Constantin Kinský: Jsme národ selského rozumu

Cestou na rozhovor do zámecké kavárny zvedne pohozenou hračku a vrátí ji na pískoviště. A když povídání skončí, neváhá ohnout se pro obal od sušenky, který se povaluje na pečlivě zastřiženém trávníku. Ostatně je to jeho zahrada, ačkoli venkovní prostory zámku ve Žďáru nad Sázavou jsou veřejnosti volně přístupné.

„Když trávu posekáte jen jednou, tak píchá, tak ji budeme sekat natřikrát,“ vysvětloval Constantin Kinský krátce před plánovaným letním jazzovým piknikem, který se však nakonec kvůli deštivému počasí neuskutečnil.

I z této akce, o jejíž přípravě s nadšením hovořil, bylo znát, jak moc mu záleží na tom, aby celý areál pod hlavičkou společnosti Kinský Žďár vzkvétal a aby se nestal jen zaprášenou památkou, kterou udržují při životě dotace z veřejných rozpočtů.

Vždyť i zdejší Muzeum nové generace, které na zámku vybudoval, vyhlásilo Fórum slovanských kultur v roce 2016 nejkreativnějším muzeem střední Evropy. Heslem interaktivní expozice, která chce návštěvníky přimět k objevování sídla i širokého okolí, zní: „Muzeum, které vás chce vyhnat z muzea ven“.

„Všechna práce na zámku je kombinací krátkodobých pragmatických věcí, jako je sekání trávy, a zároveň pohledem do budoucna, kdy s mým týmem vymýšlíme věci, které budeme dělat za pět, šest, deset let. A to je můj život,“ říká příslušník žďárské linie starobylého rodu českých vlastenců, mecenášů věd a umění.

Constantin Norbert Octavian, hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, jak zní jeho celé jméno, se přitom stal zámeckým pánem navzdory svému očekávání.

Až do svých třiceti let nedoufal, že by se někdy na rodové sídlo na Vysočině podíval. Ačkoli pochází z rozvětvené šlechtické rodiny, o níž se dochovaly zmínky už z počátku 13. století z oblasti středočeských Vchynic (Kinský je zkomoleninou jména Vchynský), první polovinu života strávil docela nešlechticky.

„Žili jsme normálně, bydleli jsme v paneláku a neměli jsme moc peněz,“ stručně zavzpomíná na dětství ve Francii, kam se jeho otec hrabě Radslav Kinský, později významný imunobiolog, uchýlil po komunistickém převratu.

Ve Francii se otec seznámil a posléze oženil se svou vzdálenou příbuznou, gruzínskou kněžnou Thamar Amilakvari, jejíž rodina uprchla do Francie před Stalinovým terorem.

Ve svém profesním životě se věnovala především jaderné energetice a působila i v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii.

Constantin coby první ze dvou synů se jim narodil v roce 1961, Karel Mikuláš o čtyři roky později. Přestože nežili v paláci, ale v paneláku, obě děti od začátku znaly historii svého rodu.

„U nás to začalo už ve chvíli, kdy jsme se narodili, bez ohledu na to, kde jsme žili. Rodiče vždy dbali na to, abychom poznali svoje kořeny. České na straně otce a gruzínské na straně matky,“ vysvětluje Constantin Kinský.

Otec s ním doma mluvil výhradně česky, díky čemuž si jazyk osvojil, ačkoli cizí přízvuk ho i dnes spolehlivě prozradí.

„Přitom nikdo nevěděl, jestli mi to někdy bude k užitku. Otec mě učil česky jen proto, aby udržel vztah s vlastí a aby nasral komunisty. Těžší to pro mě bylo v tom, že jsem se řeč učil od jediného člověka a neměl jsem moc příležitostí promluvit česky s dalšími lidmi. Tím pádem jsem se naučil češtinu, která je taková domácí,“ omlouvá se za některá ne zrovna spisovná slova a s úsměvem dodává: „Mám velmi rád jednu knihu, která se jmenuje Šmírbuch jazyka českého (sbírka argotu a slangu). Ta je super. Čumí jak pionýr na lokomotivu a tak…“

Na konci 70. let se naskytla možnost vycestovat do Československa, čehož využil. Sám projel některá místa spjatá s rodem, ačkoli Žďár tehdy vynechal. Obrázek o zemi si každopádně odnesl smutný. „Taková krása, ale všechno šedé. Lidi měli strach se dívat do očí. Šedé a smutné,“ vzpomíná.

Ve Francii posléze vystudoval tři vysoké školy a etabloval se v bankovnictví a ve finančním poradenství, jemuž se okrajově věnuje dodnes. Při studiích potkal svou budoucí ženu Marii, která je rovněž příslušnicí jednoho francouzského šlechtického rodu. „Nepřišlo mi to zvláštní. Prostě osud,“ komentuje fakt, že i jeho manželce, vystudované tanečnici a choreografce, koluje v žilách modrá krev.

Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by měl do jejich života významně zasáhnout odkaz rodu Kinských. Dokonce ani otec Radslav nevěřil, že se do země svého původu někdy vrátí. „Ani já ne,“ netají Constantin Kinský.

„Každý věděl, že komunistický systém je tak pitomý, že nevydrží, ale nikdo nevěděl, kdy to přijde. Že to přišlo tak rychle, překvapivě a bez násilí, byl zázrak.“

Sametovou revoluci a příslib navrácení majetku přijala rodina s nadšením a záhy přesídlila do Československa. Radslav Kinský, ač mu bylo už přes šedesát, se ujal hospodaření a obnovy celého areálu. Pochopitelně i za přispění Constantina. „Samotný proces restituce zvládl otec sám, ale co se týče hospodaření, byl jsem zakotven hned od začátku jako takový neformální pobočník.“

Vystavené srovnávací fotografie v areálu dokládají, jak se celé místo od revoluce proměnilo.

„Za minulého režimu nebylo v části zámku nic, část chátrala nebo byla úplně zničená. Ve zbylé části udělali muzeum knihy. Dokonce i komíny zalili betonem. Asi zůstal v plánu nějaký přebytek betonu a nevěděli, co s ním,“ ironicky poznamenává současný majitel.

Šok prožila i jeho žena Marie, když se při vůbec první návštěvě chátrajícího sídla brodila po kolena ve sněhu a přitom si představovala, jak místo toho mohla doma ve Francii snídat na terase.

Nakonec si ale zvykla, naučila se výborně česky a mimo jiné každý rok ve Žďáru pořádá festival KoresponDance, jenž je propojením tance a pohybu se zdejší barokní architekturou Jana Blažeje Santiniho-Aichela.

V souvislosti s princem Harrym a jeho ženou Meghan, kteří se za velké pozornosti médií rozhodli vyvázat z povinností v britské královské rodině, se s hrabětem dotkneme tématu rodových závazků. Může si vůbec potomek šlechtického rodu vybrat jiný způsob života, než je správa rodinného majetku?

„Odmalička jsem se tím necítil zavázán, protože jsem nevěděl, že to přijde,“ zamyslí se.

„Ano, je možné si vybrat jiný způsob života, ale proč bych to dělal? Vázán do určité míry jsem, ale projekt revitalizace zámku mi přijde smysluplný. Zapadá mi to nejen do výchovy, ale i do hodnot, které dědíme. Kontinuita, kombinace kořenů a tvořivosti. Smysl života je v tom, že nežijeme sami, ale ve společnosti, které máme vracet něco z toho, co nám dala. Dokud to má smysl a dokud na to budu mít síly, tak v tom budu pokračovat.“

Po smrti otce v roce 2008 už zodpovědnost leží především na jeho bedrech. Není to jen starost o zámek, kam v sezoně míří turisté, ale především hospodaření na pozemcích. Kinští se starají o 5700 hektarů lesů či 588 hektarů vodních ploch, podnikají v zemědělství, ve Žďáru provozují vlastní hobbymarket.

„Určitě jsem podnikatel,“ souhlasí Constantin Kinský. „Zaprvé to ani jinak nejde. Zámek tvoří 3,5 hektaru střech, jak byste ho celý financoval, kdybyste nebyl podnikatel? A zadruhé je to i zábavné,“ usměje se, ovšem veselý tón ho opustí, když dojde na aktuální témata.

„Trápí mě kůrovec v lese a kůrovec v Praze,“ naráží na politickou reprezentaci a její řešení problémů v zemědělství.

Přemnožený brouk či zadržování vody v krajině jsou záležitosti, s nimiž se stejně jako jiní majitelé lesů potýká. „A vím přesně, jak na to,“ navnadí mě nejprve na nějaký revoluční postup.

„Jediný princip je vědět, že nevíme. A plánovat to, že nemůžeme plánovat. Příroda je mnohem silnější a chytřejší než my. Klimatická změna probíhá, jenže ani odborníci se neshodnou, jak to dopadne. Recept je být skromný. Uvědomit si, že víme prd, řečeno po česku.“

Skromnost podle něj znamená dvě věci. Z pohledu ekologie pestrost, z pohledu hospodaření flexibilitu. „Nabídnout přírodě dostatečné portfolio řešení, aby si cestu našla sama,“ vysvětluje.

„Problém je, že české zákony, vyhlášky a zvyky nám tu pestrost ani flexibilitu neumožňují, jak by bylo třeba,“ říká držitel zlaté medaile Mendelovy univerzity v Brně, kterou získal za rozumnou a udržitelnou péči o krajinu. Společně s manželkou také obdržel skleněnou medaili, kterou Kraj Vysočina uděluje významným osobnostem regionu.

„Když se jich ptáte, kde jsou doma, říkají, že tady,“ zmíní své dva syny a to, jak moc ctí rodový závazek oni.

„Ten starší studoval v Praze a v Montrealu a teď pracuje ve Francii v investičních fondech v oblasti moderních technologií. A druhý letos maturoval. Bude studovat internet, multimédia. Oba mluví česky a tady ve Žďáru mají svoje vzpomínky,“ říká jejich otec, ale nechce předjímat, jak moc se budou na zámku do budoucna angažovat.

Už teď ale oba synové a také Constantinův mladší bratr Karel Mikuláš sedí v dozorčí radě společnosti Kinský Žďár. „Mladší generace dozoruje, jestli ta starší nedělá blbosti,“ poznamenává.

Přestože jeho kořeny leží v Česku, prohlašuje, že se cítí být Evropanem. „Když jedeme s manželkou do Bretaně, protože moře alespoň jednou do roka potřebujeme, tak mám opravdu pocit, že i když překračuju hranice, jsem pořád doma.“

Hranice mezi státy mizí, na druhou stranu sílí tendence posilovat národní uvědomění, dodržovat tradice, upřednostňovat domácí výrobky. Může oboje fungovat společně? „Určitě ano,“ nepochybuje.

„Aby člověk mohl být otevřený, musí vědět, kdo je a kam patří. Když jsou vaše kořeny hluboké, jste zvídavější, beze strachu se něco dozvědět. Strach je špatný rádce. Když jsem na začátku karantény viděl v lese lidi, kteří běhali nebo jezdili na kole s rouškou, přitom byli sami, přišlo mi to jako totální pitomost. Jsme národ selského rozumu, to je náš charakter, tak se nesmíme nechat tak snadno něčím okecat.“

Jedno z hesel Constantina Kinského zní: Společnost, která tvoří, žije. Je přesvědčený, že Češi i dnes mají světu co nabídnout, ovšem nejprve se musejí naučit zvítězit nad strachem.

„Pořád pozoruju, že je třeba ve školství tendence opakovat věci po někom jiném. ‚Profesor ví. Nauč se to tak, jak říká profesor.‘ Když ale nebudeme dostatečně tvořiví, pořád budeme stavět auta, která vymyslí někdo jiný. Na druhou stranu, když má někdo potenciál, rád bych, aby mohl tvořit i v Česku a nemusel utíkat někam jinam.“