedy ničeho nelituji. Jsem šťastná, že jsem měla možnost pobývat tak dlouho mimo Evropu. Poznat lásku, která mě naplnila do posledního kousku. Ale opravdu si myslím, že zůstat kdesi v Africe, uprostřed kmene, který se kulturně vymyká všemu, na co jsou Evropanky většinou zvyklé, není pro každého, tedy spíš pro každou. Musíte mít v sobě základní předpoklady, abyste něco podobného vůbec přežila.

Takže ptáte-li se mě, zda bych něco podobného doporučila jiným, říkám: Nikoli!

Všechno. Četla jste moji nejnovější knihu Dívka se žirafím krkem?

Tak víte, že jsem vyrůstala sice ve Švýcarsku, ale v rodině Francouzky a Němce, kteří to neměli úplně lehké. Usadili se v zemi, která cizincům moc nepřála. Žili jsme sami uprostřed hor. Na jediném pozemku, který si mohli naši dovolit koupit, zcela mimo vesnici. Nevedla tam tehdy ani příjezdová cesta. Doma se šetřil každý frank. Byla jsem prostě holkou ze samoty.

Navíc jsem od dětství vyčnívala i další věcí – výškou. Vrstevníci mi říkávali Žirafo, a to je ta z hezčích přezdívek… Drsné dětství mě ale na Keňu dobře připravilo. Vybavilo mě do života určitou zarputilostí, která se mi v Africe hodila. Dokázala jsem věci nevzdávat.

Jistě, my jsme si dávno odpustili. Táta v domě navíc desítky let žije se svou novou ženou. Značně ho zmodernizovali. Dokonce k němu vede cesta, takže k němu pohodlně dojedete autem. Ale po tom, co jsem zažila v Africe, mi tohle obydlí dávno na samotě nepřipadá.

Těch nedorozumění bylo víc. Nenacházeli jsme nějak společnou řeč. A když se naši rozvedli, opravdu jsem se s ním šestnáct let vůbec nestýkala. Rozvod jsem vyčítala právě jemu. Byl na všechny opravdu hodně, hodně přísný. Měla jsem pocit, že nás – své děti – ani nemá rád. Neustále nás upozorňoval, že se musíme chovat slušně, aby nás Švýcaři nevyhostili. Nutil nás důsledně dojídat jídlo. A to se večeřela neustále krupicová kaše, protože se šetřilo. Hodně let jsme neměly ani kapesné. První peníze jsem si vydělala ve vlaku.

Ano, bylo mi sedm. Dala mi je paní, která s námi seděla v kupé. Vraceli jsme se s rodinou z výletu do hor, kde jsem nasbírala alpské růže. A ta paní mi tehdy za ně zaplatila neuvěřitelné dva franky. Tehdy to stačilo na čtyřicet kokakolových žabiček nebo deset nanuků.

Vzápětí jsem rozjela svůj první obchodní záměr. Trhala jsem sezónní kytky a prodávala je na nádraží. Skončil poměrně rychle. Jak jsem říkala, můj přísný táta pracoval na železnici. Když jsem jednou čekala na perónu, uviděl mě a vyhnal mě domů. Přesto mi můj byznys pár franků vynesl. Jak já tehdy toužila koupit si alespoň jednu pěknou hračku, jakou měli spolužáci!

Ne, to bych na sebe moc upozornila. Ovšem zrovna ty hračky jsme si s bratrem obstarávali jinak. Na obrovském smetišti nazývaném v glarusském dialektu Hürbi. Vzniklo na louce, patnáct minut ostré chůze od našeho domu. Měli jsme samozřejmě přísný zákaz tam chodit, ale znáte děti. Bylo to návykové, jako droga. Vždy jsme si počkali, až odjedou náklaďáky, a šli jsme hledat „poklady“. Brácha Erik tam našel například celou autodráhu i s trafem. Rozestavil ji pak v našem pokojíčku tak, že se do něj už moc jiného nevešlo…

Byli jsme opatrní. Věci jsme domů nosili nenápadně, abychom na sebe neupozornili rodiče. S výpravami jsme přestali v květnu 1972. Právě na Hürbi zastřelil jeden chlápek policistu. Den předtím jsme se tam potloukali, ale něco mi říkalo: Nechoď ke staré kůlně. Právě v ní ten budoucí vrah spal…

Budete se divit, ale až na to poslední nic z vyjmenovaného. Na samotu, jak jsem již vysvětlovala, jsem byla zvyklá. Další rozdíly mi přišly spíš obohacující, zajímavé. Co mě opravdu ničilo, byly nemoci a hlad. Zvlášť zle jsem prožívala opakovaná onemocnění malárií. Její záchvaty mě ničily.

V malé nemocnici na křesťanské misii. Přispělo k tomu také to, že jsem v osmém měsíci těhotenství opět prodělala malárii, takže jsem musela z domova, tedy z chýše, odejít, abych se z ní vyléčila.

(Smích) To jste mě pobavila. Ji by to ani nenapadlo. Opravdu nikdy! Je zvyklá na své pohodlí. Vyznává švýcarský pořádek. Dost se diví, že jsem v Keni mohla vůbec žít. Ona by to neustála. Špínu přímo nesnáší. Je jí jinak dvacet osm let a na letišti v Curychu vede salon, kde pracuje jako kosmetička a kadeřnice.

Od doby, kdy jsem ji z Afriky odvezla, tam byla dvakrát. Letos nebo na jaře příštího roku pojede potřetí. Zvažujeme, zda se mnou, nebo se svým přítelem. Mně se tam po smrti tchyně příliš nechce.

Poznání, že je ve mně skryto víc síly, než si myslím. Na což přijdete opravdu jen v krizových situacích – naučily mě víc žít v přítomnosti. Přestala jsem se bát budoucnosti. Keňa ve mně posílila i sepětí s přírodou. Potřebuji ji mít kolem sebe, abych byla šťastná. Proto teď bydlím v horách, v italské části Švýcarska. Dokonce jsem se naučila italsky – abych se přiblížila kultuře národa, kterým v mém dětství rodilí Švýcaři dost opovrhovali. Italy spojovali jako námezdní dělníky s bídou, nečistotou…

Paradoxně tím, že si nehraju na nějaké vysoké literární umění. Jsem v oboru outsider, kráčím mimo něj. Píšu navíc jen o tom, co jsem skutečně zažila. Velice otevřeně a upřímně. Nesnažím se o vyumělkované fráze, vzlety. Samozřejmě se ale předem rodinných příslušníků ptám, zda mohu vzpomínky – v případě táty dost nelichotivé – vydat.

Až v dospělosti jsem se dozvěděla pravdu o jeho mládí. O tom, jak musel s rodinou v šestnácti letech opustit domov. Právě skončila druhá světová válka a všichni kolem něj věřili, že už bude líp… Jenže on byl Němcem v zemi, která s Němci účtovala. Při odchodu si s sebou nesměli vzít téměř nic.

Do Přísečnice se již nikdo z nás nepodívá. Tátovo město dětství a mládí zaplavila přehrada. V Krušných horách jsem už ale byla. Plánuji, že se tam brzy podíváme ještě s tátou. Je mu hodně přes osmdesát, chtěla bych mu to ještě dopřát. A jestli Čechům odpustil? Na to byste se musela zeptat jeho. Myslím si, že celý život tvrdě pracoval právě proto, aby zapomněl. Co mu zbývalo?

Často teď mluví o válce, ta se mu vrací. Říkávám mu: Sepiš to! Až to budeš mít hotové, můžeš vše odložit jako pořadač do poličky. Uleví se ti. Asi je na to ale moc starý. Odsun vytěsnil. Co mi naopak mnohokrát zdůraznil, je to, abych jela do Prahy. Že je to krásné město, které žádná válečná bouře nezničila. Tak jsem tady. Je mi skoro šedesát. (smích)

Ano. Ano. Knihy jsou mou emoční očistou. Můžu v nich znovu plakat. Zlobit se. Milovat. Není divu, že mě každá značně fyzicky i psychicky vyčerpá. Pár týdnů po poslední tečce ale přijde velká úleva. Dám si další hotovou složku do své mentální poličky…

Momentálně jsem žena v domácnosti provozující penzión. Povídám si s hosty z celého světa. To, že bydlí právě u mě, Bílé Masajky, jim cenu pronájmů nijak nezvyšuje… Radím jim, kam v horách vyrazit. Dala jsem si cíl vymanit lidi moderní doby, kteří neustále koukají do displejů chytrých telefonů, z virtuální reality. Vracím je na zem. Svět přece není uvnitř mobilů, svět je mimo ně! Tak zní mé heslo. A když mi nejsou hosté zrovna sympatičtí, jdou na výšlap prostě sami. Třeba z těchhle všech zážitků taky jednou sepíšu knihu.

Minimálně jednou týdně! Musím, pro svůj klid. S batůžkem, s jídlem a pitím si v kopcích jen tak přemýšlím. Sním. Někdy vyrážím i na několik dnů, ovšem zůstávám již ve Švýcarsku. V minulosti jsem se nacestovala dost. Vystoupala jsem dokonce na Kilimandžáro.

Právě že nic. Já opravdu neplánuji! Zrovna jsem vašemu fotografovi říkala, aby ty snímky dopadly dobře. Nejsem přece ještě tak stará, abych nemohla potkat další velkou lásku! Jsem normální ženská.